Alfons Mucha Slovanská epopej

V roce 1910 se Alfons Mucha vrátil do své vlasti V roce 1910 se Alfons Mucha vrátil do své vlasti. Pronajal si ateliér v zámečku u města Zbiroh. Uzavřel se jako řeholník před světem a realizoval svůj velký umělecký sen. Celý obrazový cyklus Slovanské epopeje vznikal téměř dvě desetiletí. Mucha svou práci dokončil na jaře roku 1928. Dílo věnoval hlavnímu městu Praze, vystaveno bylo poprvé v roce 1928 v Galerii hlavního města Prahy. Během okupace bylo dílo ukryto před fašisty. Od roku 1963 je vystaveno v prostorách zámku v Moravském Krumlově.

Slovanská epopej je monumentální dílo věnované dějinám Slovanů a jejich prastaré kultuře. Během 18 let vytvořil autor, věhlasný secesní mistr Alfons Mucha, cyklus historických scén, které jsou inspirovány slovanskou mytologií a dějinami českého národa. Autor podnikl v rámci příprav studijní cestu po Rusku, Polsku, Srbsku a Bulharsku, aby mohl věrohodně zachytit i ty nejmenší detaily ze života slovanských národů. Soubor pláten věnoval autor českému národu.

Slovanská epopej – Alfons Mucha Slovo tvůrce: "Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zázraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí. Obraz působí řekl bych agresivně: bez ohledu vniká otevřeným oknem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním a snad i pátrá po jeho obsahu a významu a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy nebo pravdy, kvůli němuž povstalo. Práci tuto, nyní dokončenou, považoval jsem za svou povinnost. " "Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání - aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské."

1. Slované v pravlasti (mezi turanskou knutou a gótským mečem) Obraz představuje noc plnou hvězd. Vlevo vzadu hoří staroslovanská ves, přepadená hordou kočovníků. Divocí nomádi pobili staré a nemohoucí vesničany, odhánějí jejich stáda a mladé lidi odvlékají do otroctví. Ve spodní části obrazu se choulí dvojice - muž a žena. Jediní si v této noci zachránili svobodu a život, jejich oči ale vyzařují děs a hrůzu. Do strachu, který oba tiskne k zemi, se však stále silněji vkrádá nenávist, touha po pomstě, ale i přání žít v klidu a míru. Tyto city nabývají skutečné podoby, stoupají vzhůru ke hvězdám a symbolicky se promítají v postavu žrece, prosícího bohy o pomoc. Jeho pravou ruku podpírá ozbrojený bojovník v červeném- symbol války, levou pak dívka v bílém - symbol míru. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

2. Slavnost Svantovítova na Rujáně (Když bozi válčí – spása v umění) Obraz znázorňuje podzimní Svatovítovy slavnosti, na které přijížděli poslové z celého tehdy známého světa - z Byzance, Čech i Hispánie. Svatovítovi kněží při nich děkovali tomuto bohu za bohatou úrodu a prorokovali věci budoucí. Vpravo vycházejí z božnice poslové a před nimi ověnčený velekněz. Žene před sebou býka, symbol síly, který bude obětován. Pod strmými útesy na mořském břehu se v prosluněném odpoledni všichni radují, zpívají a tančí. Jen matka s dítětem na klíně, uprostřed dolního okraje obrazu, je zasmušilá a snad tuší, jak neveselá budoucnost čeká její kmen. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

3. Zrušení nevolnictví na Rusi 1861 (svobodná práce – osnova národů) Obraz zachycuje studené únorové dopoledne před chrámem na Rudém náměstí v Moskvě. V pozadí se tyčí kremelské věže a vpravo od chrámu je kulatá tribuna. Z ní po vyhlášení carského "úkazu" odcházejí carští úředníci a šlechta. Na náměstí zůstává vesnický a městský lid, a jak je zřejmé z výrazu jejich tváří, chápe každý získanou svobodu po svém. někteří se radují nad novými možnostmi, jiní nevědí, co si s nimi počít. Nad věžemi chrámu se hustou mlhou pozvolna prodírají první paprsky slunce symbolizujícího úsvit a svobodu. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

4. Bratrská škola v Ivančicích (kolébka Bible kralické) Alfons Mucha obrazem představuje své rodiště Ivančice s městskými hradbami a chrámovou věží v podobě, kterou měly v 16. století. Jednou z nejznámějších bratrských škol byla šlechtická škola právě tam. Učili na ní význační lidé, mezi nimi i vysoce vzdělaný Jan Blahoslav, který začal z řečtiny překládat Nový zákon. U sboru v Ivančicích byla zřízena tiskárna a začala se tisknout Bible. Obraz znázorňuje vyučování bratrské školy v přírodě, v místě, které je dodnes nazýváno "Ve sboru". Vyučování je však přerušeno, protože školu navštívil mocný Žerotín. Sedí vpravo pod přístřeškem a prohlíží si nové výtisky Bible. Poblíž odpočívá jeho druhá manželka s dítětem mezi koleny. Víme, že byla po celý život churavá, což se odráží také v její tváři. Na pravém okraji plátna je namalována tiskárna. Vlevo čte slepci z Bible mladík, který nese podobu A.Muchy. Slunný podzim je symbolem bratrství jako úrodného a bohatého času ovoce, který přichází po palčivém létu husitských válek. Rorýsi kroužící kolem věže kostela naznačují, že příslušníky Jednoty bratrské také brzy čeká daleká cesta. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 mnoho z nich pro svou víru opustí domov a bude hledat útočiště v cizině. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

5. Hájení Siegetu proti turkům Mikuláčem Zrinským 1566 Roku 1566 Turci s velkým vojskem vtrhli do Uher a počátkem srpna oblehli Siget. Obránci urputně hájili město, zámek i starý hrad. S přesilou se potýkali marně, ale díky jejich nesmírné odvaze a velkým ztrátám nepřátel bylo turecké tažení na západ na několik let zastaveno. Obraz zachycuje poslední okamžiky obrany, kdy je již město Turky dobyto. Hoří zámek i starý hrad, ve které Zrinský pronáší plamennou řeč ke zbytkům posádky a chystá se s nimi k poslednímu výpadu. Je odkládána veškerá těžká výstroj, aby se vyčerpaní bojovníci mohli lépe pohybovat. Ve věži naproti bráně je postaveno dělo nabité kovovým šrotem, aby "přivítalo" útočící janičáry. V pravé části obrazu je znázorněna prachárna. Obránci ji nechtěli vydat nepříteli. První z žen proto zapaluje smolnici, kterou vhodí do věže s prachem. K ní na lešení vystupují i ostatní ženy a dávají tak přednost smrti před zajetím a otroctvím. Temný sloup dýmu rozdělující obraz symbolizuje explozi pevnosti i vznešenost hrůzné oběti lidských životů zájmům svobody. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

6. Kázání mistra Jana Husa v kapli Betlémské 1412 (kouzlo slova – Pravda vítězí) Obraz zachycuje Mistra Jana Husa, jak káže v kapli Betlémské. V Husově době byla jediným místem v Praze, kde se kázalo česky. Mistr Jan Hus káže pražskému lidu všech vrstev. Pod kazatelnou sedí žáci, bedlivě naslouchají a dělají si poznámky. Vlevo při stěně kaple stojí vedle zahalené postavy v bílém Jan Žižka z Trocnova. Před ním sedí kramář Kříž, který daroval část pozemku a vedle něho Hanuš z Mülheimu, který opatřil povolení ke stavbě i peníze na vybudování kaple. Pod baldachýnem vpravo pak přihlíží královna Žofie, jejímž zpovědníkem Jan Hus byl a ona se za něj často u svého chotě, krále Václava IV., přimlouvala. Její dvorní dáma má podobu manželky A. Muchy - Marie. Tato postava se dívá doprava, kde je v koutku za románskou křtitelnicí postava zahalená kápí, poznamenávající si části Husova kázání. Je to špeh katolických iněží, kteří chtěli být informováni o obsahu Husových přednášek. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

7. Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě (863-880) – Chvalte Boha rodným jazykem V roce 863 přišel ze Soluně vzdělaný Konstantin a jeho bratr Metoděj. Sestavili nové písmo, tzv. hlaholici, a přeložili do něj evangelijní čtení. Stali se tak zakladateli slovanského písemnictví. Obraz představuje hlavní město Velké Moravy Veligrad. Na nádvoří hradu sedí na vyvýšeném stolci kníže Svatopluk, obklopen družinou, před ním biskupové a velmožové. Diakon čte list, bulu Industriae tuae, kterou papež ustanovuje Metoděje arcibiskupem a povoluje sloužit bohoslužby slovanským jazykem. Této scéně přihlížejí též franští rytíři. Před rotundou stojí v čele průvodu svých žáků Metoděj. Skupina osob vlevo nahoře symbolizuje násilné šíření křesťanství Franky. Níže vpravo v kapuci je Cyril ochraňující Moravany z nebes. V pravé horní části obrazu čtyřmi postavami ve formě ikon Mucha symbolicky znázorňuje nadčasové spojení Velké Moravy s Kyjevskou Rusí a Velkým Bulharskem. Dvě postavy uprostřed, sedící jako na lodici, jsou synové sv.Vladimíra Gleb a Boris, patroni námořníků a ochránci kupců, symbolizující, že do přístavu křesťanství postupně dopluly všechny slovanské národy. Postava mladíka s kruhem a zaťatou pěstí je sugestivním symbolem síly a svornosti, vrací se ke starým českým pověstem a připomíná příběh o Svatoplukovi a jeho synech. Rozměr: 8,1 x 6,1 m

8. Po bitvě u Grunwaldu (1410). Severoslovanská vzájemnost Obraz představuje místo krvavé bitvy za rozbřesku druhého dne. Mocný a pyšný Řád německých rytířů je konečně poražen. Král Vladislav v doprovodu své družiny přišel pohlédnout na vítězství a zdrcen stojí na pahorku, pod kterým leží s křížem na prsou padlý velmistr Řádu německých rytířů Ulrich von Jungingen, kolem nezměrné množství dalších mrtvých. Mimo pobitých nepřátel vidí král i nesmírné oběti, které museli přinést jeho bojovníci. V bolesti si zakrývá tvář. V pozadí žehná pravoslavný patriarcha všem padlým, hlavně Smolencům, kteří stáli v prvních řadách. Četné bílé pláště s černými kříži naznačují, že moc řádu byla zlomena a Polsko i Litva uchránily svobodu. Vlevo v křižáckém plášti klečí postava. Za ní stojí bojovník v pancíři a široké přilbě. přímo za ním je Sokol z Lamberka a vlevo vedle něho Jan Žižka se sklopcem přes pravé oko. Pro Muchu je typické, že i toto téma velkého vítězství Slovanů nezařazuje do své Slovanské epopeje jako oslavu vítězné bitvy, ale jako příklad odsuzující násilí a sloužící jako výzva k mírovému soužití národů. Rozměr: 6,1 x 4,05 m

9. Car Simeon Bulharský (889-927). Jitřenka slovanského písemnictví Vrcholem bulharské moci a slávy je panování cara Simeona na přelomu 9.a10.století. Simeon na vrcholu své moci získal pro sebe i pro Bulharsko císařskou korunu, nazval se Carem Bulharů a Samodržcem Řeků. Simeon miloval a šířil umění, zvláště pak literární. A.Mucha nás přivádí do Velké Pereslavi, sídelního města cara Simeona na řece Kamčii, na severní straně Nízkého Balkánu. Písaři zapisují paměti starců, aby neupadly v zapomnění. Přkládají se zde dostupné knihy a sbírají se poklady myšlenek ze spisů byzantských. Mniši přepisují a rozmnožují literární díla. Panovník ve společnosti učenců sám řídí jejich práci, udílí rady a přijímá vyslance ostatních vládců, kteří přicházejí pro učitele a knihy. Rozměr: 4,8 x 4,05 m

10. Jan Milíč z Kroměříže – Klášter z nevěstince Jan Milíč pocházel z neurozených vrstev. Původně se věnoval kněžství a vstoupil do služeb královské kanceláře Karla IV. Posléze se stal královským místokancléřem a kanovníkem u sv. Víta. Obě tyto funkce byly nejen čestné, ale i výnosné. Milíč však brzy poznal, že mnozí vysocí hodnostáři světští i duchovní žijí značně prostopášně a jejich příkladu následují měšťané i nižší vrstvy obyvatelstva. Karel IV. v té době pozval z Vídně do Prahy německého kazatele Konráda Waldhausera, aby kázal proti nepravostem a hříchům Pražanů. Pod vlivem jeho učení se i Jan Milíč vzdal svých funkcí a v dobrovolné chudobě působil slovem i příkladem k polepšení lidí. V jazyce českém, latinském i německém kázal v kostelích na ulici a horlivě tepal pýchu, smilstvo a lakomství. Dvakrát byl proto nařčen z kacířství a obhajoval se dokonce až u papeže. V roce 1372 se dočkal neočekávaného velkého úspěchu. Mnoho nevěstek pohnutých jeho slovy se dalo na pokání. Milíč si od krále vyprosil místo, kde kdysi ve Starém Městě stával hampejz "Benátky" a založil zde kapli a řeholní útulek pro padlé ženy. Rozměr: 4,05 x 6,2 m Obraz zachycuje zbytek zmíněného hampejzu a přihlížející dav, vlevo je Konviktská ulice. V popředí pod lešením stavby nového útulku stojí Jan Milíč. Promlouvá k ženám, které pod vlivem jeho slov odkládají své šperky a dávají se na pokání. Symbol pokání, nápravy a konání nenápadného dobra představuje sedící žena se zavázanými ústy. Tímto obrazem Mucha ztvárňuje příklad velké lidské obětavosti a aktivní pomoci trpícím.

11. Schůzka na Křížkách 1419 – Kouzlo slova. Podobojí Pravé křídlo triptychu "Kouzlo slova" je motivováno počátkem husitských válek. Po smrti Jana Husa se šířilo náboženské reformační hnutí hlavně v jižních Čechách. Bylo nejdříve velmi prosté, nenásilné a jeho inspirátoři chtěli uskutečnit království Boží na zemi pomocí náboženské obrody lidu v duchu evangelia. Přívrženci hnutí chtěli žít jako první křesťané. Oblíbené poutě se šířily jako duševní "nákaza" mezi prostým lidem a nic nezmohly ani královské úřady, ani husitští páni. 17.9.1419 bylo vydáno "obcí táborskou" při schůzi na Bzí hoře písemné provolání všem věrným Čechům. Sepsal je plzeňský kněz Václav Koranda starší a znělo: "Bratří! Věztež, že vinice zakvetla, ale kozlové chtí ji sniesti, protož nechoďtež s holmi, ale s braní!" Další schůzka, tentokrát již ozbrojená, se uskutečnila 30.9.1419 na výšině za Jesenicí Na Křížkách. Toto místo je dodnes zvané U Křížků a nachází se 20 km jižně od Prahy, směrem na Benešov. Na shromáždění káže Václav Koranda, který stojí na lešení, vybudovaném narychlo nad doškovou střechou chalupy. Pod ním táboří poutníci z Plzně, které on sám přivedl. Vidíme je při přijímání u dlouhého stolu pod borovicemi. Začínají už také přijímat i z kalicha, který se pak stal symbolem náboženské opozice. Někteří bratří napájejí koně, jiní perou prádlo, připravují jídlo a vyhlížejí průvod přicházející z Prahy. Celá krajina je ponořena do zlověstného šera, jen záblesk světla dopadá na poutníky a symbolicky tak hlásá úsvit nové éry. Rozměr: 4,05 x 6,2 m Ani na tomto obraze nechybí symbolika: suchý strom s bílým praporem je znakem smrti, živá borovice a červený prapor značí život. Temná zachmuřená obloha proťatá světlem blesku, to jsou převratné změny, které právě v Praze nastaly: Václav IV. nedávno zemřel, došlo k první pražské defenestraci a Jan Žižka formuje první vojenské oddíly. Celý obraz je pojat jako výzva a volání do zbraně, do boje za pravdu, pro kterou Mistr Jan Hus položil život.

12. Přemysl Otakar II, král železný a zlatý 1253-1278 12. Přemysl Otakar II, král železný a zlatý 1253-1278. Svaz slovanských dynastů Václav I. zanechal svému synovi Přemyslu Otakaru II. bohaté dědictví. České země prožívaly období rozkvětu a Přemyslovci patřili k nejmocnějším vládcům Evropy. Kutná Hora poskytovala hojnost stříbra. Přemyslovy velké příjmy a štědrost byly příslovečké, díky nim byl znám jako "král zlatý". Česká říše se zvětšila o další území. Přemyslovým největším sokem byl po dlouhou dobu Arpádovec Bela IV. a jejich spory vyvrcholily 11.července 1260 bitvou u Kressenbrunnu. Po zásahu pověstné Přemyslovy jízdy, která mu vysloužila název "král železný", se Uhři dali na bezhlavý útěk. Přemysl obsadil Bratislavu a Bela musel začít jednat o míru. Po dosaženém vítězství chtěl Přemysl Otakar II. zachovat s Arpádovci trvalý mír a pomoci mu měly politické sňatky. Rozměr: 4,8 x 4,05 m

Přemysl pak celému tehdejšímu světu při oddavkách Bely Uherského a neteře Kunhuty ukázal, že je vskutku králem zlatým. Sledujeme nejmocnějšího vladaře 13.století ve stanovém městečku postaveném v místech, kde se řeka Morava vlévá do Dunaje. Ve stanu, kde se konal svatební obřad, zdraví své nedávné protivníky. Nádheru opravdu královskou vidíme na výzdobě, kterou sám Přemysl Otakar II. navrhoval. Kronikáři nám nechali svědectví i o množství potravin a nápojů, píší o pěti stozích píce velkých jako kostel, množství vína, které by stačilo na několik dnů pro všechny obyvatele obou zemí i o pontonovém mostě přes Dunaj, po kterém mohlo jet 10 rytířů vedle sebe. V nemenší nádheře se ukázal i Bela IV., který přišel s manželkou Marií a s oběma syny. Doprovázel je výkvět šlechty z uherských zemí v překrásných oděvech, dokonce i do vousů měli vpleteny drahokamy a perly. Ani mír získaný politickými sňatky však netrval dlouho. Uhři vtrhli znovu na Moravu a Přemysl Otakar II. musel čelit i náporu vojsk nového římského císaře. Příměří, jež byl nucen s císařem Rudolfem Habsburským uzavřít, jej stálo četná území. Proti Přemyslu Otakaru II. se postavili i mnozí čeští páni, jimž se nelíbila jeho politika. Ke konečnému střetu došlo 26.srpna 1278 v bitvě na Moravském poli, kde byl Přemysl Otakar II. v boji poražen a zabit.

13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace 1364. Slovanské zákonodárství Srbským kmenům netrvalo dlouho, než získaly možnost se sjednotit. Sídlily v údolích oddělených od sebe vysokými horami a teprve koncem 12.století setřásly byzantskou nadvládu. Největší část srbských kmenů v povodí Driny a na Černé Hoře spojil Štěpán Nemanja do státu, který ve 13. a 14. století utvrdil své postavení. Štěpán IV. Dušan vytvořil velkou říši, která se rozprostírala od Dunaje ke Korintskému zálivu. Roku 1349 vydal Zákoník, jímž byla kodifikována práva srbských feudálů, zatímco poddaní byli znevolnění a i svobodným rolníkům práv ubylo. Roku 1346 o Velikonocích se dal ve Skoplji korunovat carem Srbů a Romájů a tak se přihlásil k dědictví starověkého Říma. Obraz představuje okamžiky bezprostředně po korunovaci. Průvod zahajují velmoži nesoucí přilbu, štít a meč a kancléř se státní pečetí. Car oděný v honosném korunovačním rouchu má v rukou odznak své moci - byzantské žezlo. Dívky s ratolestmi jemu i carevně kráčející za ním sypou na cestu květy. Následuje nově korunovaný král Štěpán V. Uroš, carův syn. Hned za ním jde též patriarcha srbský, který před chvílí korunoval cara i carevnu. Průvod zakončují kněží, vyslanci všech evropských dvorů, šlechta a hosté. Na vyvýšených pódiích jej vítají a zdraví paní v nádherných úborech a po stranách chrámu holdují rytíři novému caru. Rozměr: 4,05 x 4,8 m V průvodu je i vyslanec našeho krále Karla IV., který své písemné blahopřání caru Dušanovi zakončil slovy: "Jsem šťasten, vida, že touto dobou celá říše římská se ocitá v rukou dvou Slovanů." Krásným zakončením obrazu je postava dívky s čelenkou a dlouhým copem ve středu plátna dole.

14. Petr Chelčický. Neoplácet zlem zlé Petr Chelčický patřil k významným náboženským myslitelům 15. století. Žil ve vsi Chelčice u Vodňan a stál mimo hlavní husitské proudy. Znal se osobně s vůdčími postavami husitského hnutí, zejména s Janem Husem. Jeho náboženské zásady také počítaly se základní rovností všech křesťanů. Podle Chelčického však musí lidé v podmínkách světského soužití snášet zlo ve prospěch posmrtného života. Tím se závažně odlišoval od husitů, kteří svoji i Boží pravdu obhajovali i zbraněmi. Obraz představuje událost na podzim roku 1420, kdy se vítězná husitská vojska vracela od Prahy do jižních Čech. V té době mocný feudál Oldřich z Rožmberka, od své porážky u Tábora nesmiřitelný nepřítel husitů, přepadl se svými žoldnéři město Vodňany, které bylo už od dob krále Václava IV. husitské. Příznivce reformního hnutí vyvraždil či vyhnal, pobořil hradby města a ustanovil protihusitskou konšelskou správu. Zpráva o tomto činu se rychle donesla husitskému vojsku, které z ležení u Písku vtrhlo do Vodňan, aby potrestalo spáchanou křivdu. Pozadí obrazu zachycuje sloupy kouře vystupující z vydrancovaného a zapáleného města. Měšťané prchají k rybníku blízko vsi Chelčice, na jeho břehu ukládají své mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří. Vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen něco nádobí v košíku a ptáčka v kleci, vedle mladá žena běduje nad svými drahými. Rozměr: 6,2 x 4,05 m Ale pohled na hořící domovy vzbuzuje v srdcích měšťanů i jiné pocity. Touha po pomstě postupně přehlušuje vše ostatní. A v tuto chvíli mezi ně přichází Petr Chelčický, člověk čistých zásad, se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Zadržuje hrozící pěst muže a říká: "Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne." Petr Chelčický ve svých traktátech odsuzuje vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoli podobě. Dožil se ještě konkrétního naplnění svých ideálů, když v roce 1457 bratr Jan Řehoř založil v Kunvaldě podle jeho učení Jednotu bratrskou.

15. Jan Ámos Komenský, učitel národů. Plamínek naděje Rodina Komenských dostala své jméno podle vesnice Komňa u Uherského Brodu. Martin Komenský pracoval u svého bratra mlynáře v Nivnici a snad zde se mu 28.3.1952 narodil syn Jan. Brzy se celá rodina odstěhovala do Uherského Brodu, kde patřila k zámožným měšťanům a významným členům Jednoty bratrské. S pomocí členů Jednoty bratrské se Jan dostal do školy v Přerově. Absolvoval vysokou školu v Herbornu a v Heidelbergu. Už jako student začal psát "Poklad jazyka českého" a připravoval dílo pro mládež "Divadlo veškerenstva věcí". Po návratu do Čech se brzy stal knězem a učitelem přerovské školy, později i rektorem školy ve Fulneku. Po bitvě na Bílé hoře a popravě českých pánů v roce 1621 se Komenský dověděl o zatýkacím mandátu na svou osobu. Uposlechl varování Karla Staršího ze Žerotína a skrýval se nedaleko Šternberka, ale pak musel prchnout z Moravy do Brandýsa nad Orlicí. Roku 1628 definitivně odchází do exilu, nejprve do Lešna v Polsku, odkud cestoval do Anglie, do Francie, do Švédska, do Uher a zpět do Lešna. Mír, který byl sjednán roku 1648, znamenal pro Habsburky nadlouho nadvládu v Čechách a pro Komenského doživotní vyhnanství. V té době vznikl jeho "Kšaft umírající matky Jednoty bratrské." Komenského čekala ještě jedna krutá rána. Přes Lešno se přehnala švédská i polská vojska a město tři dny hořelo. Zde přišel o své rukopisy k "Pokladu jazyka českého". Stáří prožil v Holandsku v Amsterodamu, ale ani zde neodpočíval. Gigantické dílo "Veškeré spisy didaktické" znovu potvrdilo Komenského génia. Večer co večer chodil na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast, než jej pokročilé stáří a nemoc připoutaly na křeslo. Gesto beznaděje jeho přítele, žal ženy a ostatních napovídají, že jsme svědky posledních dnů jeho života. Sen o návratu domů zhasíná jako plamínek lucerničky na písečném přesypu. Sám ví, že se už svobody své vlasti nedočká, ale věří, že: "...vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český!". Těmito slovy zakončil svůj Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. V dálce vidíme siluetu Naardenu, kde je Komenský pochován. Zemřel 15.11.1670.

Rozměr: 6,2 x 4,05 m

16. Mont Athos (Svatá hora). Vatikán pravověrných Podle pověsti je na Mont Athosu pochována Bohorodička, která zde našla útulek v dobách pronásledování apoštolů a učedníků Páně. Na její památku, aby bylo místo zachováno bez poskvrny, platil zde ještě nedávno zákon, že na celý poloostrov nesmí vstoupit žádná žena a nesmí tu být trpěno ani žádné zvíře ženského pohlaví. Mont Athos navazoval svojí kulturou na odkaz Velké Moravy a Bulharské říše. Až do 15.století byl střediskem učenosti pravoslavných národů. Během věků prošly ale athoské literární památky různými pohromami, ztenčily se prodejem, krádežemi a požáry. Přesto tu zbylo dost vzácných a důležitých děl, takže Mont Athos je východním církvím tím, čím Vatikán církvím západním. Athoské monastyry až do 1. světové války každoročně navštěvovaly tisíce poutníků zejména z Ruska. Byli to samozřejmě pouze muži, kteří se přišli poklonit Bohorodičce. Obraz zachycuje vnitřek chrámu Bohorodičky, kde se v apsidě nachází mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Sluneční paprsky zprava vnikají do chrámu osvětleného také množstvím svící. Rozměr: 4,8 x 4,05 m Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží, a jak to bývalo zvykem, podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí cherubíni nesoucí modely ostatních slovanských klášterů. Za cherubíny vidíme podoby čtyř igumenů - představených zmíněných klášterů. Jména monastyrů jsou psána azbukou.

17. Po bitvě na Vítkově 1420. Tě Boha chválíme Jednou ze slavných kapitol historie husitského období byla bitva o Prahu mezi vojsky vedenými Janem Žižkou z Trocnova a císaře Zikmunda, který po smrti krále Václava IV. vznesl nárok na české království. Velké a početné císařovo vojsko, složené z žoldáků celé Evropy, oblehlo Prahu. Žižka, který včas přitáhl od Tábora Pražanům na pomoc, si jako zkušený vojevůdce uvědomil důležitost hory Vítkova pro obranu města. Zčásti ji opevnil, ale protože jeho vojsko bylo nepoměrně slabší, mohl na místě zanechat jen malou posádku. Všechny přístupy k Praze, kromě silnice vedoucí z Poříčské brány pod Vítkovou horou na Tábor, obsadil Zikmund. Aby zajistil spojení Prahy s okolím, dal Žižka na Vítkově postavit dva obranné dřevěné sruby, chráněné malým příkopem a obehnané zdí. Toto klíčové místo hájil sám s 26 muži, dvěma ženami a jednou dívkou. Zikmundova vojska se 14.července 1420 mocným náporem dostala až ke srubům, zde se však setkala s hrdinným odporem obránců. Dlouho zuřil nerovný boj, v němž i sám Žižka byl ve velikém nebezpečí. Rozměr: 4,8x 4,05 m V této zoufalé situaci Poříčskou branou do zad křižáků vpadli Pražané. Nepřítel se v panice a zmatku dal na bezhlavý útěk dolů po strmých svazích, kde valná část jízdy zahynula. Obraz zachycuje výjev, kdy Žižka po skvělém vítězství sestoupil se svými bojovníky z Vítkova. U polního oltáře drží táborský kněz v rozštěpci hostii, v hluboké pokoře a díkůvzdání zde leží ostatní kněží. Společně děkují Bohu za vítězství. Za oltářem na proutěném koši sedí muž a motlitby doprovází hrou na polní varhany. Vlevo u cesty si mladý bojovník obvazuje rány a statná táborská žena kojí dítě, symbol nového pokolení. V pozadí vlevo je vidět Poříčskou bránu s městskými hradbami, výrazně osvětlenou slunečními paprsky. Vpravo se rýsuje Vítkov, Žižka v rudém plášti stojí v hlubokém zamyšlení a se svými bojovníky vroucně děkuje za toto zázračné vítězství "Božích bojovníků". Před ním na zemi leží ukořistěná výzbroj. Vítkov byl přejmenován na Žižkov a na jeho vrcholu dnes stojí socha Jana Žižky z Trocnova na koni s hejtmanským palcátem v ruce.

18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu Diplomacii, přímost a zásadovost krále "dvojího lidu" zobrazuje Alfons Mucha v jedné z typických příhod jeho panování. Papež Pius II. nevlídně přijal v Římě Jiříkovo poselství. 3.4.1462 se poselstvo vrací zpět do Prahy a s ním přijíždí i stálý vyslanec českého království ve Vatikánu doktor Fantinus de Valle. Předkládá papežův požadavek, aby se král Jiří, jeho rodina i celý národ zřekli kališnictví, a jeho rozhodnutí neuznávat už nadále platnost basilejských kompaktát. Král přijímá posly z Říma v době zemského sněmu a jeho reakce na papežův rozkaz je neobvykle prudká. Vstává ze svého křesla tak prudce, až se kácí židle, a odpovídá, že "...neuznává papeže soudcem nad svědomím svým, své rodiny ani svého národa". Papežští poslové stojí, nebyla jim nabídnuta židle, protože i čeští poslové museli v Římě před papežem stát. Zděšení nad ostrou královou odpovědí se zračí v tvářích doprovodu papežského legáta, hrdost v postojích a výrazech českého panstva. Podle znaku růže poznáváme pana z Rožmberka, člena královské rady a mocného vladaře jižních Čech. Proti němu sedí arcibiskup Rokycana s křížem na fialovém rouchu. Vpravo v rohu sedí drobná postava s bláznovskou čepicí, moudrý a vysoce vzdělaný člověk, který se zřekl všech výsad, aby mohl králi dobře radit. Je to známý bratr Paleček, nejslavnější šašek našich dějin. Vlevo od něho je umístěna symbolická postava chlapce v klobouku, který právě rázně zavřel knihu s nápisem ŘÍM a tak naznačuje konec všech jednání mezi papežem a Jiříkem z Poděbrad. Rozměr: 4,8 x 4,05 m Po ukončení výše uvedené audience propouští král všechny papežské velvyslance, kteří jsou chráněni imunitou. Následujícího dne si však předvolává doktora Fantima de Valle jako svého královského úředníka, aby se zodpovídal za zradu a špatné zastupování zájmů českého království a rozkáže uvrhnout ho do vězení. Výslovně přitom označuje místo: věž poděbradského hradu. Papež na toto uvěznění reaguje tím, že dává Jiřího do klatby, dokonce jej zbaví královské koruny. Když král Jiří tuto zprávu vyslechl, prohlásil, že si je jist, že zemře jako český král. Ke škodě našeho národa zemřel už v 51. roce svého života, kdy byl na vrcholu své diplomatické a politické síly.

19. Přísaha „Omladiny“ pod Slovanskou lípou 1894. Slovanské obrození Po skončení třicetileté války nastaly pro náš národ kruté chvíle. Rekatolizace, centralizace a germanizace vyvrcholila v 18. století za Marie Terezie a za Josefa II. Po období největšího politického a jazykového útisku však přichází národní obrození. Pokrokoví Češi pracovali ze všech sil na obnovení kulturní a posléze i národní svébytnosti a spolu s ostatními slovanskými národy, kterým Rakousko-Uhersko nedovolovalo svobodný život, vlastní kulturu a politiku, se snažili o získání rovnoprávnosti. Koncem 19. století vznikla v Praze skupina pokrokové mládeže "Omladina". Toto hnutí bylo obviněno z velezrady a při procesu r. 1894 stanulo před soudem 76 osob, z nichž 68 bylo odsouzeno úhrnem k 96 rokům vězení. Byli mezi nimi i pozdější představitelé politického a kulturního života (např. S.K.Neumann a jiní). Obraz zachycuje mohutnou posvátnou slovanskou lípu, v jejíž rozsoše sedí kněžka, matka Slavie. Před ní klečí mládež, slibující věrnost národu a vzájemnou svornost. Vlevo v pozadí stojí stařec s mohutným šedým knírem. Vpravo přísahá člen Sokola, za ním je náznak postavy. Detaily obličejů přísahajících nejsou dokončeny, Alfons Mucha se zde snad vyhnul portrétování některého politika své současnosti. Je také pravdou, že v době, kdy maloval tento obraz, vyvrcholila kritika jeho díla a je možné, že roztrpčení a urážka nedovolily malíři obraz dokončit. Také nikdy dříve nebyl vystaven. Rozměr: 4,8 x 4,05 m Propracována je jen spodní část obrazu: vlevo dívka hrající na harfu (Muchova dcera Jaroslava) a vpravo chlapec, který má tvář malířova syna Jiřího. Jejich druzi a družky zosobňují mládí - budoucnost národa. Vpravo starý guslar zpívá o slavných činech předků a mládež naslouchá. Jen ten národ, který zná dějiny, kořeny svého původu, může žít a pracovat pro přítomnost i budoucnost. Vedle guslara, úplně vpravo, poznáváme svastiku, symbol slunce v pohybu, který byl uctíván starými Slovany i jinými dávnými národy.

20. Apotheosa z dějin slovanstva. Čtyři období Slovanstva ve 4 barvách Závěrečný obraz shrnuje a symbolicky čtyřmi barvami opakuje celou historii Slovanů. Dole vpravo modrá barva znázorňuje mystický dávnověk a připomíná nám Slovany v pravlasti. Pohanský žrec slouží zápalnou oběť bohům. Výjevy v černé barvě, to je doba útisku. Nájezdy Franků, Avarů, Turků, 300 let trvající útlak po bitvě na Bílé hoře. Červená barva symbolizuje dobu slávy za Přemyslovců a Karla IV., reformátorské myšlenky Jana Husa, mírové snahy Jiřího z Poděbrad, vítězství nad Rakousko-Uherskem. Střed obrazu vyplňuje žlutá jásavá barva radosti a svobody. V roce 1918 skončila 1.světová válka, po rozpadu Rakouska-Uherska mnoho slovanských národů dosáhlo svobody. Vlevo dole lidé vítají lipovými ratolestmi vojáky vracející se z války - naše legionáře, italské, francouzské, ruské, anglické, srbské a ze zámoří (bylo jich více než 140 000). Ženy v rozmanitých slovanských krojích pletou girlandy a připravují vlajky na oslavu samostatnosti. Vpravo děkuje stařec za to, že se dočkal svobody. Za ním vlají vlajky zemí, které se zasloužily o vítězství v 1.světové válce. Vlevo vidíme zástupce různých slovanských národů. Rozměr: 4,05 x 4,8 m V horní části obrazu dominuje postava Slovana, konečně svobodného, který v nespoutaných rukou drží věnce vítězství a svornosti. Za ním žehná Kristus pod obloukem duhy všem mírumilovným národům.

20.

hlavní představitel secese konec hlavní představitel secese

Použité zdroje Internetové stránky: epopej Moravský Krumlov wikipedie cojeco Vyhledávač: Google.cz 3.8.2010