Umělecké směry 20. století 2. část

ARTE POVERA Italsky – chudé umění. Vzniká koncem 60. let dvacátého století v Itálii jako forma předmětného umění. Podle svých zásad používá „chudé materiály“ = zem, hlína, dřevo, popel, ale i neonové trubice, ocel, plast, látky, zeleninu, olovo, a dokonce i živá zvířata. Název arte povera – chudé umění si v roce 1967 vymyslel kurátor a kritik Germano Celant pro skupinu umělců, s nimiž spolupracoval od roku 1963. Byli to Italové: Giovanni Anselmo Mario Merz Jannis Kounellis - řecký rodák

Umělci při svých „instalacích“, asamblážích“ a „performancích“ užívali prosté, chudé, neumělecké materiály. Díla jsou skvěle vrstvena, často extravagantní a sestavena ze smyslově výrazných materiálů. Tvůrci nepocházeli ze zchudlých jižních oblastí Itálie, ale naopak z průmyslového severu a jejich práce nemapují život chudých, ale osvětlují abstraktními pojmy morální zbídačení společnosti, kterou pohání akumulace materiálního bohatství. Pro díla stylu arte povera jsou charakteristická nečekaná spojení předmětů nebo představ, užití kontrastních materiálů, spojení minulosti s přítomností, přírody a kultury, umění a života. Mnohá z nich vedou dialog s historií, například Pistolettova Zlatá Venuše z hadrů, 189 cm vysoká replika klasické Venuše hledící na kupu hadrů.

Mario Merz je nejvíc známý svými iglú, která od roku 1968 konstruuje z rozmanitých materiálů. Iglú byla interpretována nejrůznějšími způsoby: jako odkaz na ztracenou minulost, kdy člověk a příroda byli v souladu, jako památník starým barbarským kmenům, které dobyly Itálii a spojily vlastní kulturu s přešlechtěnou dekadencí Říma….nebo jako postapokalyptická vize života po jaderné katastrofě. Germano Celant je od počátku organizátorem a teoretikem skupiny. Uspořádal i první výstavu v roce 1967 v Janově. Napsal i Manifest Arte povera: poznámky k partyzánskému vedení války. Celant popularizoval hnutí i svou knihou Arte povera a styl arte povera se pak objevil i na mezinárodních výstavách.

BODY ART Užívá jako vyjadřovací prostředek tělo, obvykle umělcovo. Od konce šedesátých let se stalo jednou z nejoblíbenějších a také nejkontroverznějších forem umění a rozšířilo se po celém světě. Je reakcí na neosobnost konceptualismu a minimalismu. Body art můžeme chápat i jako rozšíření konceptuálního umění a minimalismu. V případech, kdy nabývá formy veřejného rituálu nebo představení, se také překrývá s performancí, když se často odehrává v soukromí a na veřejnosti se prezentuje prostřednictvím dokumentace. Diváci body artu si mohou vyzkoušet celou řadu rolí od pasivního a nezvaného pozorovatele až po aktivního účastníka. Díla body artu, která chtějí záměrně vyvolat pocit odcizení, nudit, šokovat, pobavit… vyvolávají různé extrémní citové reakce.

Představitelé body artu: Bruce Nauman Gilbert a Georgie Chris Burden Jeho dílo Autoportrét jako fontána se tváří jako pocta Duchampově slavné fontáně a rozšiřuje Duchampovo pojetí tím, že začleňuje samotného umělce jako umělecké dílo. Tělo se v Naumanově díle objevuje jako téma stále znovu. Nauman jej zkoumá v prostoru … silové hry lidských vztahů, jazyk těla… Chris Burden - Přikovaný Gilbert a George Dovedli splynutí umění a života v body artu do humorných extrémů. Proměňovali sami sebe v „žijící sochy“. Na konci dvacátého století rozšířily nové technologie rámec body artu . Cizí tělo (1994) od Mony Hatoumové je videozáznam endoskopické cesty jejím vlastním tělem.

SOUND ART neboli zvukové umění Značného uznání se mu dostalo koncem sedmdesátých let a bylo známým až do devadesátých let. Umělci na celém světě vytvářeli umění, které pracovalo se zvuky. Zvuky mohou vycházet z přírody nebo od člověka (zvuky hudební, technické, akustické…). Umělecká díla body artu mohou mít podobu asambláže, instalace, videozáznamů, performancí…, mohou to být také malby a sochy. Počátky sound artu sahají k počátkům abstrakce (například orfismus). Uměním hluku se zabývali již futuristé a dadaisté. Christian Marclay – Kytarový vlek

John Cage nově definoval hudbu jako jakékoli spojení zvuků a hluku. Cage silně ovlivnil výtvarné umělce padesátých a šedesátých let. Sound art postupně získává i podněty z klubové kultury, užívá elektronickou hudbu, samplování a remixování. Sound art učí diváka a posluchače vnímat zážitky více smysly současně. Má svou budoucnost v digitálních technologiích a v oblasti internetu. Robert Rauschenberg Vysílání - jedná se o kombinovanou malbu se třemi radiopřijímači skrytými za plátnem a dvěma ladícími knoflíky na plátně.

INTERNETOVÉ UMĚNÍ Internetové, interaktivní, webové umění The World Wide Web zprovoznil v roce 1989 britský vědec Timothy Berners - Lee, původně na pomoc fyzikům pracujícím v Evropské laboratoři pro kvantovou fyziku. Již v polovině devadesátých let, kdy mělo vlastní webovou stránku jen 5 000 uživatelů, se síť stala volnou tribunou pro uměleckou tvorbu. Velký rozmach zaznamenalo internetové umění především v několika posledních letech dvacátého století, kdy velkou měrou přibývalo uživatelů. Vzhledem k tomu, že je internet lehce dostupný, zasáhl tento vývoj celý svět. Internetové umění je demokratické a jeho základní vlastností je interaktivnost.

Obrazy, text, pohyb a zvuk, které do sítě dodají umělci, mohou diváci použít a přetvořit ve vlastní multimediální montáže, jejichž konečné autorství zůstává otevřenou otázkou. Na rozdíl od bodových procesů zobrazování, jakým je třeba digitalizovaná fotografie, se vektorové formy mohou provést v jakémkoli měřítku a velikosti, aniž by utrpěly na kvalitě. Tvůrci internetového umění pocházejí z nejrůznějšího prostředí, někteří výtvarné umění studovali, jiní pocházejí z obchodních kruhů, jsou techniky… Internetové umění se vyvíjí dál a v budoucnosti se nepochybně dočkáme mnoha dalších změn i proto, že internet se stává běžně dostupným a používaným pro stále širší okruh lidí (děti, mládež i dospělí). Jake Tilson – výběr obrazovek z projektu Vařič Nancy Bursonová - The Human Race Machines Edmont Couchot a Michel Bret - Pampeliška

HNUTÍ FLUXUS Hlavní myšlenka, která stojí za aktivitami Fluxu, ať mají podobu umění performance, asambláží, her, koncertů nebo publikací, je, že můžeme život prožívat jako umění. Termín Luxus použil poprvé Georgie Maciunas v roce 1961. Fluxus lze chápat jako odrůdu „nedadaistického hnutí“ padesátých a šedesátých let se vztahem k dalším uměleckým aktivitám (beatnickému umění, funku, novému realismu….). Umělci fluxu usilovali o těsnější spojení umění se životem a demokratičtější přístup k tvorbě, přijímání a sbírání umění. Od happeningu se liší jen odloučením umělců a publika. Stejně jako Cage dovolil každému zvuku stát se hudbou, dovolil Fluxus, aby bylo cokoli užito jako umění.Totéž prohlašoval Maciunas v manifestu z roku 1965: umělec má za úkol „prokazovat, že umění může být cokoli a může ho dělat kdokoli“. Filip Corner – Piano activity Georgie Maciunas – Flux – Kit, Fluxus Yearbox 2

Během šedesátých a sedmdesátých let se pořádal velký počet fluxových výstav, her, festivalů, koncertů a turné, vydávaly se fluxové noviny, točily fluxové filmy, jedlo se fluxové jídlo a konaly se fluxové svatby a rozvody. Zlatý věk fluxu spadal tedy do 60. a 70. let dvacátého století. V dnešní době využívá nových technologií, jako například internetu.

ARCHITEKTURA VE DVACÁTÉM STOLETÍ FUNKCIONALISMUS Ve dvacátých letech dvacátého století se všechny progresivní proudy v architektuře sjednotily pod společným programem, který se nazýval funkcionalismus. Při architektonickém řešení upřednostňoval funkční požadavky. Důležité bylo, k čemu budova slouží, a tomu se musí podřídit její výtvarné řešení. Architekti nechtěli vytvářet stavby, které reprezentují, ale které slouží.

Le Corbusier malíř, filosof a především geniální architekt. Definoval základní znaky funkcionalistické architektury v pěti bodech: piloty vyzdvihující dům nad terén obytná střecha se zahradou volný, funkčně uzpůsobitelný půdorys horizontální okno volné průčelí bez nosných konstrukčních prvků Le Corbusier navrhl přestavbu Paříže, u nás zanechal své stopy ve Zlíně. Ukázka.

Funkcionalistická architektura u nás Veletržní palác v Praze - J. Fuchs, O. Tyl Obchodní dům Baťa - L. Kysela čtvrti dělnických obytných domů ve Zlíně K rozkvětu funkcionalistické architektury přispěl Bauhaus – středisko moderní umělecké výchovy a výtvarné kultury v Evropě (Výmar). Funkcionalismus ovlivnil architekturu na mnoho let dopředu a stal se nejdůležitějším výtvarným názorem 20. století. Významnou roli sehrálo v architektonické avantgardě i holandské hnutí De Stijl. Významné památky meziválečné architektonické avantgardy u nás: Adolf Loos - vila F. Millera v Praze Mies van der Rohe - vila Tugenhat v Brně Josef Plečnik - úpravy Pražského hradu , další jeho stavbou je kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Praze

ART DECO Název vznikl až v polovině šedesátých let. Architektonický sloh 20. a 30. let dvacátého století, který vznikl ve Francii jako luxusní, vysoce dekorativní styl, který se rychle rozšířil po celém světě – nejvíce v USA. Pařížskou výstavu roku 1925 iniciovala a podporovala francouzská vláda. V liniích, tvarech a barvách art deco se odrazily fauvismus, kubismus, futurismus, expresionismus abstrakce. Významným znakem art deco bylo využití světla. Art deco se hodně používalo v architektuře zábavných zařízení. Kromě architektury se art deco uplatnilo v interiéru – nábytek, dveře, vstupy, schodiště… Památky například: Chrysler Building v New Yorku.

POSTMODERNISMUS Po druhé světové válce byly na celém světě akceptovány ideály klasické moderny, jak je hlásal Le Corbusier a za války v USA žijící představitelé Bauhausu (například W. Gropius). Začínají se stavět obrovité kancelářské budovy s uniformními prosklenými stěnami, které dostávaly pro svou snadnou montáž přednost před jiným typem architektury. Samotná estetika šla stranou. Budovy byly jednotvárné, odosobněné a na celém světě si byly podobné. Proto se pro tuto architekturu vžil pojem architekta Philips Johnsona mezinárodní styl.

MEZINÁRODNÍ STYL Jeho kořeny sahají do třicátých let dvacátého století, kdy dochází k širšímu uplatnění principů funkcionalismu. V roce 1928 byla přijata společná koncepce moderní architektury, která vedla k jejímu zjednodušení, ale také k jisté „uniformitě“. Proto se začaly objevovat nové tendence. Ukázka. P.Johnson - zasloužil se o moderní architekturu v USA a postupně se odklání od klasické moderny. Robert Ventura snaží se ve svých návrzích rozbourat jednolitou plochu budov. A právě realizace Venturiho z počátku 60. let lze považovat za zrod postmoderny. Ukázky.

Postmoderna Hlavní představitelé postmodernismu V architektuře se tak označují všechny, často i rozdílné směry, které mají jednoho společného jmenovatele - odloučily se od klasické moderny. Postmoderna se často obrací pro inspiraci do historie, ale zcela jinak, než například pseudoslohy v devatenáctém století. Inspirace má opět vrátit budovám postmoderny lidský rozměr a estetický náboj (viz návrat symetrie, antikizujícího sloupu, obloukového okna, dekorace…). Tyto tendence byly nazvány postmoderně retrospektivními na rozdíl od tendencí postmoderně perspektivních, které se snaží využívat soudobé tvarosloví i techniku, zcela odlišnou od klasické moderny. Hlavní představitelé postmodernismu Michael Graves - Portlend Building v Kretonu, Humana Building v Kentucky, budova veřejných služeb v Portlendu Philips Johnson - šokoval veřejnost budovou AT&T v New Yorku nebo skleněnou variantou neogotické budovy londýnského parlamentu PPG Place v Pittsburghu.

Některé další architektonicky významné objekty druhé poloviny dvacátého století (bez stylového rozlišení): výstavba města Brasilia - především architekt O. Niemeyer opera v Sydney - architekt J. Utzon Guggenheimovo muzeum v New Yorku - architekt F.L. Wright Olympijský stadion v Mnichově - architekt Behnisch Centre Pompidou v Paříži - architekti Piano a Rogers Grande Pyramide v Paříži - architekt Pei La Grande Arche v Paříži - architekt Spreckelsen Guggenheimovo muzeum Bilbao Španělsko – Frank O. Gehry U nás: Tančící dům v Praze - architekti F.O.Gehry a V. Milunič Zlatý anděl v Praze - architekt J. Nouvels škola v Orlové - architekti Josef Kiszka, Barbara Potyszova

Použitá literatura: Prokop,V.: Kapitoly z dějin výtvarného umění. Sokolov 2004 Mráz, B.: Dějiny výtvarné kultury 1 – 4. Praha 2000 Kol.: Průvodce výtvarným uměním I – V. Praha 1994 Pijoan, J.: Dějiny umění 1-12 Praha 1982 – 1990 Gombrich, E. H.:Příběh umění. Praha 1975 Herout, J.: Staletí kolem nás. Praha 1970 Hora, P.: Toulky českou minulostí 1-9. Praha 1985 – 2004 Stadler, W.: Dějiny sochařství. Praha 1996 CD ROM Artopedia 2 CD ROM Encyklopedie světové architektury CD ROM Lexikon českých výtvarníků .. Frontisi, C.: Obrazové dějiny umění, Knižní klub Ruhrberg, Schneckenburger, Frickeová, Honnef: Umění 20. století, Taschen Hrůza, J., Svět architektury,Aventinum Praha 2000 Kol.: Dějiny českého výtvarného umění I.-VI., Academia Praha 1989 – 2006 Dempseyová, A.: Umělecké styly, školy a hnutí, Slovart 2002

Vytvořený obrazový a textový učební materiál vznikl v rámci projektu SIPVZ jako doplněk učebních materiálů využívaných v estetické výchově. Byl připraven výhradně pro účely výuky. Pro tyto účely nám autorský zákon dovoluje citovat autorská díla celá nebo jejich části. Doporučení: zpracované kapitoly lze využít jak pro výuku estetické výchovy, tak i dějepisu, českého jazyka, základů společenských věd…

W. Gropia, Bauhaus v Desavě

budova veřejných služeb, Portland, Michael Graves

Centre Pompidou, R. Pian a R. Rogers

kostel Nejsvětějšího srdce Páně v Praze, J. Plečnik

vila Benaceraf, Princeton, Michael Graves

Brasilia, O. Niemeyer

Obytný dům Poutní kaple Notre-dame du Haut – Ronchamp, Le Corbusier

Olympijský areál v Mnichově, skupina arch. pod vedením G. Behnische

Opera v australském Sydney, Jorn Utzon

Národní galerie, R. Venturi, D. Scott-Brown

vila Vana Venturi, Robert Venturi

Guggenheimovo muzeum Bilbao Španělsko, Frank O. Gehry

Zlatý anděl v Praze, J. Nouvels

Skleněná pyramida - galerie v Louvru, I.M. Peie

Světové obchodní centrum, M. Yamasaki, E. Roth

Tančící dům Praha, F.O. Gehry a V. Milunič

Velký oblouk - Grande Arche, O. von Spreckelsen

Autoportrét jako fontána, Bruce Nauman

Flux-kit, George Maciunas

Direzione (Směr), Giovanni Anselmo

Přikovaný, Chris Burden

Kytarový vlek, Christian Marclay

výběr obrazovek z projektu Vařič, Jake Tilson

Bez názvu, Jannis Kounellis

My Homes Wind and Fibonacci Tables Mario Merz, Iglú My Homes Wind and Fibonacci Tables Zahradníkův domek

Michelangelo Pistoletto Zlatá Venuše z hadrů, Michelangelo Pistoletto

Piano activity, Filip Corner

The Human Race Machines, Nanasy Bursonova

Pampeliška, Edmond Couchot a Michel Bret

Fluxus Yearbox 2, George Maciunas

Guggenheimovo muzeum v New Yorku, F.L, Wright

Veletržní palác v Praze, O. Tyl a J. Fuchs

škola v Orlové, Josef Kiszka, Barbara Potyszova

Müllerova vila v Praze, A. Loos

Chrysler Building v New Yorku, William van Alen

Pražský hrad Plečnikova síň