Střípky Jiří Černý

Střepy a střípky 1977 - 2000

Uvědomíš si lásku a ztratíš ji uvědomíš si dobro a ztratíš je uvědomíš si štěstí a ztratíš je. Uvědomíš si zlo a zůstane uvědomíš si nenávist a stane se těžší. Uvědomíš si život a zemřeš. 1977

Té, které říkám Unko Smutná Lijavec slz donaha bičuje Běsnou Horu. Já noční kruhy smutku zpod očí unavených rozlévám po krajině jako hudbu jako noc studeně planoucích ohňů hanbou shrbených výčitek bolavých obrázků paměti. Ty shrbený poutník mizíš na obzoru za zrcadlem slz. 1980

Zoufalá Chce se mi plakat hlavou bít o zem a o hvězdy do hlíny zarýt nehty a křičet nad vším co je člověk. Být takhle je nebýt. 1981

Na okraji Překotně vyhrkne z nás rozkoš kodrcavá kárka sjede z kopečka kola se zaboří hluboko do měkkého písku. A zastaví se tam kde začíná tvé moře ženo. 1981

Memento 81 Nebyl přece sám. Kde jsou jeho přátelé kde jsou ti kteří tenkrát nemlčeli? Plamenem vykřičel bolest po svobodě po volnosti a po pravdě. A nebyl sám. Kde jsou ti kteří tenkrát za ním stáli? Chtěl bych rozsvítit dvanáct let zaprášenou svíci. Ať plápolá plamínek. Připomíná. 1981

Jarkovi Bláznovy oči Najatí hoši z břehu na břeh po sobě hází bláto a řeka která není mizí v řehtajícím měsíci ranního západu kde v šeděmodrém dýmu vypoulených zrcadel rybích očí trhaně tančí a celým svým bílým tělem pláče Picassův nahý harlekýn labutí píseň věčného návratu do země pod zemí do země nás stromů divoce se milujících za bouřlivého bezvětří v němž obrovské hejno potrhlých vrabců zcela jednomyslně za ohlušujícího potlesku >

svých ptačích rukou vzneslo se do výšky rudé oblohy a svrhlo slunce ke kterému ani nedoletělo pronikavé zvonění ledové tříště na paměť hodiny této kdy bláznovy oči zůstávají klidné. 1981

Jarunce Obrázek Na druhé straně očí prostince rozumíš té vnitřní řeči zimních labutí a stromů naději prstů zaťatých do křečovitých břehů nedůvěry k vlnám a k proudu který strhává rozlehlým jiskřícím plochám světla a ostýchání mezi stromy labutěmi a lidmi. 1981

Ošklivá Kdysi jsem viděl Prasata v růžích A taky Růže v prasatech Zestárnul jsem Teď už vidím Jen ty Svině 1981

Jarkovi Město I. V polorozpadlých chrámech prorostlých plevelem a blínem kněží ve špinavých ornátech chvějícíma se rukama stále ještě pozdvihují to zářivé, bílé slunce nad věčně poloprázdné lavice plné špíny, prachu a hluku z ulice. Jen v jedné z nich několik stínů ztěžka vstávajících a ztěžka klečících s očima pevně zavřenýma hledí na tvář Spasitele která jakoby se právě teď malinko usmívala. I letos na jaře zase vyrazila ve škvírách ledové kamenné podlahy mladá svěží tráva. >

II. Smutně opuštěné slepé ulice které teď už nikam nevedou pamatují doby kdy v nich plály ohně lidské touhy, lidské velikosti kdy byly živé a kdy se k nim jako holubice slétaly naděje všech. Dnes jen občas osamělý chodec nejistou chůzí a ustrašeně otáčeje hlavou dojde na konec kde se objeví novotou a výsměchem svítící silná zeď ostnatý drát muž, jehož otec nosil kožený kabát a nebo sráz na jehož dně zapáchá stoka. >

III. Hnisavé, špinavé řeky plné zbytků pomluv, neřestí a lží plné slizkých vln a bílé, mastné pěny vytékají z města na všechny strany. V písních se zpívá jak jsou průzračné Děti se učí že jsou čisté a plné života. Podivní vědci to vážně a složitě dokazují. Ti, kteří mlčí se stejně najdou na seznamech jednomyslně souhlasících. A jestliže se někdo odváží vykřičet pravdu o lži nenajde se už nikde. Pec krematoria neuhasíš plivnutím. >

Je mi líto potůčků které z prosluněných strání překotně se hrnou a když je už pozdě vytuší kam. Ostatně není vyhnutí. A řeky zlověstně odnášejí bílá břicha mrtvých ryb. Denně z toho pijeme. --- Jakýsi jiný divný druhý stín morového sloupu oficiální lži policejního paláce zaplavil chrámy řeky ulice a uhnízdil se v lidech. >

Žijeme tady dál. Ale k čemu je naše láska naše věrnost? Co nás tady drží co to je? Hrdost kapitána? Pouto matky, pouto syna? Naděje? 1981

Mileně Podzim poslušně dohněda učesal pole. Nízké slunce ani nehřeje ani nestudí. Touha stvořila klíny a spolu s nimi odlétla. --- Uprostřed vůní a barev ve vteřině strnutí na špičce hlubokého nádechu pochopil jsem to smutné z podzimu. 1981

Zase jsem zkusil otevřít vrátka koním nasypat vrabcům seřadit slůvka a naslouchat dovnitř. Jeden koník se zasmál. 1983

Listí Už zase pod zimou už zase havrani nevlídná rána nevlídná smrákání. Už zase v mlze už zase v dešti míjíme Boha míjíme štěstí. Už zase padá už zase umírá. Listí. 1983

Sobě Aby tu bylo něco jako báseň nemusí se zrovna Mléčná dráha řítit rachotem absolutního ticha drahou předurčenou časem mého vědomí na schůdkách vzpomínání. I nahá slova holých vět dýchají. něco jako báseň. 1984

Tomášovi Podzim II. A stejně jako loni hejno havraní letí po ránu po nebi. Potichu letí. Pečeť listopadání. 1984

Už zase slova do noci obrazy do dne osahávám touhou slepce spatřit odkud vycházejí. 1990

Kdo jsem? Marně se vracím do krajin kořenů vzpomínek a snění. Nemám co říct a jen tak mluvit se mi nechce. Neumím malovat a zapomněl jsem jak se píše. Živím rodinu naslouchám lidem uvězněným duším. Slova se zamotávají verše odlétly melodie ztichly. 1999

Tohle není poezie. Potřebuju jen říct že jsem ztratil duši kurva. Nevím kdy kde jak. Ale už mi to leze na mozek. A v noci brečím na stříbrný sníh v dětském pokoji svých synů. Dřív bych napsal snů. Dřív jsem tedy měl sny i duši a všechno? Nejkrásnější melodie vznikly jen tak. Nejkrásnější verše náhodou. Největší objevy omylem. O co tu sakra jde? Kam jsem ji mohl zašantročit. Opakuji tohle není poezie. A když ano? 2000

Každý má propast nad sebou v sobě. se stáčí k jezerům uvnitř. Někdo z nich pije někdo se topí. Nikdo nepochopí zcela. 2000

Vracím se Dopředu Ochutnávám pozvolna Očima prstů Poztrácené tvary Významů i slov. Někudy Už zase slyším Jak voní smysl Potichu Celistvost cinká Nestačí být úplná Nevadí. Mně už ne. 2000

Střípky a záblesky 1977 - 2001

Uprostřed zahrady zasněžené jsem stál, svým stromům sbohem dát a poděkovat. Mí věrní strážcové, strážcové mého stáří. Má poslední zima. Šedivý sníh. Šedivé nebe. Šedivé ticho. Jen z hlubokých dálek duše a země zaznívá tichounce jarní pastorále. Teď, na konci. A dávná pravda, dříve jen tušená a tolikrát umlčená, je teď tak zřejmá a přímá ... Padá sníh. A hlava padá. A ruce. A ústa. A z hlubokých dálek mluví hlas tichý a jemný o tom, že není umírání, že jen odcházíme usmívat se dovnitř. 1977

Svědek Tříštivého vítězství světla v příšeří chrámu schoulený na dně své slabosti svědek pradávného vítězství denně se dotýká v posvátném průsečíku světla a tmy. Kaskáda slunce lomený oblouk prostá slova pravdy a v rohu malá pavučina. >

> Pokojný pohyb rukou bolestí naplněný kalich v střízlivou lásku proměněný bělostný chléb denně tu slouží s rukama vnořenýma do světla a tmy. Chvějivé plamínky osamělý šepot mlčení kamene a vůně květin. >

1979 Radostné poselství světu přináší život smrt slyšíte lidé? rozumíš? prostému tajemství denně se klaní s úsměvem něžným ze světla a tmy. 1979

Hluboko v tichu v nitru svých vin klečící v kapličce svědomí zpytuje Boha strnulý v padání od věčnosti k nikam jakoby vážil slova obhajoby tam jsou rozsudkem. 1979

Prorok Pedrovi Drásavé ticho ohnivého výkřiku naléhavou tváří trýzně burcuje noc zvonem svého požáru. Ten který vidí nemůže mlčet i kdyby chtěl. drcen je obrazy těžšími slov. V ohnivém víru věčněpřítomného počátku ve žhavé výhni sebespalujícího života uprostřed plamenů hoří Ten který vidí. Nemůže jinak. I kdyby chtěl. 1980

Sanguis Christi Nedotknutelná důstojnost ztichlého vína jež proměněno čeká na citlivé prsty užaslého porozumění prostotě a závažnosti chvíle kdy ke rtům člověka nesen je kalich vína Boha. To víno je krví ta krev je bolestí. Utrpení i ponížení smutek i smrt stává se opojným vínem tomu kdo ví o nedotknutelné důstojnosti ve zlatém kalichu na bílém oltáři gotické katedrály zatuchlého kostelíku lidského srdce. 1980

Velký sonet Ulicí Jeruzaléma klopýtá, vstává, padá prach, pot a krev palčivé bolesti bičem otevřená záda na rameni sklíčeném přetěžký pláč dvou zkřížených dřev. Horečku vlasatic a mladých sluncí v očích s hlavou schýlenou hluboko, hluboko do ponížení táhne svou samotu prostředkem lidí lhostejností krutých posmíván a nepochopen, s tou směšnou korunou z trní. Na kopci za městem naznak vesmír převrátili a vítr hrůzou vzkřikl, když hřeby rezavými do dlaní kdysi bělostných se tupě vmilovali. Opona chrámová chvěje se pohyby sotva znatelnými. Od hřebu k hřebu, od dlaně k dlani pulzuje a zmítá se bolest nad ztrátou člověka, nad ztrátou Boha. Vteřiny, hodiny, roky, staletí ruce rozpřahuje veškerou lásku světa objímá letos křižovaná duha. Země se bezmocně vzpíná a spolu s mrtvými vstává i strach i špína jakoby z věčnosti naříká Madona. Na konci chodby zlověstně černý plamen plápolá kdy a koho z nás si k sobě zavolá? Trhá, trhá se chrámová opona. >

Od pravého poledne do hodiny třetí byla tma. A naše dávná vina, ta tvá i ta má sedá si na lidi, stromy a zvířata tak jako můra. O pusté ticho pak výkřik se rozlomil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ I toto je víra. 1981

Polední Sepnutýma rukama skloněnou hlavou a očima upřenýma na vnitřní mlčení vystavěl jsem kapličku vzpomínku na paměť okamžiku kdy Bůh vstoupil do bolesti a vytrval. 1981

Ty stojíš a čekáš na obzoru. Sám proti hvězdám, sám proti Měsíci, uprostřed hluku noční oblohy, uprostřed výkřiků ptáků a lidí. Výkřiků ze snu do snu. Spíme. Ty ne. Ty stojíš a čekáš mezi námi, uprostřed našich krutostí a lží, uprostřed naší slabosti a zloby. Zloby z nevědomosti a strachu. Ty stojíš a čekáš v každém z nás. 1981

Veronice a Pedrovi s omluvou za velká slova Noc Noční hodiny nespavosti noční hodiny pravdy pravdy kruté a přece osvobozující pravdy stejné jako tikání času do vzdálených zvuků zdánlivě spícího města. Noční hodiny pravdy noční hodiny soudu kde soudce i obžalovaný obhájce i žalobce svědkové i diváci jsou jeden před mlčením Soudce Obhájce i Žalobce kteří zase jsou jeden. Člověk a Bůh. >

Věčný soud kde mlčení je nejvýmluvnější obhajobou nejvýmluvnější žalobou a stalo by se nejstrašlivějším odsouzením. Mlčenlivý soud. Noční hodiny nespavosti noční hodiny pravdy. Tikání života. Plynutí času. Štěkání psů zní jako pochechtávání ďábla. Kokrhá kohout. „Třikrát a třicetkrát jsi Mne zapřel... Sedmkrát a sedmdesátkrát jsi Mne zradil...“ Čas zmlkl. Život stojí. Čekání strnulo v nejvypjatějším bodě tepu lidského srdce. --- >

A potom po strašlivé nepředstavitelně úzkostné a dlouhé vteřině zaznělo jediné slovo. Zaznělo jako volání zvonů k jitřní radosti. „Odpouštím.“ 1982

Františkovi a Hance Přijímání u sv.Ignáce Zlatá tvář sochy anděla prostoupená rozkoší tak jinou a přece podobnou té naší jakoby mi připomněla zatímco dole pod ní vrcholilo tajemství vtělení že jen v pramenech je každá řeka čistá a zlato že stává se ryzím jen v plamenech. 1982

Motto: Do věčnosti vstupuje čas neboť do času vstoupil Věčný Oslavený Ukřižovaný I praví jim Pilát: „Ejhle, člověk!"l a zástup světa zavyl nenávistí tenkrát jako dnes Ježíšovy dlaně mokvají bolestí jež se v krvavých kapičkách rozstřikuje na chladných dlaždicích dnes jako tenkrát nelze pohlédnout do oslavené tváře Kristovy neboť jas tváře Boží nesnese smrtelník nelze pohlédnout do tváře Ježíše Krista a nespatřit Ukřižovaného v agonii utrpení nese kříž prostředkem slávy věčné kde odvěků navěky sedí po Boží pravici oslavené jizvy září tisícem záblesků drahého kamení barvy krvavé mokvající bolesti. 1983

Až doposud stále jen paběrkujeme na polích lásky skoupí rozsévači chudí ženci s odvrácenou hlavou jak Měsíc Zemi míjíme člověka - Boha neochotou pokleknout políbit a omýt prach slzami Marie Magdaleny. 1983

Šepoty a výkřiky nočních hledání milující tváře jako plameny keře hořícího před nímž Mojžíš zul z nohou opánky své vzpínají se k Bohu aby ono místo svaté jednou vzplanulo i ve tvé mysli. 1984

Bratrovi Smrt I. Světla města zakroužila a vzlétla v okně nočního odjíždění. Hejno holubů přeletělo a zmizelo bez jediného vzkazu. I můj život zakrouží vzlétne a zmizí abych nalezen byl někým jiným za onoho rozbřesku kdy shromážděni budeme my žijící i my mrtví k poznání pravdy o sobě. 1984

Janě, kterou miluji a všem ostatním, které mám rád Vzbudily se svíce zahořely svatozáře slzopády světla dopadly na klávesnice a čísi prsty počaly tesat přeslavný chorál pro mlčení velehor a ticho katedrál. To pro oblaka barokní a pro radost mistr Georg Friedrich rozehrál varhany domu Božího neboť sestoupil mezi své náš Spasitel a Král. 1985

Smrt II. Za oknem se kymácely stromy otec mluvil o Bohu a všude byl průvan protože věčnost je stále ještě nedovřená. A mně bylo jako bych měl každou chvíli zešílet spolu s tím podzimním a kymácivým nebem neboť i kořeny těch polonahých stromů byly neklidné a chvěly se. (Ostatně nikdo se ani nepokusil vyvrátit mi ten utkvělý pocit vlaku který jednou a navěky ujel aniž bylo možno nastoupit když byl ještě na dosah). >

Za oknem se kymácelo slunce vesmír uvnitř křičel a mně bylo jako bych měl každou chvíli zemřít protože uprostřed toho všeho kymácení jsem zahlédl motýla jak třepotavě odlétá jakousi dlouhou chodbou. A ten motýl byl mrtvý. A ten motýl jsem já. 1985

Janě Zrození Když jsem poprvé běžel tou chodbou od ne k ano světlo na konci udeřilo. Až tamtudy půjdu podruhé ukonejší. 1986

Requiem „ ... ve jménu Otce i Syna i Ducha ... „ rozevřen průchod všudepřítomný průnik ze všech stran dovnitř nedosažitelný dokud veškerý čas mé pouti ke svatému Jsem nebyl shromážděn tak jako ke žním v tom zářícím a bělostném v rukou kněze „ ... přijmi tedy milostivě Bože ... „ všechny mé bídy bezmoci a nemoci všechny výčitky a trápení mého stárnutí a umírání proměňovány roztávají a mizí v laskavém světle které mi z hlubokých dálav obzoru ve mně přichází vstříc >

„ ... pamatuj na svého služebníka ... „ v tomto okamžiku dokončených tvarů finálních melodií definitivních slov soudu konečně konečného „ ... uvidíme tě tváří v tvář ... „ a to je to světlo tvá svatá Tvář do srdce každého z nás vpečetěná všech tváří lásky Tvář svatá Tvář tvá a v ní i má „ ... budeme ti podobni na věky Bože náš ... „ >

a to už jen srdce doširoka radostí Boží propadám se vzhůru někam úplně jinam tam kde doznívá vzdalující se vzpomínka vzpomínky „ ... a světlo věčné ať ... „ requiem za mne 1986

Janulce Pěšina směrem zevnitř Pokolikáté vím že zevnitř vede pěšina otevírající dokořán ještě jiné dětství. že lze mlčet tím směrem odkud přicházívá anděl ještě jiné pravdy. A pokolikáté vím že onen uchvacující zevnitř prosvítající obraz ještě jiného života uchvátit nelze. 1988

Meditace Někdy to vím kudy jsem porozuměl a o čem. Někdy si vzpomínám i slova. Ale většinou jen tak dokořán mlčím na ticho. 1986

Zvěstování Na počátku bylo Ano. Roztočilo opět čas vyčkáváním strnulý. Stvořilo znovu všechno stvořené. Tvoje Ano Maria spanilými spirálami dodnes krouží klenbami všech zákoutí vesmíru. Vrátí se. Stvoření naplněno. Čas navěky věčný. 1993

Přiřítil se na mne Hospodinův anděl. Nemilosrdně roztřískal mé sebeklamy mé sobělži. Navyklou pokorou naučených modliteb uniknout nešlo. Podruhé přišel zlehýnka. Tichý a jemný rozevřel propast odhalil závoj. A pravda osvobozovala. 1994

Nebe I. Každému to začne jinak Pro mne návratem do oné chvíle v níž opět poprvé cítím a vím. Jsem tady žiji svůj život já člověk. Chlapec sotva pětiletý stojím na dvorku a za plotem v Zahradě obrovský strom a nad ním nebe a oblaka a slunce. A vítr ve vlasech. Ta chvíle tehdy je znovu byla dávno bude Časy se popletly a propletly definitivně prostupné všemi směry. >

Co dál ještě si nevzpomenu. Ještě ne ale jednou to takhle začne pro mne. 2001

Nebe II. Fascinuje mne vzpomínat jak se vznáším nad svým příběhem na planetě Zemi a každý jeho okamžik je přítomný a přístupný zevnitř. Fascinuje mne pozorovat jak jsou ty určité potemnělé a trapné epizody šetrně zahalovány do laskavého úsměvu a rozpustilého smíchu nebeského odpuštění a zapomnění. Fascinuje mne stát konečně nahý a tváří v tvář nekonečné konečnosti slova písně lásky a poznání. 2001

Kontemplace 2006 - 2011

2006 I. Útržky ticha třepetají se na holém stožáru víry vztyčeném uprostřed vichřice zbytečných myšlenek. Vyhlížím bezvětří. A ticho stále jemnější. 2006

II. Dívat se a nevidět Slyšet a neslyšet Svět Vidět a slyšet Nic Jen tak být Uprostřed. Dívat se Za věci Naslouchat Před zvuky. Otevírat se Tichu venku Tichu v sobě A když se na chvíli Otevřou Zpozornět. Nehybně mlčet. 2009

III. Oči rozestírám až někam za obzor věcí okolo. Obrázky a slova mé neposedné mysli opouštím plachý. A dávám pozor na ticho bližší než jakýkoli zvuk. Jsem. 2009

IV. Zaveď oči až za okraj viditelného. Dovol tichu přiblížit se tak že zahalí i tvůj vnitřní hlas. A takto na způsob ukřižování rozepjatý k nejzazším hranicím možného vesmíru setrvej nehybně. Nic neslibuji. 2010

V. Tady a teď Vyber si Tady Teď je příliš Neposedné Úzké Ticho a nehybnost Stačí ti Nehybnost Ticho je příliš Křehké Tenké Nehybné tady 2011