Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Politologie. Základní pojmy Politologie Název politologie je odvozen od polis = obec a logos = v přeneseném významu věda. Jejím předmětem je fungování.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Politologie. Základní pojmy Politologie Název politologie je odvozen od polis = obec a logos = v přeneseném významu věda. Jejím předmětem je fungování."— Transkript prezentace:

1 Politologie

2 Základní pojmy

3 Politologie Název politologie je odvozen od polis = obec a logos = v přeneseném významu věda. Jejím předmětem je fungování státu, politických systémů, problémy vládnutí, moci, nadřazenosti, autority, politického chování lidí, vztahy mezi státy atd. Politologie představuje vědní disciplínu, která výrazně ovlivňuje rozhodování politiků i občanů Politologie je základním nástrojem k poznání povahy současného světa a politických sil, které v něm působí a je nezbytnou podmínkou k výhledům do budoucnosti

4 Politika 1. ideje, názory – bez myšlenek a názorů se politika dělat nedá 2. politická činnost – interpretace, konfrontace idejí, názorů – zůstanou-li myšlenky pouze v hlavě, nejedná se o politiku 3. politická instituce – konfrontace a prosazování myšlenek musí proběhnout na půdě, kde je možné něco změnit (parlament ne hospoda)

5 Politický program Je forma politických představ nějakého politického subjektu - strany, vlády, hnutí apod. vychází z teoretických podkladů: ideologie, ale i z praxe: reaguje na současné problémy a/ Pragmatický - je v souladu s právy a zájmy občanů. Zaměřuje se na užitečnost a řešení aktuálních potřeb lidí: snížení daní, vybudování fotbalového hřiště, zvýšení přídavků na děti b/ Antipolitický - je založen na morálním, etickém nebo náboženském základě. Obvykle se týká dlouhodobých problémů a ukončení konkrétních nespravedlností ve světě: mírové iniciativy, hnutí za lidská práva, boj proti rasismu, všeobecné odzbrojení. Havlíček, Masaryk, Havel. c/ Negativistický - je založen na pouhém mocenském chápání politiky. Je to program ve jménu "vyšších cílů", "lepších zítřků", čemuž je všechno podřizováno. Lidé jsou pouhými prostředky k dosažení těchto met. Machiavelli, Stalin, Hitler d/ Fundamentalistický - založen na slepém dodržování nějakých teorií nebo náboženských nauk. Je spojen militantismem /bojovným laděním/. Příkladem je islámský fundamentalismus

6 Politické jednání Nutné tam, kde se dva politické subjekty neshodnou, ale musí najít vhodné stanovisko. Přesvědčování - jde o to ukázat odpůrcům přednosti naší věci, k čemuž se využívá lepší či horší argumentace.se to politickým proslovem Vyjednávání - politik ukazuje vstřícný postoj k některým požadavkům odpůrců, aby od nich získal na oplátku podporu svých požadavků. Dochází ke kompromisu. Rozhodnutí - může se dít formálním mechanismem - demokratickým hlasováním: kdo je pro, kdo je proti, kdo zdržel, kdo neudržel. Politické jednání vylučuje sílu. Neshody se nesmí řešit přiložením hlavně revolveru na spánek druhého. Přesvědčování a vyjednávání je často otázkou různých triků, zamlčování, polopravd a klamů. Obětují se zásady ve jménu vlastních výhod. Z těchto zkušeností pramení obecný názor, že politika je svinstvo.

7 Moc a autorita moc = schopnost realizovat svou vůli i proti vůli těch, jichž se týká (Max Weber) Legitimní moc se nazývá autorita. tradiční – vychází z tradice (šlechta) charismatická – vychází z osobních vlastností racionální (legální) – na základě práva (prezident)

8 Politická socializace postupné uvědomování si skutečnosti, že existuje nějaká politika a formulace vlastních politických postojů ovlivněna rodinou, výchovou, školou, kamarády, vrstevníky, médii

9 Politická participace účast na politickém životě Konvenční - pro většinu lidí přijatelné politické chování. Např. jdu volit, podepíšu petici proti kácení pralesů Nekonvenční - všeobecně nepřijatelné politické chování: odmítání platit daně, rozbíjení oken kanceláří politických stran

10 Veřejné mínění Veřejné mínění je soubor postojů a názorů veřejnosti na určitý problém nebo otázku. Politici se snaží ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch a naopak jsou ovlivňování veřejným míněním. Veřejné mínění je závislé na vzdělanosti a politické kultuře dané země. (Nevzdělaný člověk je snadno zmanipulovatelný!!!) Veřejné mínění zásadně ovlivňují média.

11 Vývoj politického myšlení

12 Sókratés ( přnl) byl prvním antickým filozofem, který zdůrazňoval nezbytnost vědomostí v politickém životě; idea nejvyššího dobra – vědění; „chce-li dobrý vládce šířit dobro, musí ho poznat“ - v čele musí stát mudrc; sofokracie - vláda jednoho moudrého – filosofa Platón ( přnl) se ve spise “Ústava“ pokusil vyložit polit.teorii.Jeho vize spočívala ve striktním oddělení jednotlivých společenských tříd. Ideální státní formou byla monarchie nebo aristokracie,v níž vládnou ti,co znají pravdu a vědí,co je pro společnost nejlepší.Vědění a schopnost vládnout jsou nadřazeny umění i zákonům. Aristotelés ( přnl) odmítl projekt ideálního státu,proti němu postavil stát založený na ústavě a zákonech.spis „Politika“ znamenal velký mezník ve vývoji polit.vědy. Jsou v něm shromážděna fakta o tehdy známých státech, jejich uspořádání a třídění dle typu ústav. Podle Aristotela je správné uspořádání takové,v němž se rozhoduje v zájmu celku, což bylo v souladu s tehdejší otrokářskou demokracií. Ve spisu Politika kritizuje pojetí státu Platona; člověk je bytostí společenskou - zoon politikon; člověk je od přírody předurčen žít v obci; stát založený na principech a zákonech - dělba moci. stoicismus - kritizoval rozvrstvení Řecké společnosti -všichni jsou sestry a bratři a země je domovem všech = myšlenka rovnoprávnosti; přispívá k formování přirozenoprávní teorie

13 Sv. Augustin (354–430přnl) - navazoval na Platona -spis O Boží obci - rozlišuje dva státy - boží - ideální, dokonalý, věčný x světský - projevem zla a hříchu (od Kaina) -oproti „Božímu státu“ tento „světský stát“ neorganizuje společnost na základě víry, ale na lidské přirozenosti, je tedy vládou zla a hříchu - stát nutné zlo, potřebné ke krocení zlého člověka. - vláda světská by se měla podobat vládě Boží Tomáš Akvinský ( ) na základě Aristotela hájil feudální zřízení. Podle něj je svět založen na hierarchii forem, v čele této hierarchie stojí Bůh. Na hierarchickém principu je organizována společnost – sféra práva. Nejvýše je božské právo, nadřazené pozitivnímu právu a světským zákonům. - na rozdíl od sv. Augustina nepovažoval stát za zlo a následek prvotního hříchu. Výrazem suverenity státu jsou jeho vlastní zákony. - Sv. Tomáš obhajoval monarchii jako formu státu.

14 Niccolo Machiavelli ( ) se zabýval politickou vědou,pocházel z Florencie. Ve spisu „Vladař“ se věnuje ospravedlnění moci a vztahu mezi úspěšnou politikou a křesťanskou morálkou. Politika by se neměla zatěžovat morálkou. Vladař má být jako lev i jako liška (silný a chytrý). Jean Bodin ( ) - Šest knih o státu - státní svrchovanost - položil základy svrchovanosti, která je; nedělitelná, nejvyšší, neomezená, trvalá – základ absolutismu (stát sice vzniká násilím, ale proti násilí), veškerá moc od Boha (z boží vůle), panovník však nemá vládnout strachem ale má si získat poddané; - dobrá vláda ta, která je dobrá, ne se kterou souhlasí většina – monarchie stálejší než demokracie (pro něj vláda většiny x aristokracie – vláda menšiny) - občané právo na majetek a „svobodu“ v rámci příslušnosti k panovníkovi

15 Hugo Grotius ( ) Tři knihy o právu válečném a mírovém - řeší problém mezinárodního práva - rozvíjí teorii přirozeného práva, jako první hovoří o smluvní koncepci státu - vznik smlouvy, kterou lidi uzavřeli, aby si navzájem neškodili Thomas Hobbes ( ) - Leviatan - stát je obrovskou sílou, mocí, vzniká jako výsledek smlouvy, kde se lidé vzdají některých práv absolutnímu panovníkovi za cenu mírového soužití John Locke ( ) Dvě pojednání o vládě - představuje stát, kde přirozená práva zůstávají zachovaná; občané mohou odvolat panovníka, pokud by se snažil vládnout absolutisticky a proti přirozeným právům - dělba státní moci; Lockova dělba moci se stala podkladem při formování americké Ústavy Charles de Montesquieu ( ) - spis „Duch zákonů“,rozvedl teorii o dělení moci - prosazuje právní stát - všichni včetně panovníka mají stejná práva Jean Jacques Rousseau ( ) měl svým spisem „O společenské smlouvě“ vliv na formování moderní demokracie, definuje demokracii jako přímou účast lidu na zákonodárné a výkonné moci (při nezávislé moci soudní).

16 Immanuel Kant ( ) v politice považoval za nezbytný mravní zákon,vize trvalého míru. Metafyzika mravů, K věčnému míru; předložil zásady pro mezinárodní a státní právo; vyslovuje se pro společnost všech národů; rozpracovával koncepci, podle které by bylo možno zachovat mír ve světě Georg Friedrich Hegel ( ) Filozofie práva; rozpracoval teorii organicismu - stát přirovnává k živému organismu; stát je výš než jednotlivec i celá společnost, skutečnou svobodu člověk může získat, když se smíří se státem Karl Marx ( ) materialistické pojetí dějin,idea proletářské revoluce,která svrhne kapitalismus, předpoklad pro budování beztřídní společnosti prostřednictvím diktatury proletariátu.

17 John Stuart Mill ( ) - oproti Marxovi se snaží řešit otázky svobody - zastánce liberalismu, O svobodě, Úvahy o vládě; hledá vztah mezi svobodou jedince a zájmem společnosti Alexis de Tocqueville ( ) Kniha Demokracie v Americe. Analytik demokracie. Nový typ liberála. Zabýval se rozborem ohrožení lidských svobod. August Comte, ( ) pozitivista - v ideálním státě by měla vládnout rada pozitivistických filozofů Max Weber ( ) byl protikladem k marxismu,kapitalismus je podle něj důsledkem křesťanské askeze a střídmosti,se kterou lid rozmnožují Bohem svěřený majetek.

18 Vilfredo Pareto / / a Gaetano Mosca / / Tvůrci teorie elit. Každá společnost je složena ze schopné elity a neschopné masy. Nejpodstatnější pro pohyb celé společnosti je pohyb v elitě, tzv. koloběh elit, kdy jedna elita nahrazuje druhou. Friedrich Hayek / / Kniha Cesta do otroctví. Představitel liberálních teorií. Společenský řád klasického liberálního charakteru je pro člověka nejlepší, dovoluje mu uspokojovat jeho tužby a vede k vyhnutí se útlaku ze strany jiných. Karl Popper / / Kniha Otevřená společnost a její nepřátelé. Kritik všech forem totalitní společnosti, která je uzavřená, tzn. neschopná přijímat nové myšlenky. Svoboda, věda, filosofie se může rozvinout jen ve společnosti, která je otevřená novým věcem.

19 Stát

20 -termín pochází z italského „stato“ (z 15. století) = status, ústava řád Stát je institucí (či organizací) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti. Kritéria státu: stálé obyvatelstvo, vymezené státní území, státní organizace (státní moc vláda a státní aparát, právní řád, byrokracie) schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.

21 Vznik státu -první archeologické zmínky o státních útvarech snad až 6000 PNL, v Evropě Řekové 800 PNL Teorie vzniku státu náboženská: nejstarší výklad o vzniku státu,vychází z božského původu státu,respektive panovníka,kt.v něm vládne.Stát vznikl a existuje jako boží vůle a odráží v sobě boží dokonalost. patriarchální: stát vznikl postupným rozšiřováním rodiny, státní moc monarchy odpovídá moci otce nad rodinou. mocenská: pojetí státu je inspirováno přírodou a chápe stát jako vládu silnějšího nad slabšími. Předpokládá, že lidé jsou od narození náchylní k vládnutí nebo ovládání. násilí: vysvětluje stát jako produkt uplatnění síly. smluvní: stát vznikl smlouvou mezi lidmi, na základě které lidé zrušili přirozený stav, zorganizovali se a založili stát. Každý občan se přitom zřekl části své suverenity ve prospěch celku. - moderní státy vznikaly v Evropě v 16./17. století

22 Funkce státu garance základních práv a svobod občanů zachování vnitřního řádu a spravedlnosti fce, které není společnost schopna zastat: ekonomika, školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení, kultury vnější funkce státu – světový mír, mezinárodní bezpečí, spolupráce a pomoc, obrana

23 Územní struktura státu Unitární stát – jednotný stát – jediná vláda, zákony a občanství, jednomu centru jsou podřízeny nižší správní jednotky (ČR, SR) Federace – je složený stát. Vedle jednotného federálního zákonodárství mohou mít jednotlivé státy vlastní ústavu a zákony, více nejvyšších státních orgánů i občanství. Mají společnou zahraniční politiku a měnu (USA, SRN) Konfederace – je volné smluvní společenství států – při zachování vlastních ústav i občanství vytvářejí státy společné orgány pro zajištění obrany, zahraniční politiky a obchodu (Commonwealth)

24 Forma státu a vlády Forma státu je dána formou vlády, politickým režimem a státním zřízením. Forma vlády – v demokraciích se na řízení státu podílejí všichni občané. V autokraciích vládne jen úzký okruh osob nebo i jedinec (aristokracie, plutokracie (bohatí), oligarchie, monokracie). V diktátorských režimech jsou potlačována lidská práva a svobody, opoziční názory jsou likvidovány. Monarchie – absolutní, konstituční Republika – parlamentní, prezidentská, kancléřská

25 Politické režimy politický režim – systém vlády, normy politického systému (ústavní – psané, politická kultura, normy formální i neformální) Typologie: –Demokratické x nedemokratické –Parlamentní x prezidentské –Autoritativní x totalitní

26 Parlamentní systém vlády v monarchii i v republice silná vazba mezi parlamentem a vládou (tzv. Fusion of powers) vlády mohou fungovat jen s podporou parlamentu právo moci výkonné rozpustit parlament oddělená funkce hlavy státu a předsedy vlády hlava státu jen reprezentativní funkce (pouhý symbol – proč jej potom volit přímo?) vláda – kolektivní orgán

27 Prezidentský systém jen v republice silné oddělení moci výkonné a zákonodárné přímá volba prezidenta (důležitý ale ne rozhodující znak) neodvolatelnost prezidenta (s výjimkou impeachementu – odvolání prezidenta USA, např. Bill Clinton po aféře s Monikou Lewinskou) nemožnost zkrátit volební období spojení funkce hlavy státu a hlavy vlády vláda – sbor úředníků (administrativa), rozhodovací pravomoc v rukou prezidenta nerozpustitelnost zákonodárného sboru

28 Poloprezidentský systém sporná kategorie, neuznávaná všemi politology – někteří ji řadí do krajního parlamenatrismu respektive prezidencialismu prezident volen přímo, má mnoho exekutivních pravomocí ale mnoho sdílí s předsedou vlády – dvouhlavá výkonná moc typický příklad francouzská pátá republika rozhodující pro fungování systému stranická příslušnost prezidenta a premiéra střídání období s převahou prezidenta a premiéra (období souhlasných či nesouhlasných většin)

29 Státní symboly

30 Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy (trikolóra), státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

31 Demokracie

32 Definice Demokracie je forma politického zřízení, které umožňuje všem občanům podílet se na správě a řízení státu. Uznává svobodu a rovnost občanů a je založena na principu podřízení menšiny většině. Protikladem demokracie jsou diktatury – totalitní politické systémy. V jiném pojetí se jedná o názor člověka na život a na svět. Bez občana s demokratickým cítěním, podle některých politologů, nemůže demokracie existovat.

33 Historický vývoj antické Athény – otrokářská demokracie ( PNL) – jen pro svobodné muže, kteří měli občanství, znaky přímé demokracie (ostrakismos) novověk – konstituční monarchie v Anglii, vznik USA (1776), vliv Velké francouzské revoluce zásadním mezníkem 1848 ve spoustě zemí zrušen feudální systém, vzniká občanská společnost meziválečné období – selhání demokratických systémů – fašismus, nacismus po 2. světové válce rozdělení světa na demokratický západ a komunistický východ

34 Principy demokracie suverenita lidu (lid je zdrojem státní moci) parlamentarismus (zákonodárná moc je obnovována všeobecnými volbami) cílem státní moci je sloužit občanům (stát slouží lidem, nikoli naopak) dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní vztah občana a státu je vymezen právním řádem (právní stát) lidská práva a svobody jsou právně zakotvena (svoboda projevu, soukromé vlastnictví, práva menšin) politická pluralita decentralizovaná samospráva sociálně-ekonomické zabezpečení

35 Přímá a nepřímá demokracie Přímá demokracie – je založena na přímé účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných. Vzhledem k početnosti obyvatel současných států je neproveditelná vždy, ale existují referenda, petice atd. Nepřímá (zastupitelská) demokracie – občan se účastní politického rozhodování zprostředkovaně, své zástupce vybírá ve volbách. Konsensuální demokracie – neplatí vždy většinové rozhodování, v případě potřeby platí právo veta, týká se zemí, kde dohoda mezi etnickými skupinami není zcela možná (Belgie, Švýcarsko)

36 Občan a právo v demokracii 1. vláda zákona, tzn. nikdo nestojí nad zákonem, všichni jsou si před zákonem rovni. 2. presumpce neviny 3. právní stát, tzn. všechny orgány a instituce jsou vázány právem, veškeré orgány státní moci mohou konat jedině to, co zákony výslovně umožňují.

37 Kritika demokracie kritika demokracie, i když uznávána jako „nejmenší zlo“ demokracie není ideální, ale neznáme lepší alternativu Platón ve své Ústavě kritizoval demokracii jako vládu lůzy a jako ideální formu řízení státu navrhoval vládu filosofů, jejichž největší předností oproti nevzdělanému davu je moudrost. Moderní obdoba této kritiky mluví o hloupých voličích a populistických politicích, kteří na tuto hloupost spoléhají. Totalitní režimy kritizují demokracii za to, že je tzv. slabá, tj. že neumí reagovat rychle a účelně na nenadálé krize, jako jsou války nebo přírodní pohromy. Demokracie nezajišťuje mezinárodní bezpečnost státu, války mezi demokratickými státy navzájem však nejsou obvyklé.

38 Ústava Moc zákonodárná Moc výkonná Moc soudní

39 Ústava Ústava je nejvyšší (jedná se o právní normu s nejvyšší právní silou) a základní zákon státu (nebo jejich soubor). Ostatní zákony a podzákonné předpisy s ní musí být v souladu. Na dodržování ústavy dohlíží ústavní soud. Ústava by měla zabezpečit spravedlnost, smír, chránit individuální práva a ochraňovat tradici, státnost a svébytnost.

40 Obsah ústav postavení občanů státoprávní uspořádání soustavu nejvyšších státních orgánů a jejich pravomoci státní symboly procedury navrhování a schvalování zákonů i samotné ústavy kontrola ústavnosti.

41 Typy ústav psaná - v zemích kontinentální Evropy je takřka samozřejmostí, USA; dokument, který má speciální uzákonění nepsaná - vyskytuje se například ve Velké Británii; vyvinula se na základě zvyku, tradice, obyčeje flexibilní - ústavu lze měnit prostým zákonem rigidní - změna ústavy je obtížnější než u jiných právních norem, protože má být, co nejstabilnější. Nejčastěji je pro odsouhlasení její změny potřeba větší množství hlasů členů zákonodárného sboru, než pro přijetí běžného zákona. Je také možné stanovit, že ústava smí být změněna např. jen jednou za pevně daný počet let, nebo že po změně ústavy dojde k rozpuštění zákonodárného sboru, vypsání nových voleb a změna je platná teprve tehdy, když ji nový zákonodárný sbor schválí (Belgie). Také je možné vázat platnost změny ústavy na referendum. U nás je třeba 3/5 většiny (v USA 2/3 a ratifikace všech států) v parlamentu ke změně ústavy.

42 Ústavní vývoj v českých zemích RAKOUSKO-UHERSKO Dubnová ústava (oktrojovaná 1848), pod vlivem nesouhlasu vídeňských demokratů v čele se studenty musela být odvolána (zákonodárná moc v rukou panovníka a rady ministrů, kteří podléhali říšské radě, který měl dvě komory – do panské sněmovny jmenoval členy panovník, dolní sněmovna měla být sestavena na základě voleb) Březnová ústava (Stadionova, 1849), oktrojovaná, zrušena Silvestrovskými patenty 1851; v čele monarchie stojí císař; měla platit pro celou monarchii; císař nemá k nikomu odpovědnost a má být korunován; zákonodárnou moc vykonává říšský dvoukomorový sněm (dolní komora je volená, horní jmenovaná císařem);ustanovuje nezávislost soudů; ruší poddanství a zavádí liberální práva a svobody; zavádí též obecní samosprávu Únorová ústava (Schmerlingova, 1861), zaváděla volené zemské sněmy a obnovovala veřejnou politickou činnost; navazuje na tzv. Říjnový diplom z roku 1860, který vydal panovník po porážce v Itálii Prosincová ústava (1867), sepsána v důsledku Rakousko-Uherského vyrovnání, platí jen pro Předlitavsko, zavádí rovnost občanů před zákonem, neomezenu volnost pohybu a jmění, osobní a domovní svobodu, svobodu shromažďování, svobodné vyznání víry a právo vytvářet spolky

43 ČESKOSLOVENSKO Prozatímní ústava 1918 byla první ústavou Československé republiky přijatou dne 13. listopadu 1918 Národním výborem a vydanou jako Zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě. Cílem bylo v nejkratší možné době vytvořit ústavu Československa. Revoluční národní shromáždění vykonávající moc zákonodárnou, kontrolující činnost vlády a prezidenta. Ustavilo se z Národního výboru kooptací poslanců politickými stranami. Pro kooptaci se použily výsledky voleb do Říšské rady z roku Národní shromáždění volilo prezidenta i vládu. Vládu mohlo přímo odvolat. Poslanců bylo 256. tento počet byl rozšířen první novelou této Ústavy na 270 hlavně ve prospěch zástupců Slovenska. Prezidenta republiky jako hlavu státu volenou Národním shromážděním. Prezident neměl obsáhlé pravomoci. (Pravomoci prezidenta byly rozšířeny druhou novelou této Ústavy z roku 1919) Vláda republiky byla volena Národním shromážděním (novela zavedla jmenování prezidentem). Byla odpovědna Národnímu shromáždění a příslušela jí moc výkonná.

44 Ústava 1920 přijata Národním shromážděním československé republiky dne 29. února Účinnosti nabyla dnem 6. března Zrušila Prozatímní ústavu. V platnosti zůstala přes období od roku 1938 až do 9. května Moc zákonodárnou tvořilo dvoukomorové Národní shromáždění. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, měla 300 členů volených na 6 let. Aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 let. Poslanecká sněmovna měla poslední slovo v zákonodárném procesu a jen jí byla odpovědná vláda. Horní komora, Senát, měla 150 členů volených na 8 let. Aktivní volební právo měli občané od 26 let, pasivní od 45 let. Volební systém byl jinak u obou komor stejný, poměrný, volební obvody tedy byly vícemandátové. Volební zákon stanovil volební povinnost a volební právo odebral vojákům a policistům. Ke schválení ústavního zákona byla třeba silná 3/5 většina a to v obou komorách. Vyloučen byl imperativní mandát, toto ustanovení však bylo obcházeno. Zajímavostí bylo referendum, které však nebylo provedeno. Postavení prezidenta bylo slabé, ke všem úkonům potřeboval kontrasignaci (spolupodpis) člena vlády. Prezident byl neodpovědný, byl volen Národním shormážděním na 7 let. Minimální věk kandidáta byl 35 let. Mohl být nejvýš dvakrát (toto ustanovení neplatilo pro Tomáše Garriguea Masaryka). Reálně bylo postavení T. G. Masaryka jako prezidenta mnohem silnější, jeho autorita u předsedů vládnoucích stran byla vysoká. Postavení vlády zůstalo v podstatě stejné jako v prozatímní ústavě č. 37/1918 Sb. Co nemůže dělat prezident, dělá vláda. Vláda byla odpovědná Parlamentu, vládě mohla být vyslovena nedůvěra, prezident mohl jmenovat úřednickou vládu, což se také několikrát stalo. Soudnictví vypadalo v podstatě stejně jako dnes. V čele obecného soudnictví stál Nejvyšší soud, dále působil Nejvyšší správní soud, Ústavní soud a volební soud.

45 Ústava 1948 ( Ústava 9. května) vycházela z ústavní listiny. Parlament (Národní shromáždění) byl jednokomorový, ústavní soud byl zrušen. Zvláštní postavení měly slovenské národní orgány (sbor pověřenců, Slovenská národní rada). Ústava obsahovala předpisy o soukromém vlastnictví a státním hospodářství. Zřízeny byly národní výbory, zrušeny země (Česká, Moravskoslezská a Slovenská). Ústavu později doplňovala série ústavních zákonů Ústava 1960 ukotvila legendární článek 4 o vedoucí úloze KSČ a dále zahrnovala zrušení sboru pověřenců a omezení slovenské autonomie. Ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 Konečným zřízením federace bylo přijetí ústavního zákona o československé federaci. Od 1. ledna 1969 se Československá socialistická republika skládala z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Zajímavostí je zřízení Ústavního soudu ústavním zákonem (nebylo však realizováno). Federální shromáždění bylo zákonodárným sborem federace (republiky měly vlastní zákonodárné sbory). Skládalo se ze dvou komor - Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Zaveden byl zákaz majorizace. Předsednictvo Federálního shromáždění mohlo vydávat zákonná opatření. Sněmovna lidu měla 200 poslanců a byla volena na 4 roky. Sněmovna národů měla 150 poslanců přičemž 75 bylo voleno v České republice a 75 ve Slovenské republice. Prezident republiky byl hlavou státu. Byl volen Federálním shromážděním. Federální vláda byla orgánem výkonné moci. Skládala se z předsedy, místopředsedy a federálních ministrů. Vládu jmenoval prezident republiky. Vláda byla odpovědna Federálnímu shromáždění. Ústavní soud (nahrazena ústavním zákonem o Ústavním soudu) Ústavní soud měl být zvolen Federálním shromážděním a měl být soudním orgánem ochrany ústavnosti. Od vydání zákona nebyla ústava realizována.

46 Členění ústavy ČR Preambule Hlava první: Základní ustanovení Hlava druhá: Moc zákonodárná Hlava třetí: Moc výkonná Prezident republiky Vláda Hlava čtvrtá: Moc soudní Ústavní soud Hlava pátá: Nejvyšší kontrolní úřad Hlava šestá: Česká národní banka Hlava sedmá: Územní samospráva Hlava osmá: Přechodná a závěrečná ustanovení

47 Moc zákonodárná moc zákonodárnou má v ČR parlament, který se skládá ze dvou komor: poslanecká sněmovna: 200 poslanců volených na 4 roky, pasivní volební právo 21 let, aktivní volební právo 18 let senát: 81 senátorů volených na 6 let (vždy po 2 letech se mění 1/3), pasivní volební právo 40 let, aktivní 18 let

48 Moc výkonná moc výkonnou má v ČR prezident a vláda pravomoci prezidenta viz text ústavy Hlav třetí včele vlády stojí předseda (premiér), který navrhuje prezidentu republiky složení svého kabinetu (vlády) a prezident jmenuje tyto členy úřadu jednotlivých ministerstev vláda je odpovědná poslanecké sněmovně a musí žádat o vyslovení důvěry – dále viz text ústavy Hlava třetí

49 Moc soudní

50 Soustava soudů - Okresní soudy /v Praze na stejné úrovni obvodní soudy, v Brně Městský soud/ - Krajské soudy /v Praze Městský soud/ - Vrchní soudy - se sídlem v Praze a Olomouci - Nejvyšší soud - se sídlem v Brně

51 Soustava soudů Soud I. stupně - rozhoduje o žalobách a návrzích na soudní řízení. Např.: Návrh na soudní jednání o vrácení dlužné částky, o svěření dětí do pěstounské péče, o žalobě na pachatele trestného činu krádeže apod. Soudní řízení končí rozsudkem, proti kterému se lze odvolat. Soud II. stupně - rozhoduje o odvoláních /tzv. opravných prostředcích/ proti rozhodnutím soudů I. stupně. Soudní řízení končí rozsudkem, proti kterému už není možné se odvolat.

52 Soudy I. stupně: 1. Okresní soudy - ve většině případů 2. Krajské soudy - v těchto případech: - občanské soudní řízení: ve věcech ochrany osobnosti a ochrany proti uveřejňování informací, zneužití svobody projevu, slova a tisku - např. otiskne-li bulvární plátek lži o někom; závažné obchodní spory - např. týkající se prodeje podniku - trestní řízení: je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nejméně 5 let a nebo pokud je možno za ně uložit výjimečný trest, závažné trestné činy /teror, záškodnictví, sabotáž/

53 Soudy II. stupně: 1. Krajské soudy /v Praze Městský soud/ - rozhodují o odvolání proti rozsudku okresních soudů / obvodních v Praze, Městského v Brně/ 2. Vrchní soud - rozhoduje o odvoláních proti rozsudku krajských soudů /Městského v Praze/ Nejvyšší soud - stížnosti ministra spravedlnosti proti porušení zákona při soudním řízení - rozhoduje o obnově soudního řízení po pravomocném rozsudku soudu, jestliže vyšli najevo nějaké nové skutečnosti, které nemohly být vzaty v úvahu při rozhodování - např. přihlásili se noví svědci, byly nalezeny nové doličné předměty apod.

54 Samosoudce x Soudní senát V českém soudním řízení: samosoudci jednají jen u okresních soudů a krajských soudů. soudní senáty jednají u krajských soudů pokud se jedná o odvolací soud, soudů vrchních, u Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu jednají vždy. Ústavní soud pak jedná buď v senátech, nebo v plénu.

55 Listina základních práv a svobod

56 zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Preambule Listiny Hlava první: Obecná ustanovení Hlava druhá: Lidská práva a základní svobody Oddíl první: Základní lidská práva a svobody Oddíl druhý: Politická práva Hlava třetí: Práva národnostních a etnických menšin Hlava čtvrtá: Hospodářská, sociální a kulturní práva Hlava pátá: Právo na soudní a jinou právní ochranu Hlava šestá: Ustanovení společná

57 Státní správa a samospráva

58 Veřejná správa -poskytování veřejných služeb souvisejících se správou na ústřední i místní úrovni -v demokratické společnosti se vytvořil systém veřejné správy, který má dvě větve, a to větev samosprávy a větev státní správy. -státní správu vykonávají státní orgány -samosprávu obce a větší územněsprávní celky – kraje.

59 Funkce veřejné správy zajišťuje tvorbu právních předpisů, ochranná (bezpečnostní) povinnost zajistit a organizovat vnitřní a vnější bezpečnost a pořádek státu, ekonomicko-regulační týká se usměrňování vývoje ekonomiky plánovací ovlivňuje pomocí rozpočtů, fiskální, pomocí veřejného dluhu a veřejných výdajů hospodářsko-organizační slouží k přerozdělování, tvorbě a použití bohatství, její význam spočívá především ve veřejném sektoru

60 Některé centrální orgány státu Nejvyšší kontrolní úřad - kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu Česká národní banka - ústřední banka státu Bezpečnostní informační služba - BIS Česká akademie věd Kancelář veřejného ochránce práv

61 Kraje ČR

62 hlavní město Praha (A) Středočeský kraj (S)Praha Jihočeský kraj (C)České Budějovice Plzeňský kraj (P)Plzeň Karlovarský kraj (K)Karlovy Vary Ústecký kraj (U)Ústí nad Labem Liberecký kraj (L)Liberec Královéhradecký kraj (H)Hradec Králové Pardubický kraj (E)Pardubice Vysočina (J)Jihlava Jihomoravský kraj (B)Brno Olomoucký kraj (M)Olomouc Zlínský kraj (Z)Zlín Moravskoslezský kraj (T)Ostrava Lidnatost krajů ČR

63 Kraj Orgány kraje jsou zastupitelstvo kraje a rada kraje. Navenek kraj reprezentuje hejtman, úkoly v samostatné i přenesené působnosti plní krajský úřad. Zastupitelstvo vydává ve věcech samostatné působnosti obecně závazné vyhlášky. Může také předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně, schvalovat programy rozvoje území kraje, stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti kraje, schvalovat rozpočet kraje atd. Výkonným orgánem je rada, ta je odpovědná zastupitelstvu kraje. Krajský úřad pak plní úkoly v samostatné působnosti, které mu uloží zastupitelstvo. Kraj také vykonává státní správu, a to ve věcech, které mu ukládá zákon, jedná se o přenesenou působnost kraje.

64 Obec Obec je tedy základním článkem celé soustavy státní správy a samosprávy. Jejími orgány jsou obecní zastupitelstvo a rada obce. Navenek ji reprezentuje starosta, který tak zároveň stojí v čele obecního úřadu. Obec si tak v rámci své samostatné působnosti spravuje sama záležitosti, které jsou v jejím zájmu a v zájmu jejích občanů, pokud ovšem je již nespravuje kraj. V oblasti samosprávy rozhoduje prostřednictvím obecně závazných vyhlášek zastupitelstvo obce. Schvaluje např. územní plán obce a její rozpočet, zřizuje a ruší obecní policii, rozhoduje o vyhlášení místního referenda či volí nebo naopak odvolává starostu.

65 Statutární město V Česku je statutárním městem město, které má právo si svoji správu organizovat podle základní městské vyhlášky, která se označuje jako statut města. Tato vyhláška může například vymezit městské části nebo městské obvody a může na ně přenést některé své působnosti přenesené státní správy i samostatné působnosti města. Praha je de facto podle zvláštního zákona také statutárním městem, avšak formálně se namísto toho označuje jako hlavní město, což je status zahrnující i znaky statutárního města. Statutární město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány statutárního města jsou rada města, primátor, magistrát a zvláštní orgány města. - Brno; České Budějovice; Havířov; Hradec Králové; Karlovy Vary; Liberec; Olomouc; Opava; Ostrava; Pardubice; Plzeň; Hl.m. Praha; Ústí nad Labem; Zlín; Jihlava; Kladno; Most; Karviná; Mladá Boleslav; Teplice; Děčín; Frýdek-Místek; Chomutov; Přerov

66 Politické stranictví

67 Politické strany - definice obtížné definovat obsah pojmu spjat s konkrétními historickými podmínkami vzniku a vývoje politických stran nelze přenášet definici ze století do století minimální definice, G. Sartori: „…politická skupina, která se účastní voleb a je schopna využít těchto voleb k tomu, aby umístila své kandidáty do veřejných úřadů.“

68 Politická strana - definice důležitá kritéria (moderní politické strany): -dobrovolné, trvalé, otevřené organizace, jejichž členové mají společné představy a zájmy -usilují o politickou moc -snaží se jí dosáhnout prostřednictví voleb -Nátlakové skupiny pouze působí na moc.

69 Politické strany - vznik moderní pol. strany začaly vznikat v 19. st. v souvislosti s rozšiřováním volebního práva a významu parlamentu Různé přístupy ke vzniku politických stran: –1. Institucionalistický (Duverger) – původ stran volební a parlamentní x mimovolební a mimoparlamentní –2. historicko-konfliktní přístup ke studiu vzniku politických stran – strany vznikají na konfliktních liniích ve společnosti (Nač by nám byly politické strany, kdybychom se na všem shodli?)

70 Politické strany - problematika cleavages cleavages – linie štěpení, rozpory ve společnosti Rokkan, Lipset 4 základní cleavages na základě dvou revolucí ve společnosti – národní a průmyslové): -církev x stát -centrum x periferie -město x venkov -kapitál x práce Další možné typy – etnicko-kulturní (Plaid Cymru - Wales, Liga Severu – Itálie), postmaterialistický – strany zelených; stát versus občanská společnost – totalitní strany.

71 Politické strany - funkce artikulace a agregace společenských zájmů mobilizace občanů (především v souvislosti s volbami) politická socializace a výchova elit vytváření vlády nejsou to obligatorní funkce – nemusí každá strana plnit všechny tyto funkce v systému

72 Politické strany – další typologie podle ideologické osy – levice, střed, pravice radikální (nejsou spokojeni s existující politickou situací, ale věří v možnost jejího zlepšení) liberální (jsou spokojeni s existující situací, ale věří, že ji lze ještě vylepšit) konzervativní (jsou spokojeni, ale nevěří v možnost dalšího zlepšení) reakcionářské (nespokojení se stávající situací, ani nevěří v její zlepšení) … K. Friedrich

73 Politické strany - financování státem velmi kontrolované členské příspěvky (nepřesahuje 25 %) příspěvky státu (za hlasy voličů, za poslanecké mandáty) sponzorské dary

74 Stranické systémy souhrn politických stran a jejich vzájemná interakce kritérium početní – systémy nesoutěživé (jedna politická strana) x systémy soutěživé (více než jedna pol. strana) G. Sartori další kritérium – tzv. relevance relevantní strany – strany s koaličním potenciálem, strany s vyděračským potenciálem (blackmail party) dále kritérium ideologické vzdálenosti mezi stranami 7 základních stranických systémů

75 Stranické systémy - typologie Systém jedné politické strany: -systém jedné strany (nesoutěžní, komunistické země, země rozvojové Afriky) -systém s hegemonní stranou (nesoutěžní, jedna strana a její satelity) -systém s převládající stranou (soutěžní)

76 Stranické systémy - typologie multipartijní stranické systémy: -systém dvou politických stran (USA, Velká Británie?) -systém umírněného pluralismu (3 až 5 stran, ideologicky ve středu) -systém polarizovaného pluralismu (6 až 8, spíše nestabilní) -atomizovaný stranický systém (příznakem krize, přechodu, žádná pravidla hry)

77 Nátlakové skupiny zastřešující pojem pro - zájmové organizace, občanské iniciativy, náboženské organizace, profesní organizace a další formy sdružování občanů cílevědomým jednáním se snaží působit či přímo ovlivnit držitele politické moci

78 Politické ideologie

79 Ideologie specifický způsob poznání reality, který je zatížen určitou mírou zkreslení soustava idejí, teorií a názorů soustřeďující se na problematiku společnosti a jejích cílů a konfliktů snaha poskytnout úplnou a všestranně použitelnou teorii člověka a společnosti a z ní odvodit program politického jednání osvojení si světa v podobě schémat, schematizovaných představ, konstruovaných na základě subjektem preferovaných hodnot (osvojování si reality prostřednictvím hodnotového paradigmatu) dva prvky: výklad a návod (nejdůležitější funkce ideologie) v čem se liší věda a ideologie? jak ovlivňuje ideologie vědu?

80 Liberalismus libertas (lat.) – svoboda pojetí svobody – negativní (od něčeho) x pozitivní (k něčemu) klasický liberalismus x moderní (sociální) liberalismus základní hodnoty: svoboda, individualismus, univerzalismus, tolerance, přirozená práva spojen velmi úzce s ekonomickou doktrínou volného trhu minimální stát právo sledovat vlastní zájmy J. Locke, A. Smith (neviditelná ruka trhu, Bohatství národů), David Ricardo (teorie nadhodnoty), John Stuart Mill (komparativní výhoda), M. Freedman, F. A. Hayek

81 Konzervatismus reakce na Francouzskou revoluci, snaha o obnovení monarchie snaha uchovat věci tak, jak jsou (buď jsou dobré samy o sobě, nebo lepší než jejich pravděpodobné alternativy) odlišné podoby konzervatismu vzhledem k času a místu základní hodnoty: tradice, rodina, silný stát, autorita přirozeně vzniklé skupiny (rodina, náboženské komunity, národ) vůdcovství a disciplína nerovnost majetku a sociální nerovnost je přirozená morálku si člověk nevybírá – rodí se do ní E. Burke, R. Scruton M. Thatcherová, R. Reagan - sporné

82 Křesťanská sociální nauka - církev se ústy papeže (prostřednictvím otevřených listů – encyklik) vyjadřuje ke změnám společnosti - pozornost člověka je soustředěna na člověka jeho seberealizaci a obecné dobro; i když je člověk chápán jako tvor společenský, jako bytost solidární s ostatními, není cílem této nauky společnost; cílem zůstává člověk; obecné dobro a společnost mají význam, pokud jsou vztaženy právě ke člověku; základní křesťanské ctnosti víra, láska a naděje tvoří morální páteř encyklik i učení encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. − kritizuje liberalismus za egoismus a nemorálnost, nenaplněnost, socialismus kritizuje za jeho postoj k osobnímu vlastnictví, za falešnou rovnost a rozdělování společnosti encyklika Centesimus annus papeže Jana Pavla II. – proti socialismu, zastánce demokracie, zmiňuje se i o ekologii, konzumní společnosti, otázce drog

83 Socialismus nejdiferencovanější a nejrozporuplnější ideologie reakce na průmyslovou revoluci (podmínky života dělníků v éře průmyslové revoluce) snaha o změnu uspořádání společnosti směrem k větší sociální spravedlnosti předchůdci – utopisté Ch. Fourier, R. Owen (pokus o založení beztřídní společnosti – „New Harmony“) hlavní proud se formoval v době dělnického hnutí (polovina 19. st.) – F. Lassall, K. Marx ústřední hodnoty: rovnost, silný stát, společné vlastnictví rovnosti dosáhneme – změnou vlastnických vztahů (marxismus), změnou v přerozdělování (současný socialismus) nebo kulturní revolucí (maoismus)

84 Komunismus - myšlenkou úplné „rovnosti“ inspirována zvláště Francouzská revoluce a tzv. utopičtí socialisté - komunismus vycházel z učení K. Marxe a F. Engelse (vědecký socialismus) – teorie tříd, státu a revoluce - na počátku 20. století se rozdělil na mírnější proud – reformismus (Bernstein) a radikálnější formu – leninismus - Marxovo a Leninovo učení upraveno Stalinem ve stalinismus - některou z forem komunismu představují autoritativní režimy po 2. sv. válce (Čína, KLDR, Kuba, Sovětský svaz, východní evropský blok aj.) i některé teroristické skupiny v západní Evropě (subrevoluční terorismus)

85 Anarchismus - odmítá státní moc, právní řád, autority -požaduje absolutní svobodu individua; preferuje svobodnou vůli člověka a žádá odstranit všechny normy, pravidla, konvence a zákony, kterým se lidé podřizují; -všechno zlo je způsobeno popřením lidské přirozenosti a vytvářením umělých organizací a institucí, z nichž na prvním místě je stát, který je třeba odstranit; -místo státu chtějí vytvořit svobodné a dobrovolné organizace bez použití násilí, donucovacích prostředků nebo autority

86 Anarchismus - liší se podle toho, čím má být nahrazena: - anarchokomunisté, anarchoutopisté – soukromé vlastnictví nahradí společenským na principu vzájemnosti (mutualismus −zakladatelem Proudhon:“Vlastnictví je krádež“, další představitel Kropotkin), vytvoří společnost morálně emancipovaných jednotlivců bez donucení a organizace - anarchosyndikalisté – státní uspořádání by mělo být nahrazeno odborovými organizacemi (syndikáty), které mají pomocí generální stávky porazit státní moc, odmítají metody politického boje, politické strany i teroristické akce, jsou pacifisté; představitelem A. Labriola - anarchoindividualisté − uznávají individuální teror, podle nich je individum samo sobě účelem a svět je jeho vlastnictvím a je prostorem jeho zájmů; vytvořeny byly organizace Tajný svaz internacionálních bratří, Anarchistická internacionála a byl uznán individuální teror jako metoda boje proti státu (nejvýznamnější postavou Rus Michail A. Bakunin, teoretikem Max Stirner) - v současné době se anarchisté u nás soustřeďují na boj proti skinheadům, globalizaci, ochranu menšin, ekologie

87 Rasismus - představuje nepřátelský postoj vůči příslušníkům jiné rasy nebo etnických skupin; na základě rasových rozdílů snaží ospravedlnit společenské nerovnosti; důsledkem utiskování jedné rasy druhou nebo dokonce likvidace příslušníků rasy; obyvatelé rozdělováni na nižší (méně hodnotné) a vyšší vrstvy; nižší vrstva znevýhodňována a diskriminována: nerovnost před zákonem, nepřítomnost hlasovacího práva, nižší mzdy za stejnou práci, nepřítomnost práva na vzdělání v mateřském jazyce kritika; znevýhodněná rasa zůstává bezmocná, rasa se nedá změnit, jedná se o fyzický znak - vznik s počátky kolonialismu − podrobené národy považovány za neplnoprávné - Joseph A. Gobineau - Rozprava o nerovnosti lidských ras; rozdělil tři rasy: bílou, černou a žlutou, upřednostňuje bílou rasu - Houston Chamberlain - Základy 19. století - zmiňuje se o biologicky hodnotnějších rasách - árijci, kteří stojí nejvýše, se mísí s ostatními rasami - chaos národů - jedinou záchranou jsou germánské národy

88 Rasistické teorie - Adolf Hitler - označil Židy za ničitele kultury a původce úpadku – antisemitismus; Norimberské zákony - zakazují Němcům uzavírat sňatky s Židy; holocaust - snaha o vyhlazení židovského národa; - sociální darwinismus - pouze silnější národy přežijí a mají právo na život - v USA až od 60. let segregace x Martin Luther King ( ) v JAR apartheid x Nelson Mandela (27 let vězněn) : dokument UNESCO: lidé pochází z homo sapiens, jsou si rovni -1965: valné shromáždění OSN přijalo úmluvu o odstranění všech forem rasismu - u nás se rasismus objevuje v souvislosti s romskou populací a stále častěji ve spojení s xenofobismem

89 Fašismus - v původní podobě především v Itálii a Německu - italský fašismus – 1922 převzetí moci Mussolinim, silná korporativní idea, vypjatý nacionalismus, reminiscence na Římskou říši - nacismus – 1933 převzetí moci Hitlerem, antisemitismus a biologický rasismus, nejradikálnější aplikace fašismu, která vedla k rozsáhlé genocidě Židů a jiných tzv. méněcenných ras - neofašismus – konglomerát různých fašistických myšlenek, lpění na symbolice, využívání hnutí skinheads

90 Srovnání totalitních režimů KomunismusFašismusNacismus vůdce Gen. tajemník il duceFührer 1 stranaKSSS Fašistická strana NSDAP tábory smrtiGulag Sběrné tábory pro politické vězně Koncentrační a vyhlazovací tábory antisemitismus anopůvodně neano likvidace odpůrců ano církevodpor„vyrovnání“zastrašování majetekvše všechobohacováníarizace propagandaano kulturavelký vliv

91 Feminismus - usiluje o rovnoprávnost žen s muži (politickou, ekonomickou a sociální); biologické a intelektuální rozdíly mezi pohlavími neopravňují muže k nadřazenosti - gender, sociální aspekty pohlaví -britská spisovatelka Mary Wollstonecraft – „Obrana práv žen“ (1792) -sufražetky: bojovnice za volební právo (suffrage) žen -volební právo: 1893 − Nový Zéland-první stát, 1971 − Švýcarsko-poslední stát - současný feminismus vychází z francouzské spisovatelky Simone De Beauvoirová − „Druhé pohlaví“ (1949); zakladatelky americké Národní organizace pro ženy Betty Friedanové − „Ženské mystično“ (1963) nebo americké spisovatelky Kate Milletové − „Sexuální politika“ (1969)

92 Feminismus -cílem je šířit osvětu ohledně násilí, potratů, pornografie, mezd, rovných příležitostí, poukazovat na vžité sociální (sexuální) stereotypy liberální – staví ženy na roveň muži, a pokud to není možné, staví muže na roveň ženě; i žena by měla mít možnost se realizovat socialistický – marxistickou terminologií mluví o vykořisťování žen, svých práv mohou dosáhnout pouze svržením současného systému, který je v rukou mužů; kritizují liberální směr za to, že dává možnost se realizovat pouze ženám intelektuálkám; žena z nižších vrstev musí pracovat pro uživení rodiny stejně jako její muž, často k tomu i domácí práce

93 Environmentalismus - ekologické hnutí se vyhranilo z odporu občanských iniciativ převážně mládeže proti jadernému zbrojení 70. let 20. století v západní Evropě; ve střední a východní Evropě tvořil základ odpor proti ničení přírody a zamoření a devastaci životního prostředí; původně chtělo působit pouze prostřednictvím občanských iniciativ - environmentalismus se opírá o vědecké poznatky mnoha přírodních a společenských věd; původní teorii o ochraně přírody prohloubila o vědecky dobře zdůvodněnou koncepci trvale udržitelného života – společnost by měla stavět do popředí ochranu a vytváření přírodních, sociálních, zdravotních a dalších podmínek, aby další generace vstoupily do života jako harmonicky rozvinutí a zdraví lidé – někdy též idea rozvíjení kvality života - enviromentální teorie se snaží o prosazení zdaňování škodlivých důsledků průmyslové výroby, dopravy apod.

94 Fundamentalismus Urputné lpění na základních principech. Je protikladem modernismu. Nejčastěji je užíván ve spojitosti s náboženstvím, kde označuje směry, vyžadující doslovný výklad základních knih a jejich aplikaci do života. Bývá spojen s přesvědčením o absolutnosti vlastní pravdy, provázeným netolerancí k odlišným názorům. Původně byl označením pro určitou skupinu protestantského hnutí v USA od přelomu 19. a 20. století; v 80. letech se termín rozšířil v médiích a začal být používán v povšechném smyslu „krajní nebo ultrakonzervativní křídlo“ na nejrůznější hnutí a myšlenkové směry, stále více pak na islámský extremismus. Věcná oprávněnost tohoto použití bývá zpochybňována.

95 Terorismus - represivní (státní) terorismus – jakobínská diktatura, teror autoritativních režimů (stalinismus, nacismus) - podvratný (subverzivní) terorismus – nacionalisticko separatistický (ETA, IRA), agitační (komunistický – Rudé brigády, Frakce Rudé Armády) - spojení agitačního a nacionalistického v „protiimperiálním“ terorismu – Tupamaros a Světlá stezka v Jižní Americe, OOP a al-Kajdá na Blízkém Východě - náboženský terorismus – Óm Šinrikjó (1995 sarinový útok na tokijské metro)

96 Volby a volební systémy

97 Volební právo 4 základní principy: všeobecné, tajné, přímé, rovné všeobecné – mohou volit všichni občané dané země - kdysi omezováno mnoha censy - dnes většinou jen census věku a bydliště

98 Volební právo tajné - téměř všude zavedeno hned v počátcích rozšiřování volebního práva rovné - stejná hodnota hlasů všech voličů (formální a materiální) - manipulace s rovným právem – tzv. gerrymandering (pozměňování hranic volebních obvodů) – ve prospěch vlastní strany, pozitivní diskriminace – ve prospěch menšiny ve společnosti

99 Volební právo přímé - týká se zejména dolních komor parlamentu - volí se přímo zástupci aktivní (právo volit) a pasivní (právo být volen) volební právo censy přísnější u pasivního

100 Volební právo volební censy - věk (většinou nepřekračuje 25 let u aktivního volebního práva) - občanství - způsobilost k právním úkonům - jiné: karanténa, epidemie, … právo či povinnost volit?

101 Volební systémy většinový proporční, poměrné smíšený

102 Většinové volební systémy princip prosté většiny princip absolutní většiny prostá většina ve vícemandátových obvodech

103 Většinové volební systémy prostá většina - vyhrává ten, kdo získá vyšší počet hlasů - nejjednodušší volební technika - nejrozšířenější - většinou vyhrají kandidáti nad 50 % hlasů

104 Většinové volební systémy absolutní většina - nutno získat nad 50 % - pokud ne, tak další kolo - postupují buď dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů (př. Senát ČR) - nebo i více např. Francie – všichni nad 12, 5 % a pak relativní většina

105 Většinové volební systémy princip prosté většiny pro vícemandátové obvody - více mandátů v jednom obvodu, volič tolik hlasů kolik mandátů, dále shodné s relativní většinou - používáno v zemích s etnicky, nábožensky, jazykově velmi roztříštěnou společenskou strukturou (viz např. volby v Libanonu)

106 Výhody a nevýhody většinového systému redukuje fragmentaci stran pomáhá utvoření bipartismu (tj.dvoustranickému modelu) + bipolaritě napomáhá ke vzniku Catch all parties = umírněný neideologický program napomáhá k utvoření většinové, akceschopné, stabilní vlády vláda tvořena pouze 1 stranou vede k politice reálných slibů (nelze se odvolávat na koaliční kompromis) stabilní, jasně viditelná opozice („stínová vláda“) pravidelná alternace personalizace volby (kvalitní osobnosti) pevná vazba poslance na daný obvod jednoduchost zlikvidování extrémistických stran deformuje volební výsledky (neodpovídá mínění voličů ve volbách) zde jeden příklad z voleb do parlamentu Spojeného království v roce 2001, výsledky ve Walesu, strana 1: 48.6% hlasů - 85% mandátů (34 ze 40) strana 2: 20% hlasů - žádné mandáty strana 3: 14,3% hlasů - 10% mandátů (4 ze 40) strana 4: 13,7% hlasů - 5% mandátů (2 ze 40) zvýhodňuje velké strany zde příklad ze stejných voleb, výsledky pro celé Spojené království Labour Party 40,68% hlasů - 65,5% mandátů; Conservatives + Liberals dohromady 49,96% hlasů - 33,08% mandátů může vyhrát i strana s menším počtem reálných hlasů

107 Proporční, poměrný volební systém volební hlasy jsou přepočítány podle různých metod na křesla v parlamentu poměrně složité systémy, zejména tehdy, jsou-li stanoveny kvóty pro získání křesel v parlamentu (v ČR například nutnost získat více než 5 % hlasů) v ČR jsou počty voličských hlasů přepočítávány na počet křesel v poslanecké sněmovně podle tzv. d´Hondtovy metody

108 D´Hondtova metoda na příkladu rozboru rozdílení mandátů v Karlovarském kraji. Protože republikové mandátní číslo (celkový počet odevzdaných hlasů/počet křesel v Poslanecké sněmovně) činilo , zatímco v Karlovarském volebním kraji bylo odevzdáno celkem platných hlasů, rozdělovalo se zde 5 mandátů - pro srovnání, v Praze jich voliči rozdělovali přesně pětkrát tolik. Disproporční účinek malé velikosti tohoto volebního kraje způsobil, že zde mandátu dosáhly pouze tři strany: ODS (2), ČSSD (2) a KSČM (1). Čtvrtá Strana zelených získala sice 6,71% hlasů, ale na zisk mandátu jí to nestačilo. Řada podílů - dělíme počet hlasů získaných každou stranou řadou přirozených čísel (1, 2, 3... n, kde n = počet jmen na kandidátní listině) a výsledky seřadíme podle celkového umístění ve srovnání s ostatními stranami - vypadala takto: (ODS), (ČSSD), (ODS), (ČSSD), (KSČM), (ODS), (ČSSD), (ODS), (ČSSD), (KSČM), (Zelení)... atd. Například pro ODS tak byla čísla získána tak, že celkový počet získaných hlasů (49 189) byl dělen řadou čísel 1 (49 189), 2 (24 594), 3 (16 396) atd. Mandát byl přiřazen stranám, které se staly "vlastníky" pěti největších podílů, protože právě tolik mandátů bylo v tomto volebním kraji rozdíleno.

109 Výhody a nevýhody poměrného systému nedeformuje tolik názor občanů vyslovený ve volbách – více odpovídá názorové struktuře voličů nesnadná manipulace s výsledky zajišťuje zastoupení menšin větší kontrola voličů (u přímých systémů) nebo strany (u stranických systémů) nad poslancem není psychologický tlak na voliče méně propadlých hlasů včas zohlední nové trendy a potřeby společnosti, a tím i zachytí jinak možný růst extrémních nálad ve společnosti složitost (pokud chybí zodpovědnost a/nebo přímá kontrola, vazba na voliče) napomáhá fragmentaci stran, podporuje vícestranický systém (což ale může být i výhoda tam kde spolupráce a konsens patří ke kompetencím společnosti) ve většinových systémech exekutivy vede k utváření koaličních vlád, které navíc vyžadují dlouhá povolební vyjednávání (to ale odpadá u poměrných systémů exekutivy) snižuje efektivitu vlád a jejich odpovědnost (pokud chybí zodpovědnost, přímá kontrola, schopnost spolupráce a konsensu) nevede k politice reálných slibů (což je ale naopak výhoda, tam kde je možná věcnost v politice) brání pravidelné alternaci (což může být i výhoda, tam kde je v popředí věcnost, díky přímé kontrole a zodpovědnosti) někdy lze těžce rozlišit opozici (což může být i výhoda, tam kde je schopnost dialogu a věcných řešení a jejich vývoje) nezáleží na osobní kvalitě kandidáta, ale na jeho stranické příslušnosti (u stranických systémů) neexistuje pevná vazba poslance na obvod (pokud chybí přímá volba a zodpovědnost)

110 Další volby v ČR volba prezidenta – nepřímá volba, viz Ústava volby do Evropského parlamentu – stejný systém jako při volbách do poslanecké sněmovny, ČR volí 22 poslanců z 736 – viz EU volby do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy (komunální volby) také obdobný poměrný systém jako při volbách do poslanecké sněmovny

111 Občanská společnost

112 Stručně bychom mohli občanskou společnost vymezit jako "vše, co není stát". To znamená, že struktura občanské společnosti (vztahy a společenské instituce - spolky, sdružení, asociace...) musí být nezávislá na státní moci. Stát nezasahuje do jejích aktivit (pokud nejsou v rozporu se zákonem), neurčuje, kdo bude ve vedení organizací či jaké akce budou podnikat. Nejsou na státu závislé ani ekonomicky - prostředky na svou činnost získávají především ze soukromých zdrojů, od různých sponzorů, nadací apod. Stát však může některé jejich aktivity dotovat a může vytvořit příznivé podmínky pro to, aby neziskové organizace mohly co nejlépe fungovat.

113 Funkce občanské společnosti Brání tomu, aby stát pronikal i do sféry, jež mu nepřísluší, tj. do zájmových veřejných aktivit občanů. Prostřednictvím institucí občanské společnosti dostává politická sféra nejspolehlivější zpětnovazební signály, protože občané svými aktivitami upozorňují na problémy, které ve společnosti existují, které pociťují jako palčivé (např. v oblasti ekologie), a tím nutí politiky, aby se jimi zabývali. Je školou demokracie. Umožňuje účast občanů na rozhodování a řešení konkrétních problémů tam, kde se nabízené rozhodnutí neshoduje se zájmy těchto občanů (viz uvedený příklad). V tomto smyslu funguje občanská společnost jako korigující prvek (často dokonce jako protiváha) vlivu státu. A v neposlední řadě posiluje i vědomí sounáležitosti a odpovědnosti občanů za "své věci". Lze říci, že demokracie je natolik silná, nakolik je v ní rozvinutá a fungující občanská společnost, protože taková společnost se stává garancí proti pokušení každého státu stát se všemocným a působí i proti možnému degenerativnímu sklonu demokracie stát se tyranií většiny.

114 Aktivity spojené s občanskou společností -kontrola, právo na informace (viz další slade) -zakládání občanských sdružení -někdy jako součást občanské společnosti vnímána také média – „hlídací psi demokracie“ -možnost psaní petic, demonstrací, stávek, stížností, požadavků na vysvětlení apod.

115 Právo vědět!!! Právo vědět neboli právo na informace je u nás upraveno především dvěma zákony, které můžete a měli byste využít: - zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím je obecná úprava práva na informace - zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí upravuje oblast poskytování informací ve vztahu k životnímu prostředí. Pokud speciální zákon 123/1998 Sb. neobsahuje zvláštní úpravu pro informaci, kterou požadujete, uplatní se obecný předpis – zákon 106/1999 Sb. Právo na informace také upravuje Listina základních práv a svobod, a to ve dvojí podobě. Jednak jako základní politické právo – právo na informace v čl. 17: - odst. 1: Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. - odst. 5: Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Jednak jako jedno z práv hospodářských, sociálních a kulturních v čl. 35: odst. 2: Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

116 Korupce

117 latinsky corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit je zneužití postavení, funkce k osobnímu prospěchu – v politice, veřejné správě, hospodářství postihuje jak politiku, tak hospodářství, tak společnost ačkoliv korupce přispívá ke zločinnosti – jako, mimo jiné, typicky, k praní špinavých peněz, kuplířství, obchodu s drogami – tak se zdaleka neomezuje jenom na tyto trestné aktivity

118 Korupce Úplatkářství, tj. korupci, lze chápat v dvojím smyslu jako přímé a nepřímé uplácení a pasivní a aktivní korupční jednání. Trestní právo se vztahuje jak na aktivní úplatkářství (kdo úplatek nabízí a dává), tak na toho, kdo úplatek přijímá. O nepřímé uplácení jde tehdy, jestliže se při něm využívá prostředníka nebo jsou „obdarovány“ blízké osoby zkorumpovaného (např. rodinní příslušníci). Korupce postihuje nejen veřejnou, ale i soukromou sféru. Příklad: Počet případů korupce a uplácení dle průzkumu Pricewaterhouse Coopers z roku 2009 v posledních 12 měsících mírně vzrostl (z 27 % v roce 2007 na 30 % v roce 2009) a nadále u nás přesahuje světový průměr (27 %). Skutečný výskyt korupce a uplácení je vyšší, protože v praxi je velmi těžké tyto aktivity odhalit.

119 Korupce Mezinárodní nevládní organizace Transparency International se již dlouhodobě zabývá monitorováním korupce v celosvětovém měřítku. Každoročně vydává obsáhlou zprávu na základě výsledků průzkumů mínění mezi zástupci podnikatelské sféry, veřejnosti a odborných analytiků. Dle globálního barometru korupce za rok 2009, sestaveného touto organizací, se Česká republika umístila ve čtvrté skupině, jak je vidět v následující tabulce:

120 Výsledky výzkumuZemě/území Skupina 1: Více než 50 %Kamerun, Libérie, Sierra Leone, Uganda Skupina 2: 23–49 %Arménie, Ázerbájdžán, Bolívie, Ghana, Indonésie, Irák, Kambodža, Keňa, Litva, Moldavsko, Mongolsko, Rusko, Senegal, Venezuela Skupina 3: 13–22 %Bělorusko, Kosovo, Kuvajt, Libanon, Maďarsko, Nigérie, Pákistán, Peru, Rumunsko, Řecko, Srbsko, Ukrajina Skupina 4: 7–12 %Bosna a Hercegovina, Česká republika, Filipíny, Hongkong, Chile, Indie, Kolumbie, Malajsie, Thajsko Skupina 5: 6 % a méněArgentina, Brunej, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Gruzie, Chorvatsko, Island, Izrael, Japonsko, Jižní Korea, Kanada, Lucembursko, Makedonie, Nizozemí, Norsko, Panama, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Singapur, Španělsko, Švýcarsko, Turecko, USA, Velká Británie

121 Odhadněte pořadí sektorů, které respondenti ve výzkumu Transparency International považují za nejvíce postižený korupcí. Soudnictví Veřejní představitelé/státní úředníci Média Obchodní/soukromý sektor Politické strany Parlament/zákonodárný sbor

122 Řešení 40 %Veřejní představitelé/státní úředníci 23 %Politické strany 12 %Parlament/zákonodárný sbor 12 %Obchodní/soukromý sektor 9 %Soudnictví 5 %Média

123 Podmínky podporující korupci koncentrace politické moci a rozhodování, opravdu nedemokratické režimy, ať jsou centralistické, totalitní nebo se vyznačují vládou mocenských klanů apatická, nezajímající se, nebo „poddanská“, tomu či onomu „vůdci“ lehce podléhající veřejnost, která se nezajímá o politiku – veřejné věci – nebo na ni nemá dostatečný vliv slabé právo, nedostatečná justice, nebo sloužící jen mocným a vlivným k prosazování jejich zájmů – nedostatečná „vláda práva“, anglicky rule of law tajení informací, rozhodování, procesů a závislostí, nedostatek otevřenosti, transparentnosti pro veřejnost, občany, jejich kontrolu, uzavřené mocenské a politické kliky velké, a nekontrolované, částky financování ať veřejných, nebo soukromých, projektů špatně placení úředníci, zaměstnanci veřejné správy

124 Důsledky korupce oslabení správy veřejných věcí, politiky, vedoucí až k rozpadu státu oslabení hospodářských výsledků, ekonomiky, vedoucí až k nemožnosti podnikat růst chudoby a nezaměstnanosti rostoucí daně a zároveň rostoucí daňové úniky rostoucí nedůvěra v politiku, ekonomiku, a k vlastním schopnostem, rezignace odchod těch schopných tam, kde se mohou (lépe) uplatnit

125 Modely korupce Asijský model korupce: Korupce je důvěrně známým a společensky přijatelným kulturním i ekonomickým jevem, který úzce souvisí s fungováním státu. Africký model korupce: Politická moc je kupována nejvýznačnějšími ekonomickými klany, které si zajišťují svou existenci politickými prostředky. Pro zemi tento model znamená ústup od demokracie a probíhající demokratické procedury jsou jen kamufláží. Ekonomika pak klesá až na primitivní úroveň. Nejzákladnější potřeby obyvatelstva jsou zajišťovány jen proto, aby se předešlo zmatku a aby si malá skupinka „mocných“ zajistila udržení výsostného místa. Latinskoamerický model korupce: Nečinnost a němý souhlas vůči problémům s korupcí umožnily podzemním a kriminálním sektorům získat moc porovnatelnou s mocí státu. Tato moc je po řadu desetiletí spojena s mafií a prorůstá dovnitř státu. Tento model je velmi blízko k africkému modelu korupce.

126 Stádia korupce Stadium náhodné korupce je charakterizováno drobným úplatkářstvím a zapojují se do ní pouze určité osoby nebo malé skupiny. V tomto stadiu je veliké riziko odhalení korupčního chování. Odhalení zkorumpovaní jedinci jsou veřejně pranýřováni, důsledně soudně stíhání a nakonec i odsouzeni podle platných zákonů. Stadium systematické korupce většinou představuje korupci s velkými zisky a často je předmětem skandalizace. Využívá velkého počtu úředníků, prostředníků a podnikatelů, je vytvářena vysoce postavenými úředníky státní správy. Tyto praktiky jsou přímým narušením právního řádu, ale na rozdíl od systémové korupce, pokud jsou delikventi odstraněni, je výrazně snížen rozsah korupce. Mnoho reformních snah o nápravu není systematických – jedná se pouze o soubor politických manipulací ke zklidnění znepokojené veřejnosti. Stadium spontánně regulované korupce vzniká, pokud selžou kontrolní mechanismy u stadia náhodné korupce, a korupce přestává být výjimkou a postupně se stává pravidlem. Stadium organizované korupce, kdy se korupce mění v organizovaný zločin a vydírání. Systémová korupce je všudypřítomná, institucionalizovaná a srostlá s ekonomickými a politickými institucemi. Korupce v tomto stádiu je natolik srostlá se státní správou a politikou, že bez ní tyto instituce nemohou fungovat.

127 Praní špinavých peněz S úplatkářstvím souvisí i problematika praní peněz, které lze považovat za mnohem eticky a morálně „škodlivější“ jednání. Špinavé peníze jsou veškeré finance, které byly získány trestnou činností nebo z nelegálních zdrojů. Pocházejí z obchodů s drogami, z vydírání, nelegálního hazardu a sázek, z obchodu s bílým masem, prostituce, pašování zboží a lidí, nelegálního obchodu se zbraněmi, loupeží apod. Aby byly nelegální zisky zlegalizované, musí dojít k jejich „vyprání“. Pod praním špinavých peněz lze chápat činnost směřující k zastření jejich původu. Je to poslední fáze „zahlazení stop“ nezákonného jednání. Na konci tohoto postupu jedinec vykazuje „legálně“ získané příjmy.

128 Otázka: Věděli jste, že největší podíl na tvorbě špinavých peněz má obchod s drogami? Za drogy se v celosvětovém měřítku vydává více peněz než za potraviny. (Veřejné výdaje spojené s užíváním drog v zemích Evropské unie v roce 2006 činily 34 miliard EUR. Jde o 0,3 % hrubého domácího produktu všech členských zemí EU). Odborníci odhadují, že v současné době se na světě denně propere více jak jedna miliarda dolarů. Roční obrat organizovaného zločinu údajně činí přibližně miliard dolarů. Tato astronomická částka se blíží čtvrtině objemu hodnoty celosvětového obchodu. Náklady na „prací cyklus“ se podle policejních expertů odhadují od 5 do 20 % z prané částky. Příklad: Duchovním otcem praní špinavých peněz je smutně proslulý gangster Al Capone. Ten ve 30. letech v období prohibice vybudoval v Chicagu síť prádelen, jejichž prostřednictvím legalizoval své zisky z prodeje alkoholu, provozování hracích automatů a prostituce. Byly to již na pohled zvláštní prádelny. Většinu týdne byly mimo provoz. Jen v určité dny přicházeli muži s většími či menšími balíčky, avšak nikdy si žádné vyprané prádlo neodnášeli. V balíčcích byly totiž bankovky. Prádelny ve svém účetnictví vykazovaly vysoké zisky, z nichž městu řádně odváděly daně.

129 Proces legalizace peněz Umístění (namáčení) – v této fázi dochází ke vstupu nelegálně získaných prostředků do finančního systému. Obvykle se tak děje rozdělením velkých částek na menší, méně podezřelé, jež jsou pak vloženy přímo na bankovní účet. Další cestou může být nákup řady nástrojů finančního trhu (šeky, peněžní poukázky), které se posléze shromáždí a uloží na jiném místě. Jakmile se peníze dostanou na finanční trh, nastává druhá fáze. Rozvrstvení (propírání) – představuje proces, v jehož rámci dochází k celé řadě převodů a přesunů finančních prostředků. Cílem je vzdálit je co nejvíce od jejich původu a přemístit tak peníze na co nejvíce účtů nejčastěji papírových firem (v různých zemích). Dochází také k opakovanému nákupu a prodeji investičních nástrojů. Sjednocení (ždímání) – představuje poslední fázi na cestě ke zlegalizovaným prostředkům. Finanční prostředky se zpátky vracejí do legální sféry (zdanitelných příjmů). Zpravidla jsou pak investovány do luxusních sídel a dalších nemovitostí nebo podnikání

130 Proces legalizace peněz Experti, zabývající se problematikou boje proti praní špinavých peněz, na několika experimentech zjistili, že jedna nelegální transakce provedená přes sedm zemí s různými právními systémy po internetu netrvá ani pět minut. Zpětná rekonstrukce této nelegální operace v rámci vyšetřování však může trvat více než rok. Proto je odhalování „vypraných“ zdrojů často nadlidských úkolem. Základem by mělo být celosvětové nastavení takových pravidel, aby jednání osob a jejich převody byly pokud možno transparentní a dohledatelné. Jednotlivé státy by v otázce praní špinavých peněz měly úzce spolupracovat.

131 Lobbing Do odvrácené ekonomiky se mnohdy zařazují i jednání označovaná jako lobbing. Jak jej lze definovat a co vše si pod těmito aktivitami můžeme představit, nám objasní následující podkapitola. „Lobby“ je formálně utvořené sdružení skupiny stoupenců určitého společného zájmu zejména v politické a ekonomické sféře. Společný zájem se snaží prosadit do zákonných nebo jiných obecně závazných předpisů, do výsledků rozhodnutí orgánů státní správy atd. Sdružení nabývají různých podob podnikatelských subjektů určitého oboru, jako jsou cechy, komory, svazy, asociace atd. Jejich činnost bývá jimi samými nejčastěji deklarována jako snaha povznášet příslušný obor na špičkovou úroveň a zkvalitňovat zboží a služby. Lobby se může stát nátlakovou silou, která se snaží ovlivnit hospodářskou soutěž. Lobbistická sdružení často usilují o získání kontroly nad vstupem konkurenčních ekonomických subjektů na trh. Lobbismus (činnost lobbistů) také mnohdy souvisí s korupcí. V některých případech lze tato jednání jen těžko odlišit a identifikovat správnou hranici, co je ještě lobbing a kde již začíná korupce.

132 Poznámka: Ve Spojených státech je lobbing běžným způsobem podnikání. Provozují jej specializované firmy, nejrůznější zájmová sdružení nebo jednotlivé osoby. Pro zákonodárce a exekutivu je lobbing určitým hlasem veřejnosti, vodítkem při jejich rozhodování. Lobbista svůj záměr prezentuje v krátké studii, ve které uvede nejdůležitější pro a proti svému návrhu. Kongresman může být pochopitelně ovlivňován i opačnými názory. Proto musí být studie prezentována vysoce profesionálně. V Bruselu působí více jak profesionálních lobbistů, kteří hájí zájmy společností, podnikatelských a odborových svazů, regionů i občanských hnutí. Komisaři EU a jejich úředníci uznali, že lobbisté jsou dobrým zdrojem informací. Práce eurolobbistů tak výrazně přispěla k větší otevřenosti institucí EU.

133

134 Literatura ARON, R.: Demokracie a totalitarismus. Brno KUBÁČEK, Jan: Politologie a mezinárodní vztahy. 450 otázek k přijímacím zkouškám na V3. Praha MÜLLER, K.: Češi a občanská společnost: Pojem, problémy, východiska, Praha SCRUTON, R.: Slovník politického myšlení. Brno SORENSEN, Georg: Stát a mezinárodní vztahy. Praha ŠAMALÍK, F.: Občanská společnost v moderním státě,Brno 1995.


Stáhnout ppt "Politologie. Základní pojmy Politologie Název politologie je odvozen od polis = obec a logos = v přeneseném významu věda. Jejím předmětem je fungování."

Podobné prezentace


Reklamy Google