SOCIALIZACE člověk a společnost

http://moodlinka.ped.muni.cz/ Katedra sociální pedagogiky Kurz – úvod do sociální a kulturní antropologie heslo: antropa

Podmínky zápočtu a kolokvia Zápočet Aktivní účast na přednáškách Skupinová příprava (4 osoby) posteru na vybrané téma (viz. níže) následná presentace. – 13. 5. 2006 Kolokvium – závěrečný test rozsah cca 20 otázek P - prospěl: nad 12 otázek (60%) termíny: 13.5.

Literatura BENEŠ, J. Člověk. Praha : Mladá fronta, 1994. HAJN, V. Antropologie. I. Olomouc : UP, 1998. 2. vydání. ISBN 80-7067-901-8. HAJN, V. Antropologie. II. Olomouc : UP, 1996. ISBN 80-7067-601-9. JOHNSON, P. E. Spor o Darwina. Praha : návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-57-0. KUČEROVÁ, S. Úvod do pedagogické antropologie a axiologie. Brno : MU, 1990. ISBN 80-210-0141-0. LOEWENSTEIN, B. W. My a ti druzí. Brno : Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-64-0. MURPHY, R. F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : Slon, 1998. ISBN 80-85850-53-2.

OAKLEYOVÁ, A. Pohlaví, gender a společnost. Praha :. Portál, 2000 OAKLEYOVÁ, A. Pohlaví, gender a společnost. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-403-6. PELCOVA, N. Filozofická a pedagogická antropologie. Praha : Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0076-5. RIDLEY, M. Genom. Životopis lidského druhu v třiadvaceti kapitolách. Praha : Portál, 2001. ISBN 80-7178-507-5. SOKOL, J. Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha : Portál 2002. ISBN 80-7178-627-6. SOUKUP, V. Přehled antropologických teorií kultury. Praha : Portál, 2000. ISBN 807178-328-5. VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O., SOUKUP, V. (eds.) Sociální a kulturní antropologie. Praha : Slon, 2000. ISBN 80-85850-29-X. WOLF, J. Člověk a jeho svět. Praha : Karolinum, 1999. ISBN 80-7184-871-9.

Časopisy: Cargo, Nová Akropolis, Sedmá generace, Koktejl, Lidé a Země, National Geographic, Vesmír, Univerzitní noviny (MU Brno) www stránky: www.antropologie.cz www.mkc.cz www.national-geographic.cz www.akropolis.cz www.anthro.net www.vesmir.cz

Socializace Co znamená socializace ? postupné vrůstání jedince jako biologické jednotky do společenských podmínek života; proces, jímž se jedinec stává schopným sociálně žít v příslušné společnosti, zespolečenštění člověka. celoživotní proces, kdy se jedinec stává společenskou bytostí, u přírodních národů se spojuje např. s iniciačními obřady

osvojování základních kulturních návyků osvojování řeči přijetí role svého pohlaví získání hodnotové orientace udržuje se stabilita a kontinuita společnosti; socializací se přenášejí na následující generace hodnoty a sociální znalosti společnosti, ale též sociální nerovnosti a defekty.

primární probíhá v ranném údobí života, kdy se lidské bytosti učí být bytostmi sociálními to první, co se naučíme anticipační zdůrazňuje, že se jedná o typ učení, které připravuje člověka na budoucí role děti se učí své budoucí role od svých rodičů, proto se např. při hře na mámu a tátu snaží chovat, jako jejich vlastní rodiče v procesu hry se děti naučí své budoucí chování developmentární (vývojová, rozvojová) (sekundární socializace, socializace dospělých) lidé aplikují své normy na různé situace a promítají je do svých struktur reversní proces, kdy příslušník mladší generace předává informace, poznatky, zkušenosti generaci starší (např. učení práce na PC)

Hlavní socializační činitelé 1) RODINA nejdůležitější článek primární socializace zde se učíme základní vzorce chování, normy, postoje mnohé normy jsou přebírány nevědomě (např. to, že muži tvrdí, že bramborový salát od maminky je lepší než od jejich ženy – to jsou ale parchanti, co?) jedinec si osvojuje základní kulturní návyky (hygiena, stolování, oblékání, chování atd.), orientuje se v systému hodnot a obyčejů, přejímá role svého pohlaví a věku, osvojuje si užívání mateřského jazyka a další atributy (pro danou kulturu charakteristický způsob vnímání, myšlení, cítění a jednání). „Cílem rodinné výchovy je uvést dítě do příslušného kulturního prostředí, naučit je orientovat se v tomto prostředí plném symbolů a společenských standardů“ (Kraus, Poláčková, 2001).

2) VRSTEVNÍCI skupina anticipační a developmentární socializace od nich se učíme, jak se přizpůsobovat situacím skrze interakce lidí, kteří už v podobných situacích byli (tj. tedy, když se budeme vyptávat těch, co už jsou na VŠ druhým rokem, jak se máme chovat až půjdeme k Budilovi na zkoušku, protože oni to budou vědět, jelikož tam již jednou byli) různé skupiny, později pracovní prostředí, příslušnost k různým náboženským a politickým organizacím atd.;

3) VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM přebíráme představy, normy přebíráme představy o množství předmětů, přesnosti, nevědomosti, trpělivosti, respektu pro kolegy (tj. např. že se ve škole hlásíme a nevykřikujeme) učíme se respektovat a akceptovat autority škola, volnočasové instituce, 4) MASMÉDIA nejsilnější pramen anticipační socializace zprávy o různých představách díky nim anticipujeme své chování – víme, jak se v daných situacích zachovat to, co se nám ukazuje je vzorem pro naše chování

anticipační socializace zpětná socializace situace kdy ti, kdo socializují druhé, jsou jimi zpětně socializováni (Sekot 2002) anticipační socializace proces, kdy jedinec si vytváří svou sociální pozici a buduje si pevné sociální vztahy (příprava na povolání) resocializace proces zbavování se původních vzorců chování a přijetí nových v životním zlomu když dojde k ostrému zlomu v kultuře, která jedince obklopuje a musí se naučit kultuře, chodu prostředí nového (např. když jde někdo do vězení nebo do kláštera)

V průběhu socializace je třeba se naučit: porozumět kultuře dané společnosti; přijmout za svůj určitý soubor hodnot a norem, jejichž dodržování společnost vyžaduje; ovládnout základní způsoby chování v typických sociální situacích, tedy naučit se hrát různé ROLE sociální.

Enkulturace „vkulturnění“ učení se kultuře naučení se způsobu myšlení a prožívání získání identity, vědomé nebo nevědomé vrůstání do kultury, předávání kultury z generace na generaci v procesu sociálního učení, uvědomování si vlastní i skupinové existence na pozadí kultury (Kraus, Poláčková et al., 2001)

konkrétní momenty enkulturace vlivy v dětství ovlivňují osobnost jedince v dospělosti fáze orální fáze anální fáze falická kulturně podmíněný přístup k dětem se projeví na jejich osobnosti v dospělosti

etnografie zasvěcení; Iniciační rituály etnografie zasvěcení; pozvolné způsoby cirkumcize, klitoridektomie, excize zpravidla označení přechodu mezi dospělé nebo do společenství zasvěcenců; vlastní iniciaci předcházejí zkoušky fyzické a duševní připravenosti, doprovázeno obřady a speciálními úkony (obřízka, půst). obecně - uvedení jednotlivce do jinak nepřístupného společenství;

vlivy enkulturace na jedince a společnost (dle R.Benedictové) Západní kultura v západní kultuře nemají děti odpovědnost za přežití, ale tuto odpovědnost mají dospělí DĚTI DOSPĚLÝ submisivní dominantní nemají sex mají sex děti jsou v naší společnosti negací (opakem) dospělých v údobí mezi dětství a dospělostí se děti snaží být jako dospělý, proto např. když je učí, že děti nesmějí kouři, pít alkohol a dospělý ano, snaží se jim tímto vyrovnat pokus o únik z dětství do dospělosti skrze to, co dělají dospělí

Šajenové děti jsou chápáni jako malí dospělí a přechod do dospělosti pro ně není tak razantní už od dětství se učí potlačovat svoji sexualitu – chlapci musejí potlačovat svoje sexuální choutky a dívka by byla nečistá, kdyby se někdo dotkl jejích prsou a genitálií potřeby skupiny jsou nadřazeny potřebám jednotlivců kontrola disciplíny učí děti, že nemohou nutit někoho dělat něco jiného – to vede k vlastní izolaci = agrese, prosazování se a nedostatek kontroly emocí nejsou považovány za něco extra a obdivuhodného, ale znamenají vyloučení ze skupiny = klid v kmeni

Romové děti do určitého věku mohou dělat cokoliv, dospělí jim nemohou nic odmítnout změna přichází kolem 4-5 roku opačný enkulturační prvek než u šajenů prosazování a agrese vedou k dosažení svých zájmů = vnitřní rozhádanost kmenů možné vysvětlení: jedná se o prvek vedoucí k tomu, jak to u nich vypadá v reálu pozor na falešnou korelaci – může se jednat také jen o jeden z prvků enkulturace vedoucí k reálnému zobrazení

Akulturace proces interakce jedince s jinou kulturou ovlivňování jedné kultury druhou proces zásadních kulturních a společenských změn v rámci jedné kultury (společnosti), který je výsledkem trvalého a dlouhodobého kontaktu s jinou kulturou (společností); též společenský proces adaptace psychiky a chování člověka na kulturu, která je ve společnosti rozšířena.

výsledkem procesu akulturace může být sblížení až splynutí kultur, kdy buď jedna dominuje, nebo vznikne kultura nová. proces kulturní změny nastartovaný kontaktem 2 autonomních kulturních systémů vedoucím ke vzrůstu vzájemné podobnosti proces + konečný kulturní stav tohoto kontaktu = akulturované společnosti rozsáhlá kulturní reorganizace = difúze je prvkem akulturačních procesů

výhody a nevýhody akulturace existují domněnky, že musí být pouze násilná nedobrovolná - involuntární otroctví, dobývání, misijní činnost USA černoši, Indiáni dobrovolná - voluntární obchodování, spojenectví, mezikulturní sňatky, amerikanizace

Co se stane s podřízenou (subordinovanou) kulturou? asimilace slabší kultura se v dominantní zcela asimiluje (rozpustí) a zmizí např. Bulhaři subordinace stane se subkulturou kultury dominantní (marginální kultura) např. Indiáni a Černoši v USA kulturní fúze obě kultury si vymění prvky a vznikne nová – nástupnická kultura např. Mexiko = domorodá + španělská kultura stabilizovaný pluralismus zachována autonomie mísících se kultur např. Kanada

Bariéry kulturní změny Kultury (jejich nositelé) vyvinuly hranice, aby bránili kulturní změny Pro jejich udržení jsou užívány kulturně-symbolické prostředky jazyk skupina může odmítat užívat cizí jazyk (Amiši v USA – potomci Němců – mluví pouze Německy, nesmějí užívat kulturní výdobytky – např. auta) snaha o utajení vlastního jazyka zákaz učívání jiných jazyků (nacionalistické zákony X menšinám) oblečení, vzhled jasné vidění skupinové identity – kroje příslušníci různých subkultru (pankáči) způsob konzumace jídla vysoká sociální aktivita, která udržuje pospolitost např. zákazy nebo tabu (muslimové, židé, hinduisti) relativní hodnoty né každá “pokroková” změna je tak vnímána lidmi, kterých se týká oni svoji zaostalost mohou vnímat jako to nejlepší, co může být (rozdílně hodnoty – např. preference osobní svobody před vysokým výdělkem) integrovanost kultury to, co se jeví jako nové a pokrokové se tak nejeví i pro nativní

reakce na kulturní hnutí – na nastalou kulturní změnu Reaktivní hnutí reakce na kulturní hnutí – na nastalou kulturní změnu milenianismus sekty, které očekávají změnu s miléniem revitalismus, nativismus snaha o rekonstrukci zmizelé reality – zvrátit změnu, aby vše bylo jako dřív transicionalismus hnutí, které se snaží urychlit akulturační proces, aby její příslušníci získali co nejvíce od dominantní kultury (velmi svérázným způsobem) revoluční hnutí snaží se o obrácení vládnoucí ideologie a celého sociálního systému

Gender studium rozdílů mezi pohlavími ze společenského a kulturního hlediska vlastnosti a chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou společností určení rolí, chování a norem vztahujících se k ženám a mužům je v různých společnostech, v různých obdobích nebo v různých sociálních skupinách rozdílné

Gender mainstreaming vyrovnávání příležitostí pro muže a ženy všemi koncepčními a rozhodovacími procesy ve všech jejich fázích, včetně plánování, provádění a vyhodnocování. Před přijetím jakéhokoli rozhodnutí je nutné vyhodnotit dopad tohoto rozhodnutí na muže a na ženy (tzv. genderová analýza). Zjistí-li se, že jedno z pohlaví bude negativně ovlivněno musí ten, kdo rozhodnutí přijímá podniknout kroky k tomu, aby škodlivé účinky příslušného rozhodnutí odstranil nebo alespoň minimalizoval.