Československá kinematografie za první republiky …s krátkým exkurzem do časů Rakousko-Uherského mocnářství. Na fotografii herec Josef Šváb Malostranský

1914 - 1918 V polovině r. 1914 kvůli válce končí většina českých výroben (museli narukovat). V celém světě se točí „umělecké filmy“ – adaptace klasik, divadelní herci, okázalé kostýmy a kulisy – lákadlo pro „vyšší společnost“. První úspěšný český filmař – Antonín Fencl – do konce války natočil 5 hraných filmů, Pražští Adamité (1917) dokonce zakoupen vídeňskou půjčovnou (jako první český vůbec). Centrem však stále Vídeň – pražští kinaři si mohou půjčovat jen filmy, jež nebyly „hity“. Se začátkem války zastaven dovoz z Anglie, Francie a Ruska, o rok poté i z Itálie (byla neutrální). Vliv získaly Dánské a obecně propagandistické filmy (Sen záložníka aj.). foto: Antonín Fencl.

Kolem r. 1916 90% filmů na trhu německo-rakouských, ale v kinech se hrály dánské, americké a italské. V prosinci zákaz dovážet do R-U a Německa jakékoli zahraniční filmy (obava z podvratných filmů a z vzrůstajícího vlivu filmů dánských). Řešení – dánské firmy zakládaly na území R-U a Německa filiálky, takže filmy byly pak „jakoby německé“ -> 1917 zákaz zrušen pro neefektivitu. V českých zemích rozkol – vznikají Zemské svazy na Moravě, Slezsku, v Čechách… vzájemně se napadají buď za pro-českost nebo pro-rakouskost. „Dávky ze zábavy“ – způsob, jak stát bohatnul na výnosu z projekcí. Až 25% tržby + obecní dávky ze zábavy – v libovolné výši (šly přímo do obecních kas). Ke konci války uváděla česká kina demonstrativně filmy z nepřátelských zemí… foto: jedna z prvních mezinárodních „stars“ – dánská herečka Asta Nielsen.

1918 - 1924 Po založení Československé republiky zatlačil A. Fencl na filmové výrobce, kteří se následně spojili ve spol. Československý film. Ten se však brzy rozpadl a do zániku republiky se pro osobní spory a neochotu kompromisu žádný společný svaz filmařů neustanovil. Staré zákony byly ponechány – podnikání stále závislé na licencích, které mohl úředník kdykoli bez udání důvodu odvolat (ve zbytku Evropy – svobodné podnikání bez licencí).

Spor o kina Po stávkách za zvyšování platů (1919 – 1920) vyhrožovala Kino-unie vyvlastněním, poté se rozpadla. Tři možné scénáře: A) Socializace: předat kina dobročinným / sokolským spolkům. B) Vyvlastnění: kontrola státu. C) Svobodná živnost: bez licencí. Kinaři se bránili všem třem možnostem s argumenty: Socializace: kino potřebuje podnikatelského ducha. Vyvlastnění: film je ještě v plenkách a potřebuje najít sám sebe ve volném trhu. Svobodná živnost: silná zahraniční konkurence by domácí průmysl zlikvidovala. Na kina si dělala nárok i ministerstva školství (kvůli osvětě a tříbení společenského vkusu), financí a obchodu (dohled nad dovozem a vývozem), sociální péče (otázka válečných invalidů).

Výsledek debat 1919 – stát pozastavil vydávání nových licencí i prodlužování stávajících. Kinaři mysleli, že se schyluje k novému zákonu, a proto neprotestovali. 1920 – vyvlastnění kin - předání sociálním, humánním, sportovním a kulturním spolkům. Stát argumentoval pokleslým programem ve většině kin – snaha o „zkulturnění“... Mnoho nových majitelů nebylo na vedení kina připraveno, neměli vybavení a zkušenosti. 1921 – praxe propachtování = noví majitelé ponechali starým provozovací živnost za podíl ze zisku. Zkulturnění programu se tak minulo účinkem. foto vlevo: Miroslav Tyrš, iniciátor Sokola foto vpravo: propagační plakát Sokola

Poválečná situace I po skončení války závislost na R-U a Německu kvůli technice, surovinám a filmům. 1919 – A. Fencl navázal skrze své výrobny kontakty s Pathé ve Francii. S USA dohoda téměř nemožná – nízký kurs valuty, zaplatil se daly jen staré předválečné filmy – i přesto u nás propukla horečka amerikánství. Už r. 1923 u nás převážily filmy z USA na německými. Taktika reexportu – nákup filmu v jedné zemi a dražší prodej do jiné (především Fenclovy společnosti American Film Corp. a Biografia) – kvůli valutové katastrofě v okolních státech však brzy skončila. Ekonomická krize, spory uvnitř státních filmových sdružení, zakládání alternativních svazů… Prudký nárůst půjčoven – zvyšovaly ceny kvůli konkurenci a kina se finančně hroutila. Po tlaku kinařů opak – půjčovny zlevňovaly a poté zanikaly. Nejlepší postavení měly filiálky z cizích zemí – nemusely platit daně. V kinech asi jen 3% českých filmů, nadbytečný dovoz i přes regulaci státem. foto: ateliér spol. Pathé.

Čs. filmové výrobny Fenclova Pragafilm brzy zanikla a vyvolala tak u bank strach půjčovat filmařům. Wetebfilm napodoboval zahraniční filmy: běžná praxe – příběhy se odehrával v cizokrajně vyhlížejícím prostředí a herci i celé štáby si dávali cizokrajně znějící jména, aby dezorientovali diváka a donutili ho myslet si, že sleduje zahraniční film. Poté, když s překvapením zjistili, že šlo o český film, měli dojít k poznání, že český film se vyrovná zahraničnímu. Bratři Deglové vyrobili dva kvalitní filmy – Stavitel chrámu a O děvčicu, pro publikum však příliš předběhly dobu. Přeorientovali se na zpravodajské a přírodní filmy, které vyváželi do Evropy. Pojafilm neměl ateliér – i vnitřní scény točil v exteriérech. Akční filmy – měly úspěch. 1920 – založena A.B. (spojení American Film Company a Biografia – dodnes fungující jako A. B. Barrandov). Většina výroben přenesla svou výrobu do ateliéru A. B. (původně opuštěný pavilon pivovaru ve Vinohradech). Doba natáčení běžného filmu: 2 – 3 dny + 2 dny na zbourání kulis. 15 dní u pozoruhodných filmů. Scény točeny většinou napoprvé (materiál a pronájem byly drahé). Točily se i státotvorné, propagační filmy – to, co si kdo zaplatil. 40% kin bylo německých, diskriminace československých výrobců.

1925 - 1929 V roce 1925 přišlo oživení hospodářství a obnovený zájem o československý film kvůli stereotypním americkým a německým filmům a zájmu o domácí tematiku. Zvučnější filmy: Kreutzerova sonáta (G. Machatý), Velbloud uchem jehly (K. Lamač – Hugo Haas), Květ ze Šumavy (Lamač) – úspěch v Německu, odešel tam a s Anny Ondrákovou zakládají firmu Ondra-Lamač-Film, která vyprodukovala několik úspěšných filmů (Příchozí z temnot, Otrávené světlo). G. Machatý vytvořil dva umělecké filmy (oproti tehdejšímu levnému a nekvalitnímu mainstreamu) Erotikon a Extasi (oteřená sexualita, erotika – nevídané porušení tabu). Po Extasi odešel do Hollywoodu, kde točil druhořadé neosobní filmy. foto: záběr z filmu Dobrý tramp Bernášek.

Sociální filmy o chudých: Batalión (o advokátu chudáků a zločinců) nebo Tonka Šibenice (o prostitutce, která nechce zlomit srdci svému milému a kterou pohrdají i ostatní prostitutky…). Koprodukce: po Lamačově příkladu. Filmy byly řemeslně zručnější a mohly se vyvážet do zahraničí. „Exportní“ druh filmů – produkovány výhradně pro export. Např. film Co les vypravuje – v Československu film uváděn jako drama ze šumavských hvozdů, v Rakousku zase jako drama ze života alpských horalů. fotografie: záběry z filmů Extase (vlevo) a Tonka Šibenice (vpravo).

Drtivá většina filmů ojedinělé počiny režisérů, žádné výrobní programy… Na Slovensku se vyrábělo jen do 30. let, po nástupu zvukového filmu téměř vůbec. Po výzvě Ministerstva školství a osvěty začaly vycházet recenze (stále neobratné). První pravidelné recenze – Rudé právo. Časopisy většinou hájily zájmy vydavatelů. 1926 – nový ateliér Kavalírka na Smíchově. Postaven na popud Lamače, Ondrákové a T. Pištěka. Alternativní – levnější. Mezi lety 1928-29 zde natočena většina produkce, poté ateliér shořel a nebyl obnoven. Situace výrobců – pokud nevlastnili i půjčovnu, většinou nic nevydělali. Druhá polovina 20. let – filmy financovány půjčovnami – lepší odbyt, větší zisk, více možností. Záplava amerických filmů – evropské země omezovaly jejich dovoz. V r. 1927 konference v Ženevě – doporučení neomezovat dovoz filmů. ČS podepsalo, takže nemohlo zavést omezení. Jen nařízení hrát aspoň 5 českých filmů ročně. Cenzura zakazovala násilné a socialistické filmy. foto: Karel Lamač při natáčení

30. léta a nástup zvukového filmu Podnikatelé i kritika byli ke zvukovému filmu kritičtí, ten se však záhy stal módním. Začátek sezóny 1929 – již 8 pražských kin mělo zvuk, 7 z nich aparaturu od Western Electric. Zpočátku technické komplikace – německé filmy se nedaly hrát na amerických aparaturách a naopak. Konec r. 1929 – asi 40 kin v republice má vybavení pro zvukové filmy – stále to je však jen zlomek kin. Celá Evropa se skepsí vyčkávala, zda se zvukový film nepřežene jako módní vlna. Lidé z měst začali preferovat zvukové filmy – ty se v kinech hrály až několik týdnů (němé pár dnů). Čtyři druhy raných zvukových filmů: A) Fonofilm – synchronní hudba. B) Částečný fonofilm – hudební vložky. C) Film se zvukovými efekty. D) „Mluvící film“ – částečně nebo tzv. „100% mluvící film“ (tzv. talkies). Vlna anglicky mluvených filmů vzbudila v Evropě zájem o vlastní zvukové filmy. Československo nemělo finanční prostředky, tak zavedlo praxi podtitulků.

„Mírová“ dohoda v Paříži Čtyři největší dodavatelé zvukových aparatur na světě si v roce 1930 rozdělili sféru vlivu – ČS se dostalo do područí Tobis Klangfilm. Tobis podal žalobu na kinaře, kteří promítali s jinou než jejich aparaturou. Ústřední svaz majitelů kin nabídl, že zaplatí poplatek a aparatury si nechají – Tobis k tomu připojil podmínku, že musí koupit dalších 300 jejich aparatur. Navíc nutil domácí prodejce, aby mu platili licenční poplatky – udělování licencí zdržoval a tak kinaři raději kupovali dražší aparatury než aby čekali. První český původně mluvený film (tzn. ne dodatečně ozvučený) – Když stromy lkají (19. 10. 1930) – natočil ho Němec, který za války pracoval v německém kině, ale divákům to bylo jedno – hlavně když slyšeli češtinu. Se zvukovým filmem nové hvězdy – např. Vlasta Burian, který v němém filmu zapadl.

Národnostní otázka Zavedení zvukových filmů – národnostní otázka. V období protiněmeckých protestů (září 1930) odmítali někteří kinaři hrát německé filmy. Ti, kteří je promítali, se museli potýkat s vandalstvím a útoky rozzuřených vlastenců. Např. i primátor Prahy zakázal promítání německých filmů. V květnu 1930 přechází na zvuk i ateliér A. B. – a to bez pomoci státu či externích investorů. Nutnost vybudování nového ateliéru (nedostatečná protipožární ochrana) – 1933 hotov. Do roku 1938 natočeno 180 filmů – naprostá zaměstnanost, uvažovalo se o postavení třetího ateliéru… 1933 vzniká další alternativní ateliér Host v Hostivaři – ale spory s Tobis Klangfilm ohledně aparatury (spekulace, že incident vyvolala A. B., aby donutila Host používat jejich laboratoře vybavené Tobis aparaturou). Kvůli následným sporům a vzniklým dluhům uzavřen. foto: Anny Ondráková, která s Karlem Lamačem založila v Německu úspěšnou filmovou výrobnu Ondra-Lamač-Film.

Slovanský Hollywood Plány na vytvoření „Slovanského Hollywoodu“ – Poláci, Jugoslávci, Maďaři, Rusové a Češi… uvažovalo se o zrušení omezení dovozu filmů pro Polsko, ti nám na oplátku chtěli snížit daně na dovezené filmy… ale pak se jim naše filmy nelíbily a daně šly opět vzhůru. Polsko navíc krátce nato uzavřelo pakt o neútočení s Německem a nemohlo se paktovat s otevřeně protiněmeckou zemí. 11. 11. 1931 – zavedeno povolovací řízení („kontingent“) – z každého dovezeného metru materiálu se platila daň (v řádu haléřů), za dovezený film pak 15 000 korun – vyplácelo se domácím filmařům. Když domácí výrobce udělal slušný film, dostal buď peníze (asi 100 000 korun) nebo mohl bez daně dovézt 7 filmů. -> praxe kontingentních filmů – filmaři vyrobili jeden český film (zpravidla co nejlevnější a nejrychleji) a dovezli 7 levných braků, které zaplatily náklady na český a ještě vydělaly. Zkvalitnění produkce se tak opět nepovedlo. foto: V. Burian ve filmu Hrdinný kapirán Korkorán.

Kontingenty Američané kvůli kontingentu bojkotovali ČS trh – toho využili Němci, vyráběli české filmy, aby převzali jejich místo. Po nástupu Hitlera k nám proudily ideologické filmy – proti kontingentu se postavili nejprve novináři, pak ministerstva a nakonec i dovozní komise. Američtí zástupci však byli uraženi a odmítli jednat o zrušení kontingentu a obnovení dodávek filmů. Až v listopadu 1934 kontingent nahrazen tzv. „registračním systémem“ – dovozní poplatek 20 000 za film, vyplácení podpory podle úrovně filmu. Úroveň posuzoval Filmový poradní sbor. foto: Voskovec a Werich ve filmu Pudr a Benzín.

Doba před okupací Prudký nárůst tvorby – v r. 1932 34 filmů (mj. filmy s Voskovcem a Werichem Pudr a benzín a Peníze nebo život), v r. 1933 natočeno 44 filmů. Stále převládají spíše frašky. Vstup osobností z jiných branží – např. Vančura a jeho Na sluneční straně – propadák, řemeslně nezručné – vyvolalo nedůvěru k pronikání ne-filmařů do průmyslu. Impresionistický film Řeka, sociální dramata, série komedií od tvůrců M. Frič – H. Haas (Ať žije nebožtík, Mazlíček, Poslední muž…), detektivní žánr – Záhada modrého pokoje, Vražda v Ostrovní ulici. 1936 celosvětově úspěšný film Jánošík (M. Frič). FAB (filmové ateliéry Baťa) stále tvoří reklamní, školní i dokumentární filmy. V reklamě na pneumatiky Baťa z roku 1935 si zahrál i Vlasta Burian (hrál sám sebe a doporučoval zboží). 1937 protihitlerovské filmy Bílá nemoc, Svět patří nám, Filosofská historie (studenti bouřící se proti Metternichovi – paralela). Téměř polovina vyrobených filmů podle vlastních námětů – vliv měl Filmový poradní sbor (osvícená instituce).

Závěr a zdroje Zdroje: ŠTÁBLA, Zdeněk: Data a fakta z dějin čs. kinematografie  1896-1945. KLIMEŠ, Ivan (2002): Kinematograf, rakouský stát a české země. KLIMEŠ, Ivan (1997): Stát a filmová výroba ve dvacátých letech. HANDL, Zbyněk (1992): Filmová akciová společnost AB ve dvacátých letech. Československá kinematografie si za Rakouska-Uherska ani během první republiky nedokázala vybudovat pozici filmové velmoci, ačkoli měla lepší startovní podmínky než např. Dánsko, které až do 2. světové války platilo za jednoho z nejkvalitnějších filmových výrobců. Po krátkém rozvoji byl náš filmový průmysl téměř zničen díky německé okupaci, během které přežívala kinematografie na filmech zasazených do historie a fantazie (ve snaze vyhnout se současné zdrcující společenské skutečnosti) nebo filmech propagandistických.