Introdukce lesních dřevin Předpoklady úspěšné introdukce Druhy introdukovaných dřevin

Introdukce Introdukcí rozumíme zavádění a pěstování cizokrajných dřevin (exot) v daném území původně nerostoucích Jedná se o pěstování dřevin ze vzdálenějších zemí nebo světadílů a nezahrnujeme sem výsadby dřevin domácích mimo areál jejich přirozeného rozšíření Z počátku se k nám exoty dovážely k okrasným účelům do parků a zahrad šlechtických sídel a klášterů, tedy nešlo o pěstování exot pro účely lesnické Za nejstarší k nám dovezené exoty dřevin je možno považovat : Juniperus sabina (rok 1562) Thuja occidentalis (rok 1566) Juglans regia (rok 1629) Platanus occidentalis (rok 1691) Quercus rubra (rok 1691) Pinus strobus (rok 1705)

Od 16. století do roku 1914 bylo k nám dovezeno již 2645 druhů exotických dřevin, z toho převážná část okrasných keřů. Dnešní počet se pohybuje okolo 3OOO druhů. Některé z nich se přizpůsobily (aklimatizovaly) na tolik, že se v některých případech stali i dřevinami nežádoucími, př. Acer negundo, Robinia pseudoakacia Introdukci rozlišujeme na jednoduchou a složitou Introdukce jednoduchá – jde o přímý dovoz semene z místa přirozeného výskytu a jeho přímé pěstování v lesních porostech, př.: douglaska a vejmutovka. Introdukce složitá – je v podstatě metodou postupné aklimatizace nebo jednorázového výběru. Aklimatizací rozumíme přizpůsobení se cizím organismům nebo jejich zdomácněná v prostředí, do něhož byli introdukovány.

Předpoklady úspěšné introdukce Předpokladem úspěšné introdukce je dokonalá znalost biologických vlastností, ekologických nároků a produkčních možností introdukované dřeviny, také je nutná znalost fenotypické a genotypické proměnlivosti introdukované dřeviny. Zvláštní význam mají introdukce tzv. monotypických rodů. Monotypický je takový rod, který má pouze jeden druh, zaujímá malý areál. Monotypické rody jsou odolnější proti škůdcům a chorobám. Zástupce monotypických rodů : Ginkgo biloba Kryptomeria japonica Metasequoia glyptostroboides Sequoiadendron giganteum

Pro podmínky střední Evropy (i pro ČR), bylo pro volbu cizokrajných dřevin navrženo celkem 10 kritérií (publikace OTTO 1993; BERAN, ŠINDELÁŘ 1996) jako podmínka pro možnost jejich uplatnění : - dostatečná produkční schopnost - jakost dřeva - přizpůsobivost ke stanovišti - pozitivní, nebo alespoň indiferentní vliv na půdu - odolnost k abiotickým faktorům, škůdcům a chorobám - vyloučení možnosti šíření chorob - přijatelná citlivost, resp. odolnost k případným změnám klimatu - vyloučení invazního působení na domácí druhy vegetace - vhodnost pro porosty s domácími dřevinami - schopnost přirozené obnovy

Druhy introdukovaných dřevin Douglaska tisolistá – Pseudotsuga menziesii Je jedna z našich nejdůležitějších introdukovaných lesních dřevin. Má vynikající růstové a pěstební vlastnosti, všestranně použitelné dřevo. V Americe se rozlišují 2 variety: douglaska pobřežní – zelená a douglaska vnitrozemská – modrá. V Evropě se dává přednost douglasce zelené pro její rychlý růst a odolnost k houbám. Je odolná proti sypavkám, ale je citlivější k časným a zimním mrazům, k zimnímu vysýchání a je náročnější na vlhkost. V Čechách poprvé vysazená roku 1843 v Chudenickém parku. U největších jedinců na ŠLP Křtiny byly ve věku 92 let naměřeny tyto hodnoty : výška=43 m, tloušťka=90 cm, Objem s kůrou=10,93 m3. Ve smíšených porostech se chová neagresivně, neutrálně. S domácími dřevinami netvoří spontánní křížence, ani růstově agresivní klony. Zdárně se zmlazuje. U nás se nejlépe osvědčily provenience z Britské Kolumbie a ze státu Washington, z nadm. výšky 400-700 metrů.

Douglaska tisolistá - Pseudotsuga menziesii

Jedle obrovská – Abies grandis Druh pocházející ze západní části Severní Ameriky (Washington, Oregon), který měl nahradit naší ustupující jedli bělokorou. Klima přirozeného areálu jedle obrovské je velmi rozdílné od mírného přímořského klimatu až po vysloveně kontinentální klima. Není náročná na půdy, ale nejlépe se jí daří na vlhkých svěžích až bohtých, oglejených stanovištích. Byla dovezena do Evropy roku 1830. Nejmohutnější jsou v arboretu Bukovina na Hrubé skále. Věk 95 let, výška 45, výčetní tloušťka 110 cm. Další druhy se používají v zahradnictvích, arboretech a v poslední době jsou oblíbenými vánočními stromky.

Jedle obrovská – Abies grandis

Smrk pichlavý – Picea Pungens Pochází z vnitrozemské oblasti USA, ze Skalistých hor. Roste na vlhčích lokalitách v údolí řek a potoků v nadmořské výšce od 1500 do 3000 m. Nenáročný na půdy. Velmi náročný na půdní vlhkost. Je zcela mrazuvzdorný. Častá dřevina parků a zahrad. Odolný proti imisím, což ukazují výsadby v Krušných a Jizerských horách. Smrk omorica – Picea omorica Pochází z hor Bosny a Srbska. Je dostatečně mrazuvzdorný, odolnější k imisím, sněhovým polomům a pozdním mrazům. Osvědčuje se na sušších lokalitách. V ČR vysazován v Krušných horách. Smrk černý – Picea mariana Pochází z celé Kanady a severovýchodu USA. Je typickým druhem vnitrozemských nížin, ze všech amerických smrků je nejskromnější na půdní i klimatické podmínky. Je zcela mrazuvzdorný. Má velmi krátké jehlice a nejmenší šišky.

Smrk pichlavý – Picea pungens

Smrk omorika – Picea omorika

Borovice vejmutovka – Pinus strobus Pochází z východní části Severní Ameriky. Je schopna se přizpůsobit nejrůznějším přírodním podmínkám. Produkcí dřeva předčí borovici lesní. Je ohrožována nebezpečným škůdcem – rzí vejmutovkou (Cronartium ribicola). Působí negativně svou přítomností na obnovu ostatních dřevin, neboť opadem vzniká neproniknutelná vrstva jehličí. Může působit invazně, což se objevilo v Labských pískovcích a v NP České Švýcarsko. Borovice černá – Pinus nigra Druh z Jihovýchodní Evropy. Byla vysazována do extrémních podmínek s nedostatkem vláhy jako přípravná pionýrská dřevina. Dřevo podobné modřínu či borovici lesní, ale s velkým množstvím pryskyřičných kanálků. Borovice rumelská – Pinus peuce Pochází z Balkánského poloostrova. Zcela odolná vůči mrazům, sněhovým polomům a k vejmutovkové rzi. Vhodná na hluboké kamenité půdy. Některé skupiny byli vysazeny v Krušných horách, perspektivní pro imisní oblasti.

Borovice vejmutovka – Pinus strobus

Borovice černá – Pinus nigra

Modřín japonský – Larix leptolepis Dřevina pocházející z dálného východu. Do Evropy inrodukována v šedestých letech předminulého století. Do padesáti let roste rychleji než modřín opadavý. Odolnější k průmyslovým exhalacím. Jistým nebezpečím pro osud domácího modřínu opadavého je tvorba společných spontálních kříženců obou druhů.

Modřín opadavý – Larix leptolepis

Trnovník akát – Robinia pseudoacacia Druh ze Severní Ameriky. Stromovitý zástupce čeledi bobovitých, schopný vázat atmosférický dusík pomocí rhizobiálních bakterií. Výrazně obohacuje půdu o dusíkaté látky, až přehnojuje. Z rostlin pod ním hojně prosperuje pouze bez černý – Sambucus nigra, který zůstává osamocen a původní společenstva mizí. Posiluje svažité až strmé, kamenité a vysušené stráně (přirozená staniště šípákové doubravy). Dub červený – Quercus rubra Dřevina původem ze Severní Ameriky, využívaná jako dekorativní parková dřevina. Teprve v posledních desetiletích vysazovaná v lesních kulturách. Jedná se o rychle rostoucí dřevinu, tomu odpovídá i řídké dřevo. Jedná se o alternativní pionýrskou dřevinu, zejména u prvního zalesnění bývalých zemědělských půd.

Trnovník akát – Robinia pseudoacacia

Dub červený – Quercus rubra

Další inrodukované dřeviny JEHLIČNATÉ LISTNATÉ Abies concolor Quercus cerris Abies nordmanniana Quercus palustris Pinus contorta Populus deltoides Pinus ponderosa Juglans nigra Thuja occidentalis Platanus acerifolia Thuja plicata Fraxinus americana Sequia gigantea Carya ovata Cryptomeria japonica Corylus colurna Chamaecyparis lawsoniana Castanea sativa