Pedagogika pro katechety 2. Enkulturace, socializace a morální vývoj PhDr. Mgr. et Mgr. Filip Dostál

Homo symbolicus – kultura jako lidské specifikum Symbol – jakýkoliv znak obdařený obecným, či abstraktním významem. Výsledek schopnosti člověka symbolizovat – rozlišovat a zevšeobecňovat Díky tomu přisuzuje významy a hodnoty Kulturní vzorec – souvislé vzorce významů a hodnot - soubor charakteristik označujících chování lidí specifické pro určitou kulturu „Kultura je celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojuje jako člen společnosti.“ (E. B. Taylor podle MONTOUSSÉ, REBOUARD, 2005) „Kultura je celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím enkulturace a socializace předávají dalším generacím.“ (MURPHY, 1998)

Proces, jehož prostřednictvím si jedinec v průběhu života osvojuje kulturu dané společnosti. Synonymum socializace Enkulturace do křesťanských kulturních vzorců není výchova víry! Podmínka relativně nutná, nikoliv postačující Enkulturace

Vztah víry a církve ke kultuře (kulturám) Princip autonomie - křesťanská víra se neidentifikuje s žádnou konkrétní kulturou a může se „vtělit“ do všech (GS čl. 58) Princip vtělení víry do kultury - křesťanské poselství není myslitelné bez vazby na zprostředkování kulturou. „Víra, která se nestane kulturou, není vírou plně přijatou, celistvě pochopenou a věrně prožívanou.“ (Sv. Jan Pavel II.) Princip pozitivního přijetí kultur - vtělením Ježíše Krista přijímá evangelium autentické hodnoty kultur, zúrodňuje je a proměňuje, proto církev „… svou prací působí, aby žádné dobré símě, které se najde zaseté v lidských srdcích a myslích nebo ve vlastních obřadech a kulturách národů, nejenom nezahynulo, nýbrž bylo ozdraveno, povzneseno a zdokonaleno k oslavě Boha, k zahanbení ďábla a k oslavě člověka.“ (LG čl. 57) Princip prorocké kritičnosti - vůči kulturám je nutno přistupovat s kritickým rozlišováním, vedle přijímání a rozvíjení dobrého také odhalovat a odsuzovat každé zlo, ať v rovině individuální, tak společenské, jakož i každou formu útoku na důstojnost člověka, stvořeného k Božímu obrazu. „Církvi jde o to, aby silou evangelia přetvářela měřítka, podle nichž lidé posuzují; jejich stupnici hodnot, jejich zájmy, způsob myšlení, prameny, z nichž čerpají své podněty a vzory, jestliže jsou v rozporu s Božím slovem a s plánem spásy. (EN čl. 19)

Pavel VI. – Evangelii nuntiandi „Rozštěpení mezi evangeliem a kulturou je bezesporu drama naší doby. Ale bylo tomu tak již i dříve, v jiných obdobích. Proto je třeba vyvinout všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci kultury, anebo přesněji řečeno různých kultur. Je třeba je obrodit stykem s radostnou zvěstí. K tomuto vzájemnému setkání však nelze dospět, jestliže není hlásána radostná zvěst.“ (EN čl. 20)

Multikulturní společnost „Žijeme ve světě, kde je kulturní výzva prvořadá, nejvíce provokativní a plná následků, katolická škola si je vědomá závažných úkolů, kterým mám čelit.“ Kongregace pro katolickou výchovu: Vychovávat společně v katolické škole (8. 9. 2007) čl. 54 Přijetí majoritou Izolace Integrace Uchování identity Marginalizace Asimilace

Subkultury Specifická kultura určité sociální skupiny

Jsou katolíci českou subkulturou?

Výchova kulturního projevu víry?

Některé kulturní projevy jsou dobově podmíněné Když děláme přesně totéž, co naši předkové, neděláme totéž!

Socializace Výchova a socializace jsou dva zprostředkující nástroje mezi jedincem a společností (a její kulturou) Výchova je záměrná, socializace méně Socializací se z biologického tvora stává tvor společenský a kulturní Společnost tím uplatňuje sociální kontrolu Ale měla by dbát i začlenění spontaneity a individuality do sociálního kontextu Cílem je zvnitřnění (interiorizace) sociálních norem „Celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování, jednání, jazyk, kulturu a začleňuje se tak do společnosti.“

Sociální status a role Status je pozice člověka v sociální struktuře Ke každému statutu je připsána sociální role Sociální role je chování, která společnost od jedince zaujímající daný sociální status očekává. Většina lidí zastává současně více sociálních rolí Osvojování rolí je sociální zrání Děje se procesem sociálního učení Obrovskou roli v něm hraje nápodoba vzorů Nebezpečí „vyprázdnění“ individuality člověka

Sociální normy Pravidla, která řídí jednání jedinců Explicitní – zákony a další psaná pravidla Implicitní – „nepsaná“ – vynucovaná pocitem „co by tomu řekli lidé“ (tzv. zobecněný druhý) Vycházejí z hodnot uznávaných danou společností – často je jich více

Náboženská socializace „Náboženská socializace sleduje zapojení dítěte do světa zbožnosti, tak, jak je formován církví, do běžné náboženské praxe podle našeho katolického vyznání. Náboženskou socializací nedochází automaticky k první konverzi a ke vzniku osobního vztahu k Bohu.“ (DŘÍMAL) Náboženská socializace není výchovou víry! Podmínka (relativně) nutná, nikoliv postačující Výsledkem pouhé náboženské socializace je pouze úspěšné „hraní sociální role katolíka“!

Etická a sociální výchova - součást náboženské výchovy Výchova víry není pouze etická výchova! Náboženská výchova nutně obsahuje etickou výchovu Náboženská výchova nutně obsahuje také prosociální výchovu K participaci na společenství církve K lásce ke společnosti zahrnující veškeré lidstvo „Lidská bytost jako osoba je jednotou duše a těla, která se uskutečňuje dynamicky skrze otevřenost člověka pro vztah s druhým. Pro osobu je utvářející být s druhým a být pro druhé, což se uskutečňuje v lásce. Právě láska vede osobu, aby postupně rozšiřovala škálu svých vztahů nad rámec soukromého života a rodinných citů, že získá ducha univerzality a alespoň ve své touze obejme celé lidstvo.“ Kongregace pro katolickou výchovu: Vychovávat společně v katolické škole (8. 9. 2007) čl. 44

František – Evangelii gaudium „Autentická víra, která nikdy není pohodlná ani individualistická, implikuje vždy hlubokou touhu po změně světa, po předávání hodnot a po tom, abychom po svém odchodu zanechali po sobě něco lepšího.“ (EG čl. 183)

Vzájemná podmíněnost kognitivního, sociálního a mravního vývoje in Heidbrink (1997)

Lawrenc Kohlberg (1927 – 1987) Bezprostřední návaznost na Piagetovu teorii Podobně jako stádia kognitivního vývoje, předpokládá neměnnost jejich posloupnosti (relativizováno) Stádia morálního vývoje jsou kulturně nezávislá (relativizováno) Výrazně volnější vázanost morálního vývoje na věk, než u kognice

Kohlbergova stadia morálního vývoje Prekonvenční morálka – základ ve vnějších podnětech 1. stupeň – orientace na trest 2. stupeň – orientace na odměnu Konvenční morálka – základ v normách 3. stupeň – orientace na konkrétní osobu 4. stupeň – orientace na řád a konvenční morálku Postkonvenční morálka – základ v principech 5. stupeň – orientace na společenskou smlouvu 6. stupeň – orientace na transcendentní hodnoty

Literatura: Alberich Sotomayor, Emilio a Dřímal, Ludvík. Katechetika. Vyd. 1. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-382-6. Havlík, Radomír a Koťa, Jaroslav. Sociologie výchovy a školy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002. 174 s. ISBN 80-7178-635-7. Heidbrink, Horst. Psychologie morálního vývoje. Vyd. 1. Praha: Portál, 1997. 175 s. Studium; 2. ISBN 80-7178-154-1. Keller, Jan. Úvod do sociologie. 4., rozš. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. 181 s. Studijní texty; sv. 2. ISBN 80-85850-25-7. Montoussé, Marc a Renouard, Gilles. Přehled sociologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 335 s. ISBN 80-7178-976-3. Murphy, Robert Francis. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. 267 s. Studijní texty; sv. 15. ISBN 80-85850-53-2. Průcha, Jan. Interkulturní psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 199 s. Psychologie. ISBN 80-7178-885-6. Průcha, Jan, Mareš, Jiří a Walterová, Eliška. Pedagogický slovník. 3., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2001. 322 s. ISBN 80-7178-579-2. Šimíčková-Čížková, Jitka et al. Přehled vývojové psychologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. 175 s. ISBN 978-80-244-2141-4. Vágnerová, Marie. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 80-7178-308-0.