Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiálu.

Prezentace na téma: "Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiálu."— Transkript prezentace:

1 Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/ Název materiálu Demokracie (VY_32_INOVACE_ ) Autor Mgr. Vladimír Šorma Tematická oblast Základy politologie Ročník Sedmý Datum tvorby Březen 2012 Anotace Prezentace je určena pro výuku základů politologie (politické vědy) v hodinách Základů společenských věd ve třetím ročníku, seznamuje studenty se základními termíny v oboru politologie a politiky Metodický pokyn Šablona slouží jako digitalizovaná učebnice pro žáky třetího ročníku Základů společenských věd – Politologie; jednotlivé strany prezentace na sebe tematicky navazují, řeší problematiku definování a cílů politologie a politiky. Časová dotace materiálu je minut.

2 Demokracie Demokracie - řecky δημοκρατíα, vláda lidu, původně z řeckého δημος (démos), lid a κρατειν (kratein), vládnout) je forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid. - je takové uspořádání státu, v kterém „lid“, tedy společenství všech plnoprávných občanů – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu. (Historický lexikon Švýcarska) Podoby a formy demokracie přímá demokracie - lid vykonává státní moc přímo rozhodnutím, vyslovením své vůle (referendem, přímou iniciativou). zastupitelská demokracie (reprezentativní, nepřímá) - lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů (parlamentu, přímo voleného prezidenta …). V liberální demokracii se menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců. V dnešní době je demokracie obecně považována za „nejméně špatný“ (Churchill) model vlády. Výraz demokracie bývá ve společnosti a v běžné politice presentován nejčastěji prostřednictvím dvou dosti nepřesných významů. A to „demokracie jako vláda lidu“ a „demokracie jako vláda většiny.“ Nejasný význam těchto pojmů vede často k nespokojenosti s reálnou demokracií jako takovou a rozčarováním nad tím, že nevládne onen „lid“ v pravém slova smyslu, ale v podstatě skupina zvolených politiků. (Na nebezpečí tvrzení, že demokracie je „lidovládou“ upozornil už Karl Popper). Stejně tak občané ke své neradosti zjišťují, že přímá rozhodnutí nevycházejí od „skutečné“ většiny občanů. Nejasné představy o demokratickém způsobu vládnutí se projevily hlavně v zemích, kde se demokracie jako systém měla teprve začít rozvíjet a výjimkou není pochopitelně postkomunistická střední a východní Evropa, jejíž občané si od demokracie slibovali mnohdy víc než bylo reálné. Demokracie jako vláda lidu? U zmatení pojmů stojí mnohdy mnohoznačnost výkladů. Projevuje se to např. při prezentaci toho, jak demokracii vymezil Abraham Lincoln - tedy jako „vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid“). Dvojznačnost tkví v tom, že onen výraz „vláda“ bývá pojímán jednak jako přímé působení moci lidu, za což se staví zastánci participační demokracie. Na druhé straně pojem „vlády“ může být prezentován jako instituce, která sice patří lidu a pro něj také vládne, ale přesto stojí mimo něj a je na něm částečně nezávislá, což je koncept zastánců zastupitelské formy demokracie. Lincolnovo pojetí demokracie můžeme vnímat jako „vládu se souhlasem lidu“ za „široké účasti lidu na procesu vládnutí“ a vládu snažící se působit „pro společné blaho všech lidí.“ Analýzu tohoto výkladu demokracie nabízí Sartori, který ho zpřesňuje a v podstatě vytváří tři modely. Vláda lidu – ta, kde si lid vládne sám (přímá demokracie), nebo tam, kde „lid je pouhým objektem vlády“ (neodpovídá demokracii) nebo tam, kde vláda odvozuje svou legitimitu ze souhlasu lidu (zastupitelská demokracie).

3 Demokracie Znaky demokracie Hlavní principy
Držitelem (zdrojem) politické moci je lid. Periodické volby. Povinnost odevzdat moc nejpozději po uplynutí volebního období. Nezměnitelnost maximální délky období. Ochrana politických menšin i jednotlivců. Další běžné znaky současných liberálních demokracií účinná a informovaná veřejná diskuse – k ní patří nejen svobodná a nezávislá média, ale i politická kultura, která je zpravidla kultivována historickými zkušenostmi dané společnosti, zajištění lidských práv, ochrana menšin a jejich práv a umožnění jejich integrace (zapojení do většinové společnosti), dělba moci na zákonodárnou moc, výkonnou moc a soudní moc, byť v kontinentálním modelu není exekutiva od legislativy striktně oddělena, neboť bývá na parlamentu v různé míře závislá mechanismem vyslovování důvěry resp. nedůvěry. To neplatí v USA, kde je plná dělba moci prezidentským systémem. Justice ale musí být od exekutivy oddělena – být na ní nezávislá. Exekutiva je vázána odpovědností k lidu – buď přímo (v systému plné dělby moci), nebo nepřímo – přes zákonodárný sbor. právní stát spravedlivé (legitimní) zákony a účinné prosazování jejich dodržování, transparentnost, průhlednost rozhodování, přehledné financování, účinný veřejný dozor nad státní mocí a použitím jí svěřených prostředků, rovnost šancí pro každého, bez ohledu na jeho původ (například rovný přístup ke vzdělání, právní ochrana rovných a spravedlivých podmínek v podnikání) poskytnutí základních sociálních podmínek pro důstojný život všech.

4 Demokracie Historie demokracie
První známá demokracie, antická, vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvala přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Vztahovala se jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu. Občanská práva se nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky. Po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné - zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná odsouzení záležela na momentální náladě hlasujících atp. Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť pod dobově místním názvem republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince. V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako např. Itálie, později Německo, Španělsko, Portugalsko a četné další. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším světovým demokraciím. Po druhé světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo. V oblasti třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po 2. světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. Alarmujícím případem zneužití implantace demokracie byla genocida ve Rwandě

5 Demokracie Demokracie ve světě
Demokracie je dnes jeden z nejrozšířenějších způsobů řízení státu. Mezi demokratické státy patří téměř všechny státy Evropy, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Izrael, USA, Kanada či některé státy v Jižní Americe. Slovo demokracie se v průběhu 20. století stalo slovem s kladnou hodnotou a bývá zneužíváno i pro režimy zásadně demokratické, v nichž sice probíhají formálně volby, ale jejich příprava i průběh jsou kontrolovány vládnoucí skupinou. Tyto státy jsou co do obsahu výkonu politické moci autoritářské. Ve srovnání s nimi je proto třeba odlišit pravé demokracie západního střihu, které jsou označovány jako liberální demokracie. Pouze v těchto probíhá skutečně svobodná politická soutěž, svobodné vytváření veřejného mínění a jsou zajišťovány i svobody občanů. Liberálních demokracií je ve světě pouze několik desítek. Mnozí lidé (např. spisovatel Francis Fukuyama) považují demokracii za nejlepší státní zřízení a tvrdí, že zde demokracie bude navždy. Ve státech, kde se vláda ztotožňuje s demokratickými principy jen formálně, je možné hovořit o autoritativní (řízené) demokracii. Při formálním respektování především, nebo jen, zásady svobodných či polosvobodných voleb jsou potlačena některá lidská práva, nebo jejich většina, a skutečnou moc má vláda vybrané části společnosti. Takový systém výběru mocenských elit je znám odedávna, například vojenská nebo feudální demokracie umožňuje volit jen ozbrojeným nebo jinak význačným skupinám (šlechtě, vládnoucí straně, majetným, mužům, starším, svobodným) a je známa z doby nejstarší i ze současnosti. Pak např. velitelé nebo i řadoví vojáci volili resp. volí vládce, např. knížete Přemysla vladykové, chána u kočovných kmenů bojovníci, náčelníka kmene rada starších, císaře v antickém Římě legie, generalita prezidenta v některých autoritativních republikách, často formou převratu, tedy násilným odstraněním dosavadních vládců. Takovému voličstvu se pak může říkat v politickém smyslu lid. Často je obtížné takovou demokracii odlišovat od diktatury. Příkladem ze současnosti jsou některé jihoamerické a africké země ve druhé polovině 20. století. K autoritativní demokracii měla blízko též československá druhá republika, Miloševičova Jugoslávie, v současnosti pak Lukašenkovo Bělorusko. Po roce 1945 byl v některých komunistických režimech, především ve východní Evropě, používán termín lidová demokracie, který měl podle marxismu-leninismu označit fázi mezi revolučním převzetím moci a vybudováním socialismu, kdy ještě byly zachovány některé předrevoluční mechanismy.

6 Demokracie Kritika demokracie
Každé společenské zřízení je terčem kritiky jak zevnitř, tak zvenčí (ze strany jiných ideologií a forem vlády). Demokracie, přestože je dnes západním světem uznávána jako optimální forma vlády (nebo alespoň jako ta „nejméně špatná“, jak tvrdil britský premiér Churchill), byla a je cílem rozličných námitek. Platón ve své Ústavě kritizoval demokracii jako vládu luzy a jako ideální formu řízení státu navrhoval vládu filosofů, jejichž největší předností oproti nevzdělanému davu je moudrost. Moderní obdoba této kritiky mluví o hloupých voličích a populistických politicích, kteří na tuto hloupost spoléhají. Je nicméně vhodné zmínit, že forma demokracie ve starém Řecku a stav tehdejší společnosti, vzhledem které byl Platón vystaven a zvyklý uvažovat, byly značně odlišné od té dnešní, minimálně v oblasti informovanosti, vzdělanosti a některých systémových technických možnostech. Aristoteles při svém dělení soudobých forem vlády zařadil demokracii do skupiny stojící proti vhodným formám vlády, spolu s tyranií a oligarchií. Za ideální považoval takovou, která smísí prvky demokracie s prvky aristokratickými, které na rozdíl od demokracie považoval za prospěšné. Míšení doporučil proto, aby stát netíhl k extrémním formám vlády. Zde platí ta samá reálie ohledně demokracie ve starém Řecku a řecké společnosti jako výše, navíc s tím, že původní název pro onu aristokratickou vládu byla timokracie a doslova to znamenalo "vláda čestných" a vznikla jako vláda údajně čestných urozených. Totalitní režimy kritizují demokracii za to, že je slabá, tj. že neumí reagovat rychle a účelně na nenadálé krize, jako jsou války nebo přírodní pohromy. V dějinách můžeme nalézt příklady, kdy tomu tak skutečně bylo (např. politika appeasementu), ale také ukázky účinných reakcí demokratických zemí (např. mezinárodní pomoc oblastem postiženými tsunami v roce 2005). Demokracie nezajišťuje mezinárodní bezpečnost státu, války mezi demokratickými státy navzájem však nejsou obvyklé. V současné době se stále častěji objevují názory, že nejsou dodržována některá základní lidská práva.

7 Zdroje: Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha, 2002 David, R.: Politologie, Základy společenských věd, Nakladatelství Olomouc, 2002 Dočekalová, P., Švec, K. a kol.: Úvod do politologie, Grada Publishing, Praha, 2009 Heywood, A.: Politické ideologie, Eurolex Bohemia, Praha, 2005 Říchová, B. Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002 Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno, 2005 Vodička, K., Cabada, L.: Politický systém české republiky : historie a současnost,