Postavení žen v Řecku „Jistý Lakedaimoňan, který se oženil se ženou malé postavy, prohlásil, že je potřebí si vybrat co nejmenší zlo.“ PLÚTARCHOS: O lásce a přátelství

Řečtí spisovatelé se v psaní o ženách překvapivě shodovali v popisu ženských nectností, jako bylo pokrytectví, faleš, koketérie, svéhlavost, nestálost, povrchnost, svárlivost, upovídanost či marnotratnost. Podle tehdejších mužů žena nepoužívala rozum a přemýšlela výhradně dělohou, hystera. Tohoto názoru byl také známý řecký učenec a lékař Hippokratés. Odtud také pochází název nemoci hysterie, což byla ve starověku ryze ženská nemoc.

„…že totiž ženské vlohy nejsou o nic horší než mužské; ženě chybí jen fyzická síla a odolnost.“ XENOFÓN: Vzpomínky na Sókrata O přezíravém postoji k ženě považované leckdy za méněcennou bytost svědčí tento dopis, který byl nalezen na papyru pocházejícím z egyptského Oxyrhynchu z doby přelomu letopočtu, v němž muž píše své těhotné manželce tato slova: „Prosím a připomínám ti, dej pozor na dítě. Pokud brzy seženu nějakou pochoutku, pošlu Ti ji nahoru po Nilu. Pokud ve jménu božím porodíš, dítě si nechej, pokud to bude chlapec, pokud to však bude děvče, odlož je.“

Právo Otec, poručník, bratr, či manžel měl právo rozhodovat o jejím životě, vzdělání, manželství. Ženy se nesměly účastnit sněmu, nesměly zastávat veřejné úřady, výjimkou však byla kněžská funkce, a nesměly uzavírat právní smlouvy. Pokud by žena poranila muže v úmyslu zabití, nebo on ji, následovalo pro pachatele vyhnanství. Jejich děti dostali na starost poručníci.

Dědictví Dědička byla žena, která se ocitla v pozici, kdy muž zemřel bez dědice: „Dědičkou je ta, která nemá otce ani bratra z téhož otce. S jejími věcmi budou oprávněni hospodařit strýcové z otcovy strany… Bude vychovávána u matky, není-li matka, ať je vychovávána u strýců z matčiny strany.“ Jako první zdědila dědictví: „…na prvním místě sestra, na druhém dcera bratrova, na třetím dcera sestřina, na čtvrtém sestra otcova, na pátém dcera otcova bratra a na šestém by byla dcera otcovy sestry; tyto mají žíti s oněmi muži podle příbuzenství a práva, jak jsme svrchu stanovili zákonem.“ PLATÓN: Zákony

Na Krétě, jak víme z Gortýnského zákoníku, byl zákon, podle kterého byla nucena dědička vzít si nejstaršího otcova bratra, kdyby už nebyl mezi živými, tak si vzít za muže nejstaršího syna bratra (bratrance). V případě, kdy muž na Krétě zemřel, mohla se jeho manželka znovu vdát, ponechala vlastní majetek a to, co jí manžel dal. To mělo být zapsáno v závěti, jež byla sepsána za přítomnosti tří svobodných a zletilých svědků. V případě ženiny smrti, která neměla děti, vrátil se její majetek-věno zpět k její rodině, a s ním i polovina zisků z jejího majetku.

Gortýnský zákoník je „nápis“ na stěně budovy, pravděpodobně buleuteria nebo odeónu, týkající se městského práva z 5. stol. př. n. l., týká se otrockého, rodinného, dědického i trestného práva, je označován jako regina inscriptionum, královna nápisu.

Solón, jehož reforma určila, že pokud dívka v Athénách neměla bratra, to znamenalo, že její rodiče neměli dědice, byla přinucena provdat se za nejbližšího příbuzného z otcovy strany, aby se zabránilo ztrátě majetku z rodiny. Ve Spartě si mohla jen vzít „dalšího“ muže z otcovy rodiny – vzniká někdy polyandrie. Všichni autoři kromě Plutarcha říkají, že v manželství je láska a potěšení na obtíž, jen on říká, že by se manželé měli milovat (je proti Solóným zákonům, ve kterých si manželka musí brát příbuzné svého může, pokud ten zemře – je proti incestu). Platón a Sokratés uznávají, že by manžel, pokud chce, mohl uznávat manželku, ale nemusí jí nutně mít rád.

Ve Spartě byla situace odlišná – ženy majetek mohly dědit i vlastnit, v nepřítomnosti manžela mohla rozhodovat o ekonomických i jiných záležitostech sama. Často dohlížela nad celým majetkem. V zájmu dědictví, ale byla omezována, mohla být ve věku dvanácti let provdána, a to i jinoch s dospělou ženou. Nad ženami bděli veřejní úředníci, zvaní gynaikonomoi.

Svatby Předpokládalo se od každé dívky, že se provdá. Pokud se tak nestalo, byla to pro ženu spíše hanba než pocit větší svobody. Ani v této situaci nebyla žena svéprávná a nadále se o ni starala mužská část její rodiny. Neprovdaná Řekyně, agamos, byla všem k posměchu. Ve Spartě dokonce existoval zákon, který trestal staromládenectví, pozdní i špatný sňatek. Řecké manželství bylo dohodou, nepřestavovalo žádné završení a potvrzení lásky. Pouze ve Spartě, na Krétě a v homérském období se bralo v potaz rozhodnutí dívky. V helénismu se postavení ženy změnilo (v některých oblastech Řecka již dříve). Z této doby existují zprávy o dívce, která se sama účastnila jednání o své manželské smlouvě. Dívky se vdávaly nejčastěji v osmnácti/devatenácti letech, ale nebyly výjimkou šestnáctileté nevěsty. Jejich ženiši byli pochopitelně starší, často nejméně o deset let.

Solónův zákon stanovoval, že pokud otec zjistí, že dcera udržuje sexuální styky před vstupem do manželství a je těhotná, přestane patřit do rodiny a může být prodána. U spartských žen se tolik nekladl důraz na panenství jako u ostatních Řekyň. Každá žena znamená zlo: jen dvakrát bývá dobrou – na loži mileneckém a na loži smrtelném.“ Palladdás

Během zásnub se mezi ženichem a poručníkem stanovovala výše věna. To se skládalo z určité částky peněz a výbavy, jejíž součástí bylo prádlo, nábytek a nádobí. Zákonodárce Solón později zakázal jako součást věna peníze. Podle Menandrových her bylo obvyklé věno dva až tři talenty. Toto věno nikdy formálně manželovi nenáleželo, měl jej mít v úschově pro své syny, a když se manželství rozpadlo, musel jej vrátit. Ve Spartě podle dórského zákoníku žena, jež přecházela z domu otce ke svému manželovi, dostala věno, které i nadále zůstávalo pod její kontrolou. 1 talent = cca 26 kg, 1 talent = drachem. Pokud žena zemřela, její podíl, věno, se vracelo jejím příbuzným.

Rozvod - dialysis K rozvodu mohlo dojít z různých důvodů: neplodnost, dědictví – majetková nerovnost, cizoložství nebo stačilo pouhé zalíbení do nové dívky, či povahová nesnášenlivost. V případě rozvodu na popud muže stačilo, aby manžel odeslal manželku zpět do rodného domu. Pokud se však chtěla rozvést manželka, muselo odloučení předcházet písemné podání s obsahem důvodů, proč se chce rozvést, například mužova nevěra, špatné chování… O životě vdovy rozhodovali jiní, často i zesnulý manžel, jenž ve své závěti určil zpravidla za svého zástupce svého přítele. Podle Gortýnského zákoníku se žena mohla rozvést i v případě, kdy se stala dědičkou

Ve Spartě, pokud se žena chtěla rozvést a znovu se provdat, vzala si s sebou své věno, či i část z majetku jejího manžela na základě dohody. V jiných poleis si žena vzala s sebou své věno a polovinu výnosů, který vznikl v manželství z jejího podílu. Pokud i manžel nesl vinu na rozvodu, byla ji postoupená určitá finanční částka. Na Krétě měly ženy větší svobodu v otázce rozvodu. Žena se mohla nechat rozvést i v případě, když byl její manžel proti.

Dle Platónových zákonů měl být ten, kdo znásilní svobodnou dívku, či chlapce, postiženou osobou beztrestně usmrcen. Jestli muž zastihne někoho, jak znásilňuje jeho manželku, může jej beztrestně zabít. Otec, poručník, či manžel, mohl po zneuctiteli dívky žádat odškodné.

Nevěra, cizoložství Během vlády archona Solóna byla cizoložná žena potrestána podle zákona: muž s ní nesměl nadále žít, mohl se s nevěrnou manželkou rozvést, či ji zapudit, cizoložná žena nesměla nosit ozdoby a účastnit se slavností, posvátných rituálů a obřadů, pokud by tento zákaz porušila, mohl ji každý, kdo ji potkal, strhnout z těla šaty a ozdoby a zbít ji, ale tak, aby ji nezabil ani nezmrzačil. Cizoložnice někdy byla potupně vystavována sousedům u pranýře nebo na oslu. V řecké společnosti manželčina nevěra nezůstala bez trestu. V pozdější době vedlo cizoložství ke ztrátě občanských práva, veřejné ostudě a k ponížení. V krétském Gortýnském zákoníku byl uložen pro cizoložníka trest peněžní a v některých řeckých poleis jsou známy tělesné tresty, kdy byla muži, jenž cizoložil s vdanou manželkou, zaražena ředkev do řitního otvoru a depilace, což byl u mužů znak homosexuální orientace, tedy potupné…

Muži nemuseli být své ženě věrní, nepřikazoval to žádný právní zákoník ani mravní zákon. Naproti tomu ženina věrnost vůči manželovi byla přímo svatou povinností. Až později, kolem 5. stol. př. n. l., společnost usoudila, a také díky návrhu Platóna, který se věrnosti věnuje ve své Ústavě, podle které by nevěrný manžel měl ztratit svá občanská práva, že i manžel má zachovávat posvátný manželský slib věrnosti. V 5. a 4. stol. př. n. l. měl muž, nejčastěji movitý Athéňan, natolik velkou sexuální svobodu, že si mohl vydržovat vedle své manželky i legitimní milenku, pallaké, jejich děti ale byly nelegitimní, to znamenalo, že neměly právo na dědictví, kromě těchto dvou žen se mohl stýkat i s jinými ženami a s chlapci.

Ve Spartě byla situace odlišná. Je otázkou, zda existovala v této bojovné polis nevěra. Rozhodně zde nedocházelo k mimomanželskému styku bez souhlasu manžela, naopak, pokud si muž vyhlédl jinou ženu, se kterou chtěl mít dítě, bylo mu to umožněno, ale pouze pod podmínkou, že mu to povolí ženin manžel. Zákonodárce Lykúrgos nabádal silné ženy a muže, aby plodili silné a zdravé děti. Proto nebylo výjimkou, jestliže manžel přenechal ženu svému silnějšímu příteli, aby spolu zplodili zdravé silné děti, koneckonců i děti nebyly rodičů, ale celého státu. O přeživších dětech rozhodovali nejstarší členové rodu na hoře Táygetos. Ve Spartě docházelo k polyandrii z důvodů nedělitelnosti otcova majetku a dívky se nemusely kvůli dědictví rozvádět, jak tomu bylo například u Athéňanů.

Přesto se i ve Spartě jednou dobou rodil velký počet nelegitimních dětí, a to v době první messénské války. Tyto děti, partheniai („z panny zrozené“), zůstaly bez plných občanských práv, a když dospěly a začaly ohrožovat spartskou obec, byly vyslány do jižní Itálie, kde založili spartskou kolonii Tarent.

Ostrá „utlačovanost“ athénských žen se postupem času měnila k lepšímu, a to především v 5. stol. př. n. l. během peloponnéské války mezi Athénami a Spartou. Mnoho mužů šlo do boje a ženy se staraly samy o sebe, některé si našly náhradu. Výsledkem této dlouhé odluky manželů bylo velké množství cizoložství a rozvodů, muži a ženy se přestali brát. V Athénách došlo ke krizi. Její řešení se snažil vyřešit například Sókratés s návrhem, aby děti matky měly stejné postavení v obci jako děti muže, či Platón, který chtěl nechat vzniknout rovnoprávnosti v postavení mezi muži a ženami a zakázat cizoložství.

Ženy nemohly navštěvovat olympijské hry při soutěžích mužů (kvůli nahosti soutěžících), kněžka bohyně Démétér byla jedinou výjimkou. Mohly se ovšem zúčastňovat ostatních slavností, např. Panathenájského průvodu atd. V době olympijských her při slavnosti bohyně Héry se ženy účastnily závodu v běhu. Závodní dráha byla o šestinu stadia kratší než u mužů (asi 160 metrů) a vedle jiných dměn měla vítězná běžkyně právo mít sochu v Héřině chrámu. Stejně tak bohaté ženy se mohly účastnit hippických soutěží v rámci olympiád jako majitelky stájí. Muži naproti tomu měli vstup zakázán na Thesmoforie, což byly slavnosti na počest bohyně Démétér a její dcery Persefóny (původně v Argu, dovezené podle legendy z Egypta), během níž se konala ženská mystéria.

Vzdělání Dívky se mohly v řeckém starověkém světě vzdělávat, ale jejich vzdělání nebylo muži podporováno. Obyvatelkám Řecka nebyl hromadně umožněn vstup do škol, i když je v platónské Akademii i ve škole Epikúrově doložena přítomnost žen. Zvláště v Athénách bylo vzdělání žen velmi omezené. Báje a mýty slýchávaly většinou od matek, příbuzných či otrokyň při domácích pracích. Základy čtení, psaní a počítání se naučily kvůli hospodaření a péči o domácnost. Zpěvu, tanci a hře na hudební nástroj se učily především dívky z bohatých rodin Ve Spartě se ženy učily nejen číst, psát a počítat, ale cvičily a závodily společně s muži, učily se zpěvu a tanci. Ostatní Řekové pohrdali stavem ve spartské společnosti. Ač žena neměla hlasovací právo, mohla se účastnit rozhodování o chodu obce. Proto cizinci vládu ve Spartě pohrdavě označovali jako gynaikokracii neboli ženovládu

Zcela zvláštní přístup ke vzdělání žen a dívek byl na ostrově Lesbos v 6. stol. př. n. l., v družině dívek kolem básnířky Sapfó. Zde se dívky nejen z ostrova, ale i z měst iónského pobřeží, učily zpěvu, tance a hraní na lyru, účastnily se náboženských i svatebních oslav, soutěží krásy… Díky těmto znalostem získávaly kvality, které byly žádané v manželství s váženými, vlivnými a bohatými muži. Sókratés nebyl proti vzdělání žen, právě naopak, zastával názor, že ty nejlepší ženy se měly vzdělávat a cvičit stejně jako muži, dokonce měli všichni společně cvičit nazí. Podle Platónova prohlášení měly ženy i muži právo na vzdělání, ale ve skutečnosti bylo vzdělání vždy mužskou doménou. Platón chtěl ženy vyučovat nejen hudbě, tanci a gymnastice, ale i vojenskému výcviku. Měly cvičit s chlapci a muži, ať byly mladé, či staré.

Mezi nejvzdělanější řecké ženy patřila milenka Periklova Aspasiá. Ta dokázala bravurně filozofovat s věhlasnými filozofy, jako byl Sókratés či Xenofón. Říká se o ní, že mu napsala některé jeho projevy. I poslední dvě knihy historika Thúkydida jsou zahalena tajemstvím, prý je dokončila jeho dcera, jelikož se poslední knihy liší od ostatních tím. Velmi vzdělané – Hetéry (Abrotonom, Aspasia, Thais, Ágesitraté, Fryné…)

Ženy-kněžky dosahovaly vysokého vzdělání a mezi muži byly uctívány pro své znalosti a schopnosti. Řecké kněžky byly strážkyněmi chrámů a dozorkyněmi nad zvyky a obřady kultu. Pomáhaly obětujícím a samy vykonávaly obětní obřady a modlitby. Kněžky byly buď voleny, nebo určeny losem, také mohly svou funkci zdědit, to se stávalo u volby kněžky bohyně moudrosti Athény v Athénách, které byly z rodu Eteobutadů. V Delfách seděla kněžka Pýthia na trojnožce a předpovídala budoucnost.