7 divů starověkého světa

Osnova hodiny Osnova zápisu : 1.) 7 divů starověkého světa Jaká monumentální díla dokázali naši předci bez užití dnes známých prostředků vytvořit ? Dokážete prací s internetem vyhledat odpovědi na zadané otázky ?

2. 7 divů starověkého světa 1.) Velká pyramida v Gíze Egypt 2.) Visuté zahrady Semiradiny v Babylonu Irák 3.) Artemidin chrám v Efesu Turecko 4.) Diova socha v Olympii Řecko 5.) Mauzoleum v Halikarnasu Turecko 6.) Rhodský kolos Řecko 7.) Maják na ostrově Faros v Alexandrii Egypt

Velká pyramida v Gíze Cheopsova, nebo též Chufevova pyramida (dle faraóna egyptsky zvaného Chufev, řecky pak Cheops) je nejstarším ze sedmi divů starověkého světa a po více než 4 tisíce let byla největší stavbou na světě. Pochází z doby okolo 2580 let p.n.l. a pravděpodobně sloužila jako hrobka pro jmenovaného egyptského faraona (vládce Egypta). Tyčí se do výšky 147 metrů a délka jedné hrany podstavy je 230 metrů. Je tvořena více než 2 miliony kamenných kvádrů, které byly obloženy lámaným bílým vápencem. Ten byl opracován tak dokonale, že do mezer mezi bloky údajně nebylo možné zasunout ani čepel nože. Váží 6 milionů tun. Monumentální stavba nestojí na břehu řeky Nilu, na opačné straně než dnešní hlavní město Egypta Káhira, osaměle. Je součástí komplexu 3 velkých a 3 malých pyramid. Na tomto obrázku je Cheopsova pyramida zcela vzadu. Ač se zdá menší než pyramida Chufevova syna (uprostřed), jedná se o optický klam, neboť tato leží na vyvýšeném podloží; jako jediná je na vrcholu stále zčásti obložena původním vápencem. Zcela vpředu vidíme pyramidu Chufevova vnuka. 3 malé pyramidy v popředí patří jejich královským manželkám.

Staří Egypťané považovali faraony za ztělesněné bohy Staří Egypťané považovali faraony za ztělesněné bohy. Věřili proto, že jejich duše se po smrti odebere ke svým druhům na věčnosti. Kvůli tomu prováděli tzv. mumifikaci - obřad, při kterém z mrtvého těla vyjmuli tělesné orgány, které uložili do k tomu předem určených nádob (kanop), tělo napustili solemi, zabalili do tkaniny a uložili do sarkofágu, bohatě zdobené rakve. Tu uložili do pohřební komory hluboko v nitru pyramidy a obklopili vším potřebným pro další život na věčnosti - potravinami, šperky z drahých kovů, nádobami, ale také zlatými sochami, zbraněmi a dokonce bojovými vozy. Všechny tyto předměty jim měly umožnit plynulou návaznost na pozemský život.

Visuté zahrady Semiradiny v Babylonu Stupňovitý komplex zahrad byl s největší pravděpodobností vytvořen kolem roku 600 p.n.l., kdy navzdory dohadům o původ královny Semiramis (asyrsky Šammuramat) připadá nejpravděpodobněji v úvahu manželka krále Nabúkadnesara II. Podnětem k výstavbě byl dle pramenů její stesk po horách v rodné Persii. Zahrady byly rozvrstveny do několika teras (proto visuté) a dosahovaly pravděpodobné výšky 40 m, takže z jejich vrcholu bylo možné dohlédnout přes hradby Babylonu. Popis zahrad Strabónem, řeckým zeměpiscem žijícím v polovině 1. stol. pn.l.: "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ve vozech tažených voly i na říčních člunech nechal Nabukadnesar II Ve vozech tažených voly i na říčních člunech nechal Nabukadnesar II. do babylonských zahrad dovézt všechny druhy rostlin – fíkovníky, mandlovníky, ořešníky, granátovníky, popínavé růže, lekníny, keře kadidla a další. Dochovány jsou díky seznamu sepsanému klínovým písmem na hliněné destičce odkryté při vykopávkách. Polohu zahrad je velmi těžké určit, neboť při zahájení vykopávek byla již většina stavebního materiálu dávno rozebrána a zbylé obvodové zdivo pro věrnou rekonstrukci nestačilo. Přesto o existenci zahrad není pochyb, neboť se o nich zmiňuje mnoho pisatelů v různých pramenech. Pravděpodobně stály hned vedle Ištařiny brány v severovýchodním rohu Nabukadnesarova paláce. Pro mnoho lidí je lákavý výjev, zobrazující zahrady v blízkosti babylonské věže, jak je vidět na obrázku vpravo dole. Její existence je však daleko spornější.

Artemidin chrám v Efesu Největší mramorový chrám na světě, který bývá pokládán za vzor řecké architektury byl postaven roku 550 p.n.l. posledním řeckým králem Kroisem. Město Efesos samo o sobě je však mnohem starší - jeho vznik se datuje do 12.-13. stol. p.n.l. Z nedalekého pohoří bylo svezeno ohromné množství výhradního stavebního materiálu – vápence a mramoru – ze kterých byly vysekány kvádry sestavenené ve 120 jónských sloupů vysokých přes 2O metrů, které podpíraly obří stavbu, postavenou na obdélníkovém půdorysu o rozměrech 131 x 79 metrů. Vnitřní cella (centrální prostor) byla zdobena drahokamy a sochou bohyně Artemis (římsky Diany), jíž byl chrám zasvěcen a dle níž dostal jméno Artemision. Oslňující stavba, ve své době slavnější než později zbudovaný athénský Parthenon, přetrvala 200 let. Poté roku 356 p.n.l. zatoužil Řek Herostratos po zápisu do historie – učiněném jakýmkoliv způsobem. Chrám zapálil přesně v den narození Alexandra Makedonského. Ten jej dal po dobytí Efesu znovu postavit. Efesos však upadal, neboť se jeho přístav plnil nánosy bahna. Roku 262 p.n.l byl chrám zničen Góty. Po poslední obnově ztratil díky vzestupu křesťanství význam. Dnes se dochovalo jen pár fragmentů, jediný sloup (obr. uprostřed), jeho pravděpodobná rekonstrukce (obr. vlevo nahoře) a úsměvné renesanční představy (obr. vlevo dole).

Diova socha v Olympii Okolo roku 450 p.n.l nedisponovalo město Olympie, místo konání pravidelných sportovních her, žádnou řádně reprezentativní sochou, kterou by bylo možné vyzdobit Diův chrám. Pro její zhotovení byl vybrán zkušený sochař Feidias. Nikdo tehdy netušil, že jeho výsledné dílo se stane slavnější než samotný chrám. 13 metrů vysoká socha, vyobrazující sedícího vládce bohů, působila tak skutečně, že ti, kteří ji spatřili, věřili, že se setkali se samotným Diem. Diův trůn byl zhotoven z ebenového dřeva a slonoviny a ozdoben zlatem a drahokamy. Jádro samotné sochy bylo dřevěné. Na ně Feidias pomocí nýtů připevnil pláty slonoviny, které tvořily bílou pokožku. Teprve poté bylo obrovské tělo pokryto rouchem tvořeným zlatými plechy, které byly odlévány v terakotových formách, které se našly při vykopávkách v sochařově dílně. Skleněné oči prý působily jako živé a do detailu vytvarovaný obličej si bylo možné prohlédnout z plošin, umístěných na bocích chrámu, na něž bylo možné vystoupat po schodech. V jedné ruce třímal žezlo, v druhé bohyni Niké. Dílo právem považované za div světa přetrvalo 800 let. Římané se při pokusu o první stěhování v panice rozutekli, když se jim socha dle pověsti strašlivě vysmála. Nakonec skončila v chrámu uprostřed Konstantinopole, který roku 462 našeho letopočtu vyhořel. Zatímco pozůstatky této stavby jsou dodnes odkrývány, po jednom ze sedmi divů světa nezůstalo nic víc, než stovky let starý popel.

Mauzoleum v Halikarnasu Okolo roku 353 p.n.l. zemřel v Halikarnassu, hlavním městě Kárie, vládce Mausolus, jenž nastoupil po svém otci roku 377 p.n.l. Stal se za své vlády mocným panovníkem, neboť se dokázal vymanit z vlivu Persie a učinit Kárii samostatnou a nezávislou. Později si vzal svou vlastní sestru Artemísiu. Aby po sobě navždy zanechal důkaz své moci a vlivu, nechal pro sebe a svou královnu postavit hrobku, do které by byl uložen jeho a její popel. Bohužel se dokončení velkolepého a nádherného pomníku nedočkal. Zemřel o 3 roky dříve, než byla stavba dokončena. Říká se, že Artemísie žalem po pohřbu rozdrtila spálené kosti a vypila je spolu s vodou v touze stát se živým náhrobkem Mausolovým. Po Mausolovi dostala vysoko se tyčící stavba jméno Mausoleum a od té doby mauzoleum označuje jakoukoliv velkou, okázalou hrobku. Popel Mausolea a Artemísie byl uložen do zlatých schránek uvnitř budovy, která dosahovala výšky 43 metrů. Na jednolité základně z kamene stála síň, jejíž 24 stupňovou pyramidovitou střechu podpíralo 36 iónských sloupů. Podél obvodu střechy střežily klid zemřelých sochy v podobě stáda lvů. Na střeše stálo koňské spřežení s dvoukolím vozem. Jejich vozatajové měli údajně podobu Artemísie a Mausolea.

18 let po Mausolově smrti postihlo celou oblast mohutné zemětřesení, jemuž Mausoleum nedokázalo vzdorovat a zřítilo se. Na konci 15. století přišli do oblasti johanité – křesťanští Rytíři svatého Jana a využily materiál z pozůstatků na stavbu svého hradu. Celé jeho zdi jsou tak tvořeny zeleným kamenem, který býval kdysi součástí jednolitého základu Mausolea. Pár let nato objevili dokonce i pohřební komoru krále a královny, ovšem piráti ze síně, kterou johanité zanechali nestřeženou, odnesli většinu zlatých soch a ostatní cenné předměty. V 19. století odkryli archeologové půdorys stavby a učinili celou řadu významných nálezů – sochu lva ze střechy, torso přední části těla koně ze spřežení na vrcholu hrobky, plastický výjev boje Amazonek s Řeky a dokonce sochy, které jsou pokládány za Mausolea a Artemísii.

Rhodský kolos Řecký ostrov Rhodos si ve starověku snažil udržet pověst nezávislého obchodního centra. Přesto se stal terčem mnoha útoků. Když roku 304 p.n.l. makedonský král Demétrios I. zanechal po roce neúspěšného obléhání, zbyly po Řecích dokonce zbytky výstroje. Tak mocné vítězství bylo přičítáno bohu slunce – Héliovi. Na jeho počest byla dle návrhu sochaře Charése z Lindu nad přístavem Rhodos (stejné jméno jako název ostrova) vztyčena obrovská socha odlitá z bronzu. Dosahovala výšky okolo 33 metrů. Dostala název Rhodský kolos. Kolos, do té doby označení pro jakoukoliv sochu, se ujmul jako název pro gigantické sochy. Dodnes není známo, jak přesně socha vypadala. Zobrazení s rozkročenýma nohama však zřejmě neodpovídá, neboť ústí přístavu bylo široké 120 – 400 metrů. I pokud by socha byla rozkročená jako na obr. okolo, rozlomila by se v kyčlích.

Zhotovení sochy trvalo 12 let a nevyrostla nad přístavem okamžitě Zhotovení sochy trvalo 12 let a nevyrostla nad přístavem okamžitě. Nejprve byla vztyčena železná kostra, ne kterou se připevňovaly precizně vytvarované bronzové pláty. Pro zajištění větší stability celého díla byl prostor uvnitř vyplňován opracovanými kameny (jak to vidíme na obr. vlevo dole). Dle řecky píšícího filosofa Filóna měřil Rhódský kolos 40 metrů a na jeho výstavbu bylo spotřebováno 30 tun kovu (tedy železa a bronzu, nepočítá se obrovská váha kamenů uvnitř konstrukce). Polyfibos uvádí desetinásobné množství kovu. Současní badatelé vypočítali pravděpodobnou váhu na 12,7 tun bronzu a 7,6 tun železa. Heliova socha měla být 20 krát větší než současný člověk. Práce byly dokončeny přibližně roku 280 p.n.l. Traduje se, že když architekta Charése kdosi upozornil na drobný kaz na hotovém díle, spáchal sebevraždu. V jedné ruce třímal sluneční bůh pochodeň, na níž neustále plál oheň. Sloužil tedy zároveň jako monumentální projev úcty i jako maják (druhý obr. zleva). Současně se spory o podobu a zejména o polohu jeho nohou existují teorie, které tvrdí, že stál s nohama u sebe a shlížel na přístav buď z těsné blízkosti (druhý obr. zprava), nebo se tyčil uprostřed města. Proroctví tvrdilo, že pád Kolosu vyvolá i pád Rhodu. 50 let po dokončení postihlo Rhodos zemětřesení, při kterém obří socha spadla a rozlomila se v kolenou. Věštkyně obyvatele varovala, že sochu znovu stavět nemají. Zůstala tak 900 let. Roku 654 dobyl Rhodos syrský princ, který všechny bronzové pláty odvezl.

Maják na ostrově Faros v Alexandrii Okolo roku 300 p.n.l. byl významný přístav Alexandrie, založený Alexandrem Makedonským a ležící v deltě Nilu, silně znečištěn naplaveninami, které donesla řeka. Pro lodě se manévrování do přístavu stávalo čím dál nebezpečnější. Proto přispěl bohatý kupec Sóstratós z Knidu na stavbu prvního majáku na světě. Stavba trvala 20 let, započala za vlády Ptolemaia I., završena byla okolo roku 280 p.n.l. za panování faraóna Ptolemaia II. Pro jeho výstavbu byl vybrán malý ostrov Faros. Slovo „pharos” se dodnes v celé řadě jazyků používá jako významový ekvivalent pro „maják” . Stavba dosahovala výšky 117 až 140 metrů a postavena byla převážně z bílého mramoru. Sestávala ze tří částí, tří věží, které se směrem k vrcholu zužovaly – první byla největší čtyřhranná věž sloužící jako ubikace pro dělníky, obsluhu a vojáky; druhá osmihranná věž sloužila k vyzdvižení paliva na vrchol majáku a spolu s první částí obsahovala spirálovitou rampu pro koně; třetí část byla válcovitá a průzory v bocích bylo světlo z planoucího ohně, které navíc korigovalo zakřivené bronzové zrcadlo, viditelné na vzdálenost 50 až 56 km od ostrova. Na samém vršku kuželovité střechy stála socha boha Poseidona.

Oheň byl udržován ve dne i v noci Oheň byl udržován ve dne i v noci. Ve dne se lodě orientovaly dle hustého sloupu kouře, v noci dle silného světla. Zároveň byl maják užíván k astronomickým pozorováním. Ve 12. století však zanesení naplaveninami dosáhlo v Alexandrii takové úrovně, že přístav upadal a maják ztratil svůj význam. Jeho bronzová zrcadla byla s největší pravděpodobností přetavena na mince. Po 1500 letech neustálých tektonických otřesů, které jeho konstrukce, dodnes považovaná za architektonický zázrak, přečkala, se ve 14. století při jednom ze zemětřesení zhroutil. Přesto zcela nezanikl. O několik let později se muslimové rozhodli postavit na jeho místě pevnost, dnes známou jako Quit Bay fort (obr. dole uprostřed). Ze značné části použili nalezené stavební kameny z majáku. Přestože bylo opevnění několikrát přestavěno, stále stojí na místě, kde stával jeden ze 7 divů světa.