Kulturní animace Vztah pedagoga k dětem doc. Michal Kaplánek, Th.D. 16. 4. 2018

Kulturní animace Kulturní animace je výchovná metoda, která se snaží dovést mladého člověka k tomu, aby sám objevil, co, jak a kdy má v životě dělat, jakými zásadami se řídit a jaké názory přijmout za své. Cílem animace je enkulturace – přijetí a osvojení si kultury, kterou ve společnosti sdílíme, včetně tradic (myšlenkových, náboženských, estetických, etických).

Základní pilíře kulturní animace Zralý vztah pedagoga k mladým lidem a k jejich projevům (životnímu stylu) Utváření výchovného vztahu mezi vychovatelem a skupinou Rozvoj skupiny jako výchovného prostředí Empiricko-kritický model plánování (založený na analýze a pochopení situace)

Vztah pedagoga k mládeži Různé varianty: V chlapeckém internátu rozhodují o všem starší kluci („mazáci“), mladší musí dělat úklid místo nich. Vychovatel o tom ví, ale nezasáhne. Paní učitelka sama určí pravidla pro třídu a nezajímá ji, co si o tom děti myslí. Domnívá se totiž, že sama nejlépe ví, co je pro děti dobré. Vedoucí klubu chce být se všemi kamarád, a tak se svými svěřenci pravidelně chodí na pivo a mluví sprostě, protože si myslí, že ho takhle budou mít spíš rádi.

Dospělé přijetí světa mládeže Tři nedostatečné postoje: Indiference přináší tyto problémy: mladí lidé cítí nezájem ze strany dospělých, důsledkem jsou v extrémním případě drogy, sebevraždy, mikrokriminalita, vandalismus atd. Normativní postoj - odmítá jakoukoliv realitu světa mládeže, která není odrazem světa dospělých odmítá jakoukoliv iniciativu a tvůrčí novátorskou účast mládeže na budování vlastního životního stylu. Tento model má tendenci upírat mladému člověku budoucnost, neboť mu přisuzuje úkol pouze zachovávat to, co se již uskutečnilo Mládežnický postoj – spočívá v nekritickém přijímání všech aspektů světa mládeže tento postoj popírá jakoukoli roli tradice a zkušenosti dospělých a spočívá v tom, že umožňuje mládeži, aby se sama metodou zkoušení a omylů učila žít svůj život, a to bez jakéhokoliv korektivu ze strany dospělých. Tento způsob ve skutečnosti zabraňuje mladému člověku zakořenit se v minulosti, vytvořit si své vlastní sny do budoucna, a tím upírá možnost žít svůj život jako projekt, jako historii, která má smysl (ztěžuje, ne-li přímo znemožňuje enkulturaci mládeže). .

Jaký by měl být správný postoj? Předpoklady: Citová zralost Přijetí role vychovatele Projevy (příklady): Kultura naslouchání Zájem o jednotlivce (laskavost) Zájem o to, co mladé lidi baví Stanovení a dodržování pravidel – hranic

Příběh – 1. část Druhý ročník čtyřletého gymnázia (16 let) byl na letním školním výletě na Slovácku a na Jižní Moravě (Velehrad, Pálava, Břeclav). Byl druhý den výletu a účastníci byli ubytováni v pěkném penziónu v Mikulově. Přijeli na místo asi kolem šesté hodiny večer. Studenty doprovázeli dva učitelé: Novák a Koubová (přezdívaná Houba). Po příjezdu do penzionu šli všichni na večeři. Pan Novák s paní Koubovou seděli u malého stolku v rohu místnosti a nadávali na politiku. O studenty se příliš nezajímali. Jenom se občas podívali, jestli někdo nedělá nějaké alotrie. Po večeři paní Koubová hlasitě vyhlásila rozchod: „Po večeři máte volno. Jděte do města a vraťte se do deseti hodin.“ Jak se asi příběh odvíjel dál? Jakých chyb se pedagogové dopustili?

Příběh – 2. část Všichni se vytratili. Pan Novák s paní Koubovou, podobně jako mnozí studenti, zapadli do blízkých vináren a zapíjeli nudu dobrým vínem. Do penzionu přišli všichni včas, až na Nováka a Koubovou. Někdy kolem půlnoci se vrátili i oba pedagogové. Byli ale trochu rozjaření vínem. A protože zapomněli čísla svých pokojů, dobývali se postupně do různých místností a budili přitom spící studenty. Žáci byli naštěstí natolik unavení, že příliš nevnímali tento nepříjemný sen. Ráno se probudili do nového dne plni touhy po nových zážitcích. Jen někteří z nich přemýšleli, jací jsou vlastně jejich učitelé. Které byly další chyby povedené pedagogické dvojice? Proč se Novák a Koubová těchto chyb dopustili? Co byste udělali v této situaci na jejich místě?

Vztah pedagogů k žákům a „jejich světu“ Osobnostní předpoklady Vychovatel (animátor) reprezentuje kontinuitu tradice a současnosti kultivuje svoje svědomí pomáhá k dosažení mladým lidem k dosažení „volnočasové kompetence“ Pomáhá integrovat negativní zkušenosti

Osobnostní předpoklady vychovatele - animátora Požadavky na animátora: Objektivnost Sebereflexe Úsilí o hodnotovou výchovu Otevřenost ke „znamením doby“ (podle M. Hanákové)

Osobnostní předpoklady vychovatele - animátora Další principy působení vychovatele: Pro děti je důležitější to, co jsme, než to, co děláme Vychovatel nemá jen „hlídat“, ale „animovat“ (asistenza) Děti musí cítit, že je máme rádi Výchova musí mít jasnou duchovní dimenzi Výchova je také výchovou svědomí

Předpoklady výchovného vztahu Vyváženost mezi bezpodmínečným přijetím a požadavky (mateřský a otcovský princip) Pochopení mladého člověka v jeho jedinečnosti a originalitě Jasné sebepoznání vychovatele Zakotvení vychovatele ve společenství

Přijmout a poznávat Tři roviny poznání člověka: Smyslové vnímání („poznávám ho/ji“) Propojení se zkušeností (vybaví se mi, „co jsem s ním/s ní zažil“) Komplexní poznání („jaký/jaká je“)

Důvěra Schopnost věřit, že každý mladý člověk má v sobě (potenciálně) předpoklady k tomu, aby rozvinul svůj život (projekt života) k plnosti svobodného lidství Schopnost brát vážně mladého člověka a projevovat opravdový zájem o to, co prožívá a cítí Umožnit, aby se stal „protagonistou“

Protagonismus = schopnost se prosadit, vést Protagonismus individuální: jednotlivec je schopen vnímat skupinu jako místo, kde je přijímán a kde se realizuje Protagonismus sociální: schopnost převzít zodpovědnost ve skupině

Protagonismus Plánuje aktivity Zapojuje se do změny situace (i skupiny) Zvládá rozdíly a konflikty Přijímá zodpovědnost