Teorie mezinárodních vztahů Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D., Ph.D. www.romanmicka.net roman.tf@seznam.cz

Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice oslabení císařské moci vznik územně svrchovaných států jako jediných aktérů MV (svrchovanost jako základní pravidlo evropského řádu)

Globalizace a MV Globalizace je rychle rostoucí „časoprostorová komprese“ (time-space compression) „borderless world“ „světověk“ „exploze vzájemné celoplanetární závislosti“ „runaway world“ „permanentní výjimečný stav“

Vlny globalizace G. Therborn ve své hypotéze o historických vlnách klasifikuje celkem šest vln globalizace. První vlna se týkala období šíření velkých světových náboženství a vzniku transkontinentálních civilizací: šlo o vlnu kulturní globalizace, kdy velká náboženství nesla s sebou také jazyky, písma a estetické vzory. Druhou vlnu globalizace představovala expanze Evropanů od 16. století, spojená s námořními objevnými plavbami, moderní vědou a koloniálními válkami. Třetí vlnou byly změny spjaté s válkami evropských velmocí v Evropě i na jiných kontinentech v prostoru koloniálních teritorií. Čtvrtá vlna globalizace byla spojena s vrcholem evropského imperialismu v 19. století, se zdokonalením dopravy, s růstem mezinárodního obchodu a migrace lidí, se vznikem světového trhu komodit a kapitálu v období před I. světovou válkou. Pátá vlna začala druhou světovou válkou, byla začátkem globalizace, kdy zejména v důsledku situace po rozsáhlém konfliktu vznikla již potřeba nových nadnárodních přístupů k řešení objevujících se nadnárodních (později tzv. globálních) problémů. Přístupy ke globálním problémům byly však konfliktně poznamenány a deformovány v podmínkách studené války v rozdělené Evropě a jejího začleňování do globálních struktur v důsledku celosvětové politiky dvou mocenských bloků tzv. Západu a Východu. V šesté, soudobé vlně globalizace, vznikly nové fenomény, jimiž jsou například rostoucí migrace a pohyblivost nejen osob, ale především kapitálu, rostoucí prostorová rozptýlenost produktivních činností a turbulentní reorganizace ekonomického života – ale také zesilování multikulturnosti sociálního života ve společnostech, regionech a městech, nová média informačních technologií, která umožnila globální komunikaci informace s možnostmi nepřetržitého spojení jejích účastníků v nadúzemním prostoru. (Therborn, G. (2000). Globalizations: Dimensions, Historical Waves, Regional Effects, Normative Governance, International Sociology)

Politické důsledky globalizace - Dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV (států) - I když státy stále hrají svou významnou roli ve světovém dění, globalizace postupně rozdíl mezi vnitřním a zahraničním děním stírá, hranice států se stávají průchodnými, přičemž vzrůstá vliv nadnárodních útvarů, mezinárodních uskupení a organizací. Zatímco ve 20. století moc státu enormně vzrostla, nyní hrozí až jeho vymizení. Hovoří se o „postsuverénních státech“ – moc se „vsakuje dolů i vzlíná vzhůru“. (loajality spjaté s regionem, náboženskou nebo etnickou identitou, regionalizace, náboženský fundamentalismus). Na druhé straně růst významu mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, WB, IMF, WTO).

Politické důsledky globalizace Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

Systémová teorie Morton Kaplan v System and Process in International Politics (1957) popisuje šest možných typů mezinárodních systémů: 1. systém „rovnováhy moci“ 2. volný bipolární systém (studená válka) 3. pevný bipolární systém (bez „nezúčastněných států“ a „univerzálního aktéra“) 4. univerzální systém (dohoda na pravidlech či hegemonie jednoho z bloků) 5. hierarchický systém (v direktivní a nedirektivní formě) 6. jednotný systém absolutního veta (všeobecné rozšíření jaderných zbraní) Posledně jmenovaný systém svou „nesystémovostí“ a svým „hobbesovským stavem“ připomíná předvestfálský „středověký“ model, ovšem s ohledem na pokrok ve vývoji zbraní se zásadním rozdílem – neustálou hrozbou fatálních střetů

Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů. 2008. Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

„Nový středověk“ Teze o „návratu“ či nástupu „nového“ středověku předpokládá rozklad současného vestfálského systému suverénních národních států a nástup „postvestfálské éry“ – opětovného vzrůstu plurality politických aktérů v různých formách a vrstvách jak nad úrovní státu, tak pod ní. V tomto systému, který je podobný středověkému evropskému politickému uspořádání, neexistuje žádná dominantní a bezvýhradně suverénní autorita v podobě národního státu, identity a suverenity se vzájemně překrývají a soupeří, stát dokonce ztrácí monopol na užití násilí, objevují se opět noví aktéři působící „mezinárodně“ jako autonomní síla (třeba náboženství), soutěží různé formy univerzalismů, dochází k bojům o zdroje, secesím od etablovaných státních celků.

„Světový stát“ Alexandr Wendt „tři kultury anarchie“ v mezinárodních vztazích – hobbesovská, lockovská a kantovská. Wendt předpokládá postupný rozvoj mezinárodních vztahů od jejich hobbesovského charakteru (státy jako nepřátelé), přes lockovský (vestfálský systém – státy jako respektující se soupeři), až ke kantovské anarchii (příklad EU – státy jako přátelé), který musí následně vyústit v ustavení univerzálního světového státu. Oproti většině ostatních pozic v teorii mezinárodních vztahů se domnívá, že vznik (hierarchického) univerzálního státu je v podstatě nevyhnutelný jako důsledek evoluce politické organizace lidstva. Jednotlivé „kultury anarchie“ chápe jako předstupně vývoje k finálnímu opuštění vlády anarchie v mezinárodních vztazích, která má vyústit v univerzální stát. Současný systém OSN považuje za určité před-stadium jeho ustavení, které předpokládá v (dohledném) horizontu sta let. Za určitý ideál však považuje transnacionální vládnoucí struktury Evropské unie