Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Člověk Zuzana Svobodová.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Člověk Zuzana Svobodová."— Transkript prezentace:

1 Člověk Zuzana Svobodová

2 Co se v semináři dozvíte
Jak se měnila odpověď na tázání po podstatě člověka v průběhu dějin západního myšlení? Kdo je člověk pro Platóna, Aristotela, Augustina… až po personalisty 20. st.? Jaké tři hlavní antropologické systémy můžeme v dějinách do naší doby rozpoznat? Co znamená vnímat člověka jako „osobu“ (a podle toho s ním – osobně a lidsky důstojně jednat)? Jaké jsou dva základní negativní přístupy k osobě (kdy se osoba objektivizuje)?

3 Museo archeologico di Paestum, Itálie, 500 BC.

4 Tomba del tuffatore, Museo archeologico di Paestum

5 Mám věřit, že jsem nic. Mám věřit, že jsem Bůh
Mám věřit, že jsem nic? Mám věřit, že jsem Bůh? Všechny excesy, veškeré násilí, a všechny marnosti velkých mužů, pochází ze skutečnosti, že nevědí, co jsou ... Jaká část z nás cítí radost? Jsou to naše ruce, naše paže, naše tělo, nebo naše krev? Samozřejmě to musí být něco, co není hmotné. (Pascal, Pensées)

6 „Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní ... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ (Martin Heidegger) Heidegger, Martin. Kant a problém metafyziky (In Buber, Martin. Problém člověka. Praha: Kalich, 1997, s. 115)

7 Co je člověk?→ Kdo je člověk?
Uvažovat o člověku v jeho celistvosti (meléte to pan) – je toho člověk schopen?

8 Kdo jsem? Kdo jsme? homo legulus
homo movens – homo viator – homo spiritualis homo viator (Komenský, G. Marcel) → homo turisticus homo loquens homo faber (H. Bergson, Max Frisch – člověk a technologie) homo economicus homo sociologicus (Německo, 1958) homo ludens (Johan Huizinga) homo aesteticus homo politicus homo insipiens (x sapiens) ... : Zakoušet ducha místa znamená bydlet „Jestliže člověk bydlí, je umístěn v prostoru a zároveň vystaven určitému charakteru prostředí. Ony dvě psychické funkce, jež jsou do tohoto procesu zapojeny, můžeme označit jako 'orientaci' a 'identifikaci'. Aby člověk nalezl oporu pro svou existenci, musí být schopen se orientovat, musí vědět, kde je. Ale také se musí identifikovat se svým prostředím, tj. musí vědět, jaké je určité místo. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace a orientace jsou základní stránky bytí člověka ve světě. Zatímco identifikace je základnou pro pocit člověka, že někam přináleží, orientace je funkce, která mu umožňuje být homo viator, což je též součástí jeho přirozenosti. Pro moderního člověka je příznačné, že se po dlouhou dobu honosil svou rolí poutníka. Chtěl být volný a dobývat svět. Dnes začínáme chápat, že skutečná svoboda předpokládá, že též někam patříme, a že bydlet znamená patřit ke konkrétnímu místu.“ z knihy Genius loci od Christiana Norberga-Schulze (1994); Max Frisch "Homo faber": 2 min 5 sek září 2008; Film Homo Faber: homo insipiens: homo legulus (hledač) Palouš, Radim a Svobodová, Zuzana. Homo educandus: filosofické základy teorie výchovy. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s. ISBN

9 Svobodná – služebná artes liberales: k životu, ke svobodě
artes serviles / artes mechanicae přecenění práce pocházející z lenosti / lat. acedia: "nechci se účastnit na svém poslání", strach z bytí osobou dnes: „svobodná povolání“ x zaměstnanec creatio continua → podíl na stvoření člověk jako action (Blondel), opérer (Mounier), praxe (marxismus)

10

11 Divák x herec. Myšlení a jednání
theatai (diváci) → teorie, teoretický (kontemplující); neúčast (ř. schein) – cena za diváctví, které rozumí smyslu hry herec: angažován (není autonomní), lovec slávy (doxa), angl. part (část, hrát, být částí, jeho sláva z mínění diváka (není svým pánem) Staří Řekové byli přesvědčeni o tom, že pouze divák, nikoli herec, je schopen chápat to, co se samo nabízí jako hra. Proto byl život přihlížející, kontemplativní, divácký, nadřazen životu činnostnímu, hereckému.

12 Platónovo podobenství o jeskyni

13 Člověk a výchova u Platona
zajatec v jeskyni (obstarávky všedních dnů, zaneprázdněnost – ascholia) vy-/po-slanec (poslání, životní smysl, výzva ke scholé, starost – epimeleia peri tés psychés) host v cizině (prázdeň – scholé, vzdělávání, poznávání životního smyslu/orientace) exkurs: srov. novodobé obrazy člověka jako homo viator: poutník, turista, tulák Ústava; Zákony hlavní úkol výchovy a vzdělávání („kompetence“): získání teoretického nadhledu, odstupu od aktuální situace, podpora společenství a soudržnosti obce

14 Člověk a výchova u Aristotela
zoon logon echon – bytost mající (které je vlastní/která je schopna naslouchat tomu, co je) rozum/slovo/řeč/smysl… a díky tomu zoon politikon – bytost, která žije v polis/obci/společnosti (která vstupuje do světa) další viz Aristoteles. Politika, zejm. kn. VII-VIII první výměr je zkratka učiněná na základě obsahu Aristotelova textu, druhý výměr uvádí Ar. v textu přímo Zoon logon echon → animal rationale Aristoteles. Politika 1253a 10: „λόγον δὲ μόνον ἄνθρωπος ἔχει τῶν ζῴων“ Cicero. Academica VII,19: „si homo est, animal est mortale, rationis particeps“ Seneca. Epistulae morales ad Lucilium, 41,8: „quod proprium hominis est. … animus et ratio in animo perfecta. Rationale enim animal est homo…“ Bacon, F. regnum hominis Descartes, R. Discours de la méthode: „...nous rendre comme maîtres et possesseurs de la nature“

15 Z toho jest tedy zřejmo, že obec jest útvar přirozený a že člověk jest bytost přirozeně určená pro život v obci (ὁ ἄνθρωπος φύσει πολιτικὸν ζῷον), a že ten, kdo od přirozenosti a ne jenom náhodou žije mimo obec, jest bytostí buď špatnou anebo lepší než člověk, … Jest zjevno, proč člověk jest bytostí určenou pro pospolitý život více než každá včela a každý stádový živočich. Neboť příroda, …nečiní nic bezúčelně. Ze živočichů jenom člověk má řeč (οὐθὲν …μάτην ἡ φύσις ποιεῖ: λόγον δὲ μόνον ἄνθρωπος ἔχει τῶν ζῴων); hlas jest známkou pocitu nelibého a libého, proto jej mají také ostatní živočichové – neboť až k tomu dospěla jejich přirozenost, že mají pocit bolesti a libosti a navzájem si je dávají najevo –, řeč však jest určena k tomu, aby naznačovala, co jest prospěšné a škodlivé, a tudíž také, co jest spravedlivé a nespravedlivé; tj. zajisté vlastní člověku před ostatními živočichy, že jediný má smysl pro dobro a zlo, pro právo a bezpráví a pro podobné věci; společenství těchto věcí pak vytvořuje domácnost i obec. Aristotelés. Politika 1253a.

16 Člověk u Augustina „Quid ergo sum..., quae natura mea?“
Člověk osamělý ve světě, člověk bez přístřeší, člověk bloudící a marně hledající sebe sama v hlubinách svého vlastního nitra. Člověk jako grande profundum (velká hlubina, tajemství): „Co je člověk, že jej bereš na vědomí? Co je člověk, že se o něj staráš, Hospodine?“ („Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“) Žalm 8,4 Dubito ergo sum

17 Potencionality lidské duše
Augustin rozlišuje čtyři základní potencionality (možnosti) lidské duše, kterými se mj. člověk liší od zvířat: chtění voluntas milování amor představivost notitia chápání intelligentia

18 caro tua, coniunx tua Augustin vidí lidské bytí jako dokonalou jednotu dvou substancí: duše a těla; pobízel, aby tělo bylo respektováno na základě toho, že patří k přirozenosti člověka. Augustinův nejoblíbenější obraz pro popis jednotky těla a duše bylo manželství: caro tua, coniunx tua — tvé tělo je tvá žena. On Care to Be Had for the Dead, section 5

19 J.A.K. Orbis Sensualium Pictus : Lidskost
Lidé jsou stvořeni (učiněni) ke společným výhodám; proto mají býti lidští. Buď příjemný a milý ve tváři (1), vlídný a zdvořilý v povahách [obcování] a způsobech (2), přívětivý a pravdomluvný ústy (3), vroucí a upřímný v srdci (4)! Miluj a tak milován budeš! Z toho pojde obapolné přátelství (5) jako u hrdliček (6), svorné, krotké a z obou stran laskavé. Divní (nevrlí) lidé jsou nevraživí, zasmušilí, nezpůsobní, hádaví, hněviví (7), ukrutní (8) a nesmiřitelní, podobnější vlkům a lvům nežli lidem a mezi sebou nesvorní; proto se bijí (potýkají) zbraní (9). Závist (10) jiným zle přeje, a hubí se sama.

20 J.A.K. Orbis Sensualium Pictus : Mravouka
Život tento jest cesta neboli rozcestí, podobné písmenu pythagorskému Y, jehož levá stezka jest široká (1), pravá úzká (2); ona jest (cesta) nepravosti (3), tato ctnosti (4). Pozoruj, mládenče (5)! Herkula následuj! Zanech levé, nepravost v ošklivosti měj! Pěkný mívá příchod (6), ale hanebný a propastný východ (7). Kráčej pravou, jakžkoli trnovitá (8)! Žádná cesta není neschůdná ctnosti. Následuj, kam tě ctnost vede, skrze úzkosti (těžkosti) k oslavení, k hradu (svatyni) slávy (9). Cesty prostřední se drž a pravé stezky, tak nejbezpečněji půjdeš! Střez se, abys nevykročil z pravé (cesty) [doprava] (10)! Náruživosti, koně divého (11), na uzdě měj (12), abys po hlavě nespadl! Chraň se, abys nepřišel na levou (13) z oslovské lenivosti (14), nýbrž pokračuj stále i usiluj k cíli! Tak věnce dosáhneš (ověnčen budeš) (15).

21 ? …ergo sum tedy JSEM dubito pochybuji,
si enim fallor jestliže se mýlím, cogito myslím, sentio cítím, video vnímám, promitto slibuji, tedy JSEM ?

22 Člověk je… Aurelius Augustinus (†430): čl – grande profundum
Tomáš Akv. (†1274): čl – rod zcela zvláštního rázu, „horizont a rozhraní duchovní a tělesné přírody“ Cusanus (Mikuláš z Kusy/Kusánský, †1464): homo non vult esse nisi homo (čl nechce být ničím jiným než člověkem – cesta k přirozenosti, řádu), B razič mincí, čl směnárník, odhadující jejich cenu. Čl v sobě nese vše, vše může poznat. Nekonečnost (prostorová a časová) světa pouze myšlená, nikoli prožitá.

23 Co je člověk v nekonečnu?
Blaise Pascal ( ): le silence éternel de ces espaces infinis m´effraie (věčné mlčení těch nekonečných prostorů mě děsí): omezenost, nedostatečnost, nahodilost člověka, nekonečně velké a nekonečně malé, „kolik říší o nás neví“, „qu´est ce qu´un homme dans l´infini?“ (co je čl v nekonečnu?), nous sommes quelque chose, et ne sommes pas tous (jsme něco a nejsme vše), čl je myslící třtina (un roseau pensant). Vesmír o tom neví nic. Čl poznává vztah mezi světem a sebou samým. Pascalova osamělost větší a obtížněji překonatelná než Augustinova: pracuje se na novém obraze světa, ale nestaví se nový světový dům. V nekonečnosti nelze činit příbytek. Žijeme v nezobrazitelném světě.

24 Člověk jako prostor myšlení a lásky
Baruch Spinoza ( ): přijetí nekonečnosti – a zbavení její strašlivosti. Nekonečná substance (nekonečná natura naturans, Bůh) – nekonečně mnoho atributů, čl poznává: rozprostraněnost, myšlení a to, že miluje: miluje sebe samu a miluje se v člověku. Čl je bytost, v níž Bůh miluje sebe sama. Čl přijímá bezpřístřešnost, bezsvětovost, protože může poznat, že má smysl; svět a čl jsou spojeni.

25 Člověk jako první rozmluva přírody s Bohem
J. W. Goethe ( ) – „Spinozův dědic“ – odhodlán žít v míru s celým světem, ale osamělosti vystaven ve svém nitru: čl je „první rozmluvou, kterou vede příroda s Bohem“, přesto slyší uchem Werthera: „hlas zcela do sebe zapuzeného, sebe sama postrádajícího a nezadržitelně se propadajícího stvoření“.

26 Tázání člověka jako tázání po lidství
I. Kant ( ) – vyžaduje od čl sebepoznání Co mohu vědět? Co mám činit? V co smím doufat? Co je člověk? Existuje filosofie školská a filosofie podle pojetí světového (in sensu cosmico) – to je věda o posledních účelech lidského rozumu, věda o nejvyšší maximě používání našeho rozumu. Její obor působnosti vyznačují otázky: Co mohu vědět? → metafyzika Co mám činit? → morálka, etika V co smím doufat? → náboženství Co je člověk? → antropologie (na ní lze převést ostatní ot.: Co je to za bytost, která může vědět, má činit, smí doufat?)

27 Cesta k postmodernímu tázání po lidství
G. W. F. Hegel ( ) – nejradikálnější odklon od antropologického tázání – myšlenkový systém, který vedl k „vyvlastňování konkrétní lidské osoby a konkrétního lidského společenství ve prospěch světového rozumu“. Abstrakce Čl – princip, v němž světový rozum dospívá ke svému dokonalému sebevědomí. Snaha o nový světový dům pro člověka v čase, dějinách. „V každém člověku je světlo a život, je vlastnictvím světla; a není osvětlován světlem, jako temné těleso, které jen trpí cizí zář, nýbrž rozhořívá se jeho vlastní zápalná látka, a je vlastním plamenem.“ (z mládí) citace: Buber, Problém člověka, s. 41.

28 Tři velké antropologické systémy
Aristotelés: kosmologický (domov pro čl antického, svět věcí, čl věcí mezi věcmi) Tomáš Akv.: teologický (domov pro čl křesťanského středověku) Hegel: logologický (nikdy se nestal skutečným domovem pro moderního čl)

29 Podstata člověka v jednotě s druhým
L. Feuerbach ( ): principem nikoli absolutní, tj. abstraktní duch, nikoli abstraktní rozum, ale skutečná a celá podstata čl. Počátkem filosofování není poznání (jako u Kanta), ale člověk. Nikoli individuum: „Jednotlivý člověk pro sebe v sobě nemá podstatu člověka, v sobě ani jako morální, ani jako myslící bytosti. Podstata člověka je obsažena jen ve společenství, v jednotě člověka s člověkem – jednotě, která se ale opírá jen o realitu rozdílu mezi Já a Ty.“

30 Počátky postmoderního tázání po člověku
Søren Kierkegaard ( ) - přezdívaný Sokrates z Kodaně – ovlivnil fenomenologickou antropologii v jejím individualismu, považován za zakladatele existencialismu Témata – stavy existence, elementy pobývání „před Bohem“: úzkost, odcizení, vina, strach, zoufalství, rozhodnutí, smrt, spasení; myšlení může být prověřováno pouze existencí myslícího člověka; víra je pravá, pokud má základ a osvědčení v existenci věřícího, musí být závazná, je to životní vztah (k uvěřenému)

31 Jedinec jako otevřený systém
Søren Kierkegaard: existence je přechod od možnosti v duchu ke skutečnosti v celistvosti osoby stát se jedincem, ale pouze jako předpoklad pro navázání vztahu s absolutnem; jedinec jako otevřený systém; jedinec, který vybředne z davu (unikne jeho vlivu), se stává pravdou. Dav (obecné, neosobní, beztvaré, bez tváře) je nepravdou. „Každý si má jen obezřetně začínat s ‚druhými‘ a bytostně mluvit jen s Bohem a se sebou samým.“ čl nevnímá jako izolovanou bytost, ale v jeho vztahu s absolutnem (x k absolutnu), vztah osobní, absolutno osobou – teologická antropologie

32 Počátky postmoderního tázání po člověku
Friedrich Nietzsche ( ) – člověk jako problematická bytost v centru úvah o světě (celoživotní téma) „Jak se člověk může znát?“– „Je temnou a zastřenou věcí.“ Je „dosud nevymezené zvíře“, výstřední zvířecí druh. Následkem „násilného odtržení od zvířecí minulosti“ trpí sám sebou, problémem svého smyslu. To je začátek, přechod, ve skutečnosti je člověk „takřka embryem člověka budoucnosti“ – prvého rodu člověk. „Člověk je čímsi tekutým a tvárným – lze z něj udělat, co kdo chce.“ Život je „vůle k moci“ (sr. Schopenhauer: vůle k životu), nikoli askeze.

33 Nietzsche: člověk je zvíře odrostlé zvířecímu světu
člověk je zvíře, které smí slíbit – je spojen s budoucností, za něco ručí. „Neodvozujeme už člověka z ‚ducha‘, umístili jsme ho zpět mezi zvířata.“ Čl je nemocí země. člověk není cíl, ale most, cesta, velký příslib člověk nemá slibovat druhým plnění povinností, ale sám sobě naplnění člověka Bůh je mrtev – čl se nedokáže ze své osamělosti vztahovat k Bohu Problematika lidského života se mu stává vlastním / základním obsahem filosofování. Nové (návrat k Empedoklovi): chce chápat člověka geneticky, jako zvíře odrostlé zvířecímu světu. N. je „mystikem osvícenství“.

34 Počátky postmoderního tázání po člověku
Max Scheler ( ) „Jsme první věk, v němž se člověk sobě stal zcela a beze zbytku ‚problematickým‘; v němž už neví, co je, zároveň ale také ví, že neví.“ Bezmoc ducha: duch ve své čisté formě je bez jakékoli moci, nechává si dodávat energii životními pudy – čl sublimuje svou pudovou energii v duchovní schopnost. Schelerův čl rozpolcen na ducha a pudy, nemocný čl. Mezi homo faber a zvířetem neexistuje podstatný rozdíl, neboť inteligenci a schopnost volby je třeba přisoudit i zvířeti; teprve principem ducha, který je absolutně nadřazen veškeré inteligenci, je založeno zvláštní postavení člověka. Rozhodující rozdíl mezi čl a zvířetem: sebevědomí. dílo „O věčném v člověku“ (1921), „Místo člověka v kosmu“ (1928, v čj 1968, předmluvu J. Patočka: s. 5-41)

35 Počátky postmoderního tázání po člověku
Edmund Husserl (1859, Prostějov, Morava / Rakousko-Uhersko – 1938, Freiburg, Německo): nezabýval se antropologií, pouze 3 věty v Krizi evropských věd (1936): největším historickým fenoménem je lidstvo bojující o porozumění sobě samému „Stane-li se čl ‚metafyzickým‘, specificky filosofickým problémem, jde o něho jako o rozumovou bytost.“ Lidský rozum lze chápat jen ve spojení s nerozumem. „Lidství v univerzálním pojetí je svou podstatou lidským bytím v generativně a sociálně spjatých lidstvech.“ Bytnost čl nelze najít v izolovaných jedincích. Husserl: Žid vyrostlý v německé kultuře, 1876 maturoval na německém gymnáziu v Olomouci, pak studia v Lipsku a ve Vídni, setkává se s Masarykem, studuje Brentana, habilituje 1887 v Halle, 14 let zde působí. Rovněž v r se žení a nechává se pokřtít v evangelické církvi založil Freiburskou fenomenologickou společnost. Jeho první asistentkou byla pozdější řeholnice Edith Stein, o rok později od r Martin Heidegger, který nastupuje 1928 na jeho místo. Někteří Husserlovo žáci: Eugen Fink, Roman Ingarden, Jan Patočka. Kromě svých bezprostředních žáků Husserl ovlivnil např.: M. Schelera, R. Carnapa, M. Merleau-Pontyho, E. Lévinase.

36 Počátky postmoderního tázání po člověku
Martin Heidegger ( ) osamělec, který se vztahuje sám k sobě, ke svému bytí, Dasein, monolog. Čl „autentického“ pobytu = čl bytí sebou, odhodlanost k sobě samému; neumí skutečně žít s člověkem, ale žije jen se sebou samým, je uzavřený systém. Ani na nejvyšším stupni „bytí sebou“ nepřekračuje „pečující spolubytí s druhými“. (Kritika: Čl, který předmětem mé pouhé péče, není Ty, nýbrž On/a. Z „ono se“ vysvobozuje pravá sounáležitost.) „Každý má bytostně mluvit jen se sebou samým.“ (sr. Kierkegaard) – ve smyslu každý může bytostně...

37 Počátky postmoderního tázání po člověku
Heidegger: „Žádná doba toho nevěděla tolik a tak rozličného o člověku jako ta dnešní ... Ale také žádná doba nevěděla méně, co je člověk, než ta dnešní.“ Heideggerův člověk na okraji bytí je velkým krokem od Kierkegaarda směrem k propasti, kde začíná nicota. (M. Buber) Viz Buber, M. Problém člověka, s. 115.

38 M. Buber: Já a ty základní slova Já-Ty, Já-Ono
základní slovo Já-Ty: Já je zde osoba, uvědomuje si sebe sama jako subjektivitu základní slovo Já-Ono: Já je zde individualita, uvědomuje si sebe sama jako subjekt (který zakouší a užívá Ono) žádný člověk není čistou osobou, žádný čistou individualitou individualita se odlišuje od jiných individualit (duchovní forma přírodní oddělenosti) subjektivita vstupuje do vztahu k jiným osobám (duchovní forma přírodního sepětí)

39 M. Buber: Já a ty 3 sféry, v nichž se buduje svět vztahu: KOSMOS – ERÓS – LOGOS povinnosti a závazky máme vůči tomu, co je cizí – konečná odpovědnost vztah lásky k důvěrnému příteli, k Ty – nekonečná odpovědnost

40 M. Buber: Já a ty moment setkání ve vztahu není „zážitkem“, zde se s člověkem něco stává člověk se setkává s Ty, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu není žádný předpis k setkání není žádný předpis k uskutečňování smyslu smysl nemůže být zachován, ale jen osvědčován činem, vtělován do života

41 „Jsem naprosto závislý“
M. Buber: Já a ty paradox života: „Jsem naprosto závislý“ a „Záleží na mě“ úkol: žít obojí najednou

42 Člověk jako cizinec a bytost revoltující
L'Étranger Le Mythe de Sisyphe L'Homme révolté (Alber Camus)

43 Video z předávání Nobelovy ceny

44 Marcelova „konkrétní filosofie“
Milovat druhého znamená říci mu: Ty nezemřeš. Být a mít, Lidé proti lidskosti, Homo Viator (Gabriel Marcel)

45 Co je člověk? objekt → naturalismus subjekt → idealismus

46 Def.: „jednotlivost duchovního řádu“
Osoba Def.: „jednotlivost duchovního řádu“ Boethius: „Persona est naturae rationabilis individua substantia.“ Boethius: „Osoba je individuální substance racionální přirozenosti.“

47 „Le cultivateur“ rozsévač, pěstitel

48 Objevitelnost bytí osoby
teoreticky? empiricky? logicky? fenomenologicky? hermeneuticky? dialogicky? Kdy se mi objeví „bytí osoby“? Když mám vytvořenou teorii osoby (náhled, názor na to, co je osoba)? Když mám (jakkoli mnoho) empirická data o člověku (měřitelná data)? Mohu logickým úsudkem zjistit, co je bytí osoby? Odhalí se mi osoba jako fenomén? Mohu člověka poznat skrze výklad – jeho projevu (v nejširším smyslu)? Jsem schopen vnímat a poznávat bytí osoby při vzájemném dialogu?

49 Úkol být osobou Nezničitelnost osoby
Neinstrumentalizovatelnost osoby (ne/-zne-/-po-/užitelnost, nemanipulativnost) Předchůdnost → odpovědnost za: Tvořivost osobního bytí

50 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu
Potvrzení „hodnoty“ o sobě a pro ni samu je možné jen ve vztahu dvou osobních subjektů: osobní já vůči osobnímu ty, nikoli pro mě (pro já) – axiologická odpověď lásky (osobní a svobodné potvrzení ty), potvrzení v konkrétním osobním bytí. Opak: popření druhého, neuznání jeho osobní hodnoty, odmítnutí navázat osobní vztah. Moc a vlastnění.

51 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu
Dva základní negativní přístupy k osobě, kdy se osoba objektivizuje: Konfliktnost: násilí, nenávist, agresivita,… Lhostejnost: druhý jako zákazník, klient, číslo, případ, … - nikoli jako osobní bytí

52 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Zrod, počátek vztahovosti.
Psychologický poznatek: dítě reflektuje nejdříve osobně (vztah k matce, k pečujícímu), teprve následně ne-osobní svět (svět věcí). Dítě navíc na počátku personifikuje všechny věci (prvotnost personálního vztahu). Prvotnost ty před já: díky zkušenosti s ty se rodí já (matka – dítě, darující se ty).

53 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Jakým způsobem?
Druhý se otevírá skrze sebesdělování a sebezjevování (základů, svobody) – lze přijmout jen důvěrou (vírou) / ochota víry a důvěry (v-, komu). Zde, v osobní sféře, vytváří vědění a vůle jednotu – více vědění umožňuje více ochoty být pro-; poznání ústí do vůle, vůle ústí do poznání.

54 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu
Paradox „Exodu“: Čím více překračuje člověk takto sám sebe, tím více uskutečňuje sebe sama (svou identitu): čím více je darem, tím více existuje. A naopak: Čím více člověk hledá sebe sama v sobě (uzavření), tím více se ztrácí sobě samému, od-cizuje, tím více ne-existuje. R. Guardini: „Nur das Selbst kann selbtlos sein.“ V tomto smyslu druhý není jiný. V případě absolutního Ty není ani druhý ani jiný.

55 Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu
Samota a společenství Radiálně osamocená osoba neexistuje. Osobní bytost je ontologicky intencionální. Lidská osoba nejen ze samoty, ale také ze společenství. Je třeba rozlišovat „societas“ od „communitas“ (společenství). Cílem „societas“ je dobro lidí, cílem „communitas“ jsou osoby jako takové.

56 Odkazy k tématu A biographical portrait of Jacques Derrida. The film also follows Derrida during a trip to South Africa where he visits Nelson Mandela's former prison cell and discusses forgiveness with university students. Derrida states that his own childhood experiences with anti-Semitism have heightened his sensitivity to racial issues. Archer, Margaret Scotford. Being human: the problem of agency [online]. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 2000 [cit ]. Dostupné z: Buber, Martin. Problém člověka. 1. vyd. Praha: Kalich, s. ISBN X. Buber, Martin. Urdistanz und Beziehung. 4., verb. Aufl. Heidelberg: Schneider, © s. Beiträge zu einer philosophischen Anthropologie / Martin Buber; I. ISBN Carruthers, Peter. Introducing persons: theories and arguments in the philosophy of mind [online]. London: Routledge, 1995, ©1986 [cit ]. Dostupné z: Coreth, Emerich. Co je člověk?: základy filozofické antropologie. 2. vyd. Praha: Zvon, 1996, s. Studium; sv. 47. ISBN

57 Odkazy k tématu Debate Noam Chomsky & Michel Foucault - On human nature [s titulky] DERRIDA, Jacques : Sbohem. Řeč nad hrobem Emmanuela Lévinase (čas. Reflexe č. 15, r. 1996) Dubský, Ivan a Kouba, Pavel, ed. Per viam: stati a eseje. Vyd. 1. Praha: Torst, s. ISBN Egonsson, Dan. Dimensions of dignity: the moral importance of being human. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, x, 256 s. ISBN

58 Odkazy k tématu Haupt, Andreas. Der dritte Weg: Martin Bubers Spätwerk im Spannungsfeld von philosophischer Anthropologie und gläubigem Humanismus. München: Utz, © s. ISBN Hejdánek, Ladislav. Setkání a odstup. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, s. Oikúmené; sv ISBN Hogenová, Anna. Jak pečujeme o svou duši?. Vyd. 2., upr. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, s. ISBN Horyna, Břetislav. Počátky filosofické antropologie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. Torzo. ISBN

59 Odkazy k tématu Ich denke, also bin ich Ich?: das Selbst zwischen Neurobiologie, Philosophie und Religion. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, [2011]. 221 s. Religion, Theologie und Naturwissenschaft = Religion, theology, and natural science; Band 14. ISBN Jackson, Michael. Between one and one another [online]. Berkeley: University of California Press, ©2012 [cit ]. Dostupné z: Klein, Terrance W. The nature of the soul: the soul as narrative [online]. Farnham, Surrey, England: Ashgate, Ashgate new critical thinking in religion, theology, and biblical studies [cit ]. Dostupné z: Kružík, Josef, ed. a Novotný, Jaroslav, ed. Nietzsche a člověk: kořeny filosofické antropologie v myšlení Friedricha Nietzscheho. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, s. Agora; 1. ISBN Lévinas, Emmanuel. Hors sujet. Paris: Librairie générale française, 1997, © s. Biblio essays. ISBN

60 Odkazy k tématu Liessmann, Konrad Paul. Hodnota člověka: filosoficko-politické eseje. 1. vyd. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, s. Knihovna Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97; sv. 12. ISBN MARCEL, Gabriel. matematicky vyjádřeno: kdo jste dle G. M. Marek, Jakub. Kierkegaard - nepřímý prorok existence: filosofickoantropologická studie Kierkegaardova obrazu lidství. Vyd. 1. Praha: Togga, s. Vita intellectiva. ISBN Mitchell, Joshua. Plato's fable: on the mortal condition in shadowy times [online]. Princeton: Princeton University Press, ©2006. New forum books [cit ]. Dostupné z: Nejeschleba, Tomáš a kol. Pojetí člověka v dějinách a současnosti filosofie. II., Od Kanta po současnost. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. ISBN NIETZSCHE: Radostná věda (“Potřeštěný člověk” - text)

61 Odkazy k tématu Novotný, Jaroslav, ed. a Benyovszky, Ladislav. Časovost a smrtelnost. I., Studie k časové konstituci lidské existence. Vyd. 1. Praha: Togga, s. Scholia. ISBN Pascal, Blaise. Myšlenky. Praha: Bohuslav Hendrich, s. Bibliotéka Henriada; č Pelcová, Naděžda. Filozofická a pedagogická antropologie. Vyd. 1. Praha: Karolinum, s. ISBN Pelcová, Naděžda. Vzorce lidství: filosofické základy pedagogické antropologie. Vyd. 2., přeprac. a rozš., V Portálu 1. Praha: Portál, s. ISBN POLÁKOVÁ, Jolana. Myšlenkové tvoření. Filosofie dialogu. Možnosti transcendence. POLÁKOVÁ , Jolana: Morální vývoj osobnosti: 1. část ; 2. část (vlevo dole - dokončení textu) Prokešová, Miriam. Dítě v nás: filosoficko-pedagogické pojetí dětství a dítěte. 2., upr. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, s. ISBN

62 Odkazy k tématu Scheler, Max. Můj filosofický pohled na svět. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, s. Moderní myšlení. ISBN Sokol, Jan. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Vyd. 2. Praha: Portál, s. ISBN Stables, Andrew. Be(com)ing human: semiosis and the myth of reason [online]. Rotterdam: Sense Publishers, Educational futures: rethinking theory and practice; v. 56 [cit ]. Dostupné z: VRÁNA, Karel. Dialogický personalismus. Praha: Zvon, ISBN Weinstone, Ann. Avatar bodies: a tantra for posthumanism [online]. Minneapolis, MN: University of Minnesota Press, ©2004. Electronic mediations; v. 10 [cit ]. Dostupné z: Wilwert, Patrick. Philosophische Anthropologie als Grundlagenwissenschaft?: Studien zu Max Scheler und Helmuth Plessner. Würzburg: Königshausen & Neumann, © s. Trierer Studien zur Kulturphilosophie. Paradigmen menschlicher Orientierung; Bd. 17. ISBN

63 Odkazy k tématu Rodíme se dobří, nebo zlí?:
S mikročipovou kontrolou v našem těle - budoucnost člověka? Na co bychom neměli zapomínat při veškeré nejmodernější péči:


Stáhnout ppt "Člověk Zuzana Svobodová."

Podobné prezentace


Reklamy Google