Obsah této prezentace: Teoretické základy somatopedie Obsah této prezentace: Terminologie somatopedie 2. Vymezení somatopedie 3. Historie péče o osoby s omezením hybnosti 4. Kde získat další informace?

Co je to somatopedie? 1. Terminologie Představíme zde základní terminologii pro: obor somatopedie, somatopedickou klientelu. Co je to somatopedie?

. 1.a Terminologie pro obor: Termín somatopedie pochází z řeckého soma = tělo, paideia = výchova, vedení. V současné době existuje více názvů pro tento obor, např. pedagogika tělesně postižených, somatopedagogika… Dáváme přednost označení somatopedie nebo speciální pedagogika somatopedická. Poznámka: Somatopedie se původně nazývala defektologie ortopedická. Tento termín se začal používat roku 1946, kdy začalo na KU studium speciální pedagogiky. Termín somatopedie zavedl tamtéž prof. František Kábele roku 1956.

1.a Terminologie pro somatopedickou klientelu: Nejvhodnější pro označení celé somatopedické klientely je patrně termín člověk s omezením hybnosti. Poznámka: Dříve se používaly pojmy porucha hybnosti, porucha mobility atd. Tyto pojmy byly (dle mého názoru): nepřesné (např. člověk s astmatem nebo nemocí nemá přímo narušenou hybnost, přesto je také předmětem oboru somatopedie), nevhodné, protože poukazovaly na patologii.

Omezení hybnosti může být: Primární – je zasažena vlastní pohybová schopnost člověka v důsledku narušení svalů, kostí, šlach, kloubů nebo nervové soustavy (tedy tělesného postižení), Sekundární – dochází k narušení pohybové schopnosti člověka nepřímo v důsledku různých onemocnění nebo zdravotního oslabení. U řady onemocnění je vyžadován klid na lůžku nebo jsou kontraindikované mnohé pohybové aktivity. Nemocný může potom na sociální úrovni pociťovat podobná omezení jako v případě tělesného postižení. Termíny tělesné postižení, nemoc a zdravotní oslabení jsou jednotlivé kategorie omezení hybnosti. S těmito termíny se budeme v somatopedii často setkávat, proto je třeba musíme alespoň stručně dokázat charakterizovat. Zároveň zde uvádíme různé klasifikace, které se pro tyto kategorie používají v somatopedii (nikoliv tedy v medicíně, kde se používá pouze MKN 10).

Tělesné postižení (TP): vady pohybového (svalového), nosného (kosterního) nebo nervového ústrojí, jestliže se projevují narušenou hybností a jestliže člověka omezují v účasti na jeho přirozených životních aktivitách. Tělesné postižení může být: Vrozené (např. DMO, spina bifida) Získané které se dále dělí na: získané po úrazu, např. amputace, obrny po úrazech páteře a mozku; získané po nemoci, např. TP po roztroušené skleróze, svalové dystrofii, artritidách.

Poznámka: Pro doplnění si uveďme ještě dvě další možnosti klasifikace tělesných postižení. Vítková (1998) vychází z německé somatopedické literatury a dělí TP: centrální a periferní obrny; deformace (získané vady, např. progresivní svalová dystrofie, skolióza); amputace a malformace (malformace jsou vrozené deformace, např. amélie, kongenitální dysplázie kyčelního kloubu). V americké speciálně pedagogické literatuře se můžeme setkat s klasifikací na TP: ortopedické, např. osteoporóza, Perthesova choroba; neurologické, např. DMO, amyotrofická laterální skleróza (Bigge, Best, Heller, 2001) aj. Všechny uvedené klasifikace jsou pouze pomocné – vždy zohledňují pouze některé faktory (např. mnohé tělesné vady mohou být neurologické i ortopedické zároveň).

Nemoc (N): Podle doby trvání rozlišujeme onemocnění: Porucha rovnováhy organismu s prostředím, přičemž vznikají anatomické a funkční změny v organismu (Kábele, 1992; Jonášková, in Müller, 2001). Z hlediska somatopedie není nemoc považována jen za biologickou odchylku, ale za typ sociálního znevýhodnění (Bendová, Renotiérová, 2005). Podle doby trvání rozlišujeme onemocnění: krátkodobé (akutní), např. Infekční onemocnění; dlouhodobé, např. epilepsie. Dlouhodobé nemoci se dále dělí: chronická, vznikají závažné organické a funkční změny orgánů a systémů s dlouhodobě předpokládaným průběhem, tj. minimálně 3 roky (diabetes, srdeční vady); recidivující, pokud se opakuje nejméně 3x ročně, ale v mezidobích v organismu nenalézáme anatomické ani funkční změny (alergie, astma); nebo z hlediska očekávaného vývoje: progresivní (progredující), některé mohou mít i letální charakter (např. progresivní svalová dystrofie, maligní nádorová onemocnění); stacionární, u které neočekáváme postupné a dlouhodobé zhoršování (např. benigní nádory).

Zdravotní oslabení (ZO): Snížená odolnost vůči chorobám a sklon k jejich opakování (např. u akutních zánětů dýchacích cest) (Kábele, 1992). Příklady: alergie, astma, rekonvalescence. Poznámka: Pro nemoc a zdravotní oslabení se někdy používá termín zdravotní postižení v užším významu (na rozdíl od zdravotního postižení v širším významu, které zahrnuje všechny typy postižení, tedy také mentální, zrakové, sluchové atd.).

2. Vymezení somatopedie Ačkoliv neexistuje žádná závazná definice somatopedie, můžeme ji teoreticky vymezit prostřednictvím následujících základních znaků: předmět somatopedie (kým se somatopedie zabývá), kompetence somatopeda (čím se zabývá), zařazení a identita (kam patří a co to je). Komu se věnuje? Čím se zabývá? Kam patří?

2.a Předmět somatopedie: Předmětem somatopedie je člověk s omezením hybnosti a jeho interakce s okolím. Poznámka: Již víme, že omezení hybnosti může být primární nebo sekundární. Také víme, že jej můžeme rozdělit na jednotlivé kategorie – tělesné postižení, nemoc nebo zdravotní oslabení. Kombinované postižení: V praxi se velmi často setkáváme s kombinacemi tělesného postižení s dalšími typy handicapů, např. mentálního, zrakového atd. Problematika práce s klientem s kombinovaným postižením je tedy velmi blízká somatopedické praxi. Interakce v kontextu okolí: Člověk s omezením hybnosti se vždy pohybuje v nějakém prostředí a navazuje interakce s okolím, které jsou nedílnou součástí našeho zájmu. Např. u dětí s omezením hybnosti je to především rodina či vrstevníci dítěte, u dospělých partnerské vztahy, přátelé či vztahy na pracovišti (jako somatopedi s těmito lidmi také pracujeme, např. v rámci poradenství).

Pomoc při zaměstnávání 2.b Kompetence somatopeda: Kompetence speciálních pedagogů se za poslední desetiletí značně rozšířily. Již nelze mluvit pouze o výchově a vzdělávání. Základní kompetence speciálních pedagogů-somatopedů se pohybují v těchto okruzích: Poradenství Terapie Pomoc při zaměstnávání Pomoc při socializaci Výchova Vzdělávání

Vzdělávání Od raného věku až po stáří (zkuste se zamyslet, jakým vzděláváme např. kojence nebo seniory). U dospělých je vhodnější mluvit o provázení, než o výchově, neboť vztah pedagog-dospělý je odlišný od vztahu pedagog-dítě (zkuste se zamyslet v čem). Výchova V resortu školství je realizováno např. v SPC pro TP, v PPP a ve ŠPC (školní poradenské centru), v rezortu sociální péče jsou to např. střediska rané péče a poradenství v rámci množství dalších neziskových organizací. Poradenství Terapie Provádění většiny odborných terapií vyžaduje specializovaný výcvik (např. arteterapie, psychoterapie, synergicko-reflexní terapie apod.). Každý speciální pedagog však používá ve své práci prvky různých terapeutických metod (např. při rozvoji narušené motoriky). Socializace Speciální pedagog se podílí také na sociální rehabilitaci klienta. Socializace do (pro klienta) vhodného prostředí je podstatným cílem jak rehabilitace, tak vzdělávání. Zaměstnávání Speciální pedagog se může podílet na zaměstnávání klientů s omezením hybnosti, např. v chráněných dílnách.

2.c Zařazení a identita somatopedie Somatopedie je obor speciální pedagogiky. Má tyto tři důležité identity: Somatopedie jako věda: spojena s výzkumem a snahou o co nejobjektivnější poznání jednotlivých fenoménů a vztahů. Somatopedie jako umění: schopnost vykonávat tuto profesi prakticky, aplikovat jednotlivé metodiky apod. Somatopedie jako interpersonální proces: schopnost navázat a produktivně rozvíjet vztah s druhým člověkem. Poznámka: Somatopedem je z hlediska uvedených identit oboru ten, kdo dokáže s klientem pracovat lidsky (somatopedie jako interpersonální proces), odborně (somatopedie jako umění) a ví, proč co dělá (somatopedie jako věda).

2.d Některé další vývojové tendence v somatopedii Mnohé vývojové tendence v somatopedii vyplývají z předchozího textu: změny v celkové orientaci (paradigmatu) – v popředí zájmu již není patologie klienta (medicínské paradigma), ale klienta jako plnohodnotný člen společnosti a jeho potřeby (sociální paradigma), rozšiřování spektra somatopedické klientely – ať již z hlediska věku (raná péče, senioři) nebo specifických potřeb (kombinovaná postižení), rozšiřování kompetencí speciálních pedagogů-somatopedů – viz výše, důraz na interdisciplinární spolupráci – s tím souvisí problematika rozdělení kompetencí v týmu, způsob vzájemné komunikace, zodpovědnost za koordinaci služeb apod.

2.e Začlenění somatopedie do soustavy příbuzných oborů Somatopedie má úzký vztah k oborům pedagogickým (ostatní „pedie“, obecná pedagogika, alternativní školství…), psychologickým (patopsychologie, vývojová, pedagogická, sociální nebo klinická psychologie), medicínským (neurologie, ortopedie, pediatrie, somatopatologie…), technickým (ortopedická protetika, rehabilitační inženýrství…) a k dalším humanitním oborům (sociologie, legislativa, filosofie…). Co se často plete? Ortopedická protetika se zabývá výrobou pomůcek, dlah, ortopedické obuvi, protéz… Rehabilitační inženýrství se zabývá výrobou složitějších technologií, které vyžadují spolupráci inženýrů z různých oblastí, např. úpravou osobních aut pro osoby s TP, bezbariérovostí prostředí apod. Poznámka: Většinu uvedených oborů znáte ze svého studia. Čím se zabývají a jaký mají přínos pro somatopeda? Jaké jsou odvětví ortopedické protetiky?

3. Historie péče o osoby s omezením hybnosti V této části: stručně představíme fáze vývoje péče o osoby s omezením hybnosti, uvedeme některá důležitá historická data. Jedličkův ústav v Liberci – historické foto Domov pro osoby se zdravotním postižením na Kociánce v Brně – součást dřívějšího ústavu (současné foto)

3.a Fáze vývoje péče o osoby s omezením hybnosti Represivní: Obvykle přímá likvidace osob s omezením hybnosti (pokud bylo vrozené a viditelné). Převládala téměř výlučně společenská segregace. Období prvotně pospolné společnosti až antiky (včetně). Charitativní: Tendence chránit životy osob s postižením (zakládání hospitalů a prvních zařízení pro osoby s handicapem). Období středověku. Humanistická: tendence vzdělávat osoby s postižením. Období humanismu. Rehabilitační: tendence zaměstnávat osoby s postižením (zakládání prvních ústavů, např. Jedličkův ústav v Praze, Kociánka v Brně). Období první poloviny 20. století. Současná fáze se označuje různě, např. preventivní nebo ekonomická (Kábele, 1992), inkluzivní atd., podle toho, který ze znaků současné podpory osob s omezením hybnosti považujeme za dominantní (zda se snažíme o prevenci vzniku jednotlivých onemocnění a postižení, zda má podpora vést k zaměstnávání a ekonomické soběstačnosti, zda se snažíme o začlenění osob s omezením hybnosti do společnosti…). Poznámka: Pokuste se rozšířit si znalosti o jednotlivých fázích o konkrétní informace (viz např. opory k oboru somatopedie).

3.b Některá důležitá historická data a osobnosti – před rokem 1945 Vědět, kdo byl Priessnitz. 19. století: V Jesenících žije a praktikuje své originální léčebné postupy zakladatel moderní vodoléčby Vincenz Priessnitz (1799-1851). 1901 – František Hamza (1868-1930) zakládá v Košumberku u Luže malé sanatorium pro tuberkulózní děti. Roku 1908 je při této léčebně zřízena škola. 1903 – v Liberci je MUDr. Josefem Gottsteinem založen ortopedický ústav, který byl roku 1910 přeměněn na Domov pro zmrzačelé (dnes Jedličkův ústav v Liberci). Vědět, kdy byl otevřen JÚ. 1913 – otevřen Jedličkův ústav pro zmrzačelé v Praze. Prof. MUDr. Rudolf Jedlička v něm se svými spolupracovníky, kterým byl do roku 1919 pokrokový učitel Františk Bakule (1877–1926) a od roku 1920 ředitel ústavu a školy Augustinem Bartošem (1888-1969), realizoval myšlenku rehabilitační péče. Ústav měl pět oddělení: nemocnice (ortopedická klinika), škola, vlastní cvičné dílny, ortopedické dílny, statek a chorobinec s azylem. Znát Jedličku, Bakuleho a Bartoše ve spojení s JÚ. 1919 – otevřen brněnský ústav pro osoby s tělesným postižením na Kociánce. Jeho počátky jsou spojeny se jménem prvního ředitele ústavu Janem Chlupem. 1920 – na popud MUDr. Roberta Nebeského je v Plzni založen Masarykův ústav pro zmrzačelé. Roku 1969 je ústav přemístěn do Zbůchu u Plzně. Poznámka: Osobnosti zde zmíněné stojí za bližší pozornost. Jakého spolku byl předseda R. Jedlička? Jak se jmenoval Bakuleho pěvecký sbor? Jaké publikace napsal A. Bartoš? (viz opory nebo Renotiérová, 2007)

3.b Některá důležitá historická data a osobnosti – po roku 1945 Znát pojem defektologie ortopedická. 1946 – na Karlově univerzitě v Praze se otevírá studium speciální pedagogiky. Součástí je i studium defektologie ortopedické. Od roku 1956 se pro tento obor používá název somatopedie. Nejvýznamnější osobností jej prof. František Kábele (pozn.: F. Kábele byl také logoped, možná jej znáte jako autora knížky Brousek pro tvůj jazýček). Vědět, kdo byl Kábele. v 1952 – spojením dřívějších spolků vzniká jednotná organizace Svaz invalidů (Votava et al., 2005), která se dělila na sekce pro tělesně, zrakově, sluchově a vnitřně postižené. SI reprezentoval občany se zdravotním postižením (např. byla členem mezinárodní organizace Rehabilitation International). Vědět co se očkovalo Sabinovou vakcínou. 1958 – v ČR jako v prvním státě byla použita Sabinova vakcína, díky které došlo vymýcení dětské obrny (tzv. poliomyelitidy, nikoliv dětské mozkové obrny!). 1990 – došlo k rozpadu Svazu invalidů a jeho transformaci ve Sdružení zdravotně postižených, které tvořilo 7 svazů (např. Svaz tělesně postižených a Svaz postižených civilizačními chorobami). Mimo údaje, na které upozorňují šipky, je třeba znát základní data ze speciální pedagogiky po roce 1989, např. odkdy je možná integrace žáků s postižením do běžných škol (1991), odkdy se zavádějí RVP (od roku 2001), kdy vychází školský zákon č. 561 (2004), kdy vychází vyhlášky MŠMT č. 72 a 73 (2005), kdy vychází v platnost Zákon o sociálních službách č. 108 (2006) atd. Poznámka: Své znalosti si opět můžete rozšířit. Vymyslel F. Kábele vytvořil metodiku pro rozvoj hybnosti a řeči u dětí s…? Kdo byl Jiří Kracík, Vojtěch Trnka nebo Josef Sasín? Které současné osobnosti somatopedie znáte?

4. Kde lze čerpat informace? Odbornou problematiku somatopedie v ČR zaštiťuje Somatopedická společnost (pod Karlovou univerzitou): www.somspol.wz.cz Osoby s omezením hybnosti sdružují různé organizace (viz níže). Měli byste si být schopni vzpomenout alespoň na 2-3 příklady. Liga vozíčkářů o.s.: www.ligavozic.cz Centrum Paraple: www.paraple.cz Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců: www.caths.cz (současný člen Českého paralympijského výboru) Unie Roska (Česká multiple sclerosis společnost): www.roska.cz (pacienti s roztroušenou mozkomíšní sklerózou) Spolek Trend vozíčkářů: www.trendvozickaru.cz (Olomouc) Společnost „E“: www.spolecnost-e.cz (pacienti s epilepsií) Svaz diabetiků: www.diabetes.cz Společnost pro mukopolysacharidózu: www.mukopoly.cz a další. (měli byste znát alespoň několik organizací + komu jsou určeny). Mnohé z těchto organizací vydávají různé časopisy či bulletiny, např. Aura (Společnost „E“), Vozíčkář (Liga vozíčkářů), Dia život (Svaz diabetiků ČR) nebo Roska. Příklady ucelených odborných publikací o somatopedii: KÁBELE, F. et al. Somatopedie. 1.vyd. Praha: Karolinum, 1992. 238s. ISBN 80-7066-533-5. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. 304 s. ISBN-10: 80-7315-134-0.

Prameny k dalšímu studiu somatopedie BENDOVÁ, P. Moderní trendy v péči o osoby s poruchami hybnosti. In Základy speciální pedagogiky. (kolektiv autorů) 1. vyd. Olomouc: VUP, 2006. 85 s. ISBN 80-244-1479-1. BENDOVÁ, P. – RENOTIÉROVÁ, M. Somatopedie pro výchovné pracovníky. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2005. 56 s. ISBN 80-2441-097-4. FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. 168 s. ISBN 978-80-247-1314-4. HRUŠKA, J. Komplexní systém výchovně vzdělávací péče o děti a mladistvé s tělesným postižením. 1. vyd. Praha: Septima, 1997. 118 s. ISBN 80-85801-47-7. JAKOBOVÁ, A. Komplexní péče děti s tělesným a kombinovaným postižením. 1.vydání. Ostrava: Ostravská univerzita, 2007. 101s. ISBN 978-80-7368-488-4. JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením, somatopedická a psychologická hlediska. 1. vyd. Praha: TRITON, 2001. 158 s. ISBN 80-7254-192-7. JELÍNKOVÁ, J. – KRIVOŠÍKOVÁ, M. – ŠAJTAROVÁ, L. Ergoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. 272 s. ISBN 978-80-7367-583-7. JESENSKÝ, J. Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1995. 159 s. ISBN 80-7184-030-0. JONÁŠKOVÁ, V. Dítě s poruchou mobility. In MÜLLER, O. et al. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné škole. 1. vyd. Olomouc: UP, 2001. 87-122 s. ISBN 80-244-0231-9. KOMAČEKOVÁ et al. Fyzikálna terapia. 2. vyd. Martin: Osveta, 2006. 363 s. ISBN 80-8063-230-8. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese. Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese. 2. vyd. Praha: Portál, 1997. 147 s. ISBN 80-7178-150-9. KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie. 4. vyd. Praha: Portál, 2002. 392 s. ISBN 80-7178-657-8. MÜLLER, O. et al. Terapie ve speciální pedagogice. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2005. 295 s. ISBN 80-244-1075-3. OPATŘILOVÁ, D. Pedagogická intervence v raném a předškolním věku u jedinců s dětskou mozkovou obrnou. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 52 s. ISBN 80-210-3242-1. OPATŘILOVÁ, D. – ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Somatopedie – texty k distančnímu vzdělávání. 1. vyd. Brno: Paid, 2007. 123 s. ISBN 978-80-7315-137-9.

PAVLŮ, D. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody. 2. vyd PAVLŮ, D. Speciální fyzioterapeutické koncepty a metody. 2. vyd. Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 2003. 239 s. ISBN 80-7204-312-9. PFEIFFER, J. Neurologie v rehabilitaci. 1.vyd. Praha: Grada, 2007. 351 s. ISBN 978-80-247-1135-5. RENOTIÉROVÁ, M. Somatopedické minimum. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2002. 85 s. ISBN 80-244-0532-6. RENOTIÉROVÁ, M. Některé významné osobnosti oboru somatopedie v českých zemích. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2007. 132 s. ISBN 978-80-244-1861-2. SASÍN, J. Socializace dětí s epilepsií. 1. vyd. Praha: SPN, 1975. 240 s. VÁGNEROVÁ, M. Patopsychologie pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 444 s. ISBN 80-7178-214-9. VALENTA, M. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc: VUP, 2003. 322 s. ISBN 80-244-0698-5.   VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 1. vyd. Brno: Paido, 1999. 144 s. ISBN-80-85931-69-9. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. 2. vyd. Brno: Paido, 2006. 304 s. ISBN-10: 80-7315-134-0. VÍTKOVÁ, M. Paradigma somatopedie. 1. vyd. Brno: Paido, 1998. 140s. ISBN 80-210-1953-0. VÍTKOVÁ, M. et al. Integrativní speciální pedagogika. 2. vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. VOTAVA, J. et al. Ucelená rehabilitace osob se zdravotním postižením. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. 207 s. ISBN 80-246-0708-5. VYMĚTAL, J. Lékařská psychologie. 3. vyd. Praha: Portál, 2003. 400 s. ISBN 80-7178-740-X. WHO Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disabilit a zdraví. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 280 s. ISBN 978-80-247-1587-2.

Zákony a vyhlášky Ministerstvo zdravotnictví: Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních Zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů Vyhláška č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi Vyhláška č. 394/1991 Sb., o postavení, organizaci a činnosti fakultních nemocnic a dalších nemocnic, vybraných odborných léčebných ústavů a krajských hygienických stanic v řídící působnosti Ministerstva zdravotnictví České republiky Ministerstvo školství: Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším, odborném a jiném vzdělávání (tzv. školský zákon) Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních Ministerstvo práce a sociálních věcí: Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 15/1995 Sb. o důchodovém pojištění Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách