Název šablony: ICT2 – Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Vzdělávací oblast: Člověk a společnost Okruh dle RVP: Společenskovědní seminář Tematická oblast: Politologie Název vzdělávacího materiálu: Konec dějin a poslední člověk (seznámení se základními myšlenkami autora, výběr citátů umožňuje formou diskuse dospět k samostatnému zhodnocení, doporučený rozsah 40 minut) Kód vzdělávacího materiálu: ICT2-8-RTS Ročník: 4. čtyřletého / 6. šestiletého gymnázia Datum vytvoření vzdělávacího materiálu: Jméno autora: Ivo Rejchrt

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Obr. 1

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk, Praha, Rybka Publishers 2002, z angl. originálu The End of History and The Last Man (1993) přeložil Michal Prokop Francis Fukuyama (* 27. října 1952, Chicago) je americký spisovatel a filosof japonského původu

V létě 1989 napsal článek s názvem „Konec dějin?“, v němž dokazoval, že liberální demokracie obstála v konkurenci s ostatními koncepcemi – a tím končí dějiny chápané v hegelovském (i marxistickém) smyslu jako vývoj lidského společenství k určitému cíli. Nepochopení. Proto napsal celou knihu

„Lze s jistotou říci, že dvacáté století z nás všech nadělalo přesvědčené historické pesimisty.“ „Zkušenost nás poučila, že budoucnost může obnášet nová a netušená zla, od fanatických diktátorských režimů a krvavých genocid po banalizaci života moderním konzumerismem, a že nás čekají dosud nebývalé katastrofy od nukleární zimy po globální oteplování.“

Přesto se ukázalo, že nedemokratické režimy vydrží méně a mají tendenci zanikat - „Legitimní vlády mají rezervu v důvěře obyvatel, díky níž jsou jim prominuty krátkodobé omyly, a vinu lze smýt odstraněním ministerského předsedy nebo kabinetu. Naproti tomu u proti- zákonných režimů selhání často bývá předzvěstí společenského převratu.“

„Ideologická hrozba, kterou kdysi komunismus představoval pro liberální demokracii, již neexistuje a po stažení sovětské armády z východní Evropy se rozplynula z velké části i hrozba vojenská.“

„Absence legitimní autority znamenala, že jakmile autoritářská vláda selhala v některé oblasti politiky, neexistoval již žádný vyšší princip, na který by se mohla odvolávat. Legitimita někdy bývá přirovnávána k finanční rezervě v hotovosti. Všechny vlády, demokratické i autoritativní, procházejí přízni- vými i nepříznivými obdobími; ale pouze legitimní vlády mají onu rezervu, z níž mohou čerpat v dobách krize.“

Hledání filosofického vysvětlení: „Proto bychom se raději měli spolehnout nikoli na Marxe a společenskovědní tradici, která vychází z ekonomického pohledu na dějiny, ale na Hegela, jeho „idealistického“ předchůdce, jenž mezi filozofy jako první přijal Kantovu výzvu k sepsání světových dějin. (…) Pro Hegela není základním hybatelem lidských dějin moderní přírodověda nebo stále se rozšiřující horizont žádosti, ale zcela neekonomické nutkání nazývané boj o uznání.“

Člověk dokáže popřít základní princip – pud sebezáchovy – ve jménu něčeho silnějšího. I zvířata dokáží bojovat o záchranu života svého či mláďat, ale jedině člověk pro svou důstojnost – je něčím víc než strojem… „Problém lidských dějin lze v jistém smyslu nahlížet jako hledání způsobu, jak uspokojit touhu pánů i rabů po uznání na vzájemném a rovném základě; dějiny končí vítězstvím takového společenského řádu, který tohoto cíle dosáhne.“

„Racionalizace uznání mohla proběhnout pouze na všeobecném a rovném základě. Vnitřní „rozpor“ vztahu pána a raba byl vyřešen ve státě, který úspěšně spojil morálku obou. Základní rozlišení mezi pány a raby zmizelo a z bývalých rabů se stali noví páni – nikoli jiných rabů, ale sebe samých. V tom spočíval význam „ducha roku 1776“ – nešlo o vítězství další skupiny pánů či vzestup nového rabského vědomí, ale o uskutečnění sebevlády v podobě demokratického uspořádání. V tomto novém spojení zůstalo zachováno cosi z panství a rabství – uspokojení na straně pána a práce raba.“

„Na konci dějin už liberální demokracii nezbývají žádní vážní ideologičtí konkurenti. V minulosti lidé odmítali liberální demokracii, protože věřili, že se nevyrovná monarchii, aristokracii, teokracii, fašismu, komunistickému totalitarismu nebo jakékoli jiné ideologii, v niž shodou okolností věřili. Nyní se však zdá, že s výjimkou islámského světa panuje všeobecná shoda v názoru, že liberální demokracie přestavuje nejracionálnější formu vlády, což znamená, že takto uspořádaný stát v nejvyšší možné míře naplňuje racionální touhu či racionální uznání.“

Největší oponent F. Fukuyamy: Samuel Huntington (18. dubna 1927, New York − 24. prosince 2008, Martha's Vineyard) byl vlivný a kontroverzní americký politický teoretik neokonzervatismu, byl poradcem amerického prezidenta Cartera a napsal bestseller Střet civilizací

Článek (1993) a kniha Střet civilizací (1996) vyvolal velkou polemiku, protože proti představě „konce dějin“ a očekávání pokojného vítězství demokracie po pádu komunistických režimů postavil představu několika soupeřících civilizací, z nichž zejména indická, konfuciánská a islámská jsou podle Huntingtona na vzestupu. Obecně uvádí osm civilizací: západní, slovansko-pravoslavná, islámská, hinduistická, konfuciánská, japonská, latinskoamerická a africká.

Roli vzájemně soupeřích velmocí po konci studené války převzaly civilizace, respektive jejich ústřední státy nebo kandidáti na ústřední státy, kteří mají šanci stát se v budoucnu ústředním státem. Teorie o střetu civilizací je nejvíce pravděpodobná podle Huntingtona v případě civilizací západní, pravoslavné a čínské. Jejich ústřední mocnosti - Spojené státy americké, Rusko a Čína, kolem sebe sdružují státy se stejnou orientací a kulturou.

„Svět, ve kterém hrají vůdčí nebo dominantní roli ústřední státy, je svět rozdělený na sféry vlivu. Je to také svět, v němž uplatňování vlivu ústředních států mírní a tlumí společná kultura, sdílená s ostatními členskými státy civilizace.“ Společné kulturní prvky umožňují ústřednímu státu vytvářet jakýsi civilizační řád, který je respektován jednak členskými zeměmi, jednak vnějšími civilizacemi. V některých pasážích své knihy Huntington hovoří místo o pravoslavné civilizaci o civilizaci islámské.

Kritikové na to namítají, že klasifikace „civilizací“ je naivní, že Huntington přeceňuje význam kulturní rozdílnosti a nebere na vědomí různosti a rozpory uvnitř jednotlivých kulturních okruhů.

Zatímco Huntigton předpovídá neustálý spor základních civilizačních celků (např. západního, pravoslavného, islámského či buddhistického), Fukuyama tvrdí, že pádem Železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou „probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát“, ale demokratický a ekonomicky liberální světařád se ukázal jako jediný možný.

Státy jako Kuba či Bělorusko jsou pouze anachronismem a je otázkou času, kdy i v nich zvítězí západní model fungování společnosti. Fukuyama sám se přirovnává k Marxovi, avšak s tím rozdílem, že ten považoval dějiny za spění ke komunismu, Fukuyama za jejich konec považuje právě dosažení liberální společnosti.

Literatura: Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk, Praha, Rybka Publishers 2002, z angl. originálu The End of History and The Last Man (1993) přeložil Michal Prokop Květoslav Linhart: Francis Fukuyama a Samuel Huntington (Konec dějin nebo střet civilizací?), Katedra filozofie FF MU 2009, Magisterská diplomová práce Obr. 1:

Otázky k tématu: 1. Za jakých historických okolnosti formuloval Francis Fukuyama svou teorii? 2. Co motivuje člověka k podpoře demokratické společnosti? 3. V čem je výhoda demokratické společnosti oproti nedemokratické?

4. V jakém smyslu očekává Fukuyama konec dějin? 5. Jaký názor na budoucí vývoj světa hlásal Samuel Huntington? 6. Jaký je váš názor na oba vyhraněné pohledy?

Konec