INDICKÉ DIVADLO © Pavel Trtílek, 2008

Indie – kolébka asijského dramatu Indický subkontinent: počátek městských civilizací: harappská kultura / civilizace povodí Indu (3 – 2 tisíce let př.n.l.) Mohendžodáro, Harappa, zánik cca 1700 – 1500 př.n.l. védské období: Árjové (přišli ze stř. Asie cca 1.500 př.n.l., trvání tisíc let)

520 př.n.l. vpád perských kmenů 334 př.n.l. Alexandr Veliký 1498 Vasco de Gama (námořní cesta do Indie) 1858 – 1947: Indie britskou kolonií (Britská Indie)

skalní úkryty Bhimbetka – 7.000 př.n.l.

- 3 podoby nejvyššího boha: Bráhma (Stvořitel) Šiva (Ničitel) Náboženství: hinduismus (Árjové) - 3 podoby nejvyššího boha: Bráhma (Stvořitel) Šiva (Ničitel) Višnu (Udržovatel) védské „óm“ (symbol nejvyššího božství a slovo, jehož vyslovením byl podle hinduistů stvořen svět) Bráhma, Šiva, Višna

ve své trojjediné podobě nejvyšší bůh ve své trojjediné podobě

Šiva (vpravo tančí uprostřed kruhu z plamenů)

Šiva a Párvatí

lingamy

obětní lingam

lingamy a jóni

lingam a jóni s oběťmi

další významná náboženství: buddhismus a džinismus Adžanta – jeskynní fresky znázorňující epizody z Buddhova života (období 200 př.n.l. – 650 n.l.)

Védy: zapsány v 15. – 10. stol. př.n.l., veršované Rgvéd (modlitby, hymny) Sámavéd (věda o melodiích) Jadžurvéd (magické formule) Atharvavéd (obětní formy)

rukopis Rgvédu

Systém kast: brahmáni (kněží – barva bílá) kšatrijové (válečníci, panovníci – barva červená) vaišjové (obchodníci, řemeslníci, zemědělci – barva žlutá) šúdrové (dělníci, sluhové – barva černá) párjové (lidé mimo kasty – „nečistí“) Kasty stvořil Brahma ze svých úst, paží, stehen, chodidel.

dnešní párjové

Jazyk a písmo: dévanágarí: देवनागरी sanskrt (= sestavený) posvátný jazyk prákrt (= přirozený) množství odlišných jazyků a „dialektů“ (dnes 23 oficiálních jazyků)

srovnání nejvýznamnějších indických písem (dévanágarí)

Jazykové dělení se odráží i ve staroindickém divadle. Eposy: Mahábhárata („autor“ Vjásavéda) Rámájana („autor“ Válmíki) (zapisovány v letech 1 200 př.n.l. – 250 n.l., nejstarší zmínky už z doby kolem 3 100 př.n.l.) Zlatý věk staroindické sanskrtské kultury: 120 př.n.l. – 500 n.l.

Mahábhárata – ukázka textu

výjev z Maábháraty

dávná království zmíněná v obou eposech

SANSKRTSKÉ DRAMA: Chronologie: 1789: překlad dramatu Šakuntala (Kálidása) do angličtiny – zájem o Indii, pátrání po textech… nejstarší zlomky z 1. stol. n.l. Hra o Šáriputrovi (Ašvaghoša) nejstarší dochovaná hra z 1. a 2. stol. n.l. 25 kompletních her přelom 1. a 2. tisíciletí: období úpadku sanskrtského dramatu 13. stol.: sanskrtské hry se přestávají uvádět

Charakteristika: mísí verš i prózu, sanskrt i prákrt rozsah: 1 – 10 dějství (později i několik desítek) mezihry (informativní charakter) tabu pantomimické a taneční výstupy jednota děje: dodržována, jednota místa: ne tematika: mytologie i současnost

Divadelní teorie: šástry („učebnice“ tehdejšího vědění) Nátjašástra – učebnice divadelního umění (zápis cca 200 př.n.l., ale některé pasáže už ze 3. stol. př.n.l.) nátja = divadelní umění autor: Bharat Dašarúpaka (10. stol. n.l.) mnohé další

Teorie rásy: citový a estetický účinek divadelního představení na diváka (emoční intenzita) účel: vnitřně obohacuje, povznáší a očišťuje člověka 8 rás: milostná, veselá, smutná, hněvivá, statečná, bázlivá, znechucení, úžasu 9. rása: klidu a míru Rása se vyvolává: působením postav, vnějšími projevy emocí, gesty (bhávy)

bháva – základní emoce, které lze na jevišti fyzicky předvést bháva rozkoše, radosti, smutku, hněvu, odhodlání, strachu, hnusu, úžasu sahrdaja – vzdělaný divák se všemi intelektuálními předpoklady (divadelní představení je pro něj plně srozumitelné)

guru Dhanandžajan předvádí základní citové stavy, bhávy uvedené v Nátjašástře

Dramatici: Ašvaghoša (1. – 2. stol. n.l.) Hra o Šáriputrovi Bhása (2. stol. n.l.) Chudý Čárudata Šúdraka (3. – 4. stol. n.l.) Hliněný vozíček Kálidasa (5. stol. n.l.) Šakuntala Harša (7. st.n.l.) Perlový náhrdelník

Struktura sanskrtských her: prolog: - velebení bohů - úvod ke hře (přednese sútradhára – informuje o názvu, autorovi, tématu, představí hereckou společnost, zamyšlení nad tématem) členění na dějství (jednota děje souvisí se základní rásou) mezihry závěr (požehnání)

Dělení her podle žánrů (Nátjašástra): nátaka (mytologický námět – např. Šakuntala) prakarana (soudobý námět – např. Hliněný vozíček) další 3 víceaktové a 5 jednoaktových žánrů a 18 žánrů „nižšího dramatu“ (frašky, loutkové a stínové divadlo atd.) Pozdější příručky rozšiřují počet hlavních žánrů až na 20.

Scénická realizace: bez technických prostředků a kulis jednání „realistické a idealizované“ (slova, kostýmy a rekvizity skutečné, avšak herecký projev stylizovaný) systém vyjadřovacích divadelních konvencí – důsledek jazykové mnohočetnosti: mudry: gestické pohyby rukou („znaková řeč“) (dále i pohyby nohou, systém chůze, kroků, tanců…)

mudry (gestické stylizované znaky)

Divadelní prostor: nedochována žádná divadelní budova příručky je však uvádějí („budovy určené výhradně divadelním účelům“) permanentní stavby / dočasné přístřešky (?) jak podle Nátjašástry divadelní budovy stavět: 1. vybrat pozemek (rozorat, vyčistit) 2. stavba základů, sloupů, zdí, dokončení (součástí stavby obřady) 3. vysvětit budovu

3 typy indického divadelního prostoru

Jevištní konvence: společný odchod herců po každém dějství speciální gesto pro monolog (samomluvu) minimum rekvizit tabu (vše, co by diváka mohlo uvést do trapnosti či do rozpaků) dramatici vše porušovali Herci a divadelníci: profesionální charakter kočovných skupin hrálo se při mimořádných příležitostech (nákladné)

Složení hereckých skupin: sútradhára (principál a cokoli co bylo třeba) jeho žena (herečka) herecký soubor – obvykle ženy i muži (herečky manželky či dcery herců), museli ovládat sánskrt a mnoho prákrtů, tančit, zpívat, recitovat, ovládat mudry i kroky (nátja, nrtta) tanečníci a tanečnice (nehráli) choreograf (nata) řemeslníci

herec se líčí před vystoupením

LITERATURA: KALVODOVÁ, Dana: Pod praporem krále nebes. Praha, 1987. KALVODOVÁ, Dana: Asijské divadlo. KALVODOVÁ, Dana: Divadelné kultúry východu. Bratislava, 1987. KABELÁČOVÁ, Káťa: Slovník světových dramatiků. Autoři národů Asie a Afriky, (1974) ZBAVITEL, Dušan: Sanskrt učební texty. Brno, 1987.