Renesanční poezie

historické mezníky vrcholí zámořská expanze (1488 Bartolomeu Dias, 1497-98 Vasco da Gama, 1500 Pedro Álvares Cabral, 1519 – 1521 Fernão de Magalhães atd.) 1495 Manuel I. zakázal židovské náboženství 1536 ustavení inkvizice (1540 první autodafé)

humanismus a renesance moderní pohled na renesanci, který určoval její chápání po většinu 20. století, se datuje od vydání knihy Jacoba Burckhardta Kultura renesanční doby v Itálii (1860, č. 1912). Znaky renesance: 1. oživení obchodního a městského života 2. kultura s antickou literaturou objevila světské hodnoty a do svého středu postavila jednotlivce a krásu pozemského života 3. humanisté zlomili moc kléru na Iberském poloostrově specifický ráz plynoucí z: 1. boje proti všemu, co se národnostně, nábožensky a kulturně odlišuje (1495 – židovská otázka, inkvizice) 2. odříznutí praktického rozumu od knižní vzdělanosti (ovlivňující především formu – estetiku, resp. rétoriku), tj. humanismu od klasicismu

střety humanistů a scholastiků od 40. let 16. stol: r. 1541 inkviziční proces s Damiãem de Góisem, přítelem Erasma Rotterdamského Filipa Melanchtona a Alberta Dürera; obžalován a souzen, pro věk (69 let) a nemoc posléze jen „uvězněn na doživotí“ (2 roky) v klášteře v Batalhe z roku 1547 je první index, seznam zakázaných knih, kam se postupně dostává Cancioneiro Geral, Menina e Moça, některé divadelní hry Gila Vicenta a další díla. nástup protireformace v letech 1560 -1565 (myšlenkově počátek manýrismu)

nový básnický styl od 16. stol. v Port. - „medida nova“ (podle nové italské poezie tzv. dolce stil nuovo): desetislabičný a jedenáctislabičný verš (sapfický – přízvuk na 4. a 8. slabice, heroický – přízvuk na 6. slabice) veršové kombinace a strofické skladby: sonet (2x4 + 2x3, abba cdc dcd (cde cde)) kancona (neurčitý počet stejných strof + závěr) sextina (6x6 + 1x3) tercína (aba, bab, cdc) oktáva (abababcc)

hlavní lyrické žánry nového rozměru (z řecké a latinské slovesnosti) Ekloga pův. helénský žánr, který pěstoval Theokritos, poté jej užíval především Vergilius vyjadřuje stesk po venkovském životě, postavami jsou pastýři a pastýřky dialogická struktura (příp. monology pastýřů), někdy se rozšiřuje do podoby, v níž se střídá próza s veršem Elegie melancholická báseň, žalozpěv, psaná tercínou Óda oslavná (pindarovská) lyrická (anakreontská, horacovská) List (epištola) dopis ve verších (Horatius) Epigram krátká skladba se satirickým obsahem

nové pojetí poezie básník se chce lišit od trobadora, nechce jen veršovat, snaží se odhalovat intimní svět lásky, city a myšlenky, které nejsou vlastní obyčejným smrtelníkům v lyrické poezii se objevuje řada témat poezie milostná, oslavná, mravoličná, politická, náboženská, filozofická aj.

Sá de Miranda (1481 – 1558) alfarrabio.di. uminho.pt/vercial/miranda.htm

Sá de Miranda: básnické dílo 1521 odjíždí do Itálie, kde zůstal 5 let, věnoval se četbě soudobé poezie do Portugalska přivezl nový básnický styl (dolce stil nuovo) nezavrhl ani starý rozměr (přispěl do Obecného zpěvníku) žánry: eklogy, elegie, sonety, kancony důležitá témata: 1. rozpor mezi rozumem a citem – melancholie 2. nadřazenost literatury nad zacházení se zbraněmi ekloga Basto vyložení názorů na svět: vychází z Horatia a jeho chvály venkova 1. tvrdí, že pouze na venkově člověk může dosáhnout osobní svobody (ve městě a na dvoře se člověk stává závislým na konvencích) 2. uznává pouze selskou práci, odsuzuje zámořský obchod a touhu po zlatě. Jsou zde čitelné 2 póly: - archaizující (návrat do lůna přírody a k trad. způsobu života – archaické výrazy a vazby) - utopický (jeho názory předjímají sociální utopii: kritiku soukromého majetku) Styl eliptický, vyhýbá se banálním a konvenčním výrazům, odmítá slovní „výplně“ – předchůdce barok. konceptismu

Bernardim Ribeiro (1480/1500 – 1530 – 1545) také přispěl do Obecného zpěvníku (starým rozměrem) a náležel k dvorským básníkům jako Sá de Miranda z žánrů nové poezie pěstoval zejména eklogy (ve formě lyrického dialogu, introvertní, zřetelné stopy Vergilia, Ovidia a Petrarky) oblíbené téma: nešťastná láska ekloga Crisfal (sporné autorství, podepsána jménem Cristóvão Falcão): - novelistická ekloga, ve které se hl. hrdina jako létající pták dostává z Alenteja do Lorvãa, přičemž přeletí Tejo a pohoří Serra da Estrela – to vše, aby se dostal ke své milé a vyznal jí lásku

António Ferreira (1528 – 1569) Vydání z r. 1598 http://purl.pt/12117/3/ http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/ferreira.htm

António Ferreira: básnické dílo nejslavnější žák Sáa de Mirandy celé lyrické dílo shrnul do jednoho svazku, který vydal jeho syn r. 1598 pod názvem Lusitánské básně (Poemas Lusitanos) žánry nové poezie: sonety, ódy, elegie, eklogy, epigramy, listy atd. jeho největší přínos spočívá v tom, že byl nejlepším port. teoretikem humanistických vzorů a hodnot (své názory vyjadřoval především v epištolách a ódách): 1. rozum a moudrost (patrný vliv Horatia): moudrý je ten, kdo se řídí vlastním rozumem; rozum je jediným vodítkem hodným důvěry (odsuzuje všechny projevy vznětlivosti); nadřazuje rozum nad fyzickou sílu a odvahu (důležitější je studium nežli dobrodružství na moři – podobně soudil Sá de Miranda) 2. politické a sociální myšlenky: popírá absolutistickou monarchickou vládu, zdůrazňuje lidskou podstatu králů; proti urozenosti rodu staví aristokracii ducha (vědění a inteligenci) 3. zájem o jazyk: jeho názory bychom mohli nazvat obranou port. jazyka; je zde silné protikastilské zabarvení – proto lusitánské básně 4. podněcovatel klasické literatury: vykládal typické zásady školy podle Horatia (Epistola ad Pisones): nadřazenost studia a práce nad inspirací imitace klasiků a starověkých autorů potřeba kritiky a sebekritiky smysl pro proporci a uměřenost odvržení středověké tradice (uchovat pouze rým) tyto teoretické zásady uplatňuje ve svém díle navazují na něj tzv. arkádští básníci 18. století

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 1 A primeira lei minha é, que de mim Primeiro me guarde eu, e a mim não creia Nem os que levemente se me rim. - odmítnutí individualismu v tvůrčím aktu, nutnost nespoléhat sám na sebe Conheça-me a mim mesmo: siga a veia Natural, não forçada: o juízo quero De quem com juízo e sem paixão me leia. - nutnost sebepoznání, následovat přirozenou inspiraci, ale neznásilňovat ji; žádat objektivní kritiku (úloha druhých v posouzení umělecké završenosti textu)

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 2 Na boa imitação, e uso, que o fero Engenho abranda, ao inculto dá arte, No conselho do amigo douto espero. - Klíčové termíny: engenho (inspirace, důvtip) x arte (umění, znalost básn. řemesla), imitação (obhajoba principu nápodoby ant. vzorů) Muito, ó Poeta, o engenho pode dar-te. Mas muito mais que o engenho, o tempo, e estudo. Não queiras de ti logo contentar-te. - nadřazenost studia a práce nad inspirací: každé básnické dílo vychází z jiného, které mu jde příkladem (Horatius: nechat 9 let dílo „odpočinout“, až potom zveřejnit)

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 3 Do bom escrever, saber primeiro é fonte. Enriquece a memória de doutrina Do que um cante, outro ensine, outro te conte. důraz na vzdělanost a znalost děl antických autorů (Horatius, Vergilius, Catullus; Theokritos), jež je třeba učinit součástí portugalské kultury Horatius: De Arte Poetica, 309 S´obra em verso arte mais, se a natureza? Uma sem outra val ou pouco, ou nada. Mas eu tomaria antes a dureza Daquele, que o trabalho, e arte abrandou, Que destoutro a corrente, a vã presteza. - důležitější inspirace nebo řemeslo?

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 4 Vejo teu verso brando, estilo puro, Engenho , arte, doutrina: só queria Tempo, e lima d´inveja forte muro užívat „juízo“ a „lima“, rozum a cizelování Horatius: De Arte Poetica, 309 Corta o sobejo, vai acrescentando O que falta, o baixo ergue, o alto modera, Tudo a uma igual regra conformando. Ao escuro dá luz, a ao que pudera Fazer dúvida, aclara: do ornamento Ou tira, ou põe: com o decoro o tempera. klíč. termín: decorum. Horatius: De Arte Poetica, 445 – 450, 112 – 127, 156 - 178

A Diogo Bernardes: výklad klas. umění podle Horatia 5 Mas diligente assi a lima reforme Teu verso, que não entre pelo são, Tornando-o, em vez de orná-lo, então disforme. - smysl pro proporci a uměřenost; z díla je třeba vymýtit vše, co brání jasnosti myšlenky Há nas cousas um fim, há tal medida, Que quanto passa, ou falta dela, é vício: É necessária a emenda bem regida.

Luís Vaz de Camões (1531? – 1580) Vyd. 1900, http://purl.pt/13722 http://alfarrabio.di.uminho.pt/vercial/camoes.htm

život pocházel z nižší šlechty galicijského původu pravděpodobně studoval na univerzitě v Coimbře, poté pobýval v Lisabonu, pohyboval se v aristokratických kruzích, navštěvoval král. dvůr zúčastnil se vojenského tažení do Maroka, kde přišel o pravé oko v šarvátce zranil králova sloužícího, byl uvězněn a poté deportován do Indie, kde působil ve službách krále (administrativní funkce, vojenská činnost) v Orientu strávil 17 let (Goa, Macau, dn. jižní Vietnam, kde jeho loď ztroskotala a C. podle legendy doplaval k břehu s rukopisem Lusovců) v r. 1569/70 se s pomocí přátel dostal zpět do Potugalska 1572 vycházejí Lusovci umírá v bídě

obecná charakteristika díla vstřebává různé uměl. a ideové proudy 16. stol. v Port. a spojuje je s osobními prožitky a zkušeností jeho dílo je výrazem renesanční oslavy světských hodnot, které se snaží smířit s křesťanskou tradicí nejlepší port. básník petrarkovské školy i Obecného zpěvníku, píše starým i novým rozměrem, port. i špaň., vytváří most mezi 15. a 17. stoletím jediným klasickým žánrem, který nepěstoval, je tragédie oblíbené žánry: eklogy elegie ódy (podle Horatia, většinou založené na mytologických narážkách) kancony (typ samotářské zpovědi, v níž užívá motivy petrarkovské – odhaluje duševní stavy a vnitřní hnutí, touha se střídá s rozumem) sonety (přesná struktura nutí ke zhuštěnosti myšlenky a emocionálnímu soustředění). Typy camõesovského sonetu: - vyprávění - úvahy (filoz. , náb.) vyjádření duševních pochodů epopej

Lyrika: láska A) petrarkovsko-platonské pojetí (Petrarca: žena je andělská bytost, která povznáší a zjemňuje duši milenců – ideál duchovní lásky; standardní popis (effictio): zlaté vlasy, bílá pleť atd.; Platon: kvality, které známe, jsou pouze odleskem absolutních idejí, božských atributů, krása pozemská je nápodobou dokonalé krásy, tělo milované je pouze odleskem dokonalé krásy – je třeba usilovat o dokonalou krásu askezí) B) tělesná láska (slučuje Platona s Aristotelem: platonická představa krásy a dobra, kterou milovaná vyvolala v duši milujícího, je cosi neurčitého, co se musí vtělit do formy)

Lyrika: nesrovnalosti světa nesoulad A) mezi požadavky osobního života a prostředky, které jsou člověku dány B) mezi zásluhou člověka a jeho údělem (autobiogr. prvek) C) mezi hodnotami a skutečností i zde je platonská filozofie: nikdo není spokojený, protože cítí stesk po životě před narozením (rozpomínání na dokonalost); zdejší svět je pouze zdáním vyjadřuje neklid, napětí, rozčarování ze života blízké baroknímu myšlení

styl starý rozměr (redondila) + nový rozměr (dekasylab + nové žánry) odpovídá tématu: svět je plný protikladů, je problematický – antiteze, paradoxy renesanční x manýristická poetika: víra v lidské schopnosti x deziluze, nejistota imitace x transformace (např. topos andělské ženy – loura x morena)

vydání lyrického díla lyrické dílo poprvé souborně vyšlo r. 1595 pod názvem Rýmy (Rimas), od té doby mnoho dalších vydání s novým výběrem básní a v novém uspořádání v č. výbory Sonety lásky (1933), Portugalské lásky (1941), Lyrika (1956), Msti se mým slzám (1962), Trýzeň i útěcha (1974, 1997)

Sonety Veselý jas, rozkošný v svitu vzňatém, jenž rájem je na luzích pozemských; v rubínech, perlách sladký, slastný smích; růžová barva pod sněhem a zlatem; vzezření mírné, půvab, který mate, v němž spontánnost i moudrost v rysech svých; svědčí, že jak z pokladů přírodních; tak uměním svou krásu získáváte; řeč, na níž smrt i život povždy stojí, vzácná a jemná, vaše řeč, má paní; jíž radostně a rád se kochám němý: hle, zbraně, jimiž Amor v krutém boji přemáhá mne a poutá; přec však v klání poraženého slávu nevezme mi! (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety Zlá nejistota tak mne nahlodává, že v prudkém žáru náhle chladno mi je, zrak plný smíchu stejně plačící je, objímám svět, nic v pažích nezůstává. Všecko, co cítím, zmatek je a vřava, z duše oheň, očí se řeka lije; hned doufám, hned zas srdce bez víry je, hned blouzním, hned zas smyslům vládne hlava. Jsa na zemi, vzlétám k samému ráji; Na tisíc let užívám v chvilce malé; V tisících létech chviličku však ani. Když se mne druzí po příčině ptají, říkám, že nevím; přesto tuším ale, že je to tím, že spatřil jsem vás, paní. (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety Láska je plamen, plane, vidět není; rána, v níž bolest necítěná; spokojenost, však neuspokojená; žal bez žalosti, krutý k zešílení; nechtění, které víc je nežli chtění; samota v davu, davem pohlcená; žádost, jež žádá nebýt naplněn; snění, jež ztrátou ve výhru se mění; svoboda, jež se dobrovolně vzdává; vítěze služba tomu, jejž sklál v boji; věrnost zrádci, jenž věrnost rozkotává. Jak ale může láska přízní svojí vést srdce k srdci, jimž se poznat dává, když sama sobě protiklady strojí? (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety Milující se v milované mění, když představou je může obejmout. co víc si přát svou touhou dostihnout? Mám v sobě to, o čem sním v roztoužení. Jestliže v ně mou duši mění snění, čeho víc touží tělo dosáhnout? Jen samo v sobě může spočinout, neboť ta duše je s ním ve spojení. Však sličná, čistá polobohyně má, která tak jako případek s podstatou s mou duší vjedno tvoří víc než pár, je v mysli jako idea jen němá: a živá láska, tvoříc bytost mou, Tak jako prostá látka hledá tvar. (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety Mění se časy, touhy v nich se mění, mění se bytí, mění víra žhavá; celý svět jenom ze změn pozůstává, denně a stále jiný ve vzezření. Bez ustání jsme novým překvapeni, je vždycky jiné, než se očekává; zlé ve vzpomínce trýzeň zanechává, A dobré, pokud bylo, roztesknění. Čas pláštěm zemi do zeleně halí, kde chladný sníh kryl kdysi půdu niv, a zpěv můj mění v nářek neustálý, Však kromě této změny, jaký div, jiná změna děs vzbudí nenadálý: že už ty změny nejsou jako dřív! (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Sonety Sladké štěstí, již uplynulé v dál, z něhož jsem kdysi všecko blaho pil, kdo od tebe mě odvést nelenil a nešťastného tady zanechal? Kdo pomyslil by, kým jsem se teď stal, za oněch krátkých slastiplných chvil, když bez váhání osud dovolil, abych jen z klamu touhu čerpával? Můj osud tvrdý byl a nemilý, to on mou krutou zkázu zavinil, jaké se nikdo nevyvaruje. Ať žádný člověk v tom se nemýlí, že by snad někdy někdo zabránil tomu, co jeho hvězda diktuje. (přel. P. Lidmilová, přebásnil Josef Hiršal)

Camões: epika Epopej: klas. žánr, jehož vzorem byla Homérova Illias a Odyssea a poté Vergiliova Aeneis. Měla svá pravidla: 1) hl. dějovou jednotku představovali bohové rozdělení do protichůdných táborů, kteří zasahovali do světa lidí 2) hrdinové dosahovali nadlidských rozměrů a toužili po nesmrtelnosti u Vergilia dochází k oslabení těchto pólů (bohové se proměňují v alegorie, hrdinové postrádají niternou vzpruhu) epos od 12. stol. míří k zániku – zastiňuje jej román, povídka a novela Camões se snažil oživit homérský epos, ale zřetelný jsou též vliv Vergilia a básní o argonautech římských autorů

Lusovci (Os Lusíadas) http://www.oslusiadas.com/

Struktura 10 zpěvů 1) uvedení (proposição) 2) vzývání (invocação) 3) věnování (dedicatória) 4) vyprávění (narração)

Narativní plány 1) cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět 2) port. dějiny 3) mytologie 4) profeticko-symbolický plán

1. Cesta Vasca da Gamy do Indie a zpět Vasco da Gama vyplouvá z Port., v Melinde jej přijímá král, kterému kapitán vypráví o port. minulosti, poté Portugalci pokračují v plavbě do Indie http://www.google.pt/imgres?imgurl=http://leituraseterminologia.files.wordpress.com/2010/02/viagem-lusiadas.jpg&imgrefurl=http

2. Portugalské dějiny převyprávěné dějiny důležitých událostí (až do vyplutí) objevují se významné postavy: panovníci od A. Henriquese vojevůdci (Nuno Álvares Pereira) tragické postavy (Inês de Castro)

Zpěv III 31 U Guimarães zem krev bratří pila, když válka občanská lid rozervala a matka, jež tak málo matkou byla, synovi trůn i lásku upírala. V poli se proti synu postavila, čímž pýchou nebesům se zarouhala i pošlapala mateřskou svou lásku. Tak pro své chtíče všechno dala v sázku.

Zpěv III 45 Již jasný úsvit, jenž se v chladu blíží, pozhášel hvězdy v ranním kuropění, když Kristus, Mariin syn, na svém kříži se zjevil Alfonsovi u vidění. A princ, jejž k Bohu něžné svazky víží ohnivě vzkřikl ve svém vytržení: ,Nevěrcům zjev se raděj, Kriste živý! Já přece věřím v pomoc tvou i divy!‘

Zpěv III 132 tak na Ines se vrhnou vrazi sprostí a tasí na tu úbělovou šíji, jež toho zmámila svou půvabností, který pak na královnu povýší ji; i zrudly bílé květy barvy ctnosti, na něž se Inesiny slzy lijí, od krve, kterou vrazi prolévají, aniž strach z budoucího trestu mají.

Zpěv III 139 Což snad byl trest, jenž krále za to stihl, že uzmul Leonoru manželovi a oženil se s ní, když v srdci zjihl proradným citem, v němž si šalba hoví; Snad tím, že z neřestí se nepozdvihl a k hříchu připojoval hřích vždy nový, změnil se ve slabocha – vždyť již známe, že nízká láska silným síly láme!

Zpěv IV 52 I viděl král, jak jeho bratr vlastní, Fernando Svatý, do zajetí padá, když – aby šetřil lid svůj přenešťastný – obklíčen Saracénům zbraň svou skládá a z lásky k vlasti mění život šťastný za trpký úděl otroka a raba, jen aby Ceuty zkázu nezavinil. Což pro blaho všech – a ne vlastní – činil.

podle pravidel 2 tábory bohů: 3. Mytologický plán podle pravidel 2 tábory bohů: Venuše + Mars x Bakchus (Neptun) (Bakchus žárlí na své panství, které chtějí Portugalci ovládnout) zásahy do světa lidí (pomáhají nebo škodí mořeplavcům) jsou „lidštější“ než hrdinové (emblematičtí, synekdocha port. národa) – zajišťují dějovou jednotu a dynamickou zápletku http://en.wikipedia.org/wiki/Bacchus_%28Caravaggio%29 integral.soton.ac.uk

Zpěv VI 6 Ve vodách Orientu plují lodi, na mořích indických již zahlédají plavci, jak slunce ohnivé se rodí, a sen svůj téměř za splněný mají; Leč zlobný Bakchus, jenž jim dále škodí, vida, že s úspěchy se potkávají, jak zaslouží si hrdí Lusitané, klne a zuří, hněvem vře a plane.

4. Profeticko-symbolický plán 1. pól pozitivní: Ostrov lásky (na zpáteční cestě se Portugalci zastaví na ostrově, kde se jim dostává odměny za udatnost v podobě krásných nymf (vyjádření erot. temperamentu Portugalců, pól tělesné lásky – renesanční) Mýtus o Prométheovi: Vasco da Gama získává Tethydu – staví se na úroveň bohů (je mu ukázán „stroj světa“ a předpovězena slavná budoucnost port. národa) 2. pól negativní: Stařec z Restela a obr Adamastor, kteří předpovídají důsledky zámořské expanze (honbu za bohatstvím a duchovní úpadek) eb23-cmdt-conceicao-silva.rcts.pt

Zpěv X 72 Někteří z mužů v témže okamžiku přistihli nahé víly při koupeli – a víly pustily se do pokřiku, jako by o honičce nevěděly. Jiné, ač nebály se útočníků, bez studu nad obnaženými těly, prchaly v houští, takže očím daly, co chtivým rukám dosud odpíraly.

Estetická hodnota Lusovců především v kvalitách stylistických originální je realismus (popisy přír. jevů, které nejsou v antickém eposu, exaktnost a empirismus – prvky renesance) osobitý je též erotický náboj citi.pt camoes9a.no.sapo.pt

Zpěv V 81 Chorobou šerednou, jež krutě hrozí a jakou doposud jsme nevídali, v daleké cizině z nás zajdou mnozí, a jejich kosti jsme tu pochovali. Kdo věří, že tak ukrutní jsou bozi? Vždyť neforemně dásně opuchaly chorým a otékalo maso, svaly, jež zároveň i rychle prohnívaly.

Zpěv V 18 Já viděl živé plaménky, tu záři prý posvátnou, jak plavci za to ručí, když bouře hřmí a oceán se vaří a padá tma a vichry smutně skučí. Nemenší hrůzu budil v každé tváři podivný úkaz, který rozum mučí: když mračna, jež se nad vlnami hnala, oceán z hlubin dlouhou rourou ssála! Lusovci, Praha, 1958, přebásnil Kamil Bednář podle překladu Z. Hampejse (před ním přebásnil celé dílo J. Vrchlický, 1902)

Ideologie 1. středověká ideologie dobyvatelská, válečné šlechty (dějiny jsou vnímány jako sled hrdinských činů; myšlenka křižáckého tažení a šíření křesť. víry) 2. ideologie renesanční (zkušenost, pozorování, tělesná krása a láska apod.) 3. ideologie dvoupólová (expanze vede k důstojnosti i úpadku)

odkazy na Lusovce v port. literatuře (výběr) Almeida Garrett: Camões (1825) Fernando Pessoa: Mensagem (1936) José Saramago: Memorial do Convento (1982) António Lobo Antunes: As Naus (1988) Manuel Alegre: Jornada de África (1989) Gonçalo M. Tavares: Uma Viagem à Índia (2010)