RENESANCE, BAROKO, ROKOKO

Datum: 8. 2. 2014  Projekt: Kvalitní výuka  Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0731  Číslo DUM: VY_32_INOVACE_136  Jméno autora: Mgr. A. Miloslava Svobodová  Název práce: Historie odívání – Renesance, baroko, rokoko Předmět: Navrhování Ročník: 3. Časová dotace: 45 minut Vzdělávací cíl: seznámení s historií odívání v období renesance, baroka a rokoka a oděvními prvky a siluetami typickými pro toto období Pomůcky: PC Poznámka: Tento materiál je součástí tematického balíčku realistické studie a základy navrhování Inovace: Mezipředmětové vztahy – Modelování, PCV, Konstrukce střihů - zapojení audiovizuální techniky do výuky – popis daného historického období z hlediska vývoje oděvu, materiálu, oděvních prvků a siluet. Téma obsahuje zadání úkolu, kde si žáci vyzkouší přenést inspiraci historickým oděvem do nové podoby.

AUTOR FOTOGRAFIÍ A KRESBY: MGR.A. MILOSLAVA SVOBODOVÁ

Renesance Snad v žádné historické epoše nebyl rozkvět vědy a umění tak výrazný jako v renesanci. Renesance znamená navázání na antické tradice. Ty byly v novověké Itálii stále velmi značné a hospodářský rozkvět italských městských států 15. století zajistil jejich obyvatelům významné postavení v novověké společnosti. Antický ideál krásy ovlivnil nejen výtvarné umění, ale měl výrazný vliv i na renesanční módu. Zdůrazňovala přirozené tělesné proporce. Zavrhla vše, co neodpovídalo harmonickému pojetí souměrnosti a uměřenosti. Zmizely proto nepřirozeně protáhlé tvary bot, vysoké špičaté čepce, protáhlé cípy rukávů i špičaté výstřihy. Renesanční móda ustálila pasovou linii oděvu na přirozeném místě proti dříve nepřirozeně zvýšenému nebo sníženému pasu. Uplatnila krásu textilií, které navrhovali přední italští umělci. Tkaniny, jako je hedvábí, samet, brokát s velkými vzory oblíbený byl např. motiv granátového jablka, vyžadovaly nový střih a nové řasení. Renesanční móda působí velmi přirozeně, neboť oděv splňuje dobový ideál: "harmonický soulad všech částí, k nimž nelze nic přidat ani od nich nic ubrat, aniž se poruší celek" (architekt Alberti r. 1480).

Renesanční oděv v Itálii Italská renesance vytvořila nové kánony krásy. Potvrzují je malířská a sochařská díla, zaznamenává je dobová literatura. Vlasy žen mají být jemné, husté, dlouhé a zvlněné, barvou se mají podobat někdy zlatu, jindy medu nebo zářivým paprskům slunečním. Postava má být velká, pevná, ale přitom ušlechtilých tvarů. Nadměrná velikost se nelíbí stejně jako malé a hubené tělo. Bílá barva pokožky není krásná, neboť se jeví příliš bledá, kůže má být lehce narůžovělá krevním oběhem. Oční bělmo nechť se namodrale leskne. Samo oko má být oválné. Nemá ležet hluboko, protože tím nabývá divokého vzezření. Rty nechť nejsou příliš slabé, ale také ne příliš silné, lehké zduření dolního rtu ve srovnání s horním zvyšuje půvab úst. Nejhezčí krk jest oválný, štíhlý a beze skvrn. Nejkrásnější jsou dlouhé, štíhlé, dole útlé nožky se silnými sněhobílými lýtky, jež končí malým úzkým, ne však vyzáblým chodidlem. Paže nechť jsou bílé, masité a svalnaté, nesmějí však připomínat spíše údy Herkulovy než Palladiny. Ruka budiž konečně bílá, velká a poněkud plná. Prsty jsou pěkné, jsou-li dlouhé, štíhlé a když se ke koncům sotva znatelně ztenčují.

Raná renesanční móda si libovala spíše v útlých postavách, a proto i ve střídmé spotřebě tkanin. V16. století se však poněkud změnil estetický ideál, což se projevilo i v odívání. Oděv zmohutněl, dodával svým nositelům na důstojnosti. Vyžádal si těžké a měkké materiály. Nesmírný rozmach italského výtvarného umění, především malířství, nezůstal bez vlivu na práci vynikajících textilních manufaktur. Zejména Benátky, Florencie, Milán, Janov a Lucca vyrábějí skvělé brokáty, samety, atlasy a hedvábí nejen pro Itálii, ale celou Evropu. Renesanční individualismus podporoval soutěživost jednotlivých městských republik a výrazné rozdíly v jejich oděvu. V popředí italského politického a kulturního života stála Florencie. Styl oděvu tamějších sebevědomých a podnikavých měšťanů (jen v samotné Florencii pracovalo na tři sta soukenických dílen) ovlivnil renesanční odívání Itálie.

Mužský oděv Mladí muži nosili nápadný krátký oděv. Někdy dosahoval ke kolenům, jindy byl mnohem kratší a odkrýval přiléhavé nohavice. Rukávy se stávaly módní záležitostí. Původní hladký a úzký rukáv renesančního oděvu se uvolnil v místech největšího napětí tkaniny na loktech malými průstřihy. Rozparky byly původně funkční, svislé, vejcovitého tvaru. Teprve později v 16. století, se stal tento detail vysloveně módním prvkem. Rukávy se prostřihovaly všemi směry do hvězdic, čtverců, takže nechávaly vyniknout spodní barevný podklad. Brzy se rukávy vůbec nesešívaly, ale volně spojovaly pásky. Dokonce se oddělily od živůtku a připevňovaly se k ramenům stuhami. Průstřihy často záměrně prosvítala jemná plátěná košile, která plnila funkci spodního prádla. Prádlo se stalo nejluxusnější částí oděvu a objevovalo se pouze v šatníku nejbohatších, jak prozrazují kroniky. Jemná tkanina bílé barvy, z které se prádlo šilo, byla dosud jedna z nejvzácnějších. Krátký kabátek zvonovitého střihu nosili mladíci přehozený přes ramena. Odznakem starců a učenců se stal bohatě řasený dlouhý plášť se všitými rukávy a velkým kulatým límcem. Tento klasický oděv vrcholné renesance se udržel jako kroj oficiálních univerzitních slavností po celém světě.

Ženský oděv • Ženský oděv, který v gotice těsně obepínal tělo, se v renesanci uvolňuje a řasí do širokých pravidelných záhybů. Připomínal klidný rytmus renesanční architektury. Renesanční požadavek rovnováhy se odrážel i v oděvu. Poprvé se dělil ženský oděv svým střihem na sukni a živůtek, čímž přirozeně členil postavu. Těsný živůtek měl kruhový nebo čtvercový dekolt. Stejně jako u mužského oděvu se staly rukávy ozdobou rozmanitým prostřihováním. Ozdobné rukávy byly k živůtku volně přišité nebo pouze přivázané stuhami, aby se daly snadno obměňovat. Krása renesančního oděvu spočívala především v přirozené harmonii jeho částí a v náročných tkaninách. Svrchní sukně, bohatě řasená, se při rychlé chůzi a při tanci podkasávala.

Úprava hlavy V renesanci se znovu prosadila krása nepokrytých vlasů. Upravovaly se tak, aby vynikly čisté a pravidelné rysy obličeje. Dlouhé vlasy byly hladce sčesány a upraveny do volných uzlů. Prameny vlasů se proplétaly stuhami, šperky, květinami. Podobně jako v antice i v renesanci byly v módě plavé vlasy. Černovlasé Italky si vlasy barvily, odbarvovaly, nebo používaly pletence světlých vlasů. Vysokého čela se docilovalo vyholováním, hladký ovál tváře často lemují rafinovaně uvolněné praménky vlasů. Italští renesanční malíři, např. Sandro Botticelli zachytili nejrůznější varianty těchto půvabných účesů. U vdaných žen se pokrývka hlavy zmenšuje, stává se spíše ozdobou, a jako takové je jí věnována náležitá péče. Pletence vlasů zdobily průsvitné roušky, vyšívané závoje, ozdobné síťky. Šperky, obroučky či šňůry perel nebyly u bohatých měšťanek neobvyklé. Účes mužů byl klasicky jednoduchý. Vlasy spadaly na ramena a zdobil je baret. Měkký, tvárný baret zdobený peřím byl typický hlavně pro florentskou módu. Stal se oblíbeným doplňkem v 15. a 16. století. Mladíci tvář vyholovali, starší muži nosili krátký vlnitý vous.

Šperky a ozdoby Těžké textilie si vynutily i masivní šperky. V oblibě jsou zlaté řetězy několikrát obtočené. Muži na nich nosí přivěšené řády, ženy šperky. Oblíbené byly náhrdelníky z perel. Ozdobný řetízek u pasu sloužil k zavěšení vějířů, klíčů, váčků s penězi. V 16. století se poprvé objevily hodinky. Móda si oblíbila co nejmenší formát, takže se nosily jako drahocenný doplněk na řetězu kolem krku. Dalším módním doplňkem se stal ozdobný krajkový kapesníček. Nesloužil ovšem praktickým účelům, plnil pauze funkci elegantního doplňku, který se z Itálie v 16. století rozšířil do Francie, Německa i Čech. V 16. století byly rovněž v módě parfémované rukavice z jemné kůže.

Obuv Renesance zavrhla nepřirozené špičaté tvary, proto i v obuvi mizí gotické špičky. Boty jsou mírně zakulaceného tvaru, nízké, bez podpatků. V době prostřihávané módy měla obuv prostřižené otvory. V 16. století se móda v ostatních zemích Evropy vyvíjela poměrně samostatně a ve zcela odlišných podmínkách než v Itálii.

Renesanční oděv v Německu a Čechách Móda nastřihávaného oděvu opanovala celou Evropu. Rozparky dávaly módní siluetě nový tvar.

Mužský oděv Zásluhu na zdůraznění trupu a většího zhmotnění mužské postavy měl krátký plášť zvaný šuba. Odkrýval kalhoty, které se bohatým prostřiháváním a neobvyklou šíří stávají módním výstřelkem. Ozdobně řasené kalhoty zvané plundry rozšířili hlavně němečtí lancknechti a švýcarští žoldnéři. Jejich nápadné chování si vynutilo neméně nápadné oblečení a to zpětně ovlivnilo občanskou módu, která se těmto výstřelkům chtěla vyrovnat. Plundry se všeobecně nosily i v Čechách, i když se jako výstřednost zakazovaly. K nim byly přišity punčochy.

Ženský oděv Ženský oděv měl mnoho společného s mužským. Také zde se původní praktické nastřižení rukávu měnilo v módní ozdobu. Rukávy se staly nejnápadnější částí ženského oděvu barevným podkládáním i bohatou výšivkou. Gotické zavinutí hlavy a roušky vystřídaly jemné síťky. V Čechách se zhotovovaly ze zlata a stříbra. Patřily proto k drahým doplňkům, které si mohly dovolit jen nejbohatší.

Renesanční oděv ve Španělsku V druhé polovině 16. století bylo v Evropě nejbohatší a politicky nejvýznamnější zemí Španělsko. Obrovské zisky plynoucí z amerických kolonií postavily španělský dvůr i jeho svéráznou módu do popředí evropského dění. Zatímco italský renesanční oděv je postaven na harmonii a přirozenosti, španělský je pod vlivem tuhé dvorské etikety a přísné katolické morálky, která oděv nepřirozeně stylizuje. Oděv vládnoucí šlechtické třídy se opět výrazně odlišil od oděvu ostatních společenských vrstev. Je zhotoven z drahocenných materiálů: tmavých sametů a brokátů, vyšit zlatými a stříbrnými nitěmi, posázen drahokamy a perlami, ozdoben těžkými řetězy i vzdušnými krajkami. Je dokonalou ukázkou krejčovské, zlatnické a vyšívačské práce.

Mužský oděv Mužská postava byla stylizována do trojúhelníku. Kazajka svým tvarem napodobovala dobové brnění. Byla tvarována pomocí vycpávek, široká ramena kontrastovala s přehnaně úzkým pasem. Z původního ozdobného zakončení košile se vyvinulo okruží. Postupně se tento ozdobný prvek oděvu zvětšil do takových rozměrů, že získal přezdívku "mlýnské kolo". Velké okruží z tuhých krajek se stalo odznakem privilegovaných vrstev. Zdůrazňovalo nepřirozenou strojenost španělského oděvu i přísné předpisy tuhé dvorské etikety. Krátké vycpané kalhoty nekryly ani polovinu stehen a byly spíše módním doplňkem, který se ze Španělska rozšířil i do Čech. Doplňovaly je punčochy, nikoli vyrobené z tkaniny jako dříve, ale ručně pletené. Tato módní novinka byla vysoko ceněna. (Např. anglický král Jindřich VIII. dostal ze Španělska jeden pár těchto punčoch jako vzácný dar.)

Ženský oděv Ženský oděv - byl stejně přísně upjatý. Živůtek měl trojúhelníkovitý tvar (rovná linie ramen, úzký špičatý pas). Poprvé se objevil korzet, který spoutává hrudník a zužuje pas. I sukně byla tvarována na spodničku vyztuženou obručemi, napnuta, takže nevytvářela žádný přirozený záhyb. Živůtek vedle bohatého krajkového okruží zdobil typický křížek, který symbolizoval víru a bohatství. Tyto tzv. "páteříčky" měly šlechtičny posázené drahokamy, perlami, drahými korály. Pro chudší měšťany se vyráběly z kostí a ze dřeva. K dvorní módě náležel i charakteristický dvojí oděv. Spodní brokátový s úzkým dlouhým rukávem a svrchní sametový s krátkým vycpávaným rukávem.

Úprava hlavy Celkovému stylu oděvu odpovídala i úprava hlavy. Ženský účes svým tvarem sledoval okruží. Vlasy byly přísně staženy na temeni a pomocí podložek vytvářely pyramidovité účesy. Zdobily je čepečky s krajkami a vyšíváním, svobodné dívky nosily vínky a "točenice perlové". Muži měli vlasy krátce přistřižené, jejich tvář zdobil knírek a špičatá bradka. Klobouk s malým okrajem a vysokou hlavou byl šit ze sametů a brokátů.

Renesanční oděv ve Francii Francouzské odívání bylo pod silným vlivem renesance italské. Italská móda se do Francie šířila rychle přes severní Itálii i četnými válečnými operacemi Francouzů v Itálii v 16. století. Francouzský král František 1. si z Itálie přivážel nejen bohatou válečnou kořist, ale i vyspělou kulturu oděvu. Francouzská renesanční móda je přirozená, pozbývá strnulosti módy španělské.

Baroko • Baroko je nejrozšířenějším slohem 17. a 18. století. Vzniklo v jezuitském Římě koncem 16. století a rozšířilo se po všech katolických zemích Evropy. Stalo se nástrojem římskokatolické církve proti reformačním snahám a okázalou reprezentací násilně obnoveného feudalismu. Název tohoto uměleckého stylu vznikl z francouzského " barok", tzn. "zakřivený". Podíváme-li se na architekturu té doby, zjistíme, že opustila klidnou renesanční vyváženost a harmonii, ale těží ze silných kontrastů a nečekaných efektů. Dynamismus ovládá prostor chrámu stejně jako průčelí paláců, tvary nábytku nebo oděvu.

• V polovině 17. století, s panováním Ludvíka XIV • V polovině 17. století, s panováním Ludvíka XIV. na francouzském trůnu, se pozornost celé Evropy obracela k Francii. Vláda "krále slunce", jak byl Ludvík XIV. nazýván, představuje vrchol absolutní monarchie a versailleský dvůr diktoval módní zákony celé Evropě. Z Paříže putovaly každý měsíc dvě módní loutky v životní velikosti do Londýna a později i do ostatních měst Evropy, aby předvedly novou pařížskou módu. Sjednocovaly vkus šlechty a ovlivňovaly oděv prostých lidí, kteří kopírovali oděv vznešených. Francouzský vkus a móda ovládaly od té doby Evropu a zajistily si prvenství po celá staletí. Oděv se plně přizpůsoboval estetickým ideálům baroka. Mizí škrobenost a nepřirozenost španělské módy předcházejícího období. Přirozená silueta zvýrazňovala plné tvary a vyžádala si i nové oděvní materiály. Měkké hedvábí, množství krajek, stuhy, lemy, výšivky zdůrazňovaly rozevlátou linii oděvu. Využívalo se hry barev, světel a stínů i pomalých pohybů, které vyžadovala složitá etiketa královského dvora. Barokní móda podtrhovala fantazii i touhu po nádheře a okázalosti.

Mužský oděv • nesl znaky vznešené nádhery a zdobnosti až zženštilé. Přesto vytvořil tři základní díly dnešního pánského obleku: sako, vestu a kalhoty, i když měly k dnešní podobě ještě daleko. Rozšířený kabátec byl tvarován na postavu a zapínal se na řadu knoflíků. Byl šit z drahých těžkých materiálů (brokátů), navíc vyšíván a bohatě zdoben zlatými stuhami. Poprvé se na kabátci objevily kapsy a tato módní novinka se stala trvalou součástí pánského oblečení. Rukávy kabátce byly ozdobně přehrnuty do manžet a odkrývaly bohaté krajkové ozdoby košile. Aby byl kabátec pohodlný i pro jezdce, měl vzadu rozparek zapínaný na knoflíky. • Otevřené přední díly kabátu odkrývaly vestu. Zhotovovala se ze stejného materiálu a byla střihově shodná s kabátcem, měla však úzké dlouhé rukávy. Stejně jako kabátec sahala ke kolenům a zakrývala tak úzké kalhoty. Košile se zásluhou krajek stala přímo dekorativní částí oděvu. Zdobily ji bohaté krajkové manžety, límec s nákrčníkem a žabó (zřasená krajková ozdoba pod krkem). • Kalhoty sahaly ke kolenům a doplňovaly je jemné punčochy pastelových barev: oblíbené byly bílé, bleděmodré, růžové i červené. Obliba hedvábných punčoch dala vzniknout i veliké královské manufaktuře blízko Paříže a odborné punčochářské škole. • Ludvík XIV. nařídil pro přehlídky svých vojsk jednotné uniformy. Jejich materiál, barva, počet knoflíků i ozdob byly řízeny přesnými předpisy. Ty však platily pouze pro prosté vojáky. Královští důstojníci se ještě dlouho oblékali podle svého vkusu.

Ženský oděv ženy byly ozdobou královského dvora a středem zájmu aristokratické společnosti. Jejich oděv tvořil stylový protějšek oděvu mužskému. Přirozená silueta se v průběhu 17. století změnila. Živůtek byl opět vyztužen šněrovačkou, která stahovala pás do módní štíhlosti. (Na barokní šněrovačku bylo zapotřebí kilo rybích kostic, na šněrovačku pro domácí negližé podle francouzských předpisů půl kila.) Oválný výstřih zdobily krajky, stejně jako nabírané rukávy sahající k lokti. • Původní hladce splývající sukně byly znovu podpírané obručemi. Vpředu rozstřižené, takže odkrývaly sukně v odlišné barvě. I ženský oděv byl velmi složitý a dekorativní, šil se z brokátu a lyonského hedvábí. Tento materiál, který zaplavil v té době evropský trh, byl však určen jen příslušníkům nejvyšších tříd. Měšťané si hotovili oděvy převážně z vlněného sukna.

Úprava hlavy Charakteristickým znakem mužské módy se stala paruka. Poprvé se objevuje na francouzském dvoře kolem roku 1640 a odtud se šíří všude, kde se uplatňoval francouzský vliv a vkus. (Jako výraz reprezentace a důstojnosti ji dosud nosí angličtí soudci.) Vlasy stočené do loken spadaly u mužů hluboko na ramena, zvětšovaly hlavu a dotvářely módní siluetu. Paruka, zavedená samotným králem Ludvíkem XIV., se stala symbolem vznešenosti, a proto nezbytným módním doplňkem aristokracie. Muži si hladce vyholovali celou tvář po způsobu dvořanů, kteří se tak chtěli přizpůsobit mladému králi. Knír zůstal privilegiem elitních královských oddílů. Rozměrné klobouky s péřovou ozdobou se nosily většinou pod paží, aby nepoškodily složitou úpravu paruky Od konce 17. století se klobouk postupně zmenšoval a jeho okraj se na třech stranách zvedl. Obliba třírohých klobouků bohatě zdobených se udržela téměř sto let. Ženy nosily složitý účes "a la Fontanges" (fontánž). Jméno dostal podle vévodkyně de Fontanges, slavné milenky Ludvíka XIV. Na jednom honu se jí uvolnil účes a vévodkyně si ho převázala stužkami. To se králi tak zalíbilo, že se tato úprava vlasů stala módou u francouzského dvora a později v dalších zemích. Dlouhé prameny vlasů byly propleteny stuhami a krajkami a vyčesány do výšky až dvojnásobně převyšující hlavu. Vysoký účes byl zpevněn drátky.

Šperky a ozdoby Nádhera vyšívaných brokátů a pestrého hedvábí byla zvyšována perlami, zlatými řetězy, drahokamy. Nejoblíbenější byl diamant -oblíbený drahokam králův. Ženy zdobily šněrování živůtků drahými přívěsky, muži své kabátce a vesty ozdobnými knoflíky. Součástí mužské i ženské módy se staly ozdobně vyšívané rukavice a rukávník. Ten byl ovšem výsadou vyšších vrstev, poddaným ho vrchnost zakazovala. K módně oděné dámě patřil i slunečník s kostěnou rukojetí a krajkový vějíř, k muži kord.

Obuv Zaoblený tvar kožených bot odpovídal celkové módní siluetě právě tak jako jejich ozdoby: stříbrné spony, stuhy. Vyšší rovné podpatky, často i různobarevné, dodávaly postavě eleganci a usnadňovaly namáhavé stání při dlouhých dvorních ceremoniálech.  

ROKOKO Rokoko tvoří efektní závěr barokního období. Tento sloh dostal název podle pokrouceného ornamentu "rocaille" -mušle, kterého se v době Ludvíka XV. užívalo jako dekorativního prvku. Francouzský dvůr si opět zachovává módní prvenství. 18. století je stoletím aristokracie. Jejímu způsobu života odpovídají reprezentativní salóny a divadla právě tak jako rozmanitý šatník, v němž nechybí oděv cestovní, zahradní, domácí, ani oděv vyhrazený hrám v přírodě, lovu, tanci, společnosti apod. Množství oděvů šlechty kontrastuje s jednoduchým oděvem ostatních vrstev. Barokní oděv chtěl dodat vzhledu člověka důstojnost a nádheru, rokoko kladlo důraz především na krásu. Rokokový oděv přejímá ve střihu oděv předcházejícího období, ale dával mu novou náplň. Byl dekorativnější, rafinovanější. Drobné detaily zjemňovaly ohromné krinolíny, těžké materiály nahradily hebké atlasy a satény. Jejich lesk doprovázely bohaté kaskády krajek a stuh. Výrazné barvy 17. stol. se změnily ve světlé, něžné, pastelové tóny. Míra přirozených proporcí byla porušena, neúměrnost se stala charakteristickým rysem. Rozměry krinolín a účesů kontrastovaly s nejmenšími ozdůbkami, přirozenost byla nahrazována rafinovanými napodobeninami a nepravými efekty. Rozmary šlechty ochotně podporovali módní návrháři, kteří se předháněli ve fantastických úpravách hlavy i oděvu. Nejznámější z nich, modistka Rose Bertinová, ovládala královnu Marii Antoinettu tak, že byla nazývána "ministrem módy".

Mužský oděv Základní části mužského oděvu se od barokní módy podstatně nelišily. Kabátec byl bohatě zdoben vyšívanými ornamenty, lemovaný zlatými portami a krajkou. Šosy kabátu byly vyztuženy kosticemi nebo voskovým plátnem, takže odstávaly jako krinolína dam. Vesta se poněkud zkrátila a šila se bez rukávů. Košile svými bohatými krajkovými ozdobami se stala módním doplňkem. Kalhoty dosahovaly ke kolenům, byly úzké a doplňovaly je bílé punčochy. V druhé polovině 18. století se mužská móda zjednodušovala. Kabátec ztrácel své zženštilé ozdoby stuhy, krajky. Z něho se později vytvořil frak, který se stal základem mužského šatníku 19. století.

Ženský oděv Nejtypičtějším znakem rokokového oděvu je kopulovitá sukně -krinolína. Její tvar byl uměle vytvořen pružnou kostrou. Za Ludvíka XV. tento "podpěrný systém" tvořilo pět řad obručí, které se směrem nahoru zmenšovaly a byly spojeny voskovým plátnem. Později se k výztuze krinolín používaly kostice. Vyztužení zdůrazňovalo nejen šířku boků, ale i jejich výšku. Sukně se na bocích zvedla natolik, že si mohly dámy o ni pohodlně opřít ruce. Nepřirozeně řasená sukně si vyžádala i specifické držení těla. Mírně zvednuté pokrčené ruce s lokty od těla připomínaly pózu porcelánových figurek. V době Ludvíka XVI. dostala krinolína oválný obrys. Rafinovanost ozdob dosáhla vrcholu. Sukni zdobily celé kaskády krajek, stuh, kokard, ale i girlandy umělých květin, které si rokoko oblíbilo. Inspiraci dámy často hledaly v dekorativní výzdobě salónů a fasád. Prádlo se v době velkých dekoltů uplatňuje daleko více než dříve. Výstřih lemovala krajková ozdoba košile, spodnička nebyla jen vyztužením sukně, ale její lem měl důležitou úlohu při chůzi. Je proto ozdobena krajkami, volány a stuhami. Chůze odhalila nohu ke kotníku. Punčochy se proto také staly módní záležitostí. Začaly se zdobit bohatými výšivkami, krajkovými vložkami, dokonce i stříbrem a zlatem.

Úprava hlavy Snad nikde se neuplatnila fantazie tak silně, jako na úpravě hlavy rokokových dam. Za vlády Ludvíka XVI. byly účesy tak mohutné, že je ženská šije stěží unesla. Bíle pudrované paruky zakrývaly věk a působily vyumělkovaně, jako ostatně celá rokoková móda. Muži upravují vlasy do loken, které rámují obličej. Bohaté paruky z doby Ludvíka XVI. mizí a místo nich nastupuje bíle pudrovaná paruka upravená do copu a svázaná stuhou. Tento účes byl zaveden v pruské armádě a stal se nakonec civilní módou, která překročila hranice Německa. Třírohý klobouk, původně součást uniformy, se nosí i nadále k civilnímu oblečení.

Šperky, ozdoby, líčení V době největších toalet vytvořila móda nejmenší ozdoby. Typickou rokokovou ozdůbkou jsou "mušky". Tyto malé hedvábné náplasti různých tvarů (květin, zvířátek, koleček, čtverečků) kontrastují s pečlivě nalíčenou pletí. Rafinovaně se objevují na takových místech, která mají upoutat svou krásou a svůdností (čelo, tvář, šíje, poprsí). Doplňkem dámské toalety se stal malý váček na nezbytné kosmetické drobnosti -tzv. pompadourka. Název dostala tato malá mošnička podle markýzy de Pompadour, milenky Ludvíka XV. Na versailleském dvoře hrály velkou úlohu také vějíře. Byly součástí dvorního ceremoniálu, dámy je směly rozevřít teprve v přítomnosti královny. Vyráběly se z kůže, hedvábí, pergamenu a zdobily se perletí, želvovinou, zlatem a stříbrem. Později se začaly užívat i v měšťanské společnosti. Vyumělkovaný styl odívání zvýrazňovalo složité líčení. Nánosy pudru stylizovaly tvář. Přes všechnu okázalost a nádheru byla rokoková móda velmi nehygienická. Silné parfémy přehlušovaly zápach špíny a potu.

Obuv Obliba tance zvedla těžkou krinolínu a odhalila střevíčky. Šily se z brokátu, hedvábí, sametu, atlasu. Vysoké podpatky, krajkové ozdoby a pentle vytvořily z nich křehký módní doplněk. Mužskou obuv představovaly nízké střevíce zdobené sponou. Zadání úkolu: Jedno ze tří uvedených období zpracujte jako inspiraci pro oděvní kolekci obsahující dobové prvky