Právo a společenská změna. Právo a společnost Společnost se neustále vyvíjí. Neměnnost společnosti není možná  mění ji v čase technologický pokrok, ekonomické,

Prezentace na téma: "Právo a společenská změna. Právo a společnost Společnost se neustále vyvíjí. Neměnnost společnosti není možná  mění ji v čase technologický pokrok, ekonomické,"— Transkript prezentace:

1 Právo a společenská změna

2 Právo a společnost Společnost se neustále vyvíjí. Neměnnost společnosti není možná  mění ji v čase technologický pokrok, ekonomické, sociologické, demografické, geopolitické, klimatické a jiné faktory.  může ji měnit dokonce i právo (zavedení povinné školní docházky, poskytnutí náboženských svobod omezilo vystěhovalectví, zrušení nevolnictví přispělo k urbanizaci, právní normy podporující sekularizaci zformovaly občanskou společnost s jejími novými nároky) Vývoj společnosti může být:  evoluční (společnost reaguje na nové podněty průběžně)  revoluční (jako reakce na frustraci z nahromaděných podnětů, na které nebylo průběžně adekvátně reagováno)

3 Zlomová společenská změna Vznik nového státu, který se významně vymezuje oproti předchozímu Příklady: dekolonizace Afriky v 60. letech, rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie (1992), vznik Československa v roce 1918 Zásadní celospolečenská změna uvnitř státu - např. nastolení totalitního režimu nebo naopak demokratizace, rychlé odbourání dosavadního mocenského modelu, náhlá sekularizace Příklady: Československo v letech 1945, 1948 a 1989, Německo v letech 1918, 1933, 1949 a 1990, zrušení apartheidu v JAR (1990), sekularizace Turecka (1920), VŘSR v Rusku (1917). Náhlé změny společnosti v důsledku vnějších činitelů - např. přírodních katastrof, války či změn klimatu

4 Stabilita v právu Protože funkcí (hodnotou) práva je ustanovovat ve společnosti řád, zdůrazňuje se především požadavek stability a jistoty. Jedna z příčin tohoto postoje spočívá ve formalismu práva. Právo směřuje k zachování společenského stavu a tím současně k zachování sebe sama. V historii se vyskytly a v teorii se dosud vyskytují názory o nezměnitelnosti práva. Tak tomu bylo v některých koncepcích přirozeného práva, za nezměnitelné se prohlašuje právo islámské (zásada taklíd). Avšak i přirozenoprávní teorie podporují myšlenku dynamiky práva (obsahují určité revoluční aspekty). Přirozené právo formuluje ideály a vyvolává vůli po změně.

5 Dynamika práva Extenze právní regulace v souvislosti s poklesem významu mimoprávních normativních systémů (např. náboženských norem) a s oslabením tradičních sociálních vazeb (např. v rodině) – výrazný nárůst počtu normativních právních aktů. Právo se přizpůsobuje zejména:  vývoji technologií  sociálně-ekonomickým podmínkám  mezinárodnímu a nadnárodnímu právu

6 Vztah stability a dynamiky Ve stádiu homeostáze (relativní stálosti) společenských poměrů je pro plnění funkce práva nezbytná jeho stabilita. Právo by se nemělo měnit nahodile. Právo by se mělo dynamicky měnit, existuje-li k tomu objektivní potřeba společnosti, zvláště pokud se i právní vědomí společnosti začíná rozcházet s platným právem. Vždy se však musí zvážit, zda nová právní úprava ve své předpokládané efektivitě obstojí proti požadavku stability práva. V praxi se to většinou projeví až po několika letech platnosti nové právní úpravy.

7 Dynamika českého práva Mimořádná dynamika českého práva po roce 1989, která přetrvává dodnes, byla původně dána dvěma faktory:  celospolečenskou změnou socioekonomických podmínek v roce 1989 a potřebou přizpůsobit právo demokratickým standardům i mezinárodněprávním závazkům  přizpůsobováním se požadavkům komunitárního práva v souvislosti se vstupem ČR do EU (2004), zejména implementace práva EU Avšak tato dynamika se nakonec v českém právu stala setrvalým jevem, který s původními příčinami již ani nesouvisí. Příliš rychlá dynamika českého právního řádu dokonce vykazuje znaky nestability práva.

8 Nedostatky tvorby práva v ČR Přebujelá legislativa – v současnosti platí asi 10.000 právních předpisů (z toho čtvrtinu tvoří zákony). Nestabilita právních norem – legislativní smršť rychle se měnících zákonů a právních předpisů (nejčastěji se mění daňové zákony, zákoník práce a občanský soudní řád), zkušenosti naznačují, že přínos nové úpravy lze vyhodnotit nejdříve po 3-5 letech. Absence jednotící filozofie pro tvorbu zákonů – český právní řad neobohacují koncepčně promyšlené a vzájemně provázané zákony, ale spíše jen nahodile přijímané zákony. Tzv. legislativní přílepky – nové zákony často obsahují ustanovení, která mají umožnit „průjezd“ zcela nesouvisejícím návrhům.

9 Přílepky ÚS ČR označil za protiústavní situaci, kdy „jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“ Parlament je vázán Ústavou a s ní konformně vykládanými jednacími řády. Postup, kdy „jedním zákonem je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, způsobuje nepřehledný právní stav, který není v souladu s principem předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona, což odporuje základním principům právního státu.“

10 Kontinuita a diskontinuita vývoje práva Kontinuita - návaznost, provázanost, logická či jiná „pokračovatelnost“ alespoň v základních, zásadních bodech, nebo podle negativního vymezení nepřetrženost, neoddělenost. Problém kontinuity práva nejzřetelněji vyvstává v zlomových situacích politického vývoje společnosti, ať již jakkoli vyhrocených, násilných či nenásilných. Jde o to, zdali se dosavadní platný právní řád převezme, nebo zda se zvolí cesta rázného, okamžitého a komplexního odvržení dosud platného práva pro jeho naprostou nepřijatelnost a odsouzeníhodnost z hlediska kvalitativně změněných společenských podmínek. Kontinuita práva svědčí o jeho stabilitě, diskontinuita o narušení dosavadního řádu.

11 Kontinuita Formální kontinuita – kontinuita v pramenech práva, v právních institucích. Nedochází k náhlému zlomu, ke zrušení všech právních předpisů. Jakékoli změny nastávají podle procesních a kompetenčních předpisů tohoto právního řádu samotného. V českých zemích k ní došlo např. v letech 1918, 1948, 1989. Materiální kontinuita – kontinuita v hodnotových základech práva. Neexistuje obsahový rozdíl mezi dvěma stavy právního řádu nebo dvěma právními řády, případně dochází k obsahovým změnám bez náhlých skoků (evolučně). Změny jsou prováděny se zřetelem k dosavadnímu stavu, tradici, dosavadním právům a povinnostem. V českých zemích k ní došlo např. v roce 1993.

12 Diskontinuita Formální diskontinuita – faktická událost (formální revoluce) vystupuje a prosadí se jako základní norma nebo ohnisko nového právního řádu. Příklady: Rusko po roce 1917, bývalá NDR po sjednocení Německa v roce 1990. Materiální diskontinuita – může znamenat posun hodnotového základu práva, což se projeví v obsahu práva, ve změně Ústavy (a jiných klíčových zákonů), v interpretaci normativního textu, v posunu argumentačních závěrů atd. Materiální diskontinuita je odklonem od dosavadních hodnotových východisek práva, nemusí však znamenat destrukci právního řádu. V českých zemích k ní došlo např. v letech 1918, 1948, 1989.

13 Vztah kontinuity a diskontinuity I. Proti kontinuitě práva se namítá, že převzetí práva de facto znamená popření samotných společenských změn. Takové hlasy označují recepci dosavadního práva za ztrátu veškeré legitimity práva a snad i státu a vyvozují z toho absolutní nedůvěru v právní řád země. Minimálně na přechodnou dobu se dá očekávat vznik a trvání tzv. právního vakua. Společnost se ocitá bez nepostradatelného právního rámce, což zákonitě vede k chaosu, nepřehlednému až nekontrolovatelnému společenskému stavu, v krajním případě až k celkové anarchii.

14 Vztah kontinuity a diskontinuity II. Mimořádně rychlé legislativní tempo plodí opět jen nekvalitní právní normy. Pokud se však vydáme cestou recepce stávajícího práva, má to svá pozitiva. Především ve společnosti nevznikne ono období právního vakua. Zároveň je třeba si uvědomit, že tímto řešením se vůbec nevylučují další, uvážené změny v právním řádu země, včetně přijetí a rušení zákonů. Jistě jde o proces dlouhodobý, proces relativně pomalý, zdlouhavý, ale při promítnutí pravděpodobných následků z volby přístupu absolutního odmítnutí právního řádu jde o postup šetrný.

15 Trvání práva S pojmem kontinuity práva souvisí pojem trvání (persistence) práva. Vzhledem k tomu, že se právo po svém vzniku osamostatňuje, ale zároveň zůstává právem určitého státu, je svým bytím vázáno především na tento stát. To znamená, že trvá, dokud trvá identita státu, jehož je právem. Zanikne-li identita státu a nastoupí-li na jeho místo stát nástupnický, vzniká složitá otázka sukcese (nástupnictví) státu. Podobná otázka se klade tehdy, jestliže část jednoho státu se stane částí státu jiného. Pravidlem bývá, že nový stát převezme právo státu dosavadního a učiní je právem svým a teprve pak je začne měnit a adaptovat. Pravidlem tedy je, že i při diskontinuitě státu dochází ke kontinuitě práva.

16 Recepce práva Obdobná situace nastává, jestliže se při zachování identity státu změní jeho vnitřní struktura, (jako v Československu v roce 1968, kdy se dosud unitární stát stal federací) nebo se kvalitativně změní politický charakter státu (v roce 1989). K formálnímu převzetí práva (recepci práva) státu dřívějšího došlo v českých zemích dvakrát:  poprvé po vzniku samostatného Československa v roce 1918, kdy zákonem č. 11/1918 Sb. bylo převzato dosavadní právo rakouské,  podruhé roku 1993 po rozpadu československé federace, kdy nově vzniklá Česká republika ústavním zákonem č. 4/1993 Sb. převzala dosavadní právo české části federace a zčásti i dosavadní právo federální.

17 Vývoj práva a jeho výklad Často se soudí, že právo (v normativním smyslu) se může vyvíjet jen ve skocích, cestou novelizace či derogace zákona či jiného právního předpisu. Zkušenosti ukazují, že i v rámci platnosti určitého normativního právního aktu dochází po určité době ke změnám v chápání smyslu jeho jednotlivých ustanovení – cestou odlišné interpretace státními orgány, zejména soudy. V této relaci může kvalitativní změnou být již přijetí nové zákonné úpravy určitého komplexu společenských vztahů. Současně však z hlediska vývoje společnosti jako celku budeme tuto změnu považovat pouze za kvantitativní.

18 Právní transpozice Přejímání cizích právních norem a standardů a jejich začleňování do domácího právního systému. Příklad: Přejímání amerických a evropských právních norem a standardů východoevropskými státy po roce 1990. Zkušenosti naznačují, že právní transpozice ne vždy funguje dobře. Důležitá je kompatibilita přejímaných zákonů s již existujícími. Příklad: antimonopolní zákony, které převzalo Japonsko po roce 1945 od USA, se ukázaly jako efektivní nástroj regulace, naopak pozemkové zákony přijaté v afrických státech po evropském vzoru zcela nevyhovovaly místním podmínkám.

19 Vyrovnání se s minulostí Každá zlomová společenská změna, která zakládá nové politické poměry, vyvolává potřebu vyrovnat se s minulostí. Dvě základní výzvy: (1) náprava křivd a právních deformací (2) odpovědnost (potrestání) viníků Forma vyrovnání se s minulostí závisí na okolnostech, za kterých ke společenské změně dochází:  snaha trestat viníky je výrazně větší po násilné revoluci, občanské válce, cizí okupaci či po svržení režimu, který se bezprostředně před tím dopouštěl násilí (na potrestání panuje společenská shoda)  tato snaha je naopak slabší po pokojné společenské změně a odstranění spíše již jen stagnujícího totalitního režimu, se kterým se navíc významná část společnosti v nějaké míře zkompromitovala

20 Modely vyrovnání I. Absolutní tlustá čára – pojem tlustá čára vešel ve známost především díky Španělsku. Král Juan Carlos vyzval po pádu frankismu občany, aby udělali tlustou čáru za minulostí. Utrpení, jež si tamější lidé způsobili v občanské válce a v následných represích, bylo tak nesmírné (milion lidí bylo zabito nebo zemřelo ve vězení), že bylo nad síly tehdejší společnosti vyrovnat se s tím. Tlustá čára znamená - ve jménu budoucnosti zapomenout na minulost.

21 Modely vyrovnání II. Relativní tlustá čára – snaha postihnout alespoň část zločinů minulosti Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.) Srovnání z české historie: Radikální vyrovnání se s kolaboranty po roce 1945 - retribuční zákonodárství (tzv. velký a malý dekret), odsouzeno 30.000 osob, z toho 25.000 uvězněno, 778 vykonaných trestů smrti. Po roce 1989 se jednalo pouze o několik jednotlivých případů, ve kterých byly navíc uloženy relativně nízké tresty.

22 Modely vyrovnání III. Všestranné potrestání – Německo Po sjednocení Německa v roce 1990 veškerou státní správu ihned převzali západní Němci – vyměnili všechny soudce, prokurátory a policejní důstojníky. Německo mělo rovněž zkušenost s denacifikací, takže například dokázalo zabránit divokým skartacím (dobře vědělo o klíčové roli archivů pro pozdější očistu, která tam také byla provedena). Ačkoliv ve sjednoceném Německu probíhaly stovky až tisíce soudů ve věci zločinů během komunismu, kdežto u nás takových soudů proběhly pouze desítky, je počet pravomocných rozsudků srovnatelný. Jde o desítky rozsudků. Ani německé soudy po tak dlouhé době nedokázaly postihnout vše.

23 Modely vyrovnání IV. Smíření – zřizování tzv. komisí pravdy. Pod tímto názvem se skrývá „dočasný orgán zřízený od hoc jako odpověď na dědictví minulosti“. Jejich ustanovování je typické především pro země latinské Ameriky po ukončení tamějších vojenských režimů (1983 Argentina, 1990 Chile, 2001 Peru). Z jiných států je možno též uvést Jihoafrickou republiku. Jako hlavní funkce těchto komisí pravd (a často zároveň i usmíření) se označují:  1) nalezení pravdy a její zaznamenání v historii,  2) dosažení spravedlnosti pro oběti tím, že se oficiálně uzná jejich utrpení a dopřeje se jim sluchu,  3) příspěvek k národnímu usmíření,  4) předcházení budoucím zločinům.

24 Argumenty pro stíhání zločinů Demokratický režim má morální povinnost trestat zločiny proti lidskosti Základem demokracie je právo, které platí pro všechny Je nutné zastrašit pachatele, aby se podobných zločinů nedopouštěli i v budoucnosti Potrestání je nutné, aby veřejnost skutečně uvěřila v demokracii Je nutné alespoň odhalit rozsah zločinnosti předchozího režimu, zmapovat případy a odhalit pravdu, i když viníci nebudou potrestáni

25 Argumenty proti stíhání zločinů Demokracie musí být založena na smíření ne rozdělování společnosti Nemělo by docházet k odvetě Některé vládní akce měly podporu veřejnosti Za zločiny nesou odpovědnost všichni členové společnosti, kteří v režimu žili Konsolidace demokracie má přednost před potrestáním zločinců

26 Další prostředky vyrovnání I. Rehabilitace v právu označuje navrácení občanské cti a trestní bezúhonnosti pomocí zahlazení odsouzení. Vyskytuje se proto jen v trestním právu, kde lze rozlišit trojí typ rehabilitace: rehabilitaci soudní, rehabilitaci ve formě milosti prezidenta republiky a rehabilitaci ze zákona V České republice stále platí zvláštní zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který sledoval účel navrácení občanské cti těm občanům, kteří byli v období komunistického režimu v Československu nespravedlivě postiženi ve vykonstruovaných politických procesech. Bez ohledu na svůj název jde o rehabilitaci ex lege, protože jím byla automaticky zrušena všechna odsuzující rozhodnutí, učiněná v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, za konkrétní, v tomto zákoně vyjmenované trestné činy (§ 2 odst. 1 – např. podvracení republiky, zneužívání náboženské funkce, opuštění republiky). A to ex tunc, pouze deklaratorní rozhodnutí o tom učinil i bez návrhu soud.

27 Další prostředky vyrovnání II. Restituce je navrácení něčeho do původního stavu. V majetkově právních vztazích se takto nazývá navrácení neoprávněně odebraného majetku původnímu majiteli. V České republice, a dalších postkomunistických zemích, je tímto termínem označováno navrácení znárodněného nebo konfiskovaného majetku bývalým soukromým vlastníkům, církvím a jiným institucím.

28 Další prostředky vyrovnání III. Lustrace - jako lustrační zákony se označují zákony, přijaté nebo diskutované v některých postkomunistických zemích, které zakazují příslušníkům mocenských elit a ozbrojených sborů bývalých komunistických režimů zastávat vybraná místa ve státní správě, samosprávě a ozbrojených složkách. V České republice se jedná o tyto zákony:  č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. velký lustrační zákon),  č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky (tzv. malý lustrační zákon)