Moderní univerzita: Napoleon, Humboldt a Schleiermacher Ing. Jiří Chotaš, PhD. (Filosofický ústav AV ČR, Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem)

Prezentace na téma: "Moderní univerzita: Napoleon, Humboldt a Schleiermacher Ing. Jiří Chotaš, PhD. (Filosofický ústav AV ČR, Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem)"— Transkript prezentace:

1 Moderní univerzita: Napoleon, Humboldt a Schleiermacher Ing. Jiří Chotaš, PhD. (Filosofický ústav AV ČR, Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem)

2 Univerzita jako evropská instituce Univerzita je evropskou institucí. Vznikla jako společenství učitelů a studentů, disponující zvláštními právy samosprávy, tvorbou studijních programů a výzkumných záměrů právě tak jako právem udělovat veřejně uznávané akademické tituly.

3 Význam slova „univerzita“ Slovo „universitas“ má v klasické latině dva odlišné významy: znamená buď „všeobecnost, veškerenstvo, souhrn“, nebo „celek“ (opak k částem). Cicero ve svém překladu Platónova dialogu Timaios překládá řecké slovo to pan neboli „celek“ či „univerzum“, jako „universitas“. Platónův demiurg jako „tvůrce a otec tohoto všehomíra“ se u něj stává „parens huius universitatis“ neboli otcem tohoto vesmíru či světa. Cicero zároveň hovoří o „universitas rerum“ neboli o „souhrnu všech věcí“. Slovo „universitas“ tak původně v antice bylo synonymem slova „svět“ („Mundus est universitas rerum“). U římského filosofa Plinia staršího slovo „universitas“ znamená celek v jeho jednotě (s ohledem na pythagorejskou nauku o harmonii sfér). Většinou však slovo „universitas“ znamenalo „veškerost“ [všech zvířat, lidí apod.]. Třetí význam slova „universitas“ pochází z právnické literatury. V tomto významu znamená určité společenství, které jedná jako jedna právní osoba („universitas est quaedam persona ficta et representata“). Univerzitu tak mohlo tvořit společenství studentů (universitas scholarium) nebo společenství učitelů a studentů (universitas magistrorum et scholarium). (Zdroj: Hammerstein, N., „Universität“, in: J. Ritter, K. Gründer (eds.), Historisches Wörterbuch der Philosophie, Schwabe, Basel – Stuttgart 2001, s. 212 n.)

4 Středověká univerzita jako studium generale Za studium generale byla považována vysoká škola, která byla založena a potvrzena tehdejší nejvyšší mocí, papežem (nebo v některých případech i císařem) a jejíž členové měli určitá obecná práva, která přesahovala regionální hranice měst, biskupství, knížectví a království. Tato práva se týkala především osobního statutu učitelů a studentů: kolektivně i jednotlivě podléhali ochraně svého zřizovatele ‒ papeže či císaře. Univerzitní učitelé obdrželi privilegium, že mohli požívat svých obročí, tj. důchodů, aniž by byli vázáni povinnostmi daného obročí či církevního úřadu. Papež i císař uznávali univerzální platnost akademických titulů a ty opravňovaly k výuce na celém území západního křesťanství. Ve středověku existovaly i jiné vyšší školy: katedrální nebo městské, studia, která provozovaly žebravé řády, anebo soukromé právní školy. Od univerzit se však odlišovaly svým právním postavením a společenským uznáním. Titul získaný na jiných školách než univerzitách nebyl platný všude.

5 Univerzity ve středověku: uspořádání univerzity v Paříži Vyšší fakulty Theologická fakulta Právnická fakulta Lékařská fakulta Nižší fakulta Artistická fakulta

6 Francouzská revoluce a univerzity 24 francouzských univerzit bylo zrušeno ve 12 městech vznikly specializované vysoké školy a samostatné fakulty 1808 vznikla Císařská univerzita (Université Impériale)

7 Napoleonův model specializovaných vysokých škol Vůdčí myšlenkou francouzské reformy bylo univerzity zrušit a nahradit je specializovanými vysokými školami tzv. polytechnikami, které centrálně řídí stát. Úkolem specializovaných vysokých škol se v souladu s osvícenskými trendy stalo zprostředkování praktických poznatků užitečných pro výkon různých profesí. Císařská „univerzita“ se středověkým modelem univerzity neměla nic společného: tvořila ji soustava gymnázií a vysokých škol, která byla pevně včleněna do úřednické hierarchie kontrolované státem.

8 Immanuel Kant: Spor fakult (1798) „Ten, kdo jako první připadl na myšlenku, aby celý souhrn učeného poznání (vlastně hlav, které se mu věnují) byl pojednán takřka továrenským způsobem, totiž pomocí dělby práce, a navrhl tuto myšlenku veřejně provést, neměl vůbec špatný nápad. Kolik je oborů věd, tolik by bylo ustanoveno veřejných učitelů, profesorů, jakožto jejich správců, kteří by dohromady vytvářeli určitý druh učeného společenství, nazývaného univerzita (též vysoká škola), jež by mělo svou autonomii (neboť učence jako takové mohou posuzovat opět jen učenci). Ta by tudíž prostřednictvím svých fakult (malých společenství lišících se podle různosti hlavních oborů učeného poznání, do kterých se rozdělují univerzitní učenci) jednak přijímala učedníky z nižších škol, kteří usilují o to, aby se stali její součástí, jednak by byla i oprávněna propůjčovat hodnost, kterou by každý uznával (udělovat titul), svobodným (netvořícím její součást) učitelům, zvaným doktoři, tj. ustanovovat je.“ (Ak. VII, s. 17; přel. J. Chotaš)

9 I. Kant: role filosofické fakulty Nižší fakultou lze nazývat tu část univerzity, která se zabývá pouze naukami, jež nejsou přijaty za vodítko pouze na příkaz nadřízeného – anebo pokud se zabývá pouze těmito naukami. Může se pak sice přihodit, že člověk se řídí praktickou naukou z poslušnosti. Pokládat ji však za pravdivou právě jen proto, že je přikázána (…), je zhola nemožné, a to nejen objektivně (…), ale i subjektivně. (…) Pokud jde tedy o pravdivost určitých nauk, které mají být veřejně přednášeny, nemůže se učitel v tomto případě odvolávat na nejvyšší příkaz, ale ani učedník nemůže předstírat, že jim z příkazu uvěřil – nýbrž mohou se tak stavět, jen pokud jde o jednání. Pak ale přesto – byť byl takový příkaz skutečně vydán, a tím spíše, že je povinován nebo přinejmenším oprávněn ho poslechnout – musí poznávat prostřednictvím svobodného soudu; v opačném případě je jeho přijetí prázdným předstíráním a lží. – Avšak schopnost soudit podle autonomie, tj. svobodně (ve shodě s principy myšlení vůbec), se nazývá rozum. Filosofickou fakultu je tedy – protože musí dbát na pravdivost nauk, které má přijímat nebo i jen připouštět – třeba myslet v tomto smyslu jako svobodnou a stojící pouze pod zákonodárstvím rozumu, nikoli pod zákonodárstvím vlády. Na univerzitě ale musí být ustaven i takovýto departement, tj. filosofická fakulta musí existovat. S ohledem na tři vyšší fakulty slouží k tomu, aby je kontrolovala, a aby jim právě tím byla užitečná, protože na pravdivosti (která je bytostnou a první podmínkou učeného poznání vůbec) záleží vše; avšak užitečnost, kterou vyšší fakulty slibují vládě jako užitečnost k jejím účelům, má pouze druhořadý význam. (Ak. VII, s. 27 n.; přel. J. Chotaš)

10 Reforma výchovy a vzdělání v Prusku V důsledku porážky Napoleonem v bitvě u Jeny (1806) provedlo Prusko reformu státní správy. Různí myslitelé (např. Fichte) byli vyzváni, aby sepsali své představy, jak by budoucí „vyšší vzdělávací ústav“ měl vypadat.

11 Humboldtova žádost o zřízení univerzity v Berlíně (1809) -Humboldt navrhuje spojit stávají vědecké instituce v Berlíně (akademie věd, akademie umění, vědecké instituty [klinický, anatomický a lékařský], knihovna, astronomická observatoř, botanická zahrada a přírodovědné a umělecké sbírky) do jednoho organického celku. A to tak, že „každá část tím, že obdrží přiměřenou samostatnost, bude přesto společně s ostatními působit k obecnému konečnému účelu (allgemeinen Endzweck)“. -Je přesvědčen, že nové obecné učiliště by mělo mít své sídlo v Berlíně, protože stěhování dotyčných institucí na jiné místo je nemožné anebo přinejmenším finančně nákladné. -Právě tak by se vláda v Berlíně údajně neměla zříkat přítomnosti mnoha vzácných mužů, kteří by jí případně mohli být oporou. -Humboldt dále krále žádá o to, aby se nové obecné učiliště jmenovalo univerzita a aby smělo udělovat akademické tituly. Bude totiž vycházet ze správných názorů na obecné vzdělání (Bildung), neopomine žádné obory a ani se nebude omezovat pouze na praktická cvičení. Bez názvu „univerzita“ a bez práva udělovat akademické tituly by údajně přitahovalo méně zájemců o studium ze zahraničí. Ani by tam o něm neměli správnou představu a nepožívalo by důvěry. Bylo by považováno spíše za vědecký luxus než za váženou a užitečnou instituci. -Humboldt považoval univerzity za mezinárodní studijní centra, a sice obdobně, jako jimi byly ve středověku.

12 Humboldtův model univerzity jakožto vědecko- pedagogické instituce Základní principy: -Jednota bádání a výuky (Einheit der Forschung und Lehre) - Svoboda výuky a učení se (Freiheit der Lehre und des Lernens) -Člověk se v průběhu vzdělávání svobodně utváří (Bildung) a zdokonaluje svou vlastní individualitu. -Univerzita by měla mít právo udělovat akademické tituly a měla by být nadána vlastním finančním jměním, aby byla na státu nezávislá.

13 Humboldt o rozdílu mezi jednotlivými stupni vzdělávání „Základní výuka spočívá pouze v označení idejí podle všech druhů a jejich prvotní a původní klasifikaci; může však – aniž by to bylo na překážku – do látky k této formě v podobě poznatků o přírodě a zemi zahrnovat více či méně předmětů. Teprve díky této výuce se stává žák schopným se učit nové věci a poslouchat svého učitele. Školní výuka uvádí pak žáka do matematiky, znalosti jazyka a dějin, a to až do bodu, kdy by bylo neužitečné jej dále vázat na učitele a vlastní výuku; postupně jej od učitele osvobozuje, výuka mu však poskytuje všechno, co mu učitel může dát. Univerzitě je vyhrazeno to, co může nalézt pouze člověk pomocí sebe sama a v sobě samém, totiž vhled do čisté vědy. Aby bylo možné v sobě samém uskutečnit tento akt v nejvlastnějším smyslu slova, je k tomu nezbytná svoboda a nápomocná samota a z těchto obou hledisek zároveň plyne celé vnější uspořádání univerzit. Účast na přednáškách je pouze vedlejší záležitostí, tím podstatným je to, že se člověk ocitá v úzké pospolitosti těch, kteří jsou stejného smýšlení a stejného věku, a vědomí, že se na témž místě setkává s okruhem zralých vzdělanců, kteří se věnují pouze povýšení a rozšíření vědy a řadu let žijí pro sebe [jakožto vědci] a pro vědu.“ (Litauischer Schulplan…; přel. J. Chotaš)

14 Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher a jeho role při založení univerzity v Berlíně Autor spisu: Příležitostné úvahy o univerzitách v německém smyslu. Spolu s dodatkem o nově zřizované univerzitě (1808). Schleiermacher zformuloval liberální koncepci vysokého školství, kterou následně Humboldt politicky prosadil. rektor berlínské univerzity (1815- 1816)

15 Schleiermacher o cíli vzdělávání „… cílem univerzity vlastně vůbec není učení o sobě a pro sebe, nýbrž poznání, a že na univerzitě se nemá zahlcovat paměť ani se nemá pouze procvičovat rozum (Verstand), nýbrž má se v mladých lidech probudit zcela nový život, vpravdě vědecký duch, může-li vůbec být jiný než vědecký. To se ovšem povede jedině bez nátlaku, tento pokus může být proveden pouze ve stavu plné svobody ducha, jenž je již o sobě a pro sebe, především však mezi Němci a s Němci. Stejně jako může být člověk podřízen zákonu lásky a víry pouze láskou a vírou a tím, že se pro ně učiní vnímavým, nikoli však nějakou mocí či pod tlakem nějakých vnějších exercicií, stejně tak může dospět k vědě a poznání, jež ho osvobodí od služby jakékoli autoritě, tím, že se na něj nepůsobí jinými prostředky než poznáním a že se v něm již předpokládá síla, jež ho zprošťuje služby jakékoli autoritě, dokud se jí nestane jeho vlastní poznání, a tedy přestane být autoritou.“ (Příležitostné úvahy o univerzitách v německém smyslu, kap. 5; přel. J. Kranát)

16 Schleiermacher o roli přednášek a seminářů Profesor „musí vše, co ví, nechat vyvstat před posluchači; nesmí vyprávět, co ví, nýbrž musí reprodukovat své vlastní poznání, skutek sám, aby se posluchači neseznamovali pouze s poznatky, nýbrž aby bezprostředně nazírali činnost rozumu při vytváření poznání a tuto činnost názorně napodobovali.“ Smyslem přednášky podle Schleiermachera není předčítat, anebo diktovat předem připravený text. Základní institucionální jednotkou univerzity je podle Schleiermachera seminář, ve kterém se spojuje jednota bádání a výuky. V jeho vedení se mají různí představitelé oboru střídat (a to obdobně jako dirigenti orchestru). Řádnými členy semináře jsou též studenti. Ti mohou získávat stipendia a ceny za mimořádné vědecké výkony. Schleiermacher založil podle těchto zásad theologický seminář (1812), později byly tyto zásady aplikovány i na semináře na filosofické fakultě.

17 Zákon č. 111/1998 Sb. (zákon o vysokých školách), § 2. § 2 1.Vysoká škola uskutečňuje akreditované studijní programy a programy celoživotního vzdělávání. Typ vysokoškolské vzdělávací činnosti je určen typem uskutečňovaných akreditovaných studijních programů. Typy studijních programů jsou bakalářský, magisterský a doktorský. 2.Vysoká škola je právnickou osobou. 3.Vysoká škola je univerzitní nebo neuniverzitní. Označení "vysoká škola", popřípadě z něho odvozené tvary slov mohou mít ve svém názvu pouze vysoké školy. Označení "univerzita", popřípadě z něho odvozené tvary slov mohou mít ve svém názvu pouze vysoké školy univerzitní. 4.Vysoká škola univerzitní může uskutečňovat všechny typy studijních programů a v souvislosti s tím vědeckou a výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. 5.Vysoká škola neuniverzitní uskutečňuje bakalářské studijní programy a může též uskutečňovat magisterské studijní programy a v souvislosti s tím výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Vysoká škola neuniverzitní se nečlení na fakulty. 6.Typ vysoké školy je uveden v jejím statutu a musí být v souladu se stanoviskem Akreditační komise. 7.Vysoká škola je veřejná, soukromá nebo státní. Státní vysoká škola je vojenská nebo policejní. (…)

18 Děkuji Vám za pozornost. Zdroje: Chotaš, J. - Prázný, A. – Hejduk, T. a kol., Moderní univerzita. Ideál a realita, Filosofia, Praha 2015, ISBN 978-80-7007-419-0. Rüegg, Walter, „Der Mythos der Humboldtschen Universität“, in: M. Krieg – M. Rose (eds.), Universitas in theologia – theologia in universitate, Theologischer Verlag, Zürich 1997, ISBN 3-290-17180-9, s. 155-174.