Pedagogika pro katechety 1. Pedagogika – výchova – člověk PhDr. Mgr et Mgr. Filip Dostál

Pedagogika? Nemá vlastní obor, přináší pouze výsledky jiných nauk (teologie, filosofie, psychologie, antropologie, etika, historie) Odvozená věda z etiky (resp. praktické filosofie – podobně jako katechetika je praktická teologie) Nemá vlastní cíl (čerpá z etiky) a prostředky (čerpá z psychologie) Pedagogika je disciplína filosofie Operuje pojmy, které nemůže vyvodit ze sebe Učí jednak tomu, co každý ví, jednak tomu, co nikdo vědět nemůže. Podle ŠTVERÁKA (1999)

Pedagogika! Předmět studia reálně existuje - výchova Praktické uplatnění „Řemeslo“ – metodika „Umění“ – pedagogický talent „Věda“ – institucionalizovaní vědci (myslitelé) Empirická věda o výchově Filosofie výchovy Metodika – preskripce správného postupu Podle BREZINKY (2001)

Výchovně-vzdělávací proces Výchova - otázka pojmu V češtině výchova a vzdělávání Pedagogika – věda o výchově Didaktika – věda o vzdělávání, vyučování a výuce V němčině Bildung - Ausbildung Herbart: Regierung – Erziehung (Unterricht) - Zucht V angličtině education [lat. educatio] παιδαγωγέω Výchovně-vzdělávací proces Výchova Výchova Vzdělání Vzdělání

Ve francouzštině Éduquer – vyvádět někoho odněkud někam Enseigner – začlenit do vyučování Instruire – informovat, učinit způsobilým Former – formovat, přetvářet, utvářet lidskou bytost Podle STROUHALA (2013)

Výchova – problém definice Specificky lidská činnost Formování osobnosti Proces Záměr – intencionalia Cíle – teleologický charakter (např. mravní) „Výchova je cílevědomé, záměrné, řízené působení na osobnost žáka s cílem dosáhnout změn v jeho smýšlení, chování a jednání v souladu s …“ Podle PELIKÁNA (1995)

Otázka svobody – extrém „černá pedagogika“ „… víra je svobodná odpověď člověka Bohu, jež se mu zjevuje.“ Kongregace pro katolickou výchovu: Svědectví katolického laika ve škole o víře (15. 10. 1982), čl. 42 Otázka aktivity edukovaného – i on je subjekt! Vnější i vnitřní působení Sebevýchova jako cíl výchovy Edukátor aktivní subjekt výchovy Edukovaný pasivní objekt výchovy

Výchova jako příprava a sdílení výchovné situace Edukátor aktivní tvůrce výchovné situace Edukovaný pasivní i aktivní objekt výchovy „Výchova je cílevědomé a záměrné vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.“ PELIKÁN (1995)

Katechetika – výchova víry Vyučování náboženství (a oborová didaktika) Náboženská pedagogika

Kdo je člověk? „Co však je člověk? Vyslovil a vyslovuje sám o sobě mnoho různých, i protichůdných názorů, v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu: Gaudium et spes, čl. 14

Tři antropologická paradigmata v naší kultuře podle Maxe Schelera in PELCOVÁ (2010) Aristoteles - Zóon logon echon a zóon politikon Naslouchá harmonickému řádu přírody – logu Vytváří harmonický řád společnosti - polis Genesis – Imago Dei K obrazu Božímu, ale od Boha nekonečně odlišný Zmocňující se světa v čase – kairos Přibližuje se Bohu od kterého se vzdálil- spása Osvícenství – Ego cogito Jistotu bytí má sám v sobě – subjekt Zmocňuje se světa - objektu

Člověk jako universum – L. Feuerbach Nadčlověk – F. Nietzche … v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, … Člověk jako universum – L. Feuerbach Nadčlověk – F. Nietzche … nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost.“ Biologická redukce – Darwinovi vykladači, K. Lorenz Sociální redukce – např. K. Marx Psychologická redukce – např. Z. Freud Kulturně antropologické podněty – C. Lévi-Strauss Podněty existencionální filosofie – M. Heidegger, J.-P. Sartre

„Člověk je jednota duše a těla „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. … Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má ve svém nitru převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce (1 Kr 16, 7; Jr 17, 10), a kde on sám rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrající z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu: Gaudium et spes, čl. 14

„Písmo svaté učí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, dostal schopnost poznávat a milovat svého stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem (Gn 1, 26), aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě … Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku jako muže a ženu jej stvořil (Gn 1, 27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu: Gaudium et spes, čl. 12 „Ze společenské povahy člověka je zřejmé, že pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě závisí. Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem a cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky. Člověk tedy, jelikož život ve společnosti není něco, co mu bylo přidáno zvnějšku, roste ve všech svých schopnostech a může uskutečňovat své povolání stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu: Gaudium et spes, čl. 25

„Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova, … totiž Krista Pána. On je obraz neviditelného Boha (Ko 1,15); je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou. Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám. Božský syn, … nevinný Beránek svobodně prolil svou krev a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu … Tím, že za nás trpěl, nám … i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu… Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím vyzařuje z křesťanského zjevení. Skrze Krista a v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu: Gaudium et spes, čl. 25

Dopady antropologie na práci katechety Křesťanská antropologie je základem přístupu ke katechizovaným Křesťanská antropologie je všeobecným výchovným cílem – byť implicitním – cíl formace Křesťanská antropologie - explicitní vzdělávací cíl – fascinace katechizovaného „velkorysostí“ a „velikostí“ nabídky Východisko pro antropologický model katecheze

Transcendentální – spirituální rovina existence Psychologická rovina Sociální rovina existence Biologická rovina existence

Psychologické koncepty a roviny existence člověka Behaviorismus tenduje k biologické rovině Psychoanalýza – přeceňuje nevědomí a pudy Humanistické psychologické směry, logoterapie daseinanalýza aj. – reflektují existencionální rovinu a sociální vztahy

Křesťanský pedagog rozlišuje psychickou a spirituální rovinu člověka, chápe souvislosti a ví, kdy požádat o pomoc kněze a kdy psychologa! Křesťanská pedagogiko-psychologická poradna – www.kppp.cz Specifické poslání kppp spočívá v přímém zapojení křesťanských výchovných zásad do poradenské praxe. Řada rodičů se na KPPP obrací, protože se chce poradit o výchovných otázkách. Křesťanští rodiče je dosti často vnímají v souvislosti se svým náboženským přesvědčením. V KPPP otevírají toto téma snadněji, protože vědí, že se setkávají s odborníky, kteří jim rozumí. Na druhé straně pracovníci poradny nezjišťují náboženskou orientaci rodičů a pokud oni sami toto téma neotevřou, pracovníci sami o něm nemluví.

Literatura: Brezinka, Wolfgang. Východiska k poznání výchovy: úvod k základům vědy o výchově, k filozofii výchovy a k praktické pedagogice. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2001. 310 s. ISBN 80-86263-23-1. Pelcová, Naděžda. Vzorce lidství: filosofické základy pedagogické antropologie. Vyd. 2., přeprac. a rozš., V Portálu 1. Praha: Portál, 2010. 261 s. ISBN 978-80-7367-756-5. Pelikán, Jiří. Výchova jako teoretický problém. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1995. 234 s. Dědictví Komenského; sv. 4. ISBN 80-85498-27-8. Strouhal, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0. Štverák, Vladimír. Obecná a srovnávací pedagogika. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 282 s. ISBN 80-246-0003-X. Vágnerová, Marie. Úvod do psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 210 s. ISBN 80-246-0015-3. Vorlíček, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2000. 175 s. ISBN 80-86022-79-X.