Zvířata

Psi

Historie psa Před několika tisíci lety začali člověk a pes žít spolu k oboustrannému prospěchu a těšit se ze společnosti toho druhého. Časem se vyvinula různá plemena psů a někteří z nich pak s člověkem lovili, jiní s ním různými způsoby pracovali a další se stali jeho společníky. Psi po staletí plnili nejrůznější úkoly. Chránili člověka, hlídali jeho stáda, lovili a přinášeli zvěř, tahali těžká břemena, vyhledávali a zachraňovali ztracené osoby ve sněhu a v těžkém terénu - dokonce i z moře. Tento výčet je bez konce. Dnes jsme důkladně obeznámeni s důležitou prací, kterou vykonávají psi policejní a ti, u kterých se využívá jejich znamenitého čichu. Někteří psi jsou "očima" nevidomých, jiní "ušima" neslyšících a další jako asistenčnční psi velmi usnadňují život těm, kteří jsou omezeni i nějakám jiným způsobem. I když nám to tak nepřipadá, kořeny psů rodiny sahají hluboko, až do druhohor. tehdy se objevili kreodonti, prašelmy, současníci posledních dinosaurů. Přibližně přes 40 miliony let, v oligocénu, začali vymírat a vyhynuli ještě dříve, než předkové psů zahájili svou kariéru.

Vývoj psa Ve všech oblastech severní polokoule, kde vlk žil volně, si ho naši předkové ochočili. Innuitové v Severní Americe vyšlechtili tažné psy, zvířata se silnými plecemi, která byla schopná tahat saně s těžkými náklady. Další psí plemena vznikla v Asii, počínaje válečnými psy se silnou kostrou, jako jsou například mastifové, až po jemná společenská plemena, jako jsou pekingští palácoví psíci. Psi se schopností rychle běhat byli šlechtěni ke štvaní zvěře a vytvořili základ moderních plemen, jako jsou afgánský chrt, saluka a grejhaund. Psi se pravděpodobně vyvinuli z pěti základních plemen: Canis familiaris inostranzevi - psi molossoidní, neboli psi s vrásčitou kůži Canis familiaris palustris - psi, kteří se vlkům podobají nejvíce Canis familiaris leineri - předchůdci chrtů Canis familiaris intermedius - předchůdci ohařů Canis familiaris matris optimae - předchůdci pastevečtích psů Z těchto pěti psů se vyvinulo dnešních přibližně 400 plemen.

Infekční nemoci Infekční hepatitida - Smrtelné virové onemocnění všech kategorií psů, které končí úhynem jedince z důvodu selhání všech orgánů, nejvíce postižená jsou játra. Vakcinace spolehlivě brání nákaze. Leptospiroza - Bakteriální smrtelné onemocnění způsobující druh Leptospira spp. patřící mezi Spirochety, přenosné na člověka, které se vyznačuje selháním vnitřních orgánů, nejvíce postižené jsou játra a ledvina. Přírodním rezervoárem jsou hlodavci. Spolehlivá obrana je vakcinace. Parainfluenza - Virová infekční laryngotracheitida neboli "psincový kašel" způsobující záchvatovitý silný kašel, kterému lze předcházet vakcinací. Parvoviróza - Akutní, vysoce nakažlivé virové onemocnění, které končí jejich smrtí v důsledku dehydratace a bakteriální sepse. Onemocnění postuhuje střevo, kostní dřeň, lymfoidní tkáň a svalovinu srdce myokard. Nákaze se bráníme pravidelnou vakcinací. Nemoc je nejvíc nebezpečná pro štěně. Psinka - Smrtelné virové onemocnění, které je dobře tlumené vakcinací. Onemocnění se šíří kapénkovou infekcí i transplacentárně. Rozlišuje se zánětlivá a nezánětlivá forma. Postiženi mohou být všichni masožravci. Vzteklina - Smrtelné akutní virové onemocnění přenosné na člověka. Majitelé psů mají ze zákona povinost u nich provést vakcinaci, která se každoročně opakuje.

Plemena psů V půběhu soužití psa s člověkem se podařilo vytvořit nejrůznější plemena psů, které jsou obrazem lidských potřeb. V dnešní době máme hodně lišících se plemen psů.Liší se napřídlad velikostí,zbarvením a taky "zaměřením" ZAMĚŘENÍ 1)Plemena ovčácká,pastevecká,honácká 2)Pinčové, knírači, tzv. plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi 3)Teriéři 4)Jezevčíci 5)Špicové (primitivní plemena) 6)Honiči a barváři 7)Ohaři 8)Slídiči,přinášeči,vodní psi 9)Plemena společenská 10)Chrti 11)Plemena neuznaná

Pár obrázků psů

Koně

Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň můžeme použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec). Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Vývoj koně Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou však zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.

Kůň dnes V dnešní době se kůň využívá převážně pro zábavu a dále také (a to v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi můžeme i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii. Oblíbená koňská disciplína – dostihy.Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín. Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou: Drezúra je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezúry je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejmenší respektive nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezúrní úlohy rozdělené do na několik stupňů obtížnosti. Drezúrní úloha je soubor cviků které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji a v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina. Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Jedná se o olympijskou sportovní disciplinu. Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná. Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger). Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká Pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaný sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii. Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi: Kočárové soutěže resp. Vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžíci - vozatajové - nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) ve specielním vozidle taženým koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a specielní vozatajské branky. Koňské pólo je kolektivní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních, u nás téměř neznámá, v Americe a v některých asijských zemích je velice oblíbena Kovbojské hry (Rodeo), v Americe se jedná o velice rozšířenou a oblibenou skupinu různých sportovních disciplin, kde kromě speciálních jezdeckých soutěží probíhají i další dovednostní soutěže v lasování, krocení býků, svazování telat apod.

Nemoci,úrazy zlozvyky Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5 - 38,5°C (hříbata asi o 1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8 - 16 dechů za minutu (hříbata 10 - 20), tepová klidová frekvence je 35 - 45 tepů za minutu (hříbata 100 - 120). Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, zchvácení kopyt, podotrochlóza, abcesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt…), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny,…), nemoci očí (zákal, zánět spojivek,…), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost,…), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace,…), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen,…). Závažným onemocněním je tetanus, a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi. Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavka, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci. Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů,…

Čištění koně Kůň by se měl čistit víckrát denně, především před a po ježdění. Čistění má většinou několik fází: vyškrabování kopyt kopytním háčkem, hrubé očištění rýžákem či hřbílkem, čištění měkkým kartáčem, popřípadě setření potu či vody stěrkou, vyčesání hřívy a ocasu či natření kopyt olejem.

Koňské „bydlení“ Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byly od středověku ustájeni v stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typu ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se. Frekvence stájových zlozvyků je ve vazném ustájení menší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou seno, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Dnes bývají koně pouštěni i do výběhů, kde jsou ve společnosti jiných koní, není tak frustrován jejich stádový pud. Ve výběhu bývá někdy i přístřešek s kameny vydlážděnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze.

Pár obrázků koní

Připomínky k této prezentaci posílejte na vopi33333@seznam.cz Tak to je konec přátelé Připomínky k této prezentaci posílejte na vopi33333@seznam.cz