Prezentace k opakování látky LS (Úvod do st. literatury II) Naratologie Prezentace k opakování látky LS (Úvod do st. literatury II)

Naratologie = věda o vyprávění (= narativu), pův. v rámci literární vědy jako studium epického druhu (od Aristotelovy Poetiky). Moderním impulzem pro rozvoj n. byl především ruský formalismus (literárněvědná škola, podle které je zdrojem uměleckého účinku forma) a posléze překlady formalistických prací do francouzštiny (tematické číslo časopisu Communications z r. 1966 s programovými statěmi R. Barthese, T. Todorova, G. Genetta ad. bývá považováno za rok 0 v moderní n.). Naratologie se zabývá především: 1) příběhem; 2) způsoby, jak je příběh zprostředkován. Jako obor přesahuje hranice literární vědy (filmová n., komiksová n. atd.).

Význam příběhů Příběhy plní v našich životech zásadní role (podílejí se na konstrukci individuální i kolektivní identity, jsou nositeli paměti, prostřednictvím příběhů vysvětlujeme složité jevy – např. příběh o Newtonovi a padajícím jablku je explanací fyzikálního zákona). Schopnost rozumět narativitě stojí v základu našich kognitivních procesů (příběhy slouží k plánování, předvídání, vysvětlování, k fixaci znalosti apod.

Fabule a syžet Nejzákladnější rozlišení narativu představuje dichotomie fabule a syžetu (příběh – vyprávění, v angloamerické teorii příběh – diskurz). Rozlišení zavedli ruští formalisté (Šklovskij, Tomaševskij).

Fabule v pojetí formalistů odpovídá látce, tomu, CO SE VYPRAVUJE (události v přirozeném chronologickém pořádku), syžet formě, tj. definitivnímu seřazení událostí do řádu výpravného textu, tomu, JAK SE VYPRAVUJE. Syžet je umělecká forma, proto na něj formalisté soustřeďovali pozornost. V některých typech vyprávění syžet respektuje řád fabule (pohádka je obvykle chronologická), jindy naopak využívá možností přeuspořádání událostí (v detektivce je vražda, tj. událost, od které se fabule odvíjí, zařazena nakonec).

Pořádek událostí Příklad syžetu, který odpovídá řádu fabule: Jan Hus kázal proti církvi, a proto byl upálen. Tatáž fabule ale může být vyprávěna jiným syžetem: Církev nechala upálit Jana Husa, protože jeho kázání považovala za kacířství. Protože syžety pracují s pořadím vyprávěných událostí, naratologové (Gérard Genette) zavedli kategorii pořádku: Kromě chronologického vyprávění rozlišujeme anachronie: analepsi (zařazení události z narativní minulosti) a prolepsi (vyprávění zařazuje mimo pořadí budoucí událost).

Trvání Další důležitou kategorií je trvání: vyprávění může být zhuštěné (čas čtení je kratší než čas fabule – např. trápila se 10 let) nebo naopak protažené (vyprávění má delší trvání, než je trvání událostí v čase fabule). Scéna je jev, kdy trvání vyprávění odpovídá času fabule (zvl. pásma postav). Max. zrychlení (zhuštění) představuje elipsa (často mezi koncem a začátkem kapitoly), resp. střih ve filmu.

Zhuštění Kterýsi bohatý pán oženil se s krásnou mladou dívkou, která záhy však zemřela a zanechala mu mladou dcerušku Helenu. Helena po létech vyspěla v prudkou a tvrdošíjnou dívku… (ČAPKOVÉ: Mezi dvěma polibky in Zářivé hlubiny) Vyprávění je zrychlené (dlouhý úsek fabule je vyprávěn v krátkém úseku textu).

Protažení Vrahu! Vrahu! vykřikly pušky. Smrt! zaječely pistole. (…) Co to? proč Ruda nestřílí? udivil se Vašek Smrt! vykřikly pušky. Nad Vaškovou hlavou ulétla větev, do listí to švihlo a na Rudově čele rozpukla se drobná skvrna a vytryskl červený pramének (…). To už si nasadil revolver k čelu a spustil. Bože, co to dělám, vždyť tam bude ten hajný, poděsil se. Ale už bylo pozdě: uviděl veliký sršící oheň a pak byla jen tma. (J. ČAPEK: Stín kapradiny) Vyprávění je protažené – vylíčení střelby „trvá“ déle, než by trvala přestřelka ve světě příběhu, tj. čas vyprávění je oproti vyprávěnému času protažený.

Scéna Já: „To jste se asi podivila, když jste potkala Elu? V Paříži!“ Mirja vyprskla. Mirja: Potkala kde?“ Já: „Na náměstí de la Nation.“ Mirja: „Nápad!“ Ela: „Mirja přijela se mnou. Přijely jsme spolu.“ Já: „Spolu? Vždyť jsi mi psala, že jste se potkaly na náměstí de la Nation?!“ Ela: „Pass´ nicht auf, das will nichts heissen.“ (WEINER: Ela) Povídka je vyprávěna scénicky – čas vyprávění se sbližuje s trváním vyprávěného času. Minimální protažení je způsobeno začleněním vypravěčových uvození, kdo promlouvá (Já, Mirja, Ela).

Narativní mody (způsoby, jimiž je vyprávění vedeno) Vyprávění (narativní text) se skládá z diegeze (řec. diegésis; vyprávění) + mimeze (mimésis; nápodoba). Dramatické dílo se skládá téměř výhradně z mimese (pásmo postav – dokonalá nápodoba řeči), epické dílo (narativ) je kombinací diegese (řeč básníka) a mimese (řeč postav). V dramatickém díle mimese převažuje nad diegesí, která se omezuje na soupis osob a scénické poznámky. Pro narativ je charakteristická převaha diegese, mimese je do ní zapuštěna jako podřízené pásmo (což je dobře patrné např. v komiksu, mimese je zobrazena v bublinách, zatímco dominantní diegese se odvíjí jako za sebe řazené panely).

diegésis – mimésis Platón diegesi definoval jako autorskou promluvu, kdy „mluví sám básník a nijak se nesnaží navodit takovou představu, že by byl mluvčím někdo jiný než on sám“; v případě mimese básník [v Platónově příkladu Homér] naopak promlouvá „jako by byl Chrýsem, [tj. postavou], a pokouší se co nejvíc vyvolat zdání, že zde nemluví Homér, ale že mluvčím je starý kněz.“ (PLATÓN 1996: 393).

diegésis – mimésis Bylo jednou v neděli odpoledne, zrovna po nešporách, když k Věkům přišel na návštěvu regenschori Havránek. (...) „Nesu vám novinu“, začal regenschori. „Tu to psaní jsem dostal z Prahy, ale vlastně je pro vás. Chce vám vzíti Frantíka – “ (JIRÁSEK: F. L. Věk)

Podrobněji: Z čeho se skládá narativní text? Diegeze (vyprávění, telling) obsahuje (1) vyprávění událostí (konstrukce příběhu a vyprávění řečových událostí), (2) popis (postav, prostředí atd.), (3) komentář (úvahy vypravěče, oslovování čtenáře, hodnocení apod.). Mimeze (předvádění, showing) odpovídá: (4) citovaným promluvám postav v přímé řeči nebo neznačené přímé řeči (včetně vnitřní řeči, samomluv).

Příklad popisu Na pokraji lesa zrovna u pole stáli dva muži. Jeden slušně vysoký, krásně urostlý, výrazné, hladké tváře. Přiléhavý jeho kabátec zelenavé barvy i šedé, těsné nohavice z jemného sukna, jakož i krásné peří za lehkým plstěným kužílkem svědčily, že je to vzácný pán. To také doličoval třpytný tesák u drahého bitého pasu a stuha vzadu, nesoucí kuši, toul i oštěp a krásného psa zdržující.“ Vyprávění výše (Jiráskův román Dvojí dvůr) „přesmykuje“ od konstrukce příběhu k popisu postavy.

Příklad komentáře „Tu máte, milé děvčata, celý příběh Boženčin a nyní již víte, co se s ní v čas jejího živobytí zběhlo. Nechybím snad, když pravím, že ji srdečně litujete, a pomyslíte, že lepšího štěstí na světě zasloužila, než ho skutečně měla“ (povídka Jana Rulíka z r. 1802). V komentáři se nevypravuje příběh, vypravěč vyprávění komentuje, hodnotí, oslovuje čtenáře.

Zprostředkování příběhu Definitivní podoba vyprávění (syžetu, diskurzu) není dána jen uspořádáním událostí v textu či rozvržením pásma vypravěče a postav, nýbrž i způsobem podání (z jaké perspektivy se vypravuje? Jakým narativním způsobem? Kdo je vypravěč? Co z toho pro vyprávění plyne?). Nejvýznamnějším představitelem diskurzivní naratologie je Gérard Genette (obr.).

Textová rovina: modelový autor a modelový čtenář Neproblematické ztotožňování původce textu a biografického autora chápeme jako intencionální blud. Zaručené informace o autorovi nečerpáme z fikčního vyprávění, nýbrž jinde (slovníky apod.). Autora, o němž si tvoříme představu v aktu čtení, chápeme jako modelového autora (termín zavedl U. Eco). Jeho protějškem je modelový čtenář – „cílová skupina“, jež vyprávění náležitě rozumí, ideální publikum, které text modeluje. Ani textová rovina, na které probíhá zobrazování (autor a čtenář) nemůže být zaměňována s rovinou zobrazenou (tematickou, autor zvolil narativní způsob, kterým vypravěč promlouvá ke svému fiktivnímu publiku).

Perspektiva / Fokalizace (Genette) Fokalizace = kdo se dívá (z pohledu koho se vypravuje)? Fokus = filtr událostí propuštěných do vyprávění. 1) nulová – události jsou vypravovány z úhlu pohledu, který vnímáme jako ničím nelimitovaný; fokalizátor je zdánlivě tzv. vševědoucí; jde o fokalizaci vypravěčem, který ví víc než kterákoliv z postav; 2) vnitřní – vyprávěné události jsou zaostřeny zevnitř příběhu, fokalizátorem je jedna nebo více postav (bez ohledu na to, je-li narativ vyprávěn v první nebo ve třetí osobě); vypravěč tedy ví stejně jako jedna z postav, jeho úhel pohledu je limitovaný; 3) vnější – vyprávěné události jsou zaostřeny tak, až to vyvolává zdání, že vypravěč ví méně než kterákoliv postava. Jde o tzv. vyprávění oka kamery.

Film Oko kamery se uplatňuje nejčastěji ve filmu (všechny postavy zůstávají „zevnitř“ nedostupné); v literatuře se uplatňuje zřídka (povídky E. Hemingwaye, Robbe-Grilletovy Žaluzie). Neobvyklá je vnitřní f. (kamera se dívá pohledem postavy) či nulová f. (filmové vyprávění doplňuje vypravěčův hlas mimo obraz).

Literatura Uplatňuje se nejčastěji (1) nulová f. (někdy vnější perspektiva) fokalizace, nelimitované hledisko; fokalizátorem (tím, kdo zaostřuje) je tzv. vševědoucí vypravěč; (2) vnitřní f. (vnitřní p.), hledisko limitované úhlem pohledu postavy; fokalizátorem je postava.

Tematická rovina: systém narativních způsobů Vynikající prací k teorii narativních promluv jsou Narativní způsoby v české literatuře Lubomíra Doležela. Doležel rozlišuje vyprávění (1) objektivní (narativní text v er-formě konstruuje příběh); (2) rétorické (text konstruuje příběh + objevuje se komentář v ich- či v er-formě); (3) subjektivizované (konstrukce, komentář + akce v er-formě); (4) osobní (konstrukce, komentář + akce v ich-formě).

O jaký jde narativní způsob? Bylo uprostřed letního času a po parném dnu zapadalo slunce. Na lesnatých vršinách staročeské župy rakovnické leskly se vrcholky hustého stromoví a pod větvemi začalo se smrákat. Na širokém temenu jednoho z nejnižších pahorků stálo dřevěné, dosti rozlehlé stavení, majíc podobu venkovského dvorce a jsouc obehnáno silnou ohradou z hrubých netesaných klád; v ohradě se nacházela velká vrata a před vraty stály dva staré jasany. Pod jasany bylo drnové sedátko a na něm seděly v tu chvíli dvě osoby. Byl to muž asi šedesáti let, ale ještě zdravého pohledu a statečné postavy; jenom dlouhé vlasy a husté vousy jeho byly již kupodivu bílé. Oděv jeho vypadal prostě a podobal se oděvu rolnickém; ale v tváři muže tohoto spočívalo tolik zkušenosti a moudrosti, že ho mohl každý na první pohled za člověka držeti, kterýž byl k něčemu jinému stvořen, než aby život v lesní samotě trávil. (Josef Kajetán Tyl: Braniboři v Čechách, 1848)

Objektivizované vyprávění Narativní text v Tylově povídce plní funkci konstrukční (vypravěčský hlas konstruuje fikční svět, resp. prostor a osoby, prostřednictvím popisu přibližuje dějiště a postavu). Neuplatňuje se ani funkce interpretační, ani akční, vyprávění je objektivizované, v Doleželově typologii narativních způsobů jde o objektivní er-formu, která je příznačná pro realistickou povídku či román (vypravěč je skrytý, vytváří iluzi přímého děje).

O jaký jde narativní způsob? Přeskočme dobu pěti let. Co za tento čas může se přihodit! Jediná doba postačí změnit podobu celých říší, což teprv čas pěti roků! I česká země za ten čas mnoho zakusila; viděla tekoucí krev rodu spřízněného a zradu rodu sousedního.Onen Bedřich, který byl musil Soběslavovi ustoupit, jehož německý císař držel u sebe co rukojmě pokojného panování Soběslavova, onen Bedřich věděl si získat pomoc císaře německého, spojil se s pány a vladyky, kteříž mu byli nakloněni, a počal zbranně naléhati na Soběslava, aby mu stolce knížecího ustoupil. (Josef Kaketán Tyl: Syn vládykův, 1852)

Rétorizované vyprávění V narativním textu se v pásmu vypravěče uplatňuje jednak konstrukční funkce (zjevná zvl. ve druhé polovině ukázky), jednak funkce interpretační (vypravěčský hlas v narativním komentáři v úvodu uvažuje o plynoucím čase). Jde o rétorizované vyprávění, resp. o rétorickou er-formu.

O jaký jde narativní způsob? Mladistvou rukou rozhrnul jsem širou tmu věků dávných a vyňal z ní a vystavěl několik obrazů, vám, milí krajané, k potěšení – – maje však i na to zřetel, jak bych toho dovedl, aby jste již z mládí do outlých prsou synů svých símě slušných žádostí naseli, koukol ale zhoubných vášní s kořenem vyhubiti hleděli. (Josef Kajetán Tyl: Statný Beneda, 1830)

Rétorizované vyprávění Narativní komentář v incipitu povídky Statný Beneda je veden v ich-formě, povídka je následně vyprávěna v er-formě. Jde opět o rétorizované vyprávění, úryvek používá rétorickou ich-formu. Protože vypravěč nenaplňuje akční funkci (není postavou příběhu; uplatňuje se pouze funkce konstrukční a interpretační), nejde o osobní, nýbrž o rétorizované vyprávění

O jaký jde narativní způsob? …kdyby se neopřela o zeď, asi by upadla. Udeří ji cípem pláště přes tvář a nazve děvkou. Ale vždyť Pavel Santner, kterého jí ten muž připomněl, se jí ani nedotkl, leda tenkrát, když letěla z pátého patra. A Hynek Machovec přece ještě… Snad si ji nespletl s Lori Šomkovou? (Daniela Hodrová: Kukly,

Subjektivizované vyprávění Vyprávění z románu D. Hodrové přejímá (vedle konstrukční a rétorické) akční funkci, která je typická pro pásmo postav (postava promlouvá/jedná v pásmu vypravěče). Jde o subjektivizovanou er-formu. Subjektivizace se dociluje smíšenou řečí (začleněním polopřímé řeči do vyprávění); vypravuje se z perspektivy postavy, přítomnost vypravěče se omezuje na užití er-formy.

O jaký jde narativní způsob? Probudil jsem se asi v půl deváté. (...) Ležel jsem a díval jsem se na svůj portrét od Rosti nad postelí. Můj vzhled na něm vzbuzoval úctu. Měl jsem obrovskou hlavu a úzká ramínka, takže jsem vypadal vzdělaně. A co bylo na obraze zajímavé, byl kontrast té intelektuálské palice a ušpiněného límečku u košile bez kravaty. Pamatoval jsem se na ten obraz. Tenkrát mě Rosťa maloval, zrovna když jsem přišel z práce z Mesršmitky, v bavlněné košili, usviněné olejem z ferrofluxu. Vypadal jsem na tom obraze jako Lenin. (Josef Škvorecký, Zbabělci)

Osobní vyprávění Podobně jako v subjektivizovaném vyprávění se i v osobní naraci uplatňuje konstrukční, rétorická a akční funkce, avšak vyprávění je vedeno v ich-formě z perspektivy postavy (která vypravuje příběh, komentuje jej a zároveň v něm vystupuje jako postava – buď hlavní, nebo vedlejší).

Komplementarita analytických kategorií V případě váhání mezi narativními způsoby si lze vypomoci konceptem fokalizace: v objektivizovaném a v rétorizovaném vyprávění je fokalizátorem vypravěč (nulová f.), v osobní a subjektivizované naraci jde o fokalizaci vnitřní (fokalizátorem je postava). Ptám se tedy, kdo fokalizuje (z pohledu koho jsou události zobrazovány)?

Alternativa k narativním způsobům: Stanzelovy vyprávěcí situace Metodologickou alternativou k Doleželovým narativním způsobům představuje systém tzv. vyprávěcích situací. Termín zavedl Franz K. Stanzel; kniha Teorie vyprávění byla přeložena v r. 1988 do češtiny.

Vyprávěcí situace 1) vyprávěcí situace v první osobě (vyprávění zprostředkované postavou, tj. hlavním aktérem příběhu; jeho perspektiva limitovaná, používá se ich-forma); 2) autorské vyprávěcí situace (vypravuje se v er-formě, tj. z pozice mimo příběh; perspektiva je nelimitovaná; možné užití ich-formy se omezuje na komentář k ději či oslovování adresáta vyprávění); a 3) personální vyprávěcí situace (zastřené zprostředkování v er-formě prostřednictvím postavy reflektora, v jehož vědomí se odrážejí události příběhu; perspektiva je limitovaná; vypravěč je skrytý, jeho identita je neznámá).

O jakou jde vyprávěcí situaci? A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem při tom ležel. A pak jsem uslyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem a slyšel, jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi šaty… (Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky)

Odpověď: VS v první osobě V úryvku z Hrabalovy novely se vypravuje v první osobě (vypravěčem je hrdina, který je hlavním protagonistou příběhu), fokalizace je vnitřní (vyprávěné události jsou nahlíženy z úhlu pohledu hrdiny, perspektiva je tedy limitovaná věděním hrdiny. Hrabal si ale s možnostmi vnitřní fokalizace pohrává, když vypravuje i „po smrti“ hrdiny).

O jakou jde vyprávěcí situaci? Začíná se nížeji psaná historie o jednom ctném a udatném rytíři jménem Petrovi, jednoho znamenitého hraběte z Provancí synu, a o krásné Mageloňe, krále z Neapolis dceři. (…). Byl jakýsi hrabě z Provancí jménem Jan Ceryse, kterýž měl manželku, dceru z Alvárya z Dalbarye, ti měli jediného syna jménem Petra, kterýžto všecky jiné v udatnostech a kratochvílích rytířských převyšoval a více božskými než lidskými způsoby se ukazoval. (Velmi utěšená historie o krásné panně Mageloně)

Odpověď: Autorská VS Vypravuje se ve třetí osobě. Perspektivní centrum stojí mimo příběh a není omezováno věděním jedné postavy (nulová fokalizace). Autorský vypravěč může používat buď rétorickou (první odstavec Magelony) nebo objektivní er-formu (druhý odstavec), v komentáři se může objevit i ich-forma (vypravěč však zůstává mimo příběh). V postmoderní literatuře vypravěč v autorském komentáři často nezastírá fikčnost vyprávění.

O jakou jde vyprávěcí situaci? …nejraději by ho hned venku zmlátil a potom již ležícího zastřelil služební pistolí, jak to prováděl v Polsku. Musí ho však přivést živého, když mu to nařídil Wancke, stejně zažil kvůli němu dost nepříjemností. Představený obce se vůbec nebál a mluvil s ním tak, jak se s ním ještě žádný žid neopovážil mluvit, ano, má asi mocnou ochranu. Stejně mu měl dát jednu po hubě, nějak na to v té kanceláři zapomněl... (J. Weil: Na střeše je Mendelsohn)

Odpověď: Personální VS Ve Weilově románu se uplatňuje třetí osoba (vypravěč stojí mimo vyprávěný svět), avšak perspektivní centrum náleží postavě (fokalizátorem vyprávění je esesák, z jehož perspektivy jsou události reflektovány a hodnoceny, což je dobře patrné i ve výstavbě promluvy). Jde o vnitřní monolog postavy vyprávěný polopřímou řečí, o personální VS.

Přehled (zjednodušení) osoba fokalizace první osoba třetí osoba Limitované hledisko VS v 1. osobě (osobní ich-forma) personální VS (subjektivizovaná er-forma) Nelimitované hledisko VS autorská (rétorická ich-forma se omezuje na komentář, příběh v rétorické er-formě) VS autorská (objektivní er-forma)

Vyprávění příběhu (událostí) Vyprávění je založeno na řazení událostí (narativní syntax), které lze rozlišovat jako: (1) události jádra (vytvářejí osnovu příběhu, nelze je vypustit) x (2) události satelity (příběh doplňují, lze je vypustit, aniž by se změnil smysl příběhu). Satelity mají funkci informací a indicií k příběhu (např. se podílejí na vytváření příběhové atmosféry, prozrazují informace o postavách atd).

Poetika postavy E. M. Forster rozlišuje ploché x oblé postavy; D. Hodrová rozlišuje: postavu definici x postavu hypotézu; Ploché postavy jsou jednoznačné (definovatelné), oblé postavy se vyvíjejí v průběhu vyprávění, jsou komplexem (např. i protikladných) vlastností, nelze je jednoznačně definovat). Základem utváření komplexu postavy je jméno.