Metodologie uměnovědných oborů Recepční teorie

Pragmatické neboli recepční teorie Teorie pragmatické neboli recepční zkoumají vztah: dílo – obecenstvo. Zdroj: Rozdělení základních pojmů teorie umění. Meyer Howard Abrams, Zrcadlo a lampa. Romantická teorie a tradice estetického myšlení. Praha 2001. Srov. Eco 2004: tři intence - intentio auctoris, i. operis, i. lectoris

Kategorie zkoumání recepce uměleckých děl podle W. Kempa dějiny uměleckých „vlivů“, tj. sledování motivů, které přecházejí z jednoho díla do druhého dějiny literární recepce uměleckých děl, tj. písemně zaznamenané reakce diváků a veřejnosti dějiny vkusu, nákupy, sběratelství, muzea a galerie apod. psychologie recepce, jež je součástí psychologie vnímání Zdroj: Wolfgang Kemp (ed.), Der Betrachter ist im Bild. Kunstwissenschaft und Rezeptionsästhetik (1985)

Kostnická škola recepční estetiky Hans Robert Jauß (1912-1997) Wolfgang Iser (1926-2007) „Různé odnože recepční teorie se vyznačují základní dualitou: zabý-vají se jak recepcí literárního textu, tak jeho účinkem na potenciálního čtenáře.“ (Iser 2009, s. 73) „Stručně řečeno: od toho, co text znamená, se pozornost přesunula k tomu, co text dělá…“ (s. 76) Česká antologie textů této školy: Sedmidubský et al. 2001.

Umberto Eco (nar. 1932) Opera aperta, práce z l. 1957-1962 (1. vyd.), překlad 2. vyd.: Eco 2015. Další práce k tématu dotváření („de/konstrukce“) díla jeho čtenářem (interpretem): Lector in fabula (1979, česky 2010). Viz též Eco 2004, s. 52-72. Eco 2004, s. 58: „pokud jsem kladl důraz na roli interpreta, pak jsem rozhodně nepředpokládal, že by v ´otevřeném díle´ bylo možno nalézt ´vše´, co do něj vložili různí empiričtí čtenáři nezávisle na vlastnostech textového objektu (anebo dokonce jim navzdory). Naopak jsem měl za to, že textový objekt obsahuje mezi svými hlavními analyzovatelnými vlastnostmi jisté strukturální nástroje, které podporují a do-konce si vyžadují interpretační volby.“

Roland Barthes text Smrt autora, 1967 (česky in Aluze 2006): „zrození čtenáře musí být na úkor smrti autora“

Estetika recepce (Kostnická škola) Estetika recepce zkoumá, jak čtenáři v různých historických situacích reagují na literární text. Kostnická škola si kladla za cíl „obrodu literární historie“. Chtěla rekonstruovat „horizont očekávání“ (Erwartungshorizont) čtenářské veřejnosti, standardy jejího vkusu. W. Iser: „V tomto ohledu funguje recepce jako virgule, s jejíž pomocí se v konkrétní historický okamžik nachází vkus recipientů“. H. R. Jauβ, K estetice recepce: „Horizont očekávání“ nám umožňuje „vnímat význam a formu literárního díla v rámci historického vývoje jeho chápání“. Přitom „se odhaluje hermeneutický rozdíl mezi dřívějším a současným chápáním díla, na vědomou úroveň se tak dostává historie recepce díla fungující jako zprostředkovatel obou pozic.“

Teorie estetického účinku (Kostnická škola) Teorie estetického účinku (W. Iser) se zaměřuje na to, jaký dopad má literární text na své implikované čtenáře a jakým způsobem vyvolává reakci. První proud je svou podstatou historický (diachronní), druhý systematický (synchronní) a oba spřízněné proudy dohromady vytvářejí recepční teorii. „Teorie estetického účinku se ocitá před problémem, jak lze takové virtuální reality, jež v našem světě nemají žádný ekvivalent, zpracovávat a chápat.“

Rozhraní text / kontext Rozhraní text / čtenář Rozhraní mezi textem / kontextem „Každý literární text obyčejně obsahuje výběr z nejrůznějších sociálních, historických, kulturních a literárních systémů, které existují coby referenční pole vně textu.“ Lit. text nekopíruje referenční pole, spíše představuje reakci na ony mimotextové systémy, jejichž prvky do sebe začlenil. „Literární rekodifikace sociálních a kulturních norem má tak dvojí funkci: soudobým čtenářům umožňuje vnímat to, čeho si v rutině všedního života obvykle nemohou povšimnout, a následujícím generacím čtenářů umožňuje uchopit realitu, v níž nikdy nežili.“ Rozhraní mezi textem / čtenářem Základní vzorec textu je utvářen interakcí mezi vyjádřitelným a ne-vyjádřitelným. „To vyjádřené se samo vyvíjí do té míry, do níž čtenář aktualizuje ono nevyjádřené, a tak proces čtení transformuje text v korelát čtenářovy mysli. Prázdnými místy je čtenář veden k tomu, aby zaujal pozici ve vztahu k textu. Např. u Sterna je překračován horizont očekávání a začíná vznikat jakýsi celkový vzorec – nezmě-řitelnost individuality. Syntagmatická / paradigmatická osa čtení.

William Hogarth Manželství podle módy, scéna II,1742

Antonín Hudeček Večerní ticho, 1900

Odkazy na literaturu Eco 2004 U. Eco, Meze interpretace. Praha 2004. U. Eco, Otevřené dílo. Forma a neurčenost v současných poetikách. Praha 2015. Iser 2009 W. Iser, Jak se dělá teorie. Praha 2009. Sedmidubský et al. 2001 M. Sedmidubský – M. Červenka – I. Vízdalová (eds.), Čtenář jako výzva. Výbor z prací Kostnické školy recepční estetiky. Brno 2001.