(16. 11. 1810 Praha - † 5./6. 11. 1836 Litoměřice) Karel Hynek Mácha (16. 11. 1810 Praha - † 5./6. 11. 1836 Litoměřice)

ŽIVOT Nejvýznamnější český romantický spisovatel jeho báseň Máj je jedním z nejkrásnějších děl české literatury ŽIVOT byl žákem Josefa Jungmanna (1773-1847) vystudoval práva a v srpnu 1836 nastoupil jako advokátní praktikant do kanceláře v Litoměřicích hrál divadlo v ochotnické družině Josefa Kajetána Tyla zde se seznámil s Eleonorou Šomkovou (1817-1891)

došel pěšky až do Benátek a během svého pobytu v Mácha se rád toulal po zříceninách českých hradů a často je kreslil došel pěšky až do Benátek a během svého pobytu v Litoměřicích si pravidelně odskakoval do Prahy za Lori při hašení požáru jednoho z litoměřických domů se zřejmě napil infikované vody a po několika dnech zemřel pohřeb se konal 8.11.1836 v Litoměřicích na stejný den byla původně plánována Máchova svatba s Lori

za jeho života vyšel pouze Máj (1836) většina Máchových děl vyšla až po autorově smrti za jeho života vyšel pouze Máj (1836)

Karel Hynek Mácha - Básně Ani labuť, ani Lůna oblaky neoře; léč to bílá kaple stojí na vysoké hoře. Na tu horu za svítání dívka putovala, na práh klekla, ruce spjala, smutně zaplakala. Pro mne ach dívčina krásná, pro mne se nesouží, dej jí panno, hvězdo čistá, po kom ona touží.

DALŠÍ DÍLA Křivoklad – odehrává se na konci vlády Václava IV. Prózy Márinka - Marinka je spolu s Večerem na Bezdězu součástí cyklu Obrazy ze života mého Pouť krkonošská - můžeme označit za první český horor, mladý hrdina putuje ke Sněžce, na jejímž vrcholu nachází klášter, kromě živých a mrtvých mnichů jsou tu i mniši, kteří jednou za rok vstávají z hrobů Cikáni - v okolí Kokořína, složitý děj částečně připomíná Máchův Máj (např. zhýralý otec svede milou vlastního syna), postavy Cikánů jsou typickým symbolem romantických vyděděnců

Máj jedinou knihou, která Máchovi vyšla za jeho života domácí kritika však tuto romantickou báseň odsoudila jako příliš nečeskou... dnes je považována za vůbec nejlepší českou báseň

Zpěv čeká Jarmila na svého milého, ale když se dozví, že bude popraven za otcovraždu, skočí ze skály a utopí se v jezeře 2. Zpěv zachycuje Vilémovo rozjímání nad vlastním osudem – když ho otec vyhnal z domova, stal se vůdcem loupežníků, a když zavraždil svůdce své dívky, poznal v něm vlastního otce Intermezzo (mezizpěv) odehrává na popravišti a vystupují v něm duchové a další nadpřirozené bytosti 3. Zpěv zachycuje Vilémovu popravu

2. Intermezzo (mezizpěv) naříkají loupežníci nad ztrátou svého vůdce 4. Zpěv 7 let po popsaných událostech se dostává na místo děje poutník a zamýšlí se nad tragikou lidského osudu tragický děj Máje kontrastuje s nádhernou jarní přírodou, která je právě v plném rozkvětu Mácha evokuje atmosféru pomocí zvukomalby a fascinujících básnických obrazů

Máj Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly.

bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléz šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.

2. zpěv „Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –" Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –" Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot, a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit, co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach – zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá!

Zajímavosti Mácha zemřel velmi mladý a za svého života se nestihl proslavit. Proto nevznikl jeho oficiální portrét. Všechny Máchovy „podobizny“ vycházejí z krátkého popisu jeho tváře a informace, že Mácha seděl modelem malíři Maškovi pro obraz Jana Křtitele. Spisovatelovu skutečnou podobu tudíž neznáme. Profesor Emanuel Vlček se pokusil moderními metodami zrekonstruovat Máchovu podobu. Při své práci vycházel nejen z dochovaných písemných svědectví a spisovatelova autoportrétu, ale především z analýzy Máchových ostatků. Ty byly 1.10.1938 (ihned po odtržení Sudet) vyzdviženy z litoměřického hřbitova, prozkoumány antropologem Jiřím Malým a 5.5.1939 slavnostně pohřbeny na vyšehradském Slavíně.

Děkuji za pozornost