Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice.

Prezentace na téma: "Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice."— Transkript prezentace:

1 Vestfálský systém Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice oslabení císařské moci vznik územně svrchovaných států jako jediných aktérů MV (svrchovanost jako základní pravidlo evropského řádu)

2 Mezinárodní vztahy Realistická tradice
Základem realismu je důraz na mocenskou politiku. Realisté si uzmuli tento pojem, protože mají zato, že chápou MV takové, jaké skutečně jsou, narozdíl od ostatních, kteří se zabývají utopiemi (MV jak mají být, liberálně-idealistické tradice) - za rozhodující otázku MV považují problém moci - rivalita a válka je trvalým prvkem MV, trvalá spolupráce a mír jsou nereálné - aktéry MV jsou takřka výhradně státy - státy jednají v MV racionálně Liberálně-idealistická tradice Definitorickým znakem idealismu je, že na MV pohlíží z hlediska morálních hodnot a právních norem, má tedy normativní charakter. - Je zde přesvědčení o možnosti trvalého míru a spolupráce v MV, které se opírá o hlubší předpoklad o jednotě lidstva, základem je internacionalismus, tedy přesvědčení, že uspořádání lidských věcí se musí řídit univerzálními a nikoli jen lokálními, národními principy. -Lze oddělit liberální a idealistické směry – liberální předpokládají, že základem je ekonomická spolupráce, idealisté předpokládají, že trvalý mít se musí opírat o změnu norem MV. Extrémní formou této tradice je „mírové“, či „pacifistické“ hnutí.

3 Současné debaty v MV realismus liberalismus radikalismus

4 Současné debaty v MV realismus neorealismus a neoliberalismus
racionalismus neorealismus a neoliberalismus postmodernismus, „reflektivismus“, konstruktivismus, dekonstruktivismus liberalismus radikalismus

5 Vlny globalizace G. Therborn ve své hypotéze o historických vlnách klasifikuje celkem šest vln globalizace. První vlna se týkala období šíření velkých světových náboženství a vzniku transkontinentálních civilizací: šlo o vlnu kulturní globalizace, kdy velká náboženství nesla s sebou také jazyky, písma a estetické vzory. Druhou vlnu globalizace představovala expanze Evropanů od 16. století, spojená s námořními objevnými plavbami, moderní vědou a koloniálními válkami. Třetí vlnou byly změny spjaté s válkami evropských velmocí v Evropě i na jiných kontinentech v prostoru koloniálních teritorií. Čtvrtá vlna globalizace byla spojena s vrcholem evropského imperialismu v 19. století, se zdokonalením dopravy, s růstem mezinárodního obchodu a migrace lidí, se vznikem světového trhu komodit a kapitálu v období před I. světovou válkou. Pátá vlna začala druhou světovou válkou, byla začátkem globalizace, kdy zejména v důsledku situace po rozsáhlém konfliktu vznikla již potřeba nových nadnárodních přístupů k řešení objevujících se nadnárodních (později tzv. globálních) problémů. Přístupy ke globálním problémům byly však konfliktně poznamenány a deformovány v podmínkách studené války v rozdělené Evropě a jejího začleňování do globálních struktur v důsledku celosvětové politiky dvou mocenských bloků tzv. Západu a Východu. V šesté, soudobé vlně globalizace, vznikly nové fenomény, jimiž jsou například rostoucí migrace a pohyblivost nejen osob, ale především kapitálu, rostoucí prostorová rozptýlenost produktivních činností a turbulentní reorganizace ekonomického života – ale také zesilování multikulturnosti sociálního života ve společnostech, regionech a městech, nová média informačních technologií, která umožnila globální komunikaci informace s možnostmi nepřetržitého spojení jejích účastníků v nadúzemním prostoru. (Therborn, G. (2000). Globalizations: Dimensions, Historical Waves, Regional Effects, Normative Governance, International Sociology)

6 Politické důsledky globalizace
Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

7 Systémová teorie Morton Kaplan v System and Process in International Politics (1957) popisuje šest možných typů mezinárodních systémů: 1. systém „rovnováhy moci“ 2. volný bipolární systém (studená válka) 3. pevný bipolární systém (bez „nezúčastněných států“ a „univerzálního aktéra“) 4. univerzální systém (dohoda na pravidlech či hegemonie jednoho z bloků) 5. hierarchický systém (v direktivní a nedirektivní formě) 6. jednotný systém absolutního veta (všeobecné rozšíření jaderných zbraní) Posledně jmenovaný systém svou „nesystémovostí“ a svým „hobbesovským stavem“ připomíná předvestfálský „středověký“ model, ovšem s ohledem na pokrok ve vývoji zbraní se zásadním rozdílem – neustálou hrozbou fatálních střetů

8 Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

9 „Nový středověk“ Teze o „návratu“ či nástupu „nového“ středověku předpokládá rozklad současného vestfálského systému suverénních národních států a nástup „postvestfálské éry“ – opětovného vzrůstu plurality politických aktérů v různých formách a vrstvách jak nad úrovní státu, tak pod ní. V tomto systému, který je podobný středověkému evropskému politickému uspořádání, neexistuje žádná dominantní a bezvýhradně suverénní autorita v podobě národního státu, identity a suverenity se vzájemně překrývají a soupeří, stát dokonce ztrácí monopol na užití násilí, objevují se opět noví aktéři působící „mezinárodně“ jako autonomní síla (třeba náboženství), soutěží různé formy univerzalismů, dochází k bojům o zdroje, secesím od etablovaných státních celků.

10 „Světový stát“ Alexandr Wendt „tři kultury anarchie“ v mezinárodních vztazích – hobbesovská, lockovská a kantovská. Wendt předpokládá postupný rozvoj mezinárodních vztahů od jejich hobbesovského charakteru (státy jako nepřátelé), přes lockovský (vestfálský systém – státy jako respektující se soupeři), až ke kantovské anarchii (příklad EU – státy jako přátelé), který musí následně vyústit v ustavení univerzálního světového státu. Oproti většině ostatních pozic v teorii mezinárodních vztahů se domnívá, že vznik (hierarchického) univerzálního státu je v podstatě nevyhnutelný jako důsledek evoluce politické organizace lidstva. Jednotlivé „kultury anarchie“ chápe jako předstupně vývoje k finálnímu opuštění vlády anarchie v mezinárodních vztazích, která má vyústit v univerzální stát. Současný systém OSN považuje za určité před-stadium jeho ustavení, které předpokládá v (dohledném) horizontu sta let. Za určitý ideál však považuje transnacionální vládnoucí struktury Evropské unie

11 Scénáře budoucnosti? Scénář 1 – Tržní síly (Market Forces)
Pokud budeme pokračovat “jakoby nic”, v roce 2100 uvidíme chudé oblasti trpět z růstu průmyslu. Problémy životního prostředí se budou zvětšovat a stanou se více akutními. Můžeme očekávat politiku rodinného plánování omezující práva na děti. Očekávání populačního růstu by posunulo hranice udržitelnosti na 9.3 miliardy. Scénář 2 – Zreformovaná politika (Policy Reform) V tomto scénáři do roku 2100 vlády dodržovaly cíle OSN pro boj s klimatickou změnou, stejně jako cíle pro udržitelnost. Nicméně ekonomický růst je zatarasen a je třeba implementovat silnější vládní politiku, aby byly efekty nedostatečného růstu udrženy na uzdě. S rodinnými plánovacími službami vymáhanými na populaci bude přírodní zdroje vyčerpávat pouhých 8.4 miliard lidí. Scénář 3 – Svět pevností (Fortress World) Tato globální společnost by byla v roce 2100 kontrolována autoritářskou vládou pro kontrolu distribuce zdrojů. Ekonomické, sociální a environmentální propady by přiměly bohaté ustoupit do chráněných oblastí, ponechávajíce masy na pospas osudu v pustinách. Implementace služeb rodinného plánování by bylo téměř nemožné, což by umožnilo globální populaci vzrůst k 10.2 miliardám. Scénář 4 – Velká přeměna (The Great Transition) Pokud by světové společnosti radikálně změnily svoje politiky pro zachování životního prostředí a priorizovali sociální postupy reflektující ty které má OSN, planeta by v roce 2100 mohla žít ve světě sociální rovnosti a kooperace. Rodinné plánování by po celém světě úspěšně kontrolovalo populační růst ke stabilním 7.3 miliardám. Post-industriální post-konzumní svět sociální rovnosti pod direktivou OSN.

12 Neolitická Obchodní Vědecká Průmyslová Postindustriální Sexuální
Ekonomie: zkoumá, jak se chová člověk s neomezenými potřebami ve světě omezených (vzácných) zdrojů. Počet lidí na Zemi: př. Kr 5 milionů 1000 př. Kr 80 milionů Rok milionů milionů milionů miliarda miliardy miliardy miliardy miliard miliard miliard odhad 9-11 mld. Dějiny plné revolucí Neolitická Obchodní Vědecká Průmyslová Postindustriální Sexuální Informační Zemědělská půda 0,2 ha na obyvatele, u nás 0,3 ha Hustota osídlení 44, u nás 133 obyv./km2, světové HDP per capita

13 Kolik lidí uživí planeta Země?
200 milionů - 50 miliard Sedm miliard lidí se na první pohled zdá ohromující číslo. Představme si ale pro názornost, že by celé lidstvo žilo v jediném velkoměstě, odkud by dojížděli do práce. Jak by bylo velké? Celé dnešní lidstvo 7 miliard osob by se pohodlně vešlo do státu Texas. Ten je asi tak velký jako Francie. Projekt overpopulationisamyth.com uvádí, že na jednu osobu by v takovém mega velkoměstě vyšlo asi 90 m2 (pozemek 10 x 10 m). Pro jednu čtyřčlennou rodinu s 2 dospělými a 2 dětmi by stačil pozemek cca 400 m2 (asi 20 x 20 m). To je dost na rodinný domek se zahrádkou pro každou rodinu. Podíváte-li se na hustotu obyvatelstva, pak nejvyšší je v Evropě, Indii a Číně. Čína má asi stejnou hustotu osídlení jako Česká republika (136 vs 144 lidí na km2). Rozvojové země v Africe či Latinské Americe, mají ve skutečnosti hustotu populace nízkou. Další jednu miliardu lidí by bylo možné nasytit z dnes využívaných zdrojů. Musely by se ale ztráty při produkci potravin srazit na polovinu. Efektivnější využití celého řetězce výroby potravin a omezení ztrát potravin by dramaticky pomohlo k zachování přírodních zdrojů naší planety a zároveň zlepšení kvality lidského života. Lidstvo v budoucnu uživí jen zemědělská revoluce