ICT v edukačním procesu Dana Linhartová Ústav humanitních věd PEF MZLU v Brně

Struktura předmětu: I. Specifika vzdělávání dospělých (pojmy, vzdělávací potřeby, rozvoj vzdělávání, lidský kapitál, celoživotní vzdělávání, trojdimenzionální model výuky dospělých) II. Didaktický proces vzdělávání dospělých (prvky didaktického procesu, kurikulum, klíčové kvalifikace a kompetence, fáze a průběh didaktického procesu, didaktické formy, didaktické principy)

Struktura předmětu – pokračování: III. Didaktické metody ve vzdělávání dospělých (obecná klasifikace metod, metody zaměřené na poznání problémů a metody zaměřené na řešení problémů) IV. Didaktické prostředky ve vzdělávání dospělých (projekty vzdělávacích akcí, didaktická diagnostika ve vzdělávání dospělých, hodnocení efektivity výuky dospělých)

I. SPECIFIKA VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH Osnova: Charakteristika základních didaktických pojmů Vzdělávací potřeby, rozvoj vzdělávání a lidský kapitál Vzdělávání jako celoživotní proces Rozdíly mezi vzděláváním dětí, mládeže a dospělých Trojdimenzionální model výuky dospělých

1. Charakteristika základních didaktických pojmů VZDĚLÁVÁNÍ = proces, v němž si prostřednictvím vyučování člověk osvojuje soustavu poznatků a činností, kterou vnitřním zpracováváním (zejména interiorizací) – učením – přetváří ve vědomosti, dovednosti a návyky; = odehrává se mezi dvěma činiteli: vzdělavatelem (učitelem, lektorem) a vzdělávaným (žákem, účastníkem); z pohledu vzdělavatele jde o vyučování; z pohledu vzdělávaného jde o učení.

VÝCHOVA (edukace) = formování osobnostních vlastností jedince (zejména postojů, potřeb, charakteru, zájmů). VYUČOVÁNÍ = činnost vzdělavatele, který iniciuje, motivuje a usměrňuje učení vzdělávaného tak, aby dosáhl cílového stavu; = během vyučování je vzdělavatel relativně aktivnější, je řídícím činitelem. UČENÍ = aktivní činnost vzdělávaného, spočívající v kvantitativním a kvalitativním nárustu osvojených poznatků, ale také v přenosu a případné změně hodnot, postojů, zájmů a dalších prvků směřujících k rozvoji člověka.

VÝUKA = komplexní proces, který tvoří jednota působení (synergický efekt) vyučování a učení; = didaktický proces (má interakční charakter). Vyučování + učení = proces individuálního (skupinového) zlepšování a zdokonalování. Učení se stává součásti rozvoje jedince, součástí jeho pracovního a společenského zapojení (lidé se učí v práci, ve vzájemné komunikaci, prostřednictvím médií, sebevzděláváním apod.) Učení = proces virtuálního znovuvytváření reality: learning by doing = učení se činností doing by learning = jednání skrze učení

Východiska teorie učení dospělých 4 fáze procesu učení: Nevědomá znalost (nevím, že to nevím) Vědomá neznalost (vím, že to nevím) Vědomá znalost (vím, že to vím) Nevědomá znalost (nevím, že to vím) O´Connor-Seymour (1996) 4 části strategie učení: Co víme? Víme to? Co nevíme? Co potřebujeme vědět? Odkud se to dozvíme? Glasenfeld (1998)

2. Vzdělávací potřeby, rozvoj vzdělávání a lidský kapitál POTŘEBA POZNÁNÍ = jedna z hlavních lidských potřeb, na jejím základě jedinec získává bohatou a mnohostrannou strukturu informací; Předmětem k uspokojení potřeb poznávací povahy jsou určité vědomosti. Osvojování vědomostí se stává speciálním cílem poznávací činnosti člověka. VZDĚLÁVACÍ POTŘEBA = základní prostředek výchovy (výuka vždy sleduje naplnění určitých potřeb jedince). Vzdělávací potřeba ve vzdělávání dospělých = určitý deficit informací, vědomostí, profesních návyků, schopností, způsobu jednání a chování, kterými pracovník disponuje a které vyžaduje jeho profese.

Školní vzděláni – představuje veřejný statek, investice do něho je pořizovací investicí. Profesní vzdělávání dospělých - představuje spotřební statek, investice do něho je investicí rozšiřovací (investice do budoucnosti, užitek z ní má i zaměstnanec). LIDSKÝ KAPITÁL = hodnota schopností lidí vytvářená investicemi do jejich vzdělání, dalšího vzdělávání a rozvoje. Školní vzdělání = základna lidského kapitálu, k níž člověk musí přidávat vlastní přidanou hodnotu (tj. další vědomosti, dovednosti, zkušenosti, schopnosti obstarat si důležité informace, zpracovat je a efektivně v praxi využít).

Vzdělání, resp. vzdělávání představuje průřezovou složku lidského kapitálu. Kromě oblasti svého původu (kulturní kapitál) zasahuje i do ekonomického kapitálu (má vliv na příjmy člověka), do sociálního kapitálu (některé profese jsou spojeny se vzděláváním) a vzdělání je i symbolickým kapitálem (vzdělání je většinou spojeno se sociální prestiží). Součásti lidského kapitálu: teoretické vědomosti (získávají se především studium v rámci školního vzdělávání); praktické zkušenosti (získávají se při výkonu jisté profese); další (profesní) vzdělávání (získává se v kurzech, v rámci sebevzdělávání).

3. Vzdělávání jako celoživotní proces Vzdělávání provází všechny věkové stupně. J.A. Komenský určil dominanty pro jednotlivé věkové stupně: předškolní věk – rozvíjení smyslů a činností; škola chlapectví – počáteční cvičení rozumu, paměti, čtení a psaní, učení počtům; škola jinošství – kultivace mysli, jazyků a ruky; škola mladosti - prohlubuje moudrost a rozvíjí vůli; škola mužského věku - těžištěm je práce, v níž se projevuje vzdělání a rozvoj vytrvalosti; dospělý věk - je nutno se dále vzdělávat, získávat morální kvality, učit druhé příkladem; stáří - moudře využívat dosavadní životní práce, pomáhat mladším svými zkušenostmi.

Vymezení celoživotního vzdělávání Vzdělávání dětí a mládeže: studium na školách; vzdělávání a výchova v rodině; zájmové vzdělávání. Vzdělávání dospělých: studium na školách; další profesní vzdělávání; občanské a zájmové vzdělávání.

Etapy celoživotního vzdělávání: předškolní výchova a vzdělávání; základní výchova a vzdělávání (ZŠ); všeobecné vzdělávání (gymnázia); odborné vzdělávání (SOŠ, VOŠ, VŠ); vzdělávání dospělých (pro období produktivního věku – realizované školami, podniky, vzdělávacími institucemi, rodinami, zájmovými skupinami, soukromými osobami).

Stupně celoživotního vzdělávání: primární vzdělávání (MŠ, ZŠ); sekundární vzdělávání (gymnázia, SOŠ); terciární vzdělávání (VOŠ, VŠ, vzdělávání dospělých)

Celoživotní vzdělávání v mezinárodních dokumentech: 1993: Učící se organizace (koncepční materiál EU) 1994: Kvalita vzdělávání – odpověď na výzvy budoucnosti (dokument IRDAC) 1997: Celoživotní učení pro všechny (dokument OECD) 1998: Zaměstnanost v globální ekonomice – Jak vzdělávat pro trh práce (dokument ILO)

2000: Memorandum o celoživotním učení (pracovní materiál Evropské komise) Hlavní teze memoranda: Všem lidem v Evropě dát možnost přizpůsobit se požadavkům sociálních a ekonomických změn – celoživotním učením. Klíčové myšlenky memoranda: Nové základní dovednosti pro všechny. Více investic do lidských zdrojů. Inovace ve vyučování a učení. Oceňovat učení. Přehodnotit poradenství. Přiblížit učení domovu.

Celoživotní vzdělávání v českých dokumentech 1990: Zákon 172/1990 Sb. o vysokých školách (§ 24) 1998: Zákon 111/1998 Sb. o vysokých školách (§ 60) 2001: Národní program rozvoje vzdělávání v České republice (kap. IV: Vzdělávání dospělých) 2002: Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy České republiky (kap. 4.6: Další vzdělávání v procesu celoživotního učení)

4.Rozdíly mezi vzděláváním dětí, mládeže a dospělých VZDĚLÁVÁNÍ = je vedeno snahou člověka uspokojit své potřeby. Vzdělávání v mládí a dospělosti: jsou vzájemně nezastupitelné; liší se pojetím výchovné a vzdělávací péče a charakterem vzdělávacího procesu.

Rozdílnosti v pojetí výchovné a vzdělávací péče: Děti, mládež: vzdělávání jako příprava na život; zaměření na vyučovací normativy; učení potencionálního; nápodoba a kontrola chování. Dospělí: vzdělávání jako nutný doprovodný jev života; zaměření na potřeby účastníka; učení potřebného; pomoc při řešení profesních a životních problémů.

Rozdílnosti v charakteru vzdělávacího procesu: Vzdělávání dětí a mládeže: převážně institucionální a stabilizované vzdělávací aktivity; cíle, obsah, formy výuky jsou unifikované; tradiční didaktické metody výuky; získané vědomosti a dovednosti jsou využívány až za určité časové období. Vzdělávání dospělých: převážně decentralizované a flexibilní vzdělávací aktivity; cíle, obsah a formy jsou diverzifikované podle vzdělávacích potřeb; tvorba operativních metodických soustav podle skladby účastníků a dalších podmínek; získané vědomosti a dovednosti jsou využívány hned nebo za krátkou dobu.

Společné rysy výuky dětí a dospělých: didaktické cíle začínají konvertovat (napomáhání zrání člověka, uvádění do poznání věcí a jevů, stimulace ke správnému vyjadřování); obsah výuky většinou založen na relativně pevné učební dokumentaci (procesy standardizace a certifikace); absolventi kurzů mají poměrně přesně definován výstup výuky; výuka je založena na oficiálním otevřeném kurikulu, ale stále více je třeba respektovat vliv tzv. skrytého kurikula (výuka ho přináší jako vedlejší, neplánovaný efekt).