Římská rodina Michaela Psíková

CHÁPÁNÍ RODINY Rodina – instituce ustanovená právně na základě citových vazeb. Byla jednotkou hospodářskou, náboženskou a sociální. Tvořil ji otec, matka, děti, manželky synů, ale i otroci a klienti. V širším pojetí považovali Římané za členy rodiny i zesnulé a domácí bůžky, Láry a Penaty.

PATER FAMILIAS Otec rodiny – pod jeho moc spadaly nejen děti (liberi), ale i manželka (uxor). Také rozhodoval o osudu zeťů, snach a vnoučat. Po smrti otce rodiny se rozdělila na několik větví podle počtu dědiců. Pravomoc nad svobodnými sourozenci a matkou převzal nejstarší syn.

PATRIA POTESTAS V nejstarších dobách to byla absolutní moc otce nad životem a smrtí jednotlivých členů rodiny. Měl moc případně nechat popravit i vlastní děti, pokud by se dopustily těžkého zločinu. Také bezprostředně po porodu uznal či neuznal dítě za vlastní. Neuznané dítě bylo odloženo na ulici a odsouzeno tak ke smrti, nebo k otroctví.

ZÁNIK OTCOVSKÉ MOCI Nejčastěji zanikala smrtí. Důvodem zániku byla i ztráta občanství otce nebo syna. Dále zanikla nad synem, pokud se stal Jupiterovým knězem, a nad dcerou, která se stala Vestálkou. Také zanikla dobrovolným prohlášením syna za samostatného. Adopcí, kterou syn přešel do moci otce jiné rodiny.

DŮVODY OSLABENÍ VLIVU OTCE Emancipace synů a manželky. Tento proces souvisel s rostoucím majetkem jednotlivých rodin a s rostoucí kariérou mladších členů rodiny. Stav, kdy otec byl jediným vlastníkem majetku, byl tak neudržitelný. Zákonem byl potřebný majetek stanoven i synům již za otcova života.

CLIENTES Klienti byli považováni za součást rodiny. Byli pod přímou ochranou donátora. Každé ráno přicházeli do atria domu, kde se svěřovali s problémy a žádali od donátora radu. Chudým klientům poskytoval pomoc in natura – v podobě jídla či finančních prostředků na jeden den pro celou jeho rodinu. Za tuto pomoc ho klient volil do úřadů.

OTROCI Ačkoli Římané nazývali otroky mluvícími věcmi, považovali je za součást rodiny. Otroci se dělili do dvou skupin: familia rustica – ti pracovali na venkovských statcích familia urbana – ti byli zaměstnáni ve městech Nejlepší postavení měli vzdělaní otroci, kteří působili jako učitelé dětí v rodinách. Velmi často si získali přízeň otce rodiny a byli propouštěni na svobodu.

SVATBY CONFARREATIO – náboženský úkon spojený se slavnostní obětí v chrámu Jova Kapitolského. COEMPTIO – symbolické zakoupení manželky. SINE MANU – žena žila rok v domě svého muže, a tak bylo manželství považováno za platné.

ROZVOD Jednalo se o právní zánik manželství. Ve starších dobách musel rozvod povolit rodinný soud. DIFFARREACE – smuteční obřad s obětí Jovovi. REMANCIPACE – zpětný obrazný prodej ženy. Sňatek uzavření formou sine manu byl zrušen formou: divortium – dohoda obou stran repudium – vypovězení manželství pouze jednou stranou. Každá z obou stran mohla uzavřít nový sňatek, ženy však až po 10 měsících, aby nebyla pochybnost otcovství u případného potomka.

JMÉNA ŘÍMSKÝCH OBČANŮ Jména se u římských občanů skládala ze tří částí a určovala tak i příslušnost k rodině. PRAENOMEN – jméno osobní. Římané měli omezený repertoár jmen, proto v psaných textech je uváděli jen v podobě iniciály. Toto jméno měli jen muži, prvorozený syn dědil jméno po otci. Tímto jménem oslovovali otroci svého pána.

NOMEN – jméno rodové. Bylo totožné pro všechny, kteří odvozovali svůj původ od stejných předků. Formálně tato část jména měla podobu přídavného jména. Také mělo význam pro zařazení do společenské hierarchie a to buď do patricijských, nebo plebejských rodů.

COGNOMEN – určitá forma příjmení. Ve starších dobách nahrazovalo osobní jméno, později se stalo označením větve určitého rodu. Ve jméně jich mohlo být více a mohlo se jednat i o určitou přezdívku na základě typických charakterových či fyzických vlastností jedince.

KONTROLNÍ OTÁZKY K DANÉMU TÉMATU Jak Římané chápali pojem rodina? Co znamenají pojmy divortium, cognomen, patria potestas? Jaké znáte způsoby uzavření manželství? Jaké postavení zaujímali klienti v římské společnosti?

POUŽITÁ LITERATURA: Encyklopedie antiky. 2. vyd. Praha: Academia, 1974, 741 s. LIBERATI, A., M., BOURBON, F.:. Starověký Řím,. 2. vyd. Praha: Academia, 1974, 741 s