Vybrané oblasti sociální politiky Vzdělávací politika Rodinná politika Bytová politika

Vzdělávací politika

Vzdělání Vzdělání patří mezi klíčová témata současného globalizovaného světa, a to jak v kontextu ekonomickém, tak sociálním a kulturním. Vzdělání je chápáno jako vstupní brána jednotlivců na trh práce, prostřednictvím kterého realizuje jednotlivec, a potažmo celá ekonomika, určitý přínos.

Vzdělávání v evropské dimenzi Úkol vzdělávání v evropské dimenzi je spatřován v tom, že musí přispět k rozvoji evropského občanského vědomí, které je zakotveno na společných hodnotách solidarity, demokracie, rovnosti příležitostí a vzájemného respektování.

Postavení vzdělání ve společnosti Vzděláním člověk získává schopnosti k výkonu profese, dispozice pro další vzdělávání, sebevzdělávání a absorbování nových vědeckých a odborných poznatků. Vzdělání vytváří předpoklady pro vyšší adaptabilitu pracovníků a zvyšuje tím jejich mobilitu.

Vzdělávání jako pozitivní externalita Vzdělávání v podstatě působí jako pozitivní externalita, ze které má prospěch každý subjekt. Vzdělaní lidé v každém státě jsou předpokladem pro: další hospodářský rozvoj, snadnější adaptabilitu (jsou flexibilnější) na měnící se poměry trhu práce, snadnějšího zvládání nových a náročnějších technologií v národním hospodářství, zajištění produkce kvalitních statků všeho druhu.

Funkce vzdělávání Preventivní funkce vzdělávání Nápravná funkce vzdělávání Z jiných úhlů můžeme hovořit o: Socializační funkci vzdělávání Kvalifikační, profesionalizační, produktivní či ekonomické funkci vzdělávání Často se používá rozlišení vzdělávání na: ekonomickou a sociálně kulturní funkci

Vzdělávací politika Vzdělávací politikou rozumíme souhrn konkrétních činností a opatření, kterými zejména stát, ale i další subjekty usilují o optimální naplnění rolí, které vyplývají z postavení vzdělání ve společnosti.

Vzdělávací politika Vzdělávací politikou máme na mysli zejména zásadní legislativní opatření týkající se vzdělávacího systému společnosti, které se projevují v řadě skutečností, zejména pak: v rozhodování o vzdělávacích institucích, v přístupu ke vzdělání (zajištění rovných šancí), v obsahu a cílech vzdělávání, ve způsobech financování.

Cíle vzdělávací politiky Cílem vzdělávací politiky je : zabezpečit rozvoj poznávací a duchovní kapacity populace, jejího poznatkového a dovednostního fondu a zabezpečit i rozvíjet hodnotové orientace lidí.

Principy vzdělávací politiky Princip celoživotního vzdělávání Princip rovných šancí v přístupu ke vzdělávání Princip individualizace a diferenciace ve vzdělávání Princip internacionalizace ve vzdělávání

Vzdělávací systém Vzdělávací systém reprezentuje dynamickou integraci vzdělávacích programů od nejnižší úrovně až po úroveň nejvyšší, která je dostupná prostřednictvím komplexu nejrůznějších vzdělávacích institucí. Role vzdělávacích institucí zpravidla odpovídá úrovni, na které se ve vzdělávacím systému nachází a typu vzdělávací instituce, kterou reprezentuje, tj. vertikální a horizontální zařazení.

RODINNÁ POLITIKA

Rodina jako nejstarší a základní sociální jednotka ve společnosti plní významné společenské funkce a požívá ve většině států zvláštní podpory prostřednictvím opatření rodinných politik.

Rodinná politika v jednotlivých státech může sledovat více cílů,které se vztahují: na rodiny jako celek,  nebo na jednotlivé skupiny rodin, jež mají určité potřeby, nebo trpí zvláštním zatížením.

Tři systémy rodinných politik Liberální systém Sociálně-tržní systém Univerzalistický systém

Liberální systém rodinné politiky  předpokládá především zodpovědnost občana za jeho rozhodnutí, a garantuje tak státní podporu pouze rodinám s nejnižšími příjmy, jež se nacházejí v pásmu chudoby,  role státu, jako subjektu rodinné politiky, je v tomto systému výrazně doplněna aktivitami nestátních subjektů.

Sociálně-tržní systém rodinné politiky sociální potřeby rodin by měly být primárně uspokojeny na základě pracovních výkonů a zásluh, státní podpora rodin je pak poskytována i na základě testování příjmů rodin a na společensky uznané minimální úrovni jednotlivých potřeb rodin, vedle významné role samotného státu je zde vytvářen dostatečný prostor i pro působení nestátních subjektů.  

Univerzalistický systém rodinné politiky často zahrnuje státní podporu převážné většiny nebo i všech rodin nezávisle na tom, zda jsou sociálně potřebné, je založen na značném rozsahu redistribuce s dominantní úlohou státu a potlačením nebo až totálním omezením nestátních subjektů v podpoře rodin.

Bytová politika

Bydlení patří k základním a nejvýznamnějším lidským potřebám, za bydlení se považuje způsob jakým lidé užívají obydlí, tedy jak v něm žijí, lze označit jako proces, který slouží k uspokojování bytových potřeb lidí, je jedním z charakteristických znaků stylu života lidí a jeho standardu.  

Bytová politika státu Nejčastěji charakterizována jako: systém poptávkově orientovaných podpor, nabídkově orientovaných iniciativ a přímých zásahů státu na bytovém trhu, které jsou nutné k optimální alokaci bytu jako statku, jenž je specifický svou komplexností, pevným umístěním v prostoru, mimořádně dlouhou dobou životnosti a potřebou tohoto statku k realizaci osob a rodin v moderní společnosti.

Bytová politika Systémy se odlišují se v zásadě podle toho: V rámci přístupů k bydlení a bytové politice jsou v praxi možné tři základní systémy. Systémy se odlišují se v zásadě podle toho: jak je vnímána a respektována myšlenka sociální spravedlnosti, zda je upřednostňována zásluhovost, potřebnost či rovnost.

Systémy bytové politiky v zemích EU liberální systém korporativní systém univerzalistický systém Systémy bytové politiky v zemích EU 

Liberální systém bytové politiky preferuje zásluhovost, předpokládá ze strany občanů přijetí vysoké míry odpovědnosti za zajištění potřeb bydlení, prioritní je zde osobní soběstačnost, formální svoboda, rovné podmínky a šance.  

Korporativní systém bytové politiky staví na myšlence solidarity a subsidiarity, systém využívá jak soukromých zdrojů, tak i různých dotací a podpor založených jak na solidaritě státu, tak na solidaritě nižších společenství – obcí, družstev. zdůrazňuje zejména činnost nestátních neziskových organizací.  

Univerzalistický systém bytové politiky je založen na celospolečenské solidaritě na zajišťování potřeby bydlení v převážné míře z veřejných zdrojů, stát vstupuje do sféry bydlení, zabezpečuje nejen výstavbu levných bytů, ale nese i část nákladů spojených s jejím provozem, chápe bydlení jako veřejnou sociální službu.  

Bytová politika v zemích EU Bytová politika v každé zemi je nutně vždy kombinací uvedených tří systémů.  Zajištění odpovídajícího bydlení pro různé skupiny obyvatelstva se výrazně liší. Např. bydlení pro bohaté, střední vrstvu, sociálně potřebné, skupiny lidí, kteří se ocitají na periferii společnosti apod.

Sociální bydlení Za sociální bydlení se ve většině evropských států obvykle považuje: veřejný sektor nájemního bydlení, který je ve vlastnictví obcí nebo i státu a je určen sociálně potřebným skupinám obyvatelstva, které si především z příjmových nebo i jiných důvodů nemohou zajistit bydlení na bytovém trhu. formy bydlení, které umožňují méně nákladné bydlení.  

Nástroje bytové politiky Nástroje jimiž stát intervenuje na trhu s byty můžeme rozlišit jako: Nástroje univerzální Nástroje selektivní