Ochrana osobnosti ve zpravodajství, v tisku a při reklamě © Vladimír Plecitý, 2007 Ochrana osobnosti ve zpravodajství, v tisku a při reklamě

Ochrana osobnosti fyzické osoby ve zpravodajství Zpravodajství dnes realizuje celá řada hromadných informačních prostředků. Hromadný informační prostředek = zpravidla agenturní zpravodajství, zpravodajské a ostatní publicistické části rozhlasového a televizního vysílání, zpravodajský film i zvukové a obrazové záznamy používané k pravidelné informovanosti veřejnosti o událostech, jevech a názorech u nás i v zahraničí. Zpravodajství se zabývá problematikou informací a kritikou, jakož i používáním podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů. Tím nutně dochází ke střetu s jednotlivými hodnotami všeobecného osobnostního práva. Přesto lze konstatovat, že zpravodajství představuje hájení veřejných zájmů pouze tehdy, týká-li se věcí oprávněného veřejného zájmu a jestliže tomuto oprávněnému zájmu také slouží.

České občanské právo nestanoví, pokud jde o porušení práva na čest, jméno a soukromí, ve prospěch hromadných sdělovacích prostředků žádnou výjimku. Zejména nelze na tyto případy újmy vztahovat licenci, kterou ve prospěch tiskového, filmového, rozhlasového a televizního zpravodajství stanoví § 12 odst. 3 obč. zákoníku pro užití podobizen, obrazových a obrazových a zvukových záznamů. Zpravodajství v trestních věcech Jedná se zpravidla o informování veřejnosti o zadržení určité osoby, o uvalení vazby na ni, o zahájení trestního stíhání, o tzv. zpravodajství ze soudní síně apod. Platí zde povinnost dodržovat zásadu přiměřenosti užití a dále zásadu, že musí být dbáno takových oprávněných zájmů dotčené osoby, jichž je třeba bezpodmínečně šetřit. Při podávání informací rozlišovat případy, kdy jde : o osoby označené jako podezřelé z trestného činu o pachatele trestného činu, za něž byl pravomocně odsouzen o oběti těchto trestných činů, popř. další osoby

Zpravodajství v probíhající trestní věci – rozhodujícím kriteriem je ústavní princip presumpce neviny Pokud odsuzující rozsudek soudu nenabyl právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho byla uvalena vazba, o obviněném, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném informovat jako o pachateli trestného činu. Je třeba se zdržet jakékoliv zpravodajské úvahy o vině této osoby, neboť vina je věcí hodnocení, které náleží výlučně soudu. Při podávání informací se vyjadřovat pouze jako o osobě, u které došlo k zadržení, ke vzetí do vazby, se kterou se vede trestní řízení apod. – u této osoby se jedná pouze o podezření z trestného činu !!! O určité fyzické osobě jako o pachateli určitého trestného činu je přípustné informovat veřejnost až po pravomocném odsuzujícím rozsudku soudu. Plná ochrana patří nevinným osobám, zejména rodinným příslušníkům (např. manželovi, dětem, rodičům, sourozencům pachatele).

Uvádění jmen a příjmení obětí trestných činů či jiných událostí nelze odůvodnit oprávněným zájmem veřejnosti na informaci. Ochrana osobnosti u osob tzv. veřejného zájmu Osoby veřejného zájmu = osoby veřejného života, které : vystupují při řešení různých otázek na veřejnosti, neboli jsou veřejně činny a tím na veřejnost vykonávají svůj vliv v oblasti politické, hospodářské, kulturní, sportovní a dalších, na sebe upoutávají zájem veřejnosti a tak se ocitají v zorném úhlu zpravodajství hromadných sdělovacích prostředků. Tyto osoby nemohou zabránit, aby se jejich osobnost stala předmětem zpravodajské činnosti v rámci podávání informace či kritiky, pokud se tak děje v oprávněném veřejném zájmu (včetně jejich jména a příjmení). Jedině oprávněný zájem odůvodňuje, aby ve střetu s právem na ochranu osobnosti byla v rozsahu a způsobem, který se podle tohoto kriteria jeví jako přiměřený, dána přednost veřejnému zájmu na zpravodajství.

Osoby veřejného zájmu se také někdy dělí do dvou skupin : 1) do první skupiny se řadí ty osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu na základě vlastního rozhodnutí a svou činností na veřejnost vykonávají vliv (např. politici nebo pachatelé tr. činů), 2) do druhé skupiny se řadí osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu bez vlastního volního rozhodnutí (např. oběti tr. činů, oběti dopravních nehod, jejich příbuzní apod.). U první skupiny osob – použití jejich jména ve zpravodajství lze na základě jejich souhlasu konkludentním jednáním, U druhé skupiny osob o takovém souhlasu nelze mluvit. Proto zde by pozornost sdělovacích prostředků o ně měla být co nejšetrnější.

Ochrana osobnosti fyzické osoby v reklamě Na reklamu se nevztahuje žádná ze zákonných licencí uvedených v § 12 odst. 2 a 3 obč. zákoníku ! Proto nakupující zákazník, host v restauraci, účastník výletu apod. musí se zachycením na obrazový snímek vyslovit souhlas ! Souhlas, aby takový snímek byl použit k žurnalistickým účelům ještě neznamená souhlas k použití reklamnímu! Stejné zásady platí o použití zvukových záznamů ! Souhlas k reklamnímu použití musí být výslovně vyžádán a osoba musí s takovým použitím výslovně souhlasit! Použití dopisů spokojených zákazníků v reklamě – opět třeba získat výslovný souhlas k otištění takového dopisu (písemnost osobní povahy)! I zde platí ochrana pro fyzickou osobu podle § 13 obč. zákoníku : Aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti Aby byly odstraněny následky těchto zásahů Aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, včetně náhrady nemajetkové újmy v penězích V úvahu přichází také odpovědnost za bezdůvodné obohacení !

Ochrana osobnosti fyzické osoby v tisku Speciální úpravu v tomto směru obsahuje zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon) Právo na odpověď = dává osobě, o níž bylo v periodickém tisku uveřejněno difamující tvrzení, možnost vylíčit předmětnou záležitost vlastními slovy a bránit se tak proti uveřejněným sdělením. Sdělení obsahuje skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí dotčené osoby. Sdělení je nepravdivé nebo pravdu zkreslující. Subjektem domáhajícím se uveřejnění odpovědi – jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Po smrti fyzické osoby úprava koresponduje s úpravou § 15 obč. zák. Dotčený subjekt práva se proti uveřejněným sdělením může bránit také cestou obecných prostředků občanskoprávní ochrany, tj. podáním žaloby na ochranu osobnosti u soudu, která mu umožňuje nejenom morální, ale i peněžitou satisfakci.

Právo na dodatečné sdělení = bylo-li ve sdělovacích prostředcích uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků, anebo ve věcech správních deliktů proti osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit. Podmínky pro uveřejnění dodatečného sdělení jsou stejné jako u práva na odpověď : uveřejnění ve stejném periodickém tisku informace musí být formou a rozsahem přiměřená napadenému sdělení bezplatnost žádost o dodatečné sdělení (odpověď) musí být doručena vydavateli (provozovateli) ve lhůtě 30 dnů od uveřejnění difamující informace uveřejnění odpovědi do 8 dnů ode dne doručení žádosti o odpověď (dodatečné sdělení) do 15 dnů od uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi (dodatečného sdělení) možno podat žalobu na realizaci svého práva k soudu, jinak právo zaniká Úprava tiskového zákona je obsažena i v zákoně č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání

Ochrana zdroje a obsahu informací Nový institut tiskového zákona, který umožňuje žurnalistům, resp. všem osobám, které se podílely na získávání a zpracování informace, právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu důvěrně získaných informací. -Stejně tak mohou tyto osoby odepřít vydání nebo předložení věcí, z nichž by byl zjištěn původ či obsah těchto informací. Tiskový zákon současně výslovně stanoví, že zůstávají nedotčeny skutkové podstaty některých forem trestné součinnosti, vyjádřené v § 166 až 168 trestního zákona, a to v návaznosti na příslušná ustanovení trestního řádu.