Rizikové (ohrožené) skupiny a riziková chování ZS/1/1/Zk/4

Autorem pojmu sociální patologie je Herbert Spencer (1820-1903) Anglický pozitivistický filozof a sociolog, představitel evolucionismu a sociálního darwinismu. Termín vymezil jako souhrnný pojem zahrnující v důsledku nemoci vznikající, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy. Pojem zahrnuje sankcionované formy deviantního chování, jakož i studium příčin jejich vzniku a existence. Další představitelé: E.Durkheim, I.A.Bláha.

sociálně patologické jevy – riziková chování Variabilní škála jevů, které vnímáme jako nechtěné, nežádoucí, nepřijatelné… Sociálně patologický jev reprezentuje jistou míru rizika a společenské nebezpečnosti. Nárůst nežádoucích jevů by mohl znamenat riziko ohrožení pro fungování celé společnosti Sociální patologie se zabývá zákonitostmi takových projevů chování, které společnost hodnotí jako nežádoucí, protože porušují její sociální, morální, právní normy. Sociálně patologické jevy budeme popisovat z hlediska ohrožení nebo rizika vyplývajícího ze skupinové příslušnosti - rizikový jedinec/riziková skupina.

Teorie, názory a koncepce deviantního chování Teorie kulturního přenosu – deviantní chování je naučeno stejným způsobem jako chování konformní-vzniká v určitých subkulturách, kde je považováno za normální Teorie strukturálního tlaku – situace určité stavy ve společnosti ne něž část populace reaguje chováním odchylným od normy Kontrolní teorie – oslabení nebo absence sociální kontroly Etiketizační teorie – důsledek označování za devianty

Klasifikace sociálního chování Normokonformní sociální chování, jež je v souladu s normami společnosti. Nonkonformní, nápadné, provokující sociální chování, jež je v rámci tolerančního limitu, je společensky akceptovatelné. Deviantní (pozitivní, negativní), odchylky od normy odstupňované dle míry rizika: disociální (dificilní), asociální (delikventní), antisociální (kriminální). Druh rizikového chování: organizovaný zločin, závislosti, sebevražednost …

Míra společenské závažnosti rizikového chování Chování disociální dificilní na hranici normy a patologie – zlozvyky, nekázeň, neposlušnost, vzdorovitost, lež (konfabulace, lež bájivá, pravá lež jako obrana v zátěžové situaci), poruchy afektivnosti,egoismus,necitlivost,úzkost,strach Chování asociální záškoláctví - selhávání v zátěžové situaci, útěky a toulání – únikové jednání/adaptační selhání, negativizmus, šikana, toxikomanie, sebepoškozování Chování antisociální delikvence, kriminalita – krádeže, kleptomanie, důsledky závislostního chování, agresivní projevy-vandalismus, týrání

Etiologie rizikového chování Poruchy sociálních vztahů (rodina, škola, parta, společnost) Geneticky podmíněné nebo vrozené dispozice a poruchy chování v důsledku onemocnění, postižení, znevýhodnění Komplexní – kombinované příčiny. Často se na vzniku poruchy chování podílí komplex příčin při dominanci některé z nich. I při různých kombinacích příčin má zpravidla zásadní význam sociální prostředí. Porucha chování může vzniknout a je zjevná právě v mezilidských vztazích, v sociálních skupinách, v sociálních vazbách.

Psychické potřeby osob s rizikovým chováním Potřeba stimulace, potřeba určitého řádu a učení pravidlům, věkově neodpovídající výkony v chování, potřeba citové jistoty a bezpečí – jsou citově deprivované, seberealizace, osobní aspirace mohou být sociálně nepřijatelné- hledá náhradní uspokojení vlastní identity – jedná únikem záškoláctvím, podvody, lží.. Potřeba sociální identity – ztotožnění se s asociální partou, zkratkovité jednání Rozumové schopnosti mohou hrát roli v porozumění normám, nerozeznává žádoucí chování Při kombinaci etiologických faktorů dědičnost a vlivy prostředí, disharmonický vývoj osobnosti, vůle, sklony

Převýchova a převýchovný proces Probíhá ve speciálních výchovných zařízeních pro děti a mládež (pro dospělé vězeňství) – vyjmutím z původního prostředí Cílem je vrátit jedince k sociální normě - resocializace, upravit jeho vztahové a kontaktní problémy, hodnotový systém, je to dvoustranný dlouhodobý proces Ruší se navyklá schémata jednání, upravují názory, přesvědčení, kompenzuje se rodinné prostředí a vytváří se nové náhledy, převýchova je spojena s překonáváním psychického odporu vychovávaných

Stupeň psychického odporu závisí na Etiologii poruchy chování Věku a stupni narušenosti Druhu postižení jednotlivých mravních vlastností Stupni akceptace výchovných stimulů

Znaky převýchovného procesu Zaměření na přetváření a eliminaci nežádoucích vlastností … Složitost a provázanost vnitřních a vnějších vlivů – věk, doba umístění, situace v době umístění … Potřebnost maxima informací, mapování dosavadních zkušeností … Socializační dimenze – výchova pro sociální život Dlouhodobost procesu, převýchova je dvoustranný až mnohostranný proces

Prostředky a formy převýchovné práce Hra Práce Režim Prostředí Formy: výchovně vzdělávací činnost, vzdělávací jednotky školní i profesní výuky, výchovné jednotky – výchova mimo vyučování, víkendové aktivity, výchovné skupiny Specifické formy: komunita, celoústavní shromáždění, veřejně prospěšná činnost, soutěže olympiády

Metody resocializace Depistáž a primární diferenciace. Diagnostika a sekundární diferenciace, reedukace, kompenzace, rehabilitace, postpenitenciární péče, Metody mravní výchovy Nejčastěji užívané metody: osobního příkladu, kázně a pořádku, systém odměn a trestů, přesvědčování, organizace chování (požadavek, příkaz, cvičení, zapojení do jiné činnosti), stimulace chování (pochvala, vyjádření důvěry), donucení (morální přinucení, využití veřejného mínění, podmíněnost chování)

Školská zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy Zákon č- 109/2002 Sb. A jeho novela č. 383/2005 Sb. Vymezuje dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy v další diferenciaci. Diagnostické úkoly při výkonu ústavní nebo ochranné výchovy a předběžná opatření plní diagnostické ústavy. Střediska výchovné péče – poskytování sociálních, speciálně pedagogických služeb a psychologických služeb dětem a mládeži s rizikem či poruchami chování.

sociální deviace, deviace pozitivní a deviace negativní Deviace je obecně odchylka od normální struktury či funkce, každé narušení normy. Sociální deviace (z lat. deviatio =odchylka) je způsob jednání, které není konformní vůči společenské normě, akceptované většinovou populací. Sociální patologie, sociální deviace +-,sociální dezorganizace, je narušení jakékoliv sociální normy. Na rozdíl od sociální patologie je deviace hodnotově a emocionálně neutrální, příklad +d. pozitivní/prohibice, - d. negativní/alkoholizmus.

Toleranční limit, objektivní deviace Sociální norma není dodržována za každých okolností stejně a vždy. V každém sociálním prostředí existuje nepsaný toleranční limit – míra variability snášenlivosti k chování a dodržování norem jednotlivci. Pro koncepci objektivní deviace je rozhodující kritérium porušení normy, jehož podmínkami jsou: opakovatelnost porušování normy v čase a v různých teritoriích hromadnost společenská závažnost etiologická identita

sociální dezorganizace Je chápána jako narušení a rozklad systému norem společnosti (Chicagská škola –ekologický a urbanistický přístup, sociální procesy). V současnosti se zaměřujeme spíše na jedince a etiologii jeho deviantního chování. Koncepce sociální dezorganizace poukazuje na širší společenské aspekty příčin vzniku patologických jevů. Sociální smír.

pojmy Sociální patologie je souhrnným označením nezdravých, abnormálních, obecně nežádoucích společenských jevů. Sociálně patologické jevy jsou vždy pro jedince a společnost negativní, rizikové, což v případě sociálních deviací vždy neplatí. Rozumím odborným pojmům: sociální patologie, sociální deviace, sociální dezorganizace, druhy sociálně patologických jevů, toleranční limit, rizikové skupiny, rizikové chování. Společenská reakce v zájmu zachování sociálního smíru a optimalizace individuí, ochranná, náprava, varování, resocializace restrikce…

K zamyšlení Jaká je Vaše osobní míra tolerance ke konkrétním druhům rizikového chování? Jaká je Vaše vlastní představa pracovního řešení: Řešit rizikové chování postupem orientovaným na jednotlivce? Řešit rizikové chování působením na společenskou změnu (změnu systému), sanaci rodiny?

norma (1)Standard, nástroj umožňující srovnání (2) požadavek, směrnice, pravidlo (3)požadavek na chování člověka, vlastnosti, věci, nebo charakter situace, který se závazně vyžaduje nebo považuje za obvyklý, osvědčený, správný a žádoucí, přijatelný… Jedním z druhů norem jsou normy sociální (1) ty jsou kulturně a časově podmíněné ve formě verbalizovaných pravidel chování vhodného nevhodného, pravidla jsou vnímána a respektována jako závazná (2) předepsané očekávané způsoby chování v určitých společenských situacích, regulované sociálními sankcemi. Význam je dán zachováním společenského řádu.

Sociální normy Typy: estetické, náboženské, morálka, mravy, obyčeje, právo Sociální normy jsou formální (sepsané, mají explicitně stanovené sankce) neformální nejsou přesně a závazně kodifikované – mravy, zvyky. Normalita je stav jedince, osob, věcí, situací či jiných jevů, v němž posuzované odpovídá té normě, podle jejíhož hlediska je norma posuzována. Sociální teorie nejčastěji rozlišuje mezi normalitou statistickou (většinovou), funkční normalitou, ideální (též normativní) normalitou, mediální normalitou, subjektivní normalitou a normalitou tradiční.

Normalita a abnormalita / přijatelné, chtěné, žádoucí vzorce chování nebo nikoliv Různé přístupy vysvětlující normalitu a abnormalitu Obtížnost vymezení normality Norma (modely, pravidla neuvědomované a uvědomované) Normalita – obvyklý stav, proces Otázky subjektivní konformity - přizpůsobivosti (odměna a sankce, pozitivní/ negativní - formální/ neformální) Teoretická východiska pojetí normality: statistické pojetí, sociokulturní norma

Norma skupiny – mediální norma – funkční pojetí Říct, co je ve společnosti normální a co již není, je obtížné. Hranice normy je pohyblivá, normalita může být posuzována podle různých kritérií. Vymezení normy může být závislé na mnoha faktorech: četnosti, intenzitě, míře odchylky. Norma je sociokulturně podmíněna, mění se v čase i vlivem společenského vývoje.

Agresivita a násilí jako sociálně patologický jev Trend výskytu agresivních forem chování Agresivita je spontánní pudová tendence?? Agrese-nepřátelství, útok vůči osobě, předmětu, překážce při uspokojování potřeby, agresivita otevřená, potlačená, ritualizovaná, symbolizovaná –potrava, teritorium, sebeobrana, sex Agresivita je reakce na frustraci??? Agresivita a násilí je manifestní, pozorovatelné chování, vedené s úmyslem poškodit jiný organizmus nebo věc.

Agresivní chování z hlediska sociální patologie rizikových skupin a rizikového chování Definujeme jako porušení sociálních norem, jako chování omezující práva a narušující integritu sociálního okolí Pozorovatelné epizodické chování s různou latencí Agresivita jako symptom Agresivita jako tendence Agrese jako reálný projev takového jednání

Agresivita a násilí Agresivita, násilí, hostilita, asertivita – sociální plachost, druhy a příčiny agresivity, společenské důsledky agresivity a násilí, sledování násilí a vandalizmus Druhy agresivity (zlostná, instrumentální, spontánní), (predátorní, ideologická) Příčiny agresivity a násilí (vrozené biologické, získané sociokulturní) Sociální aspekty spojené s agresivitou a násilím Prevence a možnosti snižování agresivity

Sociální aspekty spojené s agresivitou a násilím Komplexní fenomén, společenské klima, vliv médií, splývání reality a symbolických forem násilných jevů…postupně se stávají součástí běžné zkušenosti, zdánlivou součástí sociokulturní normy. Míra tolerance společnosti je různá – Agresivita z důvodu obrany, agresivita jako pomsta (vendeta), agresivita jako alternativní uspokojování potřeby (vydírání)

Propagace násilí ???? Sledování násilí (závislost mezi sledovanou a projevenou agresí) Vandalizmus (logicky nezdůvodněné poškozování a ničení veřejného a soukromého majetku, věcných hodnot, iracionalita chování, projev sebepotvrzení v roli společenských outsiderů) Prevence a možnosti potlačení agresivity (ovlivňování veřejnosti, psychoterapie – KBT, farmakologické ovlivnění)

Typy agresivity Základní kategorizace typu agresivity: Agresivita normální; patologická Typy agresivity podle celkového způsobu provedení Agrese otevřená; nepřímá; přesunutá; imitativní; autoagrese Podle formy provedení dělíme agresivitu na: mentální, verbální, neverbální, grafickou, útočnou

Úkol pro sociálního pracovníka Sociální práce je práce klienty jež čelí těžkým životním zkouškám, zažívají intenzivní stres, strach, úzkost, zmatek, bolest, nejistotu, negativní emoce.. Prevence spočívá ve znalosti/informovanosti o agresivním chování klientů a jasných metodických pokynech Znát hlavní příčiny agresivního chování Být schopen/schopna určit potencionálně agresivní jedince Určit a eliminovat spouštěče agresivního chování klienta

Efektivně proti agresivitě Agresivní chování je procesem, většinou nevzniká okamžitě, lze do něj vhodně zasáhnout a minimálně jej zmírnit. Rozpoznat neverbální příznaky stoupajícího napětí. 3 fáze agresivního jednání: spouštěcí fáze (atypické chování); eskalační fáze (nereaguji na racionální argumenty); krizová fáze (klient ztrácí nad sebou kontrolu)