Hlásná trouba a originální autor Zdeněk Kratochvíl pro Letní školu UFaRu, Nejsem teoretik literatury, ba ani jiného umění, leč doufám v obecnější.

Prezentace na téma: "Hlásná trouba a originální autor Zdeněk Kratochvíl pro Letní školu UFaRu, Nejsem teoretik literatury, ba ani jiného umění, leč doufám v obecnější."— Transkript prezentace:

1 Hlásná trouba a originální autor Zdeněk Kratochvíl pro Letní školu UFaRu, 25. 9. 2016 Nejsem teoretik literatury, ba ani jiného umění, leč doufám v obecnější poučení

2 O čem to bude Slíbil jsem schematické srovnání dvou krajních pojetí autorství: 1.Básník je hlásná trouba, čerpá z inspirace, pracuje s oběžnými motivy. 2.Autor je „nezávislý“ řemeslník textu, nárokuje si odměnu, někdy je také intelektuální až morální autoritou. Člověk si přitom rozpomene na problémy laicizace jazyka na předělu mezi řeckou archaickou a klasickou dobou, jak je popisuje třeba Marcel Detienne. Ale taky na současné problémy typu copyright / copyleft, problémy kolem OSA, problémy „plagiátorství“, problémy kolem hodnocení v akademické sféře... Prostě na opět krajní pojetí autorství: Na jedné straně Michel Foucault (autor jako jedna z funkcí textu) a Roland Barthes (autor je „mrtvý“) – na druhé straně třeba Ludvík Vaculík (romantické pojetí autora, génia) nebo OSA.

3 Pro větší nadhled navrhuji hru, jakousi testovací tezi, opět krajní: Všechno, co se stalo mezi začátkem řecké klasické doby (kolem 480 před n. l.) a koncem 19. století je slepá ulička, zvláště ve filosofii! Nemyslím to úplně vážně, spíš jako podobenství.

4 Dříve (archaická doba)Potom (klasická doba) Viz https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/ACAhttps://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/ACA

5 Dříve (archaická doba)Potom (římskká doba) Viz https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/ACAhttps://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/ACA

6 Napřed tedy máme řeckou archaickou dobu: Nábožensko-magická řeč. Básník jako jeden z článků zprostředkování pravdy (neskrytosti, nezapomenutosti), závislý na entúsiasmu. Sochař pracuje s polotovarem z lomu, cílem je typus, jen okrajově individualita. Bohové jsou popisováni a zobrazováni sice antropomorfně, ale ve stylizované nadsázce. Koncentrická metafora: Skutečnost nás „obklopuje“ (περιέχει, např. Anaximenés B 2). Naše meze vytyčuje „nouze“ (ἀμηχανίη, viz např. Archilochos), záměrnost jednání je způsob, jak se smrtelná bytost snaží prodloužit svůj život. Světu nevládne účel, nýbrž osud, navíc skrze náhodu. Předsokratici píší pro připomínku, navzájem na sebe sice reagují, ale není to dialog. Přívětivě viděno: Je to krásné a zajímavé. Na archaické myšlenky by moderní věda navazovala snadněji a plynuleji než na školní filosofii pozdější antiky, středověku i renesance. Nepřívětivě viděno: Vzniká málo novinek, je to málo rozumné, každý si mele tu svou.

7 Pak klasické novinky: Básně se začnou prodávat jako řemeslná díla autora, dokonce na i objednávku, tedy bez čekání na inspiraci. Ostatně, prý už nejde o pravdu, protože ta se špatně prodává, ale o líbivý klam (Simónidés z Keu). Sochař je individuální umělec, zobrazující také individuální postavy, a to veristicky, časem dokonce s výrazem obličeje, který odpovídá „psychické“ stránce zobrazené situace. Z původně stylizovaných mytologických prvků se stávají „atributy“ božstev. V řečnictví i filosofii se objevuje dialog, ba přímo kult dialogu. Vzniká a stabilizuje se školní filosofická terminologie, později i „originální systémy“. K odkrytí pravdivé skutečnosti míří „teorie“ (θεωρία), „lov pravdy“; po téměř kulové inverzi se skutečnost nachází „v centru“ (mám se prý „soustředit“, meditovat), nakonec v nitru. Všemu vládne intelekt, příčiny a hlavně účel, ale člověk je vyčleněn z přírody, svět je rozpolcený na sublunární a nadlunární oblast. Nakonec se objeví i „subjekt“ a svoboda je nahrazena „svobodnou vůlí“, někdy dokonce „svobodnou vůlí vědomého subjektu“. Na provázání svobody s vůlí a se subjektem asi ještě doplatíme. (Zatím platíme jen za výplodky svobodného sebevědomí autorů.)

8 Samozřejmě máme už před rokem 1900 několik postav, které by se líp vyjímaly v archaické době nebo ve 20. století, protože ruší nadvládu účelu, obnovují jednotu světa, znovu zařazují člověka do přírody: Galileo Galilei, Charles Darwin... Ne náhodou je filosofové málo oblibují.

9 Friedrich Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Před východem slunce: „Znenadání“, toť nejstarší šlechtictví světa, které jsem vrátil věcem, osvobodiv je z rabství pod vládou účelu. (...) Něco málo rozumu, semínko moudrosti, rozhozené od hvězdy k hvězdě, – ano, tento kvas je přimíchán ke všem věcem: ve jménu bláznovství je všem věcem přimíchána moudrost! Něco málo moudrosti, to není vyloučeno. Tuto blaženou jistotu jsem však nalezl na všech věcech: je jim milejší, když nohama náhody – tančí. Ó nebe nade mnou, ty čisté, vysoké! Hle, to je mi tvá čistota, že není věčného pavouka rozumu ani pavučin rozumu: – že tys mi taneční síní pro božské náhody, žes mi stolem bohů pro božské kostky, pro božské hráče!

10 Pluralita kategorií Pro větší rozhled nabízím ještě úvahu o kategorizaci lidských činností: V každé kultuře nacházíme něco, co my nazveme umění, ale jen velice málo kultur samo vydělilo „umění“ jako zvláštní kategorii. Číňané prý nevydělovali ani kategorii „náboženství“ (viz Anne Cheng). Jak je tomu s filosofií? Filosofie jako prostor mezi uměním, náboženstvím a vědou? Tedy tam, kde jsou tyto kategorie ustaveny. Pak se ovšem do filosofie nevejdou presokratici. V pořádku, taky tomu tak neříkali. Cena filosofie však přesto může být ve schopnosti zpochybňovat, především vlastní nauky a pojmy.

11 Tvorba Tvorba je někde mezi hrou a záměrem. Náhoda, nutnost a záměr – karetní hry jako příklad, život. Záměrná práce uvnitř daných mezí (pravidel, přírodních limitací), inspirovaná a provázená náhodou.

12 Na okraj – pokus o smír: Hra a iluze (Henryk Gaiewski): „Není tak moc důležité, zda tvé iluze jsou pravdivé; podstatné je, že je máš, takže můžeš žít!“ Proč si nezahrát hru na to, že umění, filosofie a náboženství jsou různé způsoby ztvárňování iluzí, většinou mimo oblast vědy? (Zatímco věda zkouší nosnost svých iluzí jinak.) Umění jako hra, která s pomocí řemesla zkouší realizaci a účinek iluzí? Metoda (věda) jako testování nosnosti iluzí vůči empirii přírody (a society). Co to dá? On totiž samotný nápad nebo záměr stejně nepodléhá autorským právům, pokud není „fyzicky realizován“.