Realita současnosti

Zpracované podle článku M. Lasici: „Radost vládnout tomuto národu“. (opona2009.zacit.cz/clanky/m-lasica-radost-vlad.)

Velké naděje...

Můžeme říci svůj názor. Svobodně, demokraticky se i vyjádřit. No, ale k čemu to je, když to není nic platné! Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkem. Je jen pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí i tak mimo nás a v anonymitě. Nejsem sám, komu to všechno už začalo vadit. Někde se stala chyba - velká chyba, jejíž náprava bude trvat velmi dlouho.

Svět onemocněl a my ve snaze se uplatnit, jsme onemocněli s ním! Socializmus nebyl dobrý, ale takováto demokracie, není o nic lepší. Možná až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, když už to přestaneme zvládat. A co bude dál? Mám už dost svobody tohoto typu, svobody, která ale se svobodou nemá nic společného.

Svobody, kterou si nedokážeme užívat, protože je více proti nám než-li pro nás. Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravosti, zločinu, podvodům tak, že její existence mi připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mně.

Přeji si potkat člověka - přítele. Chci se ráno probudit a celým srdcem se těšit z nového dne. Chci mít okolo sebe upřímné lidi, jak to bývalo dříve. Chci potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě: „Jak se máš? Jak žiješ?“

Zajdeme si spolu někam sednout? Kamaráda, kterého v půlce debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít. „Víš, tento telefonát byl tak důležitý, že kdybych to nevzal, mohlo by mě to stát práci“. Ovládl nás strach a v tomto strachu žijeme své každodenní životy.

Všechno, co bylo kdysi opravdu dobré, co mělo svoji hodnotu - tradici, jsme vlastně vyměnili za drahé šmejdy v načančaném obalu.

Ryba, jídlo žebráků, jak se někdy na bratislavském trhu říkalo, se stala luxusní lahůdkou. Kuřecí zadky, které jsme házeli psům se začaly prodávat s kouskem zad v honosném balení s hrabáky a krky jako delikatesa.

Kvalitní vodu z vodovodu jsme vyměnili za sladké, přesycené žbrndy. Rohlíky se scvrkly o polovinu,

kyselé mléko se nedá doma vyrobit, protože vznikne jen smradlavá odporně zapáchající tekutina, kterou udržíte v ústech jen pokud ji rychle kamkoliv nevyplivnete!

Jsou tu i dobré věci. Jenže, čím dále tím více je jich méně a je třeba je pořádně dlouho hledat. Hledat, přemýšet, číst nečitelné návody a obsahy, které nemáme šanci přečíst, pokud jsme si nepřibalili lupu.

Ulice se nám zaplnili Bratislavany z Číny, Thajwanu či Vietnamu. Přes reklamy si nevidíme na špičku nosu. Chodníky a přechody jsou plné stojících aut.

Exekutor vypisuje adresy a správce domu je hází do schránky s vyúčtováním s tučným nedoplatkem. Žijeme v pomyslném blahobytu. Máme dva i tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD, PC a stále nám něco chybí.

Zákazy, příkazy, nařízení, poučení, kterým už člověk přestává rozumět a vyznat se v nich, je přímo nemožné. Kamery nás sledují na každém kroku. Kdekoliv se pohneme, jsme pod kontrolou. Všechno je evidované, zaznamenané a to všechno pro naší „bezpečnost“.

Každá správa, každá pošta, každý telefonát, každá platba, každý mail, každý, někdy i velmi soukromý pohyb, je pod organizovaným dohledem. Kdykoliv se to dá vytáhnout z archívu jako zbraň, která je připravená na okamžité použití proti nám.

Zajímavé je, že i při takovémto špiclovaní dochádzí k trestným činům o jakých jsem neměl v minulosti ani potuchy. Drogy, přepady, násilí, výpalné, vraždy, se staly běžným průvodním jevem této „svobodné“ doby.

Zbavujeme se vlastní identity, protože souhlasíme se vším, co po nás různé instituce, jako banky, mobilní operátoři apod. požadují. Můžeme vidět oči bezdomovce, který se určitě na ulici nenarodil.

Můžeme vidět žebráky, jak jim trčí nohy z kontejneru, aby se natáhli za prázdnou lahví, či noblesní hotely pro psy i s vlastní webovou stránkou, lékařem a kadeřníkem. Můžeme sledovat složité operace svých psích miláčků přímo na internetu.

A když se nám náhodou náš drahý pejsek ztratí, okamžitě se o něj postarají v útulku i s lékařskou péčí. Když se však na ulici ocitne člověk, nezakopne o něj ani pes. Stáváme se číslem daňového úřadu či sociální pojišťovny.

Kam se poděly hodnoty, kde je vlastní podstata člověčenstva? Kde je něco víc, než jen strohé konstatování? Hrůza, co se tu stalo za těch dvacet let. Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, úcta před šedinami.

Neznáme souseda, nevíme jaký plat má vlastní žena či muž. Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, když nechceme mít problémy s úřady.

Sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupiny nevědomých a možná i nevidomých lidí. Ale co ta druhá polovina? Nemá šanci fungovat důstojně, bez toho aby jí nebyly podsouvané podobné stupidnosti?

Když je toho málo, můžeme se podívat na Superstar a tam nás pošlou veřejně do řiti i s posměšným komentářem. Nádhera a dík, za ten kulturní a hodnotný zážitek, který nám za levný peníz podsouvají jako duševním mrzákům, některé televize. Nemluvě o tom, jaké celebrity tam člověk má možnost vidět.

Kde by na ně měli takoví umělci, jako p. Króner, Dibarbora, Huba. atp., kteří po celý život usilovali, aby předvedli ten nejlepší herecký - umělecký výkon, aby zanechali v divákovi opravdový zážitek. Rozdíl je jen v tom, že tito herci uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění tvořili.

Kupujeme cigarety, které nám zakázali kouřit tam, kde se vždy kouřit mohly. Okrádají nás jako malé děti na písečku a z každé prodané krabičky nám jednu-dvě vytáhnou ješte před prodejem.

K lékářce chodíme s platební kartou, nebo s peněženkou v ruce.

Bavíme se jako roboti, kdy jeden mluví o životě a druhý se dívá do počítače. Formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim opravdovým lidským nitrem a přesvědčením nic společného.

Letáky, kterými jsou ucpané vchody bytovek, nás lákají do obchodů. Lákají nás, abychom nakoupili jen u nich. Když jsme však zaplatili, "u nich", nestačíme se pak divit jak rychle musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky.

Hned je jasné kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila. To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky pokaženého světa.

Nemluvím o listopadu, ten musel přijít, ale o tom, co všechno sem s listopadem vklouzlo. Dalšího pokusu, který přijde, když už se to celé nebude moci udržet, se chvála Bohu nedožiji. I když bych se toho rád dožil – možná.

Dokdy bude člověk hledat své místo? Naštěstí, já ještě pár přatel mám... Přeji jim zdraví, pohodu, štěstí a hodně lásky!!! M. Lasica

Naše nespokojenost nepramení z toho, že bychom byli vypočítaví, nebo že bychom se přetvařovali. Je možné připustit jakýsi omyl z koncovky, ale problém není v systému, ale v nás v lidech. My se musíme nejprve změnit – obrátit a potom se budeme mít lépe. Svoboda by nás měla spojovat v tom, co je pro lidstvo nejdůležitější, v kvalitě života, kterou zabezpečuje Bůh, opírat se o učení Ježiše Krista a Ducha Svatého, a toto by lidstvo mělo mít na paměti; a z toho vycházet při svém hodnocení. Anna Václavová Doslov Konec