ICT v edukačním procesu II. Dana Linhartová Institut celoživotního vzdělávání MZLU v Brně

II. DIDAKTICKÝ PROCES VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH Osnova: Prvky didaktického procesu Kurikulum, klíčové kvalifikace a kompetence Fáze a průběh didaktického procesu Didaktické formy Didaktické principy

1. Prvky didaktického procesu Zjednodušeně: Didaktický proces = výuka OBSAH VÝUKY UČÍCÍ SE SUBJEKT SPOLEČNOST

Tři prvky didaktického procesu: Obsah výuky: předávání poznatků Společnost: formuluje a nabízí poznávací intence Učící se subjekt: je vzděláván dle potřeb společnosti a potřeb vlastních

Základní prvky didaktického procesu ve vzdělávání dospělých: CÍL = určen zvenčí např. politikou, společností, potřebami institucí … OBSAH = učební látka LEKTOR = zprostředkovává učivo ÚČASTNÍK = přijímá a zpracovává učivo DIDAKTICKÉ PROSTŘEDKY = všechny prvky podporující dosažení výukových cílů

Osobnostní předpoklady lektora: široký rozhled; etické vlastnosti a hodnotová orientace; optimismus; takt a klid; rozhodnost; spravedlnost; tvořivost; flexibilita; komunikativnost; smysl pro humor.

Funkce a kompetence lektora: Funkce lektora: informativní (uspořádání a přenos vzdělávacích obsahů), řídící (řízení výuky z hlediska místa, času a způsobu výuky), inspirativní (poskytování podnětů pro seberozvoj), diagnostická (vstupní a konečné posouzení), Kompetence lektora: motivační, prezentační, didaktická, organizační, diagnostická.

Specifika dospělých účastníků: Mají velké množství povinností a méně času. Jejich myšlení je méně pružné, ale bohatší o mnoho zkušeností. Dávají přednost praktickým aplikacím a učivo spojují se svými zkušenostmi, abstraktní výuka je unavuje.

2. Kurikulum, klíčové kvalifikace a kompetence Kurikulum = seznam vyučovacích předmětů a jejich časové dotace pro pravidelné vyučování na daném typu vzdělávací instituce. (Evropský pedagogický tezaurus, 1993, s. 71). Kurikulum = V užším vymezení znamená program výuky; V širším vymezení znamená veškeré učení, jež probíhá ve škole nebo v jiných institucích, a to jak plánované, tak i neplánované. Je vymezováno jako výběr z kultury společnosti a je tvořeno v procesu kulturní analýzy. ( Lawton,G., Dictionary of Education, 1993, s.66)

Kurikula = jsou učební plány, jež vznikají na základě vědeckých postupů, určují jasné časové úseky pro vyučování a jsou uzpůsobeny evaluační kontrole a případné inovaci. (L. Roth, Pädagogik, 1991, s. 659) Kurikulum = obsah veškeré zkušenosti, kterou žáci získávají ve škole a v činnostech ke škole se vztahujících, její plánování a hodnocení. (Průcha, Walterová, Mareš, Pedagogický slovník, 1995, s. 106) Kurikulum = obsah vzdělávání (zamýšlený x realizovaný x dosažený obsah vzdělávání). (Průcha, J., Moderní pedagogika, 1997, s. 243 – 245)

Kurikulární dokumenty (dříve: základní pedagogická dokumentace) vymezují obsah vzdělávání na školách; za kurikulární dokumenty jsou pokládány: učební plány, učební osnovy, učebnice, didaktické texty pro žáky, metodické pomůcky pro učitele, standardy vzdělávání, požadavky na zkoušky …

Vzdělávací program typ dokumentu určený pro plánování kurikula; v anglické terminologii = national curriculum (národní kurikulum) nebo framework curriculum (rámec kurikula, rámcové kurikulum); obsahuje jednotlivé složky: koncepce vzdělávání pro vzdělávací soustavu nebo druh školy, cíle vzdělávání, učební plán, tj. seznam vyučovaných předmětů, učivo, resp. témata v jednotlivých předmětech, cílové standardy, tj. požadavky na to, co se mají žáci naučit, implementační plán, tj. seznam kroků k uvádění programu do praxe. v ČR: Vzdělávací program Základní škola (1996), Vzdělávací program Obecná škola (1995), Vzdělávací program Národní škola (1997)

Národní kurikulum = kurikulum garantované státem, společný národní rámec kurikula určeného populaci ve školním věku. Systém národního kurikula v sobě zahrnuje: vymezení obsahu vzdělávání (běžně známé z učebních plánů a učebních osnov); stanovení standardů vzdělávání (cílových a evaluačních standardů vázaných na obsah vzdělávání); zřízení a fungování institucí a nástrojů k monitorování, kontrole a hodnocení; vytvoření vztahů mezi systémem národního kurikula a veřejností, zejména rodičovskou (kurikulum = věc veřejného zájmu).

Přednosti a nedostatky teorie kurikula: dochází k vzájemnému propojení funkcí, cílů, obsahů a organizace vzdělávání, výuka je chápána jako kooperace a interakce U a Ž, prohloubení mezipředmětových vztahů, respektování individuálních rozdílů mezi žáky, vzdělání a vzdělávání je chápáno jako uspokojování vzdělávacích potřeb. Nedostatky: rozpory mezi projekty a reálnými časovými možnostmi v procesu výuky, pluralistický charakter vyučování, není vytvořen jednotný, univerzální model kurikula.

Klíčové kvalifikace ve vzdělávání dospělých Kvalifikace = soubor schopností (SCH) k vykonávání určité činnosti (kvalifikace pro hospodářský a společenský život – job qualification, life qualification). Základní podoby klíčových kvalifikací: základní kvalifikace (obecné SCH využitelné v nejrůznějších situacích – SCH logicky myslet, řešit problémy, kooperovat …); horizontální kvalifikace (SCH rozšiřovat vlastní obzor – opatřovat si samostatně informace); profesní kvalifikace (SCH využívané v profese); tvořivá kvalifikace (SCH pomáhající překonat rozpory mezi vlastními vědomosti , případně vědomostní vlastnímu a druhých lidí).

Klíčové kompetence ve vzdělávání dospělých Klíčové kompetence = připravenost člověka, která hraje důležitou úlohu pro jeho uplatnění na trhu práce, překračuje hranice profese (získáváme je hlavně při vzdělávání). Přehled klíčových kompetencí: Kompetence směřující k vlastní osobě (zejména vzdělávat se, samostatnost, odpovědnost, snášení zátěže). Kompetence k řešení problémů Kompetence k jiným osobám (empatie, komunikace, kooperace, týmová práce, asertivní chování).

3. Fáze a průběh didaktického procesu Fáze didaktického procesu: 1. Fáze motivační (podněcuje aktivitu účastníků, dává jejich činnosti zaměření, váhu) stanovovat reálné cíle, příklady z praxe, zkušenosti, aktualizace, navození přátelské atmosféry, odbornost a entusiasmus lektora…) 2. Fáze vytváření vědomostí a formování dovedností a návyků (účastníci by měli porozumět učivu, získat předpoklady pro osvojení vědomostí, dovedností a návyků – vyváření představ, osvojování vědomostí) - prostřednictvím jednotlivých druhů učení, působením podmínek a zákonitostí učení

3. Fáze ověřování výsledků výuky (jak účastníci chápou učivo, jak si ho osvojili, jak jsou schopni získané vědomosti, dovednosti a návyky aplikovat – kontrola a hodnocení) Úkolem je provést: zhodnocení průběžné kontroly didaktického procesu, zhodnocení účastníků, závěrečné zhodnocení výsledků výuky (snaha po objektivizaci hodnocení).

Činnosti lektora ve 4 fázích realizace vzdělávací akce Fáze realizace vzdělávací akce: Příprava a organizace vzdělávací akce Realizace vzdělávací akce Vyhodnocení – evaluace vzdělávací akce Optimalizace vzdělávací akce

Příprava a organizace vzdělávací akce: Jakého cíle chci dosáhnout, jaké jsou požadované výsledky. Pro koho je vzdělávání určeno, jaká je relevantnost vzdělávání potřebám posluchačů, jaká je úroveň posluchačů. Kdy se školení uskuteční, kolik času bude na jeho realizaci. Promyslet obsah školení vzhledem k cíli, času a úrovni posluchačů (cca 5 – 10 klíčových oblastí pro jednodenní kurz zaměřený na osvojování vědomostí).

5. Zvolit vhodné metody vzdělávání, výukové prostředky a organizační formu. 6. Stanovit úkoly pro posluchače, aby se mohlo posoudit dosažení cíle (zpětná vazba) a dala posluchačům příležitost projevit se. 7. Připravit způsob motivace posluchačů. 8. Dle potřeby konzultovat projekt školení s vedením organizace, s manažery účastníků nebo s kolegy.

Realizace vzdělávací akce: 1. Příprava těsně před ….. kontrola techniky, kontrola psacích potřeb, úprava zevnějšku, procvičení hlasu, hygiena učebny (světlo, teplo, vzduch). 2. Průběh vzdělávací akce 2.1 Zahájení představení se, přivítání účastníků, představení se účastníků, program kurzu – cíle, časový plán.

2.2 Výuka motivace, prezentace (výklad, projekce, instruktáž, …), diskuse, cvičení …. 2.3 Kontrola dotazy posluchačů, ověření znalostí, dovedností. 3. Závěr shrnutí poznatků, návody k aplikaci, vyhodnocení akce (dotazníky, beseda). 4. Těsně po ….. kontrola přístrojů, učebny a osobních materiálů lektora, sběr dotazníků, zadaných úkolů.

Vyhodnocení vzdělávací akce: 1. Vyhodnocení reakcí účastníků celková spokojenost/nespokojenost, atmosféra, program, délka, výuková struktura, lektor. 2. Posouzení dosažených projektovaných cílů analýza výkonu účastníků, testu, časové dotace, zvolených metod, organizace, sebereflexe lektora. 3. Reakce vedoucích zaměstnanců na vzdělávací akci vliv školení na zlepšení pracovního výkonu účastníků.

Optimalizace vzdělávací akce: 1. Formulace návrhů na optimalizaci cíle jeho aktualizací, přiměřenosti cílové skupině, tématického zaměření vzdělávací akce, metodického řešení vzdělávací akce. 2. Návrh a realizace nových vizuálních pomůcek 3. Optimalizace délky školení, místa realizace a počtu účastníků 4. Optimalizace hodnotících procedur (změna otázek v testu, změna hodnotící škály a stanovení minimálního zisku bodů pro úspěšné absolvování školení) 5. Změna v podílu přímé výukové interakce lektora a účastníků a samostatného studia

Varianty průběhu didaktického procesu Varianta A Jedná se o typickou situaci. Lektor si připraví vystoupení dle údajů od zadavatele kurzu. Musí uplatnit svoji zkušenost, pedagogické mistrovství, schopnost komunikace i improvizace. Zajímavá výuka vede účastníka k dalšímu individuálnímu studiu. Individuální studium účastníka Vystoupení lektora

Varianta B Předpokládá sjednocení vstupních znalostí účastníků před vzdělávací akcí cestou individuálního studia. Jedná se o tzv. mastery learning, tj. účastník se učí proto, aby znal (posiluje se tak jeho individuální odpovědnost za průběh a výsledky vzdělávací akce). Vystoupení lektora (jinak řízená výuka) Individuální studium účastníka

Varianta C Lektor uvede účastníky do teorie tématiky, zadá úkoly, aplikační práce … Posléze následuje další setkání účastníků s lektorem (např. diskuse, tréninky, konference …) Individuální studium účastníka Vystoupení lektora (jinak řízená výuka) Vystoupení lektora

4. Didaktické formy (podoby) Formy vzdělávání dospělých = jsou určitým organizačním rámcem vzdělávání (určují časovou a prostorovou dimenzi výuky i aktuální zapojení subjektů do ní). Dělení forem vzdělávání dospělých dle různých kritérií: podle počtu posluchačů: hromadné, skupinové, individuální; podle času: jednohodinové, vícehodinové, blokové, pravidelné; podle místa realizace: učebna, specializovaná učebna, cvičný provoz, reálný provoz, pracovní prostředí účastníka; podle podílu subjektů: heterodidaktické, autodidaktické (převaha v distančním a kombinovaném vzdělávání); podle obsahu: monotematické školení, komplexní kurz; podle zaměření vzdělávací akce: specializační, inovační, rekvalifikační; podle zapojení účastníků: přímá, distanční, kombinovaná, sebevzdělávání.

5. Didaktické principy (zásady) Vznikly postupným zobecňováním zkušeností vzdělavatelů dospělých. Jsou obecnými požadavky na efektivní průběh didaktického procesu, kterými se řídí: lektor při vyučování, účastník při učení, zpracovatel vzdělávacích programů, textů, pomůcek. Je prezentováno 9 didaktických zásad vzdělávání dospělých (vědeckosti, orientace na praxi, orientace na volný čas, aktuálnosti, didaktické redukce, motivace a participace, členění výukového procesu, individuálního přístupu, zpětné vazby a transferu).

Zásada vědeckosti obsah vzdělávání odpovídá co nejvíce poznatkům současné vědy, jsou používány aktuální pojmy a tyto jsou vysvětleny, učíme myslet v pojmech konkrétní vědy, způsob výuky je podložen vědecky – andragogikou. Zásada orientace na praxi projekt výuky směřuje k aplikaci poznatků v praxi účastníků, jsou využívány praktické příklady pro motivaci účastníků, v průběhu výuky a při hodnocení účastníků jsou požadovány praktické aplikace látky.

Zásada orientace na volný čas podporovat a rozvíjet aktivity účastníků vedoucí ke komunikaci, tvořivosti, vytvářet prostor pro samostatnou práci školených s učební látkou. Zásada aktuálnosti požaduje reagovat na nově se objevující problémy při výkonu práce, nedostatky ve vědomostech, dovednostech, požaduje projektovat školení s ohledem na perspektivní požadavky výkonu práce, požaduje sledovat v nabídce vzdělávacích programů konkurenční prostředí.

Zásada didaktické redukce výběr informací pro výuku vzhledem k cílové skupině účastníků (podle pokročilosti, délky praxe, věku, pracovní pozice …), důraz na podstatná témata a vypouštění méně důležitých, pozor na nebezpečí zjednodušení a generalizace. Zásada členění výukového procesu postupovat v souladu s fázemi osvojování učiva, členit učební látku na dílčí části, kroky, klíčová slova, členit učební jednotku na části s ohledem na fyziologické zákonitosti (změna metod, přestávky …).

Zásada motivace a participace navozovat ve výuce pozitivní atmosféru, zdůrazňovat pozitivní vliv školení na výkon práce, poukázat na možnou souvislost školení a vývoje profesní kariéry, využívat ve větší míře aktivizující didaktické metody, vytvářet prostor pro participaci účastníků (metodami, formami, dalšími prostředky i chováním lektora). Zásada individuálního přístupu respektovat individuální rozdíly mezi účastníky kurzu (v dosavadních znalostech, v motivaci k účasti, ve vzdělávacích potřebách, ve stylu učení, v temperamentu …).

Zásada zpětné vazby a transferu Výuka vyžaduje nepřetržitou zpětnou vazbu – feedback, 2 druhy zpětné vazby (vnější – lektor získává informace o práci účastníků, vnitřní – posluchač získává informace o svém postupu v učení), Zajistit, aby poznatky usnadňovaly další učení a současně sloužily ke změně: NAUČ NEJEN JAK, ALE I PROČ!