Teorie práva VOŠ Sokrates Pojmové znaky právního vztahu Mgr. Ondřej Havránek

Pojmové znaky právního vztahu Obecně Definice Právní vztah je společenský vztah mezi nejméně dvěma konkrétně určenými právními subjekty, upravený právními normami, v němž jeho účastníci jsou nositeli vzájemně spjatých subjektivních práv a právních povinností, které vznikají těmto subjektům přímo nebo zprostředkovaně na základě právních norem.

Pojmové znaky právního vztahu Obecně Právní vztah má tedy tři základní znaky: musí se ho účastnit nejméně dva subjekty, jsou zde objekty právních vztahů, obsahem právních vztahů jsou práva a povinnosti jejich subjektů ve vztahu k objektu (objektům) právního vztahu.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Právní vztah není reflexivní (není to vztah k sobě samému). Jedná se o právní vztah k jiné osobě, není to ani vztah k objektu samotnému, ale k určitému subjektu. Aby určitá osoba mohla být subjektem právního vztahu, musí mít právní osobnost ( stará terminologie - subjektivitu). Právní subjekt (subjekt právních vztahů) je nositel subjektivních práv a právních povinností; osoba způsobilá mít práva a povinnosti. Právními subjekty jsou fyzické osoby právnické osoby Fyzickou osobou se rozumí každý člověk, je to tzv. přirozená osoba.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Právnické osoby jsou osoby fiktivní či umělé, vytvořené právem, tj. zákonem nebo na základě zákona. Typickým znakem právnické osoby je schopnost vystupovat v právních vztazích vlastním jménem a se samostatnou odpovědností. Právnické osoby dělíme na korporace, které mají povahu sdružení osob nadace, resp. některé fondy, které jsou sdružením majetku. Právnickými osobami jsou i veřejnoprávní korporace, jako jsou stát, obec, kraj, jejichž orgány (tj. státní orgány a jiné orgány veřejné moci) mohou v mezích zákonem stanovené pravomoci a působnosti rozhodovat o právech a povinnostech jiných fyzických a právnických osob.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Právní subjekty disponují v zákonem stanoveném rozsahu nejen způsobilostí k právům a povinnostem, ale i dalšími druhy právní způsobilosti. Rozlišuje se: způsobilost k právům a povinnostem, způsobilost k právnímu jednání, způsobilost k protiprávnímu jednání, procesní způsobilost.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Právní osobností (subjektivitou) se rozumí způsobilost mít subjektivní práva a právní povinnosti, být právním subjektem. Právní osobnost (subjektivita) je stanovena normami práva, tedy objektivním pozitivním právem. V historickém vývoji se řešení otázky právní subjektivity měnilo (např. otroci byli zásadně pouze objekty právních vztahů, ve stře­dověku bylo postavení fyzických osob jako právních subjektů závislé na stavovské příslušnosti apod.) V občanské společnosti se vychází ze zásady rovnosti před zákonem, tedy že právní subjektivita jako způsobilost k oprávnění a povinnostem všech fyzických osob je shodná (resp. jsou shodně vymezeny podmínky způsobilosti k právům a povinnostem).

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Právní subjektivita fyzické osoby vzniká narozením a končí smrtí, přičemž určité její aspekty se projevují již v prenatálním stavu (např. způsobilost být dědicem) a trvají i po smrti (např. ochrana osobnosti, ochrana autorských práv). Způsobilost mít určitá subjektivní práva a právní povinnosti může však být vázána na splnění zákonných podmínek (např. určitý věk, státní občanství, kvalifikace apod.), tyto podmínky však nesmí mít diskriminační charakter. Právní subjektivita právnické osoby vzniká buď přímo ze zákona (např. vysoké školy, státní fondy), nebo jsou v zákoně stanoveny podmínky, za nichž právnická osoba vznikne. Ke vzniku právnické osoby (nutno lišit od okamžiku jejího založení) je zpravidla nutná zakládací listina nebo písemná smlouva, není-li stanoven vznik odchylně, vzniká právnická osoba registrací určitým orgánem veřejné moci a je vymezena předmětem své činnosti (a omezena též svým charakterem jako umělé, fiktivní osoby).

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Způsobilost k právům a povinnostem tedy znamená možnost daného subjektu mít práva a povinnosti. Neznamená, že každý musí mít vždy všechna práva a povinnosti, ale to, že nastanou-li právem předvídané okolnosti, tato práva mít může, např. v důsledku vlastního právního jednání. Některá práva má však každý, bez ohledu na své jednání (zejména základní lidská práva osobní povahy). Způsobilost mít práva a povinnosti nelze, na rozdíl od způsobilosti k právnímu jednání, omezit rozhodnutím soudu či jiného orgánu, je tedy neomezená a neomezitelná.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Způsobilost k právnímu jednání - Svéprávnost je schopnost vlastním jednáním nabývat práv a plnit povinnosti.(způsobilost k právním úkonům st. Term.) U fyzických osob se v plném rozsahu nabývá zletilostí (podle českého práva zásadně dovršením věku osmnácti let, jinak jen uzavřením manželství a přiznáním svéprávnosti (tzv. emancipace) se souhlasem soudu, a to je možné nejdříve v 16 letech). U právnických osob závisí na jejich charakteru a předmětu činnosti. Za právnickou osobu jedná v plném rozsahu její statutární orgán, jinak též její členové nebo zaměstnanci. Svéprávnost fyzické osoby může být ze zákonných důvodů rozhodnutím soudu omezena. Jménem fyzických osob, které nemají (plnou) způsobilost k právnímu jednání, jednají zákonní zástupci nebo soudem ustanovení opatrovníci, v závažných případech se souhlasem soudu.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Způsobilost k protiprávnímu jednání je schopnost nést právní odpovědnost za delikty. U fyzických osob závisí na zákonem stanovené věkové hranici (např. u trestní odpovědnosti podle českého práva činí 15 let) a duševním stavu v době spáchání deliktu. Právnická osoba nese samostatně právní odpovědnost za delikty soukromoprávní povahy a za správní delikty, trestní odpovědnost nese právnická osoba v případě,kdy jí lze přičítat chování fyzické osoby, která za ní či v její prospěch právně jedná. Procesní způsobilost spočívá v možnosti činit samostatně procesní právní úkony a samostatně jednat v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány veřejné moci (např. podat žalobu).

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Od právnických osob (soukromoprávní povahy) je třeba odlišit státní orgány a jiné orgány veřejné moci v rozsahu, v jakém uplatňují svěřenou pravomoc v rámci stanovené působnosti. Nevystupují v právních vztazích svým jménem, nýbrž jménem státu (státní orgány a jiné orgány veřejné moci v rozsahu zákonem na ně ze státu přenesené působnosti) nebo jménem jiného veřejnoprávního subjektu (typicky orgány územní samosprávy při výkonu samostatné působnosti), realizují širší veřejný zájem. Státní orgány a jiné orgány veřejné moci nejsou vymezeny způsobilostí k právům a povinnostem, svéprávností a k právní odpovědnosti, nýbrž pravomocí a kompetencí, která je stanovena v příslušných zákonných normách.

Pojmové znaky právního vztahu Subjekty právních vztahů Pravomocí rozumíme prostředky k zabezpečení věcné působnosti orgánu (pravomoc zákonodárná, výkonná, soudní a jiná), působností (kompetencí) se rozumí okruh vztahů, v nichž je realizována pravomoc (je vymezena věcně, teritoriálně, personálně, časově). Odpovědnost za rozhodnutí orgánu veřejné moci nese ten, jehož jménem vystupuje. Od činnosti orgánů veřejné moci v rámci stanovené kompetence a při použití svěřené pravomoci, kdy často nevstupují přímo do právních vztahů, je třeba odlišit jejich účast v právních vztazích mimo stanovenou působnost a pravomoc, kdy mají postavení běžné právnické osoby (srov. např. postavení soudu jako organizační složky státu při uzavírání pracovní smlouvy se zapisovatelkou nebo kupní smlouvy při koupi kancelářského nábytku či výpočetní techniky). Stát je považován za účastníka mezinárodních právních vztahů, vztahů k občanům (státoobčanský svazek), může být subjektem vlastnického práva atd. I v těchto případech jednají jménem státu příslušné státní orgány, eventuálně správu státního majetku vykonávají pověřené státní instituce.

Pojmové znaky právního vztahu Objekty právních vztahů Objektem právního vztahu je to, čeho se týkají oprávnění a povinnosti účastníků právního vztahu, o co v něm jde, k čemu se vztahují subjektivní práva a povinnosti. V první fázi právního vztahu vznikají práva a povinnosti. Ve druhé fázi se naplňují určitým chováním - primárními objekty právních vztahů. Rozlišujeme tedy primární objekt, kterým je vždy určité chování (vlastní chování subjektů, které je předpokládáno a vyžado­váno) a sekundární objekt, který se k tomuto chování váže.

Pojmové znaky právního vztahu Objekt právních vztahů Sekundární objekty se dále dělí na: věci, tj. ovladatelné hmotné předměty. Věci jsou nejčastějšími ob­jekty. V právním slova smyslu jsou širším pojmem než v obecném jazyce, jedná se o hmotné předměty a ovladatelné síly. Věci se dělí na movité a nemovité. hodnoty lidské osobnosti - život, zdraví, osobní svoboda, čest, důstojnost. Jako právem chráněné hodnoty mohou být objektem právních vztahů; výsledky tvůrčí duševní činnosti - vynálezy, ochranné znám­ky, vědecká díla, umělecká a literární díla, softwarové programy aj., vyjádřené v objektivní formě. Odlišují se od věcí s ohledem na specifičnost jejich obsahu a hodnotového významu (nehmotné statky); transplantáty - lidské orgány a další látky používané při trans­plantaci. Toto má své praktické právní důsledky, neboť nemohou být předmětem koupě a prodeje jako věci; chování a výsledky určitého chování - v případech, kdy objekt právního vztahu nelze odlišit od jeho obsahu (např. činnost léka­ře, učitele, policisty, herce ap., kdy výsledek činnosti nelze oddě­lit od samotné činnosti). Primární a sekundární objekt právního vztahu v těchto případech splývá. Jde typicky o výkon práce podle pracovní smlouvy, nebo o výkon funkce dané jmenováním podle zvláštních zákonů atd.

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Subjektivní právo (oprávnění) Subjektivní právo představuje míru možného a dovoleného chování subjektu práva chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným, tj. secundum et intra legem nebo praeter legem. Této možnosti chování odpovídají právní povinnosti jiných právních sub­ jektů. Subjektivní právo má tedy tři roviny: možnost chovat se právně nezakázaným způsobem, možnost požadovat odpovídající chování od jiného, možnost požadovat ochranu práva, resp. možnost svépomoci. Právní povinnost Právní povinností se rozumí nutnost, vyplývající bezprostředně nebo zprostředkovaně pro právní subjekty z právních norem, chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce. Právní povinnost stanoví tedy buď přímo právní norma nebo akt aplikace práva, nebo dobrovolný závazek subjektu (např. smlouva). Právní povinnosti jsou nedílně spojeny se subjektivními právy. Lze je rozdělit na povinnosti spočívající v nutnosti aktivní činnosti - něco dát či konat (na základě právní normou stanoveného nebo z právní normy odvozeného příkazu k určitému chování), nebo v nutnosti nečinnosti - něco strpět či něco nekonat (na základě právní normou stanoveného nebo z právní normy odvozeného zákazu určitého chování). Porušení právní povinnosti je deliktem, s nimiž právo spojuje sankční následky, zejména vznik právní odpovědnosti.

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Výše uvedenou možnost chování - subjektivní právo - musíme odlišit od vlastního chování, od výkonu práva (pokud je v souladu s normami objektivního práva). Možnost určitého chování může, ale nemusí být využita (např. právo volit ve volbách). U výkonu práva mohou existovat právní limity v podobě: 1) omezení výkonu subjektivního práva smlouvou (např. vlastník pronajme svoji věc), 2) nuceného omezení výkonu subjektivního práva na základě právní skutečnosti (individuální právní akt), ze zákona (zákonná překážka výkonu práva) - z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu Musíme odlišit subjektivní práva v juristickém slova smyslu (ve smyslu pozitivního práva) a práva přirozená, resp. morální. Jestliže jsou práva zaručena normami pozitivního práva, znamená to, že jsou zakotvena v platném právu, ale také, že existuje reálná možnost vy­máhat povinnosti odpovídající těmto právům. Možnost určitým způ­sobem se chovat musí být vždy spojena s povinností jiného chovat se adekvátně (tomu odpovídajícím způsobem). Právo a povinnost jsou proto koreláty. Právní povinnosti mohou být čtyři: dare - něco dát - (aktivní činnost), facere - něco konat - (aktivní činnost), omittere - non facere - nekonat - (pasivní činnost), pati, - strpět - (pasivní činnost). Subjektivní práva se dělí na práva absolutní povahy, působící vů­či všem právním subjektům (např. práva osobní povahy, právo vlast­nické), a práva povahy relativní ve vztahu ke konkrétním subjektům (např. práva závazková, dědické právo, sociální práva). Významné je rovněž dělení na práva soukromá a práva veřejná, práva hmotná a práva procesní. Nejvýznamnější subjektivní práva se označují ja­ko základní práva a svobody, které jsou zaručeny právem ústavním a právem mezinárodním (viz dále).

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Výše uvedenou možnost chování - subjektivní právo - musíme odlišit od vlastního chování, od výkonu práva (pokud je v souladu s normami objektivního práva). Možnost určitého chování může, ale nemusí být využita (např. právo volit ve volbách). U výkonu práva mohou existovat právní limity v podobě: 1) omezení výkonu subjektivního práva smlouvou (např. vlastník pronajme svoji věc), 2) nuceného omezení výkonu subjektivního práva na základě právní skutečnosti (individuální právní akt), ze zákona (zákonná překážka výkonu práva) - z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu Musíme odlišit subjektivní práva v juristickém slova smyslu (ve smyslu pozitivního práva) a práva přirozená, resp. morální.

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Jestliže jsou práva zaručena normami pozitivního práva, znamená to, že jsou zakotvena v platném právu, ale také, že existuje reálná možnost vymáhat povinnosti odpovídající těmto právům. Možnost určitým způsobem se chovat musí být vždy spojena s povinností jiného chovat se adekvátně (tomu odpovídajícím způsobem). Právo a povinnost jsou proto koreláty. Právní povinnosti mohou být čtyři: dare - něco dát - (aktivní činnost), facere - něco konat - (aktivní činnost), omittere - non facere - nekonat - (pasivní činnost), pati, - strpět - (pasivní činnost). Subjektivní práva se dělí na práva absolutní povahy, působící vů­či všem právním subjektům (např. práva osobní povahy, právo vlast­nické), a práva povahy relativní ve vztahu ke konkrétním subjektům (např. práva závazková, dědické právo, sociální práva). Významné je rovněž dělení na práva soukromá a práva veřejná, práva hmotná a práva procesní. Nejvýznamnější subjektivní práva se označují ja­ko základní práva a svobody, které jsou zaručeny právem ústavním a právem mezinárodním (viz dále).

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Podle obsahu subjektivních práv, podle jejich povahy, dělíme práva na: absolutní práva - spojeno s non facere Ostatní subjekty nesmí zasahovat do výkonu práva, tato práva působí vůči všem (erga omneš). Jedná se např. o právo na život, na ochranu zdraví, na osobní svobodu, na jméno, vlastnictví, na příznivé životní prostředí. relativní práva - spojeno s dare, facere a někdy i pati (plyne z něho zpravidla nutnost aktivní činnosti) Je uplatňováno v relaci, ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Působí mezi stranami (interpartes). Je to např. právo na zdravotní péči, na vzdělání, na zaplacení pohledávky, nájemní právo. Rozdíl mezi absolutním a relativním právem nelze přeceňovat. Například právo na vzdělání. Jeho základ je relativní, ale jeho naplňování je spojeno též s prvky absolutními. Obdobně volební právo spočívá nejen v tom, že nikdo nesmí bránit jinému je vykonávat, ale i v povinnosti státu řadou organizačních činností zajistit možnost jeho výkonu atd. Když se u absolutního práva někdo dopustí deliktu (zasahuje do jeho výkonu), pak se právo mění na relativní, konkretizuje se na osobu delikventa, vytváří se nový odpovědnostníprávní vztah.

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Ne všechna práva jsou stejně významná, dělení podle jejich významu je důležité při kolizi subjektivních práv: 1) základní práva a svobody - jsou ústavně zaručena, jsou nezadatelná, nezcizitelná, nezrušitelná a nepromlčitelná. Nacházejí se pod ochranou soudu, kterou nelze vyloučit ani zákonem. 2) práva zaručená zákonem - dělí se na dvě skupiny: práva vyplývající přímo ze zákona, práva na základě zákona vytvořená (mohou v řadě případů vzniknout, aniž by zde byl zákonný podklad, přestože je záko­ny neznají, mohou být vymahatelná - např. smlouvy uzavřené praeter legem).

Pojmové znaky právního vztahu Obsah právních vztahů Jak se řeší případné kolize subjektivních praví? Především platí, že ostatní práva ustupují právům ústavním. Při stejné úrovni musí být dána přednost právu, které nelze vykonávat bez omezení jiného práva (např. právo shromažďovací a právo pohybu, právo vlastnické a právo na bydlení atd.). Druhým kritériem je veřejný zájem - přednost má právo, na kterém je silnější veřejný zájem. Řešení uvedených kolizí je založeno na principu proporcionality - omezení práva musí být přiměřené ochraně jiných práv či hodnot.