Za jednoho chladného rána se zastavil jeden mladík v metru ve Washingtonu a za č al hrát na housle. B ě hem 45 minut zahrál 6 skladeb, všechny od Bacha. Odhaduje se že b ě hem té doby kolem n ě j p ř ešlo asi tisíc lidí.

Po t ř ech minutách se zastavil jeden muž st ř edního v ě ku, moment poslouchal a hodil mu do pouzdra od houslí pár drobných. Totéž ud ě lala po další minut ě jedna žena.

Za n ě kolik minut se n ě kdo postavil vedle, chvíli poslouchal, pak se podíval na hodinky a pokra č oval v cest ě..

Kdo poslouchal nejdéle, byl asi t ř íletý chlape č ek. Poslouchal až do chvíle, kdy ho matka doslova odtáhla. Stejn ě tak se zachovaly i další d ě ti.Všichni rodi č e, bez vyjímky, je doslova odtáhli od houslisty.

B ě hem t ě ch 45 minut, jen sedm lidí na chvíli postálo, dalších 20 p ř ihodilo pár drobných nebo n ě jaký dolar, aniž by se zastavili. Houslista si tak vyd ě lal skoro 32 dolar ů. Když p ř estal hrát, nikdo si toho nevšimnul, neozval se žádný potlesk, žádné slovo uznání.

Nikdo nev ě d ě l že ten muž byl Joshua Bell, jeden z nejlepších sv ě tových houslist ů, který hrál ty nejkomplikovan ě jší Bachovy skladby na houslích stradivarius, odhadnutých na 3 a p ů l milionu dólar ů. Dva dni p ř ed vystoupením v metru, Joshua zaplnil divadlo v Bostonu do posledního místa a p ř itom nejlevn ě jší vstupenky stály 100 dolar ů.

Toto je reálná historie. Bellovo vystoupení v metru organizoval deník The Washington Post jako experiment o vnímaní, zálibách a prioritách lidí. Otázka byla: jsme schopni vnímat krásu v tak banálním prost ř edí jako je metro? Zastavíme se na moment a prožíváme jí? Dokážeme poznat výborného interpreta v docela oby č ejném prostoru?

Jen jedna žena ho poznala:Stacy Fukuyama, která pracuje v jednom ochodním centru. Po chvíli váhání, poznala že to není žádný pouli č ní um ě lec... Poznala ho proto že ho slyšela hrát p ř ed n ě kolika týdny v knihovn ě amerického kongresu.

„ Bylo to to nejzajímav ě jší, co se mi stalo b ě hem poslední doby ve Washingtonu, p ř iznává. Joshua Bell tam stál a hrál v nejv ě tší dopravní špicce a lidi si toho ani nevšimli, jen mu ob č as p ř ihodili n ě jaký dolar “. Ale co jí nejvíc p ř ekvapilo, bylo, že po ukon č ení koncertu se nikdo neozval, ani jedno zatleskání, ani jedno bravo. Nic, jen ticho.

Bell se smál a ř íkal: „nedopadl jsem zase tak špatn ě, 32 dolaru za t ř i č tvrt ě hodiny, s tím bych mohl i žít a nemusel bych platit mému manažerovi“.

Výsledek tohoto experimentu by mohl být tento: Když nemáme č as se na chvíli zastavit a poslechnout nejkrásn ě jší hudbu v interpretaci výborného houslisty, o jaké další krásy se p ř ipravujeme b ě hem našeho života? Joshua Bell Romance Of The Violin Serenade - Schubert