autor – Ludmila Jemelková III. ročník HOUSLE autor – Ludmila Jemelková III. ročník

Z čeho se skládají krk ladící kolíky ŠPIČKA hmatník struny ŽÍNĚ kobylka vrchní a spodní deska struník KOBYLKA podbradník

Historie houslí, nástrojaři, využití houslí... Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly vznikat v Itálii na počátku 16. století. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských - byl požádán o stavbu nástroje, který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad nejznámější housle „Le Messie“ (známé také jako „Salabue“) vyrobil v roce 1716 Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století: italská houslařská rodina Amati: Andrea Amati (1500-1577), Antonio Amati (1540-1607), Hieronymous Amati I (1561-1630), Nicolo Amati (1596-1684), Hieronymous Amati II (1649-1740) italská houslařská rodina Guarneri, Andrea Guarneri (1626- 1698), Pietro Giovanni Guarneri (Pietro da Mantova) (1655-1720), Giuseppe Giovanni Battista Guarneri (známý jako filius Andreae) (1666-1739), Pietro Guarneri (Pietro da Venezia) (1695-1762) a Bartolomeo Giuseppe Guarneri (Guarnerius del Gesu) (1698-1744)

Antonio Stradivari (1644-1737), působil v italské Cremoně Jakob Stainer (1617-1683), působil v tyrolském Absamu Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze se malé změny v konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní vyšších not). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v podstatě nepřekonané v kráse tónu. Postupem času se rozvinula sériová výroba houslí (nejprve manufakturní a posléze tovární), která jejich výrobu pronikavě zrychlila a zlevnila, na druhou stranu se takovéto housle zdaleka nemohou měřit s mistrovskými nástroji a slouží víceméně pouze pro školní účely. Manufakturní a tovární nástroje vznikaly zhruba od 20. století také na našem území, nyní je významným producentem nástrojů tohoto typu například Čína.

Nejslavnější skladby pro sólové housle (bez doprovodu) vznikaly v období baroka (např. Bachovy Sonáty a partity). V hojné míře se v těchto skladbách využívají dvojhmaty. Houslová sólová hra prodělala renesanci ve 20. století díky skladatelům jako např. Bartók, Stravinskij nebo Hindemith. První houslové koncerty (tj. sólové housle s doprovodem orchestru) se vyvinuly z formy concerto grosso, kde koncertní mistr (sedící napravo u prvního pultu prvních houslí) často hrál vlastní hlas.

První skutečné houslové koncerty složil Vivaldi a Bach První skutečné houslové koncerty složil Vivaldi a Bach. Z období klasicismu jsou významnými autory W. A. Mozart a Ludwig van Beethoven, který pokládá základy romantického houslového koncertu – přibližuje ho pojetím k symfonii. O tom svědčí i jeho délka – cca 40 minut. Nejslavnější a nejhranější houslové koncerty z období romantismu zkomponovali Bruch, Mendelssohn, Brahms, Sibelius, Čajkovskij atd. Snad nejslavnějším houslistou a zároveň skladatelem byl Niccolò Paganini, který věnoval houslím převážnou část své tvorby. Z houslistů 20. století můžeme jmenovat Fritze Kreislera, Jaschu Heifetze, Davida Fjodoroviče Oistracha, Leonida Kogana, Henryka Szerynga, Itzhaka Perlmana, Idu Haendlovou, Pinchase Zuckermanna, Hilary Hahnovou, Maxima Vengerova atd. Antonio Vivaldi Johann Sebastian Bach Ludwig van Beethoven Petr Iljič Čajkovský Niccolo Paganini

Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i smyčcové orchestry. Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů). Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto obsazeni existuje literatura již od doby klasicismu. Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i smyčcové orchestry.

Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů). Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto obsazeni existuje literatura již od doby klasicismu.

Housle jsou důležité pro mnoho hudebních stylů jako folková hudba, pop, tango, romská hudba, v menší míře i rock a jazz; v současnosti dokonce i pro extrémnější styly jako např. black metal. Ve většině moderních stylů se však používají elektrické housle. Důležitou pomůckou pro hru na housle, ale i ostatní smyčcové nástroje je smyčec. Nejstarší smyčce byly dosti odlišné od dnešních - tvarem se podobaly luku a žíně byly na obou koncích pevně uchyceny. Napětí žíní se dosahovalo stiskem prstu, a to prostředníku u violy da gamba a palce u houslí. V polovině 17. století se smyčce začaly opatřovat ozubenou tyčkou která umožňovala odstupňované napínání žíní. Okolo roku 1700 došlo k prodloužení délky smyčců, aby bylo možno hrát jedním smykem delší noty. V polovině 18. století se pak vyvinula dnešní podoba žabky se šroubem umožňujícím proměnné nastavení napětí. Tím se zvýšilo maximální napětí a rozšířily možnosti hry smyčcem, např. rychlejší staccato. Po skončení hry je však nutné napětí žíní povolit aby nedocházelo k deformaci prutu a dlouhodobému namáhání žíní. Nejnověji se smyčce vyrábějí také z kompozitních materiálů obsahujících uhlíková vlákna.

VÝZNAMNÍ HOUSLISTÉ ČEŠTÍ SVĚTOVÍ PAVEL ŠPORCL ANTONIO VIVALDI GABRIELA DEMÉTEROVÁ JOSEF SLAVÍK NICCOLO PAGANNINI JOSEF SUK VÁCLAV HUDEČEK SALVATOE ACCADO LEOPOLD MOZART JAN KUBELÍK IVAN ŽENATÝ JAROSLAV SVĚCENÝ KARL NIESEN