Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační.

Prezentace na téma: "Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační."— Transkript prezentace:

1 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 Politologie a mezinárodní vztahy Hlavní směry politického myšlení

2 Cíl přednášky Cílem je seznámit studenty se základními politicko-filosofickými proudy. Představeni budou hlavní teoretikové společenské smlouvy, francouzského osvícenství, konzervatismu, analýzy modernity, frankfurtské školy, realismu, kritického racionalismu i liberalismu a jejich myšlenky.

3 Teoretikové společenské smlouvy (T. Hobbes, J. Locke) Náboženská reformace 16. století přinesla Evropě období náboženských válek. Významní myslitelé té doby byli postaveni před otázku, jak zajistit mírové soužití společnosti v situaci, kdy proti sobě stojí nesmiřitelné náboženské doktríny nárokující si řídit lidský život a slibující spásu. Thomas Hobbes (1588 - 1679) kritizoval tradiční aristotelovskou či ciceronsko- republikánskou politickou filosofii. Jeho východiskem bylo zjištění, že neexistuje dobro a zlo nezávisle na lidských jedincích - pro každého je dobré to, co je u užitečné a příjemné, a špatné to, co mu škodí a nelíbí se mu. Stav bez státní moci je stavem přirozeným – stav přirozené rovnosti, právo užívat všeho přírodního bohatství, které je tak společným vlastnictvím všech -> přirozený stav válkou všech proti všem. Dvěma základními příčinami války v přirozeném stavu jsou tak pud sebezáchovy (chtivost) a touha po uznání a slávě.

4 Teoretikové společenské smlouvy (T. Hobbes, J. Locke) Politická teorie Johna Locka (1632-1704) je považována za jeden ze základních stavebních kamenů liberalismu. Podle Locka se lidé rodí svobodni a rovni. Jejich přirozeným právem je svobodně nakládat se svou osobou a majetkem. Toto právo je Lockem formulováno jako právo vlastnické, neboť člověk je přirozeným vlastníkem svého života, svobody a jmění. Přirozený zákon, který člověk odhaluje svým rozumem, svěřuje člověku jak vlastnické právo na sebe, svou svobodu a majetek, tak povinnost respektovat stejné vlastnické právo druhých. Protože vlastníme svou osobu a její činnost, máme právo touto činností získávat z přírody věci pro uspokojení našich potřeb. Prvním kritériem legitimity přisvojení si něčeho je proto to, že to smísíme se svou prací. Druhou podmínkou ovšem je, že po takovém přivlastnění zbude v přírodě dost pro uspokojení potřeb ostatních. Třetí podmínkou je to, že to, co si přisvojíme, musíme spotřebovat, tj. nesmí se to v našem vlastnictví zkazit. Locke formuluje v této souvislosti také myšlenku o tom, že zdrojem hodnoty všech věcí pro člověka je z devíti desetin lidská práce a jen z jedné desetiny příroda.

5 Francouzské osvícenství (Montesquieu, Rousseau) Hlavním dílem Charlese-Louise de Secondat Montesquieho (1689-1755) je O duchu zákonů - zkoumá zákony lidského chování tak, jak se projevují v různých společenských formách soužití. Nejistota přirozeného stavu vede lidi k uznání pravidel vzájemnosti či symetrie práv a povinností, které se po svém pozitivně-právním uznání (tj. po ustavení do podoby veřejně uznaných zákonů) stávají zárukami míru a bezpečí. Vedle despocie, která je nelegitimní formou vlády, odlišuje M. dvě legitimní formy vlády - feudální monarchii, založenou na moci panovníka, šlechty a duchovenstva a republiku svobodných občanů. Obchod nastoluje mír mezi lidmi a odvrací je od válečných vášní - učí je respektovat a oceňovat rozmanitost kultur i jednotlivců. Každá moc, která není bržděna, omezována, kontrolována a vyvažována mocí jinou, má sklon ke své absolutizaci a zneužívání. Zákonnost vlády - její rozumná umírněnost - je zajištěna tím, že jedna moc brzdí a omezuje druhou.

6 Francouzské osvícenství (Montesquieu, Rousseau) Jean-Jacques Rousseau (1717-1778) se proslavil svou nostalgickou kritikou civilizace jako otroctví a nerovnosti a idealizací před-civilizačního stavu člověka. Rousseau rozlišuje dva druhy nerovnosti - nerovnost fyzickou neboli přirozenou, spočívající v síle tělesné i duševní a nerovnost morální, politickou či občanskou, spočívající v rozdílech moci, bohatství, uznání. Ve stavu přirozené nerovnosti zaujímá místo zákonů a morálky soucit jako ztotožnění s trpícím, naopak ve stavu občanském převládá rozum. Vývoj od první nerovnosti ke druhé začíná ustavováním soukromého vlastnictví, které přivádí do života lidstva zločin a násilí, neboť ruší stav nevinnosti, v němž plody země patří všem a země sama nikomu. Soukromé vlastnictví přináší práci a bídu jedněch a zahálku a bohatství druhých. „Člověk se rodí svobodný a všude je v okovech” Společenskou smlouvou, jež je asociací předtím nezávislých jednotlivců, vzniká obec. Jejím ustavením každý ze členů odcizuje svá práva ve prospěch celku.

7 Počátek konservatismu (Burke) Burke vnímá svobodu jako historicky vzniklou výsadu, která je vždy omezena závazky. Svoboda jako princip tak nemůže být posledním měřítkem, ale záleží na tom, v jakém vztahu je v konkrétní situaci k jiným hodnotám a dobrům, a teprve podle toho můžeme říci, je-li chvályhodná, nebo zavrženíhodná. Vláda není ustavena na základě přirozených práv, jež mohou existovat a skutečně existují v naprosté nezávislosti na ní. Tato práva se vyznačují mnohem větší jasností a mnohem vyšším stupněm abstraktní dokonalosti - jenomže jejich abstraktní dokonalost je jejich praktickou vadou. Mají-li lidé právo na všechno žádají všechno a nezískají nic. Vláda je mechanismem lidské moudrosti sloužícím zabezpečování lidských potřeb. Měřítkem tak nemůže být rozum jednotlivého člověka ale jakýsi kolektivní mezigenerační rozum společenství. V morální a politické oblasti se proto nedají činit žádné objevy a nové není lepší než staré, nýbrž je tomu právě naopak - nejmoudřejší je držet se vyzkoušených receptů vtělených ve zvycích a zavedených předsudcích.

8 Analýza modernity (K.Marx, M.Weber) Marx a Weber definovali moderní dobu jako takovou sociální formu, v níž se vztahy osobní závislosti, které charakterizovaly předmoderní společnost, proměnily ve vztahy závislosti zprostředkované neosobním způsobem – u Marxe se toto zprostředkování děje skrze zboží a peníze, u Webera skrze formální byrokratické vztahy. Když Marx vysvětluje sociální změnu, obrací se ke sféře materiální produkce a materiálních (třídních) zájmů. Komunistická společnost má být společností, která nebude charakterizována panstvím jedné třída nad druhou, ale svobodným rozvojem všech jedinců, jejichž individuální rozvoj je podmínkou rozvoje všech. Oproti Marxovi (historický dialektismus) netvrdí Weber, že kapitalismus a industrializace jsou příchodem moderní společnosti. Weber říká, že to jsou jedny z projevů procesu racionalizace. Dva druhy racionality: účelová racionalita (dosáhnutí cíle určitými racionálními prostředky) a hodnotová racionalita (jednání je vedeno vírou v hodnotu jednání samotného, etické motivy).

9 Frankfurtská škola (Jurgen Habermas) Sociálně filosofická škola, soustředěná v roce 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Její program byl postaven na tzv. „kritické teorii společnosti". Stoupenci byli inspirováni Marxem a hegelovskou dialektikou, očekávají překonání kapitalistické společnosti. Na rozdíl od teorie a zejména praxe marxismu však kritická teorie zdůrazňuje individualitu člověka proti masovosti i abstraktním analýzám, které podřizují subjekt objektu a zvláštní obecnému. Habermas k rozlišení veřejného od soukromého dochází v důsledku rozpadu tradičních feudálních institucí a nástupu byrokratického státu – nastává rozdělování financí → veřejný rozpočet x soukromé finance vladaře (už ne dohromady) → „materializace veřejných institucí“ ↔ změna ekonomické struktury, rozvoj trhu a tržního hospodářství → změna ve sféře komunikativní → občanská společnost x veřejná moc, veřejná sféra. Občanskou společností se myslí ekonomická sféra (charakterizována rozvojem trhu, informace jsou prostředkem politické komunikace, tisk začíná sloužit zájmům vrchnosti (panovníka, státu) → vzniká publikum = = vrstva měšťanů coby občanská veřejnost jako protihráč státu samotného (→ kriticky uvažující publikum – sféra soukromých osob → soukromá oblast x sféra veřejné moci.

10 Realismus v politickém myšlení 20. st. (C. Schmitt) „POLITIČNO“ – nelze založit na optimistické přirozenosti člověka (konzervativní pesimistická antropologie → nebezpečná přirozenost člověka). Politično je založeno na nepřátelství → odtud pak dichotomie přítel vs. nepřítel. Vztah přítel/nepřítel zakládá politickou sféru jako autonomní oblast (politický nepřítel nemusí být morálně špatný nebo nepřijatelný, ale je jen jiným = nebezpečným pro můj životní styl, není to můj osobní ale politický nepřítel. Toto se vyskytuje především v mezinárodních vztazích (je zde přítomna možnost války) a taky uvnitř státu se tento konflikt nalézá během občanské války (v jinak pacifikovaném státě). Politický stav je charakterizován možností války (= základ politické sféry). Cílem státu je zajistit mír, bezpečnost a řád; tj. normální situace (≠ přirozený stav). Stát musí rozpoznat vnitřního nepřítele a antisystémové síly, tehdy pak musí stát – suverén nastolit výjimečný stav. Decizionismus – stát je suverénem, jako suverén tvoří právo (= decize). Suverén rozhoduje o výjimečném stavu (=suspenzace normálních pravidel)

11 Konservatismus a tradice ve 20. století (Oakeshott) Existují 3 zkušenostní mody: – Historie – předmětem historického chápání jsou minulé události, není pro praktické použití – Věda – předmětem a cílem vědy je dosažení obrazu světa – zobecnitelné znalosti – zákony – Praxe – je světem každodenní zkušenosti (zde patří i politika) Filozofie hlídá hranice mezi těmito třemi mody, tj. zasahování jednoho do druhého a sama nepatří do žádného. POLITIKA je jednou z lidských aktivit a politická aktivita (jako i jiné lidské aktivity) vyžaduje znalost – ta se kumuluje a vede ke zlepšení aktivity. Oakeshott rozlišuje 2 druhy znalostí: – Praktická znalost (řízení auta) – nelze shrnout do „kuchařky“ = tradiční znalost – Technická znalost – může být shrnuta do nějakých pravidel Kritika racionalismu v politice, který tradiční znalostí opovrhuje a věří ve znalosti technické.

12 Kritický racionalismus-otevřená společnost (Popper) Představitel kritického racionalismu, původem rakouský filozof Popper (1902-1994) se zabývá především analýzou problému otevřené a uzavřené společnosti. Proslul kritikou uzavřené společnosti, historicismu (názoru, že dějiny se řídí objektivní zákonitostí, podle které je možné prorokovat budoucí vývoj) a organické koncepce státu. Otázku: „Jak můžeme zaručit, aby vládci byli dokonalí?“ pokládá za omyl. Podle Poppera směřuje naše civilizace k lidskosti, rozumovosti, rovnosti a svobodě. Podle něj je nutné se ptát po tom, jak lze „minimalizovat škody, jež mohou špatní vládcové způsobit“. Svůj útok vede na Platóna, Hegela a Marxe jako teoretiky těchto negativních tendencí. Své myšlenky pak zachytil v dílech Otevřená společnost a její nepřátelé I, II (1945) a Bída historismu. Uzavřená společnost je společnost žijící pod vlivem různých tabu, pod vládou tradice, společnost, která ne vždy plně rozlišuje zákony přírodní a zákony právní (nerozlišování konvenční či zvykové pravidelnosti života ve společnosti od pravidelností, které nacházíme v přírodě). Otevřená společnost je společností, v níž se jednotlivci musí rozhodovat osobně. V otevřené společnosti mnozí její příslušníci usilují o společenský vzestup a chtějí zaujmout místo jiných příslušníků.

13 Obrana svobody, koncepty svobody (Hayek, Berlin) Isaiah Berlin - Negativní svoboda – klasická liberální svoboda, „nezasahování“, mít prostor; Berlin definuje jako „svobodu od něčeho“ X Pozitivní svoboda = „svoboda k něčemu“, „veřejná autonomie“ – dát si sám zákony – podílet se na vládě, vyplývá z přání individua být vlastním pánem. Friedrich August von Hayek - Důraz na: individuální svobodu (jako základní hodnotu západu), negativní svobodu, maximální možnou minimalizaci donucení. Svoboda se nachází v mezilidských vztazích – předpokladem je proto existence soukromé sféry, kde nesmí nikdo zasahovat → tomu se zabraňuje obecnými pravidly spravedlnosti; svoboda není jen to všechno dobré; negativní koncepce svobody – vše co není zakázáno je povoleno, pravidla mají být negativní → něco zakazovat, ne přikazovat (!); donucení je špatné, zbavuje člověka lidství a nutí dělat něco co nechce. Monopol moci má stát a svobodná společnost se snaží minimalizovat rozsah donucení. Otázka spravedlnosti nemá smysl, protože snahy o ustavení sociálně spravedlivé společnosti vedou ke zničení individuální svobody. Takové snahy vyžadují všeobecný konsensus pro realizaci distribuce.

14 Nová vlna liberalismu (Rawls, Nozick) John Rawls: Teorie spravedlnosti – největší Rawlsovo dílo. Společnost jako férový systém spolupráce a kooperace mezi sobě rovnými lidmi; je třeba ptát se, jak nalézt principy, které zajistí takové uspořádání. Navazuje na Rousseauovu teorii společenské smlouvy a na Kantovu tradici univerzalistické smlouvy, smlouva však není Rawlsovi cílem, nýbrž metodou, cestou, kterou dojde k obhajobě sociální spravedlnosti a která dává legitimitu vzniklému společenskému řádu. Principy spravedlnosti - Nerovnosti ve společnosti jsou povoleny jen pokud zlepšují pozici té nejhůře postavené skupiny ve společnosti (jde zde o distribuční spravedlnost). Nerovnost je v pořádku do té míry, do které zlepšuje pozici nejméně zvýhodněné skupiny. Nozick: ultraminimální stát vzniká zánikem přirozeného stavu, který ještě panuje mezi „nezávislými“ (pořád jsou ještě samosoudci a toto právo nikam nedelegovali), kterým jsou ve státě práva samosoudců zabavena, ale ne bez kompenzací. Stát poskytuje ochranu. minimální stát = ultraminimální stát doplněný o daňový systém, který zabezpečuje ochranu těch, kteří si to sami nemohou dovolit.

15 Nová vlna liberalismu (Nozick) Společenská smlouva je nezamýšlený výsledek jednání (analogie neviditelné ruky) – stát vzniká jako nezamýšlený důsledek jednání jednotlivců v přirozeném stavu. Jednotlivci by se spojili do „ochranných sdružení“, ale to je nevýhodné – neustálé bytí ve střehu → dělba práce – vznikají prodejci ochranných služeb → ochranné služby budou uplatňovány uvnitř i vně sdružení. Ochranné sdružení si časem vydobude dominantní postavení na určitém území (geografické oblasti) – mezi územími bude hranice. Nebo se taky ochranná sdružení spojí do nějaké „federace“ (ačkoliv zde působí různá sdružení – organizace, existuje jednotný federativní právní systém, jehož jsou všichni součástí – mírové řešení případů, na kterém se všichni dohodli) → vznik společné autority → vznik státu; stát = dominantní ochranná agentura (sdružení) – ne však úplně (nemá monopol násilí), protože existují ještě „nezávislí“, kteří si ještě nekoupili ochranné služby. Z anarchie vyrůstá pod tlakem spontánních seskupení, sdružení vzájemné ochrany, dělby práce, požadavků trhu, různých ekonomik a rozumného osobního zájmu cosi velmi podobného skupině geograficky odlišených ministátů. (ultraminimalistický stát)

16 Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost Název projektu: Inovace magisterského studijního programu Fakulty ekonomiky a managementu Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.2.00/28.0326 Politologie a mezinárodní vztahy Hlavní směry politického myšlení