BODY ART

Termín body-art použil poprvé v roce 1970 Wiloughby Sharp v časopise Avalanche. Uvádí několik způsobů použití vlastního těla, kdy se tělo stává sochařským materiálem: „Tělo je použito jako: 1. nástroj, 2. místo ztotožněné zejména s povrchem těla, 3. prostředek artikulace, kdy vystavení těla určitým podmínkám, předmětům apod., mu umožní novou artikulaci, 4. opora, pokud artikulace souvisí s fyzikálními předměty, 5. předmět – např. předvedení těla jako mrtvého, přísně vzato nemůže být podle Sharpa tělo nikdy použito jako předmět, 6. tělo za obvyklých okolností, různé denní aktivity – např. ranní vystupování na židličku, které prováděl Acconci…

Vito Acconci Acconci začal jeho kariéru jako básník. V pozdních šedesátých letech, se přeměnil do performantivity a umělce videí, kdy používal jeho vlastní tělo jako téma pro fotografování, film, video a performanci. Ve středních sedmdesátých letech, Acconci rozšířil jeho profesi na svět zvuku/vizuální instalace. Step piece 1970

 Room Situation 1972

 Blindfolding catching

Termín body-art lze najít v překvapivých souvislostech Termín body-art lze najít v překvapivých souvislostech. V předlistopadovém vydání Vokna Řehoř Samsa ml. cynicky kuriózním způsobem používá termínů akčního umění. Vedle happeningu, environmentu, land-artu a body-artu staví autor nové umění „power action“ performované policií, „policejní body-art“, který přerůstá v tzv. „mocenský body-art“ projevujícím se údery obuškem, ránami pěstmi, kopanci, nasazováním hmatu i želízek etc. Na konci své úvahy, ve které členy vlády nazývá konceptualisty „shora“, předvídá nový typ umění, tzv. „masakr-art“, který by měl nastat po takových „events“, jakými jsou tradiční červený srpen nebo neméněkulatý 28. říjen. Pojmem „masakr-art“ nakonec článek zakončuje.

Jean-Paul Bourdier Francouzský fotograf a učitel na kalifornské univerzitě v Berkeley Jean-Paul Bourdier už 15 let vytváří fascinující body art fotografie, na kterých lidé doslova splývají s okolní krajinou. 

Umělec pracuje běžně s nahotou Umělec pracuje běžně s nahotou. Tělo bez šatů podle něj získává primární povahu jako část vesmíru neodcizená od životního prostředí.

Yves Klein Ještě dříve než body art získal své pojmenování, objevil se Bruce Nauman, který se okolnímu prostoru vydával ve Vlastním portrétu jako fontána, který se tváří jako pocta Duchampovi.Počátek lze pak datovat na 27.11.1960, kdy Yves Klein vydal zvláštní číslo novin, celé věnované jeho uměleckým aktivitám a na titulní stránce reprodukoval práci pojmenovanou popisně "Malíř prostoru se vydává do prázdna", později zjednodušeně "Skok do prázdna" a i jako fotomontáž byla vzata doslova....

Vyhrocené akce prováděla také Marina Abramoviæ společně s Ulayem, zabývali se možnostmi spojení obou těl a délku performance ohraničovala tělesná výdrž obou účastníků. Patří sem akce jako Breathing in/out, kdy jeden dýchá prostřednictvím druhého, Zbývající energie s napnutým lukem, Light/Dark, kdy se vzájemně políčkují atd.

Počátky českého body-artu Počátky českého body-artu, (stejně jako počátky akčního umění) nemůžeme hledat v avantgardních směrech, jakými byli futurismus, dadaismus, konstruktivismus či surrealismus. V našem prostředí není v porovnání s Francií či Německem silná tradice revolty. Přesto existují i v české avantgardě díla, v nichž jsou patrné kořeny body-artu, jedná se o práci Josefa Váchala a Františka Drtikola. Oba pracují s vlastní sebestylizací, která je následně zachycena fotoaparátem (Váchal jako Kristus na kříži a Drtikol jako meditující guru). Z avantgardních představitelů bývá zmiňován ještě choreografický, fotografický projekt Abeceda Karla Teigeho, Vítěslava Nezvala a Milči Majerové.

František Drtikol František Drtikol byl český fotograf tvořící v letech 1901 až 1935. Proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky. Je řazen k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob. Je známý také svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu a je označován za patriarchu českého buddhismu; zajímavostí také bezpochyby je, že současně byl od roku 1945 až do své smrti aktivním členem Komunistické strany Československa (KSČ).

Nahá geometrie

Fotografický projekt Abeceda Karla Teigeho, Vítěslava Nezvala a Milči Majerové.

Josef Váchal Josef Váchal byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969.

Pražská trojice“ (Karel Miler, Petr Štembera, Jan Mlčoch) Ani jeden z autorů „pražské trojice“, podobně jako většina českých a slovenských akčních umělců nevychází z okruhu akademicky vzdělaných výtvarných umělců, jedná se o autodidakty. Jejich tvorba patří do druhé vlny akčního umění. Na rozdíl od světového (západního) umění nelze vidět počátky akční tvorby jako reakci proti tradičnímu (estetickému) umění a s tím spojenou komercionalizaci popř. muzealizaci.

Karel Miller Karel Miller chápal tělo jako nositele přirozeného gesta, jde o výraz krajních možností vlastních tělesnému rozpětí, či o pozice, jimiž se vymezoval vůči okolí. Stál na svahu jako jeho přirozená kolmice, byl schoulený na okraji panelů, že mu hrozilo přetížení (Identifikace), lehl si nahý pod prkno a nechal na rozhodnutí diváků, zda se k němu připojí atd.

Close to the Clouds, 1977 

Petr Štembera Petr Štembera zkoušel možnosti vlastního těla pomocí různých výdrží, dovádějích jej na hranici rizika, kdy akce mohla skončit zraněním. Při performanci „Narcis č.1„ vypil směs z částí svého těla (krev, moč, vlasy, nehty) a upřeně hleděl na vlastní fotografii. V akci Štěpování si způsobem, obvyklým v sadařství vštěpoval větvičku do paže.

Jan Mlčoch Akce Jana Mlčocha odrážely mnohem více než jeho, archetypální obsahy. Nejlépe je vystihuje triptych akcí z jednoho roku (1974) - Igelitový pytel, Zavěšení - Velký spánek a Mytí?, týkající se očisty a osvobození od sepjetí s okolním světem. V akci Zavěšení je umělec zavěšen v prázdném prostoru se zakrytýma očima i ušima, v hluboké tmě a tichu. Neexistuje nic, jenom on a nekonečný prostor.

Tomáš Ruller Společným znakem jeho performancí je ztráta totožnosti jako výraz odcizení a osamělosti moderního člověka v nesvobodě totality. Společnou vlastností používaných materiálu - práškové sádry , bláta, práškových barev atd. - je přilnavost, společným symbolickým pohybem akcí je padání. Opakovaným padáním do bláta či hromady sádry ztrácí autor svou totožnost.

Body Art: stačí jen prsty a barvy

Toto je jedno z neuvěřitelných děl italského umělce a specialisty na ztvárňování živočišné říše Guida Danieleho, jeden z nejznámějších symbolů Spojených států, orel bělohlavý.

Mattel Hot doplnil modely aut svými pomalovanými prsty: modrý Renault F1 pilotem, bílý Ford Mustang gangsta raperem a červené Ferrari přitažlivou kráskou na kapotě.  

Mario Mariotti byl italským umělcem, který své umění směřoval do sportovní oblasti. Na obrázcích vidíte jeho ztvárnění vzpírání a fotbalu.

Tvář , autor: Dalibor Chatrný 

Akční umění se odehrává v určitém čase a prostoru Akční umění se odehrává v určitém čase a prostoru. Je to záležitost konkrétního místa a situace, proto pokud není divák účastníkem akce, do přímého kontaktu s „dílem“, které je pomíjivou záležitostí, se v podstatě nedostane. Za dílo lze samozřejmě považovat i slovní nebo fotografickou dokumentaci, obecně je ale v „akčním umění středem zájmu sama akce, proces, nikoliv výtvor“.

Vypracovala: Sandra Nebesářová Podkrušnohorské gymnázium, Most Téma: BODY ART Vypracovala: Sandra Nebesářová Školní rok: 2012/2013 2. S Podkrušnohorské gymnázium, Most