Přednáška č.3 Teoretické aspekty ochrany přírody v mezinárodním právu Doc. JUDr.Vojtěch Stejskal, Ph.D ZF JU České Budějovice

Klíčová teze  „Příroda na rozdíl od lidí nezná administrativních hranic“  Mezinárodní spolupráce

Vývoj právní úpravy ochrany přírody  Před mezinárodním právem se ochraně přírody věnovalo nejprve vnitrostátní (národní) právo – od počátku 19.století, zejména státy v Evropě a v Severní Americe - první nařízení či zákony o zřízení přírodních rezervací, později národních parků, od poloviny 19.století první zákony k ochraně vybraných druhů živočichů, od počátku 20.století první komplexní zákony na ochranu přírody a přírodních památek

 1872 – Národní park Yellowstone  USA  První národní park světa

Supranárodní právo: - Mezinárodní úroveň – od poloviny 19.století dvojstranné, později vícestranné regionální dohody, od 20.století mnohostranné regionální a globální úmluvy - Evropské komunitární právo – až od konce 70.let 20.století v ES, později právo EU ve formě směrnic a nařízení

Ochrana přírody v mezinárodním právu Cíle mezinárodního práva: - podporovat rozvoj mezinárodní spolupráce v ochraně biodiverzity - přispět k záchraně, zachování a ochraně divoké fauny, flóry, přírodních stanovišť, krajinných celků, atd. - kontrolovat naplňování mezinárodních závazků a řešit vzájemné spory jednotlivých států - prosazovat udržitelné využití přírodních zdrojů

Přístupy mezinárodněprávní úpravy ochrany přírody právními prostředky - Druhová ochrana – od 19.století - Územní ochrana– od začátku 20.století - Ekosystémová – od 90.let 20.století – integrovaný přístup ochrany a péče o suchozemské a vodní živé organismy a jejich společenstva a ekosystémy

Prameny mezinárodního práva:  neexistence kodifikace práva ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost  Od 19.století mezinárodní úmluvy regionální  Od 70.let 20.stol. mezinárodní úmluvy celosvětové  od 80.let 20.století protokoly k úmluvám  Od 70.let 20.století roste význam i soft law, např. Světová charta přírody 1982

Nástroje mezinárodněprávní úpravy ochrany přírody Základní nástroje  ochrana druhů in situ - v rámci stanovišť;  ochrana druhů ex situ - mimo původní biotop;  ochrana migrujících druhů Zdroje ohrožení  regulace (zejména prevence) invazí geograficky nepůvodních druhů;  regulace mezinárodního obchodu s ohroženými druhy  úprava podmínek využívání druhů a jejich populací - zejména prostřednictvím lovu, odchytu, sběru Územní ochrana  ochrana a udržitelné využívání konkrétních přírodních jevů, útvarů, ekosystémů a lokalit  podmínky vytváření spojitých soustav chráněných území  ochrana krajiny a krajinného rázu  regulace udržitelného využívání přírodních zdrojů

Dělení úmluv a protokolů podle předmětu na závazky, které jsou potencionálně aplikovatelné:  Na všechny druhy a přírodní stanoviště na planetě Zemi  Na všechny druhy a přírodní stanoviště v určitém regionu  Jen pro určité 1) druhy, 2) přírodní stanoviště, a to na globální, regionální či subregionální úrovni

Vybrané typické znaky mezinárodní smluvní úpravy ochrany přírody 1) Kategorizace předmětu ochrany -druhy – např.ohrožený vyhubením -území (lokality) – chráněné území, např.národní park Vliv IUCN na legislativu

Světový svaz ochrany přírody  1948 Paříž  Sídlo: Gland u Ženevy  Pravidelně se konají Světové kongresy ochrany přírody  Červené seznamy ohrožených druhů  Systém kategorií chráněných území  Závěry a doporučení IUCN mají charakter soft law

Vybrané typické společné znaky mezinárodní smluvní úpravy 2) Seznamy – v přílohách úmluv a protokolů nebo vedené při sekretariátech úmluv či protokolů druhové seznamy  konkrétní druhy – např. CITES,  kategorie druhu z hlediska stavu či významu - např.CBD seznamy územní ochrany  seznamy konkrétních lokalit, přírodních společenstev, památníků, přírodních útvarů – např.Ramsarská úmluva, Úmluva o světovém přírodním a kulturním dědictví  seznamy typů přírodních stanovišť – Bernská úmluva

Vybrané typické znaky mezinárodní smluvní úpravy  3) Formy ochrany – - obecná a zvláštní ochrana přírody - územní a druhová ochrana přírody  4) Organizační struktura úmluv- konference smluvních stran, stálé řídící výbory, sekretariát, vědecké poradní orgány  5) Spolupráce členských států úmluv s nevládními občanskými organizacemi: vědecké – IUCN, Europarc ochranářsko-výchovně-výzkumné – Birdlife Int., WWF, Wetlands Int.

 1922  Celosvětové sdružení partnerských nevládních organizací na ochranu ptáků a přírody  Výzkum, ochrana, výchova, osvěta, vzdělávání  Významná ptačí území - IBA  Kontrola úřadů veřejné správy, podíl na přípravě zákonů a nařízení

1995 slouží jako servisní organizace pro Ramsarskou úmluvu. inventarizace, monitoring a hodnocení mokřadů, dále vědeckovýzkumná, vzdělávací a publikační činnost. pozornost se zaměřuje nejen na mokřady, ale i vodní a ostatní druhy ptáků, na mokřady svým způsobem života vázané.

EUROPARC  Evropská federace přírodních a národních parků 37 zemí Evropy  1973 Grafenau  V současné době je prezidentem české sekce Europarc Ing. Michael Hošek, náměstek AOPK ČR  Ochrana biodiverzity a péče o chráněná území  Přeshraniční spolupráce: bilaterální parky  Ovlivňování legislativních a rozhodovacích procesů ve prospěch přírody  Školení odborníků –pomoc rozvojovým zemím

Světový fond na ochranu přírody  1961, původně jen ochrana savců v Africe  Nyní celosvětově: Záchrana ohrožených druhů, ochrana ohrožených ekosystémů  Programy v různých regionech  Sídlo sekretariátu v Glandu

Nedostatky mezinárodních úmluv  A) Obecnost předmětu úpravy, čím globálnější problém, tím méně konkrétní text  B) Dlouhý proces vyjednávání ohrožuje předmět ochrany  C) Otázka podpory států (záleží na předmětu, financích, politice, atd.)  D) Závaznost úmluv jen pro smluvní strany (problém nastane, pokud úmluvu nepodepíší všechny areálové státy)  E) Odpovědnost státu jen politická, možnost donucení splnění závazků slabá, neexistence sankcí (až na výjimky)

Hlavní celosvětové mnohostranné mezinárodní úmluvy na ochranu přírody  Ramsarská (mokřady)  Světové kulturní a přírodní dědictví  Washingtonská (CITES)  Bonnská (stěhovavé druhy)  CBD (biodiverzita)

Hlavní úmluvy o ochraně přírody v Evropě  Bernská (fauna, flora, přírodní stanoviště)  Florentská (o krajině)  Ochrana Alp  Udržitelný rozvoj Karpat

Regionální úmluvy o ochraně přírody na jiných kontinentech (příklad)  Antarktický smluvní systém  Smlouva o Antarktidě (Washington, 1959) a opatření učiněná podle této smlouvy.  Úmluva o ochraně antarktických ploutvonožců (Londýn, 1972),  Úmluva o ochraně antarktických mořských živých zdrojů (Canberra, 1980),  Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě (Madrid, 1991).

ČR a mezinárodní úmluvy na ochranu přírody  ČR je signatářem tzv.“velké pětky“ a dále většiny evropských úmluv plus některých antarktických úmluv

Subjekty a aktéři mezinárodního práva ochrany přírody - Státy - Mezinárodní mezivládní organizace - Mezinárodní nevládní organizace - Finanční instituce - Mezinárodní soudní tribunály - Původní obyvatelstvo

Státy - dobrovolně uzavírají závazky - původní koncept zajištění stability mezi státními útvary byl v průběhu 20.století postupně nahrazen konceptem mezinárodní spolupráce – např.CITES - přes uznání ochrany životního prostředí jako společného zájmu si státy ponechávají v různých oblastech zachování své suverenity –např.CBD

Mezinárodní mezivládní organizace -založeny mezinárodními smlouvami -členy jsou státy - OSN - Přidružené organizace OSN: FAO, WHO, UNESCO - Partikulární organizace (např.NATO, OECD, Rada Evropy) - Evropská unie

OSN - Program UNEP

Program UNEP  Program OSN pro životní prostředí, ustaven 1972, sídlo v Nairobi  Podpora mezinárodní spolupráce  Monitoring životního prostředí  Koordinace kroků v zájmu ochrany ŽP  Šíření a prohlubování informovanosti o ŽP – informační systém Infoterra  Projekty na ochranu biodiverzity