JAPONSKÉ DIVADLO

vznik Japonska (Izanagi a Izanami) kami (bohové, duchové) Mytologie: vznik Japonska (Izanagi a Izanami) kami (bohové, duchové) kegare (vše rituálně nečisté) solární kult („Země vycházejícího slunce“) japonský státní znak dodnes znázorňuje slunce (Amaterasu)

(nejstarší šintoistická svatyně) chrám Izumo (nejstarší šintoistická svatyně) Japonské náboženství: šintoismus zen buddhismus (mnich Bódhidharma) konfucianismus, taoismus (vliv Číny) křesťanství (1549 příchod, v 17. stol. zakázáno, 1873 opět povoleno)

Písmo: obrázkové, slabičné 5. stol. n.l. doneseno z Číny začalo se přizpůsobovat japonské řeči šodó (japonská kaligrafie) 2 sady abeced: hiragana a katakana

znělá hiragana (vlevo) neznělá katakana (vpravo)

Přehled druhů japonského tance: KAGURA SANGAKU SARUGAKU Přehled hudebně-tanečních pantomim: GIGAKU BUGAKU SARUGAKU

Přehled druhů japonského tradičního divadla: KJÓGEN DŽÓRURI KABUKI

TANEC KAGURA: původně šamanský tanec k poctění přírodních kami (ovládání přírody) pantomimický tanec v maskách a kostýmu hudební doprovod: flétna (kagurabué) a citera (wagon) v šintoistických svatyních jeviště čtvercové s šatnou diváci seděli kolem jeviště např. tance slunce, deště, lví tance apod.

TANEC SANGAKU: vznikl z kagury (v 8. – 12. stol.) při náboženských slavnostech druh akrobatické zábavy spojené s náboženskými tanci (název = rozptýlená hudba) TANEC SARUGAKU: parodie na tanec sangaku (název = opičí hudba)

GIGAKU: z Koreje, původ v Indii (příchod v 7. stol.) doprovod buddhistických obřadů chór několika tanečníků celoobličejové dřevěné masky (často démoni či groteskní stylizace) hudební doprovod (buben a cimbál)

BUGAKU: (viz ukázky vpravo) vystřídal gigaku (který zanikl) různé asijské taneční prvky (jinde později zanikly) hudební doprovod velkého orchestru (dechové a bicí nástroje) většinou tančí 1 – 6 osob s maskami (později i bez)

masky bugaku

řezbář masek při práci

DENGAKU: akrobatická forma tance bugaku nástroje biwa, flétny, bubínky původ v tancích při sázení rýže a k uctění boha rýže, boha obilí, prosbě za úrodu atd. (název = lidová hudba) od 13. stol. vkládány dramatizace pověstí a hrdinských příběhů (vyprávěny slepými mnichy – vypravěči)

dengaku – dobová kresba

biwa hráč na biwu

představitel Nebeské víly je připraven k vystoupení DIVADLO NÓ: od 12. stol. – vrchol 15. stol. lyricko-epická dramata syntéza tance, hudby, zpěvu, recitace hudební lyricko-epická drama Kanami a Seami („tvůrci“) herci (jen muži): šite (hlavní herec) waki (vedlejší „komický“ herec) cure (společníci) kikko (pomocníci) představitel Nebeské víly je připraven k vystoupení

chór: 8 – 12 mužů sedících po stranách jeviště orchestr: 4 hudebníci sedící v zadní části jeviště (flétnista a 3 bubeníci) gesta: vysoce stylizovaná a pomalá každé nese přesně daný význam nohy kloužou po podlaze masky a kostýmy: maskován jen hlavní herec a jeho společníci, vedlejší herci bez masek (s absencí mimiky) masky (dřevěné) představují typy kostýmy stylizované, jejich bohatství kontrastuje s jinak prostým jevištěm

diagram kroků (z herecké příručky divadla nó)

nó - půdorys divadelního prostoru (jeviště a zákulisí)

hudebníci

masky divadla nó

masky divadla nó

jevištní otvor, kterým vcházely a mizely nadpřirozené bytosti

se synem založil hereckou školu „Kanse“ MOTOKIJO SEAMI (1363 – 1444) AUTOŘI HER NÓ: KIJOCUGU KANAMI (1333 – 1384) se synem založil hereckou školu „Kanse“ MOTOKIJO SEAMI (1363 – 1444) (autor 16 esejí o podstatě divadla nó) Jak dosáhnout hereckého mistrovství: od 7 do 12 let se herec učí tančit, přednášet, zpívat v 18 si vytvoří svůj vlastní styl (již smí vystupovat) ve 25 je na vrcholu svého hereckého umění od 45 už nesmí hrát úlohy bez masky (vrásky) v 50 by se měl vzdát jeviště

Jak psát hry: 3 stadia: volba námětu, konstrukce, kompozice Rozdělení her nó: hry o bozích hry válečné ženské hry (hry s maskou) hry o šílencích (neboli o pomstě, žárlivosti a vášni) hry z obyčejného života závěrečné hry Napsáno přes 2 000 textů her nó (dochováno přes 200).

KJÓGEN: lidové „realistické“ frašky herectví přesto značně stylizované místo verše próza později vkládány mezi hry nó (někdy jejich parodie) jediný druh japonského divadla, který byl bez hudby satiry na lidské nedostatky

DŽÓRURI (BUNRAKU): vznik v 17. stol. spojení recitace převzaté z divadla nó a tradiční loutkohry vrcholná podoba džóruri: 3 loutkovodiči pro 1 loutku (hl. loutkovovič má 2 zahalené pomocníky) hra na biwu

loutkové divadlo džóruri

KABUKI: vznik v 17. st., vrchol v 18. stol. původně ženské divadlo, 1625 – zákaz vstupu herečkám na jeviště 2 centra divadla kabuki: Ósaka a Kjóto, později centrum přesunuto do Jeda, kde byla herecká čtvrť kabuki – syntéza dramatu, opery, tance a loutkového div. nerealistické džóruri a kabuki se ovlivňovaly

kabuki: příprava herecké masky

divadelní budova a hrací prostor kabuki

kabuki (dřevoryt 1785)

Izumo No Okuni (považovaná za zakladatel divadla kabuki)

divadlo kabuki

Členění her kabuki: historické občanské o násilnících taneční 20. stol. (dramatici): Monzaemon Čikamacu (japonský „Shakespeare“) Džúró Kara (1940) Makoto Sató (1943)

(japonská inscenace z 80. let 20. století) Médea (japonská inscenace z 80. let 20. století)

DOPORUČENÁ LITERATURA: HILSKÁ, Vlasta: Japonské divadlo (1947) HILSKÁ, Vlasta: Dějiny a kultura japonského lidu (1953) KALVODOVÁ, Dana a Novák, Miroslav: Vítr v piniích – japonské divadlo (1975) KALVODOVÁ, Dana: Divadelné kultúry Východu (1987) KABELÁČOVÁ, Káťa: Slovník světových dramatiků. Autoři národů Asie a Afriky, (1974) KABELÁČOVÁ, Káťa: Divadlo nó, kabuki a bunraku v představení hry Šunkan v Praze (1994) KABELÁČOVÁ, Káťa: Nó, kabuki a bunraku v jednom večeru (1994) NOVÁK, Miroslav: Kalhoty pro dva – antologie japonského divadla (1997) REISCHAUER, O. E., CRAIG, M. A.: Dějiny Japonska (2000) Slovník spisovatelů. Asie a Afrika I-II (1967) Slovník světových dramatiků – Autoři národů Asie a Afriky (1974) WATANABE, Minoru: O podstatě japonského jazyka (2000) - první kniha a třetí kniha obsahují také ukázky z japonských dramat