Teologická epistemologie Katolická teologická fakulta UK Praha - 3. ledna 2015

Obsah přednášky 1. Vymezení pojmu „teologická gnoseologie/epistemologie“ 2. Krátký dějinný přehled 3. Základní pojmy 4. Rozum a víra 5. Teologie jako věda?

1. Vymezení pojmu: „teologická gnoseologie/epistemologie“ Gnoseologie (z řec. gnósis- poznání + logos - slovo, řeč), v anglosaské literatuře obvykle epistemologie (epistemé - znalost, schopnost), je akademická disciplína, která zkoumá poznání, jeho vznik, proces a předmět. Teologie (z řec. Θεολογία, složenina  theos - Bůh + logos - slovo) je řeč či nauka o Bohu, bohosloví; Boží sebevyslovení. Bůh jako objekt i subjekt zároveň.

Bůh jako předmět poznání? Teologická gnoseologie / epistemologie (Theologische Erkenntnislehre) Bůh není stejně, jako jiné předměty poznání přírodních či humanitních věd Jinak je stůl -> kniha -> lidská osoba -> Bůh (nevíme, jaké je být Bohem; s naším pojetím existence věcí a osob si nevystačíme)

Bůh zjevný a skrytý Hospodin se sám zjevuje: Mojžíšovi v hořícím keři („Jsem, který jsem“), Eliášovi na hoře Chorebu („hlas jemný, tichý“) Božímu lidu skrze proroky, kteří Hospodinovi propůjčují svá ústa a svůj hlas („stalo se ke mně slovo Hospodinovo“). Hebr. navi (prorok, „vidoucí“), iš elohim („muž Boží“) Skrze svého Syna (Žid 1,1-2: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět.“ Jan 1,1: „Na počátku bylo Slovo…“)  -> Boží sebe-vyslovení

Teologie jako hledání smyslu Teologie se zabývá smyslem Božího Slova, které je obráceno ke všem, kteří v něho věří. Teolog je jakýsi „detektiv smyslu“ Božího sebe-vyslovení a života víry v různých společensko-kulturních prostředích Augustin: člověk je capax Dei (schopný Boha) Karl Rahner: člověk je položená otázka – Zjevení je zároveň Boží slovo (Wort-Gottes) a Boží odpovědí (Antwort-Gottes) na lidské tázání, na jeho nejhlubší existenciální touhu Prameny teologického bádání: Zjevení (Písmo a Tradice), zkušenost víry a schopnost jí porozumět; souvisí se správným učením (ortodoxia), které by mělo vést ke správnému jednání (ortopraxis)

2. Krátký dějinný přehled Starověk Termín teologie pochází z helénské kultury: mytologická vyprávění o bozích. Pojem se objevuje i ve starověké filosofii, která se vůči mytologii vymezuje. Platón se ve své Ústavě (379a) staví kriticky k mytologii o bozích. Naproti tomu stojí pravda o jednom, dobrém a neměnném. Aristotelés pojmem teologie označuje nejvyšší z teoretických věd, která má za svůj předmět první příčinu (Metafyzika 1064a/b).

Rané křesťanství Křesťanští autoři se vyhýbají slovu „teologie“; místo toho používají pojmy: sacra pagina, doctrina (christiana, divina, sacra), institutio divina, Scriptura. Od 2. stol. výraz theologia u apologetů, kteří křesťanskou filosofii staví do kontrastu k pohanské mytologii (teologii). Eusebius z Cesareie užívá pojmu ve smyslu „křesťanského chápání Boha“. Církevní Otcové - nikdy jako celek křesťanské víry, ale pouze část vztahující se k Bohu; pro boží spásné jednání vůči člověku Otcové zavedli pojem oikonomia (ekonomie spásy). sv. Athanasius – nauka o Bohu

Irenej z Lyonu Nejslavnější spis, zejména proti „spasitelnému poznání“ (gnósi): Adversus Haereses „regula veritatis“ v církvích založených prvními apoštoly „consensus fidei“ – víra církve je otázkou universálního konsensu věřících, kterým je udělen Duch svatý Křesťanský teolog zkoumá Zjevení a věnuje pozornost tomu, co mu bylo předáno skrze apoštoly jako obsah a struktura víry

Órigenés z Alexandrie řecký církevní učitel a teolog, nejznámější představitel alexandrijské školy zabývá se Písmem a vyzývá k hledání „duchovního smyslu“ Vychází ze závěru 1. Pavlova listu Tessaloničanům (5,23): „Sám Bůh, dárce pokoje, kéž vás posvětí skrz naskrz. Ať si uchováte ducha neporušeného a duši i tělo neposkvrněné pro onen den, až přijde náš Pán Ježíš Kristus.“ corpus-anima-spiritus -> trojí smysl Písma

Tomáš Akvinský (1225 – 1274) Doctor angelicus (andělský učitel), teolog scholastické tradice, jeho práce je vrcholem scholastiky Summa Theologiae (učebnice) - termín „theologia“ se vyskytuje v celém díle jen 3 x Tomáš vymezil hranice mezi vírou a rozumem, zároveň ukázal, že se vzájemně potřebují Pravda je jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, cesta rozumu a cesta víry, tj. cesta zjevené pravdy, která je poznatelná lidským rozumem podobně jako pravdy přírody (tj. přirozeného světa). Stejně tak je možné obhájit rozumem existenci Boha.

Martin Luther (1483-1546) sola fides / sola Scriptura / sola gratia ospravedlnění na základě víry (caput et summa) podnítil diskusi nad rolí rozumu v teologii a nad tím, zda k pramenům teologie patří vedle Písma i Tradice zpochybnil hodnotu a pravdivost lidského poznání v teologii Tridentský koncil reaguje na jeho myšlení a mimo jiné potvrzuje důležitost Tradice jako pramene teologického myšlení

Melchior Cano (1509 – 1560) význačný teolog tridentského koncilu zamýšlí se nad prameny teologického poznání překládá do latiny Aristotelův výraz topos termínem locus (místo). Ve svém díle De locis theologicis, vydaném posmrtně v roce 1563, hovoří Cano o pramenech teologického poznání jako o „místech“. Rozlišuje deset pramenů a ty pak dělí do tří skupin: konstitutivní prameny (Písmo svaté a tradice) prameny interpretující zjevení (učení církve, koncilů, římských papežů, církevních otců nebo scholastických teologů) pomocné prameny neboli ascripti (lidský rozum, filosofii a dějiny)

První vatikánský koncil dogmatická konstituce (1870) definuje víru jako přijetí v milosti toho, co Bůh zjevil – „znaky věrohodnosti“ Zjevení zve lidstvo k tomu, aby šlo za hranici toho, co lze vnímat a rozumem pojmout teologie má své místo v životě víry a víra nechává prostor i pro rozum Boha lze poznat skrze přirozené světlo rozumu

Začátek 20. století Teologie se snaží vyrovnat s odkazem modernismu – víra v rozum Rozvoj vědy – víra v pokrok Doba „antropocentrismu“: německý idealismus – kopernikánský obrat k člověku Kritika klasické epistemologie a metafyziky Krize dosavadní teologické metody (novotomismu, „manualistiky“, různých forem esencialismu)

Hledání adekvátní odpovědi Transcendentální metoda (Josef Marechal, Karl Rahner, Bernard Lonergan, Johannes B. Lotz, Otto Muck a další) – obrat k člověku, umírněný realismus aristotelsko-tomistické koncepce Nová teologie (Henri de Lubac, Jean Danielou, Yves Congar a další) – především ve znamení „návratu k pramenům“, studium učení církevních Otců

Karl Rahner (1904-1984) Budoucí teologie nemůže stát mimo svět, nebo nad ním, jako by byla sama pro sebe. Kopernikánský obrat k člověku v teologii: teolog musí mluvit o Bohu srozumitelným jazykem dnešních lidí. Teologii nemáme pěstovat jen pro sebe, ale z lásky k člověku („teologie zdola“) Důraz na náboženskou zkušenost: Křesťan 21. století bude buď mystikem, nebo nebude vůbec.

Yves Congar (1904-1995) V krizi nevidí nějakou nemoc, ale spíše šanci k růstu Obnova teologie díky kontaktu s prameny teologického myšlení (biblické prameny, spisy církevních Otců) Snaha pochopit z hlediska víry dnešní svět a čerpat z proudů současného myšlení

Bernard Lonergan (19O4-1984) Zájem o epistemologii (ale také antropologii, filosofii, matematiku, ekonomii, přírodní vědy, pedagogiku) Dvě zásadní díla: - Insight: A Study of Human Understanding - Method in Theology Metoda v teologii se musí opřít o způsob, jak člověk poznává

Druhý vatikánský koncil Aggiornamento – rekontextualizace zejména věroučná konstituce Dei Verbum vnesla nové světlo do pojetí Tradice, Písma a role magisteria (učitelského úřadu církve): Bible – poselství spásy v Kristu zprostředkované díky svědectví apoštolů a jejich blízkých spolupracovníků (DV 7); studium Písma by měla být duší posvátné teologie (DV 24) Tradice – evangelium je třeba v církvi zachovat celé a živé Role magisteria – ve službě Slova; úkol: ochrana a interpretace – zprostředkovává hlásání poselství a původního smyslu předaného proroky a apoštoly

3. Některé základní pojmy Zjevení: Písmo a Tradice (auditus fidei) - teolog jako „posluchač slova“ Role učitelského úřadu církve (Walter Kasper: Dogma pod Božím slovem) Fides qua creditur / Fides quae creditur – víra jako obsah (depositum / regula fidei) a jako akt porozumění (intellectus fidei) víra neoddělitelná od života náboženská zkušenost / zkušenost víry

4. Rozum a víra Encyklika Jana Pavla II. Fides et Ratio (1998):  Rozum a víra jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce sám Bůh. Tím, že člověk pozná a miluje Boha, dosáhne také plné pravdy o sobě samém. Víra bez rozumu je slepá a vede k fideismu nebo fanatismu. Rozumem bez víry nelze pochopit Boží tajemství. Racionalistická teze popírající jakékoli poznání, jež by nebylo výsledkem přirozené schopnosti rozumu, jsou překonané. Bez víry nelze poznat ani smysl Písma.

5. Teologie jako věda? Je-li teologie vědou, tedy v jakém smyslu? Vědecký charakter (Wissenschaftlichkeit) je problematický, látku ke své reflexi teologie čerpá z tajemství víry „Teologie je křehká disciplína, neboť je to akademický obor, a zároveň má vztah k víře“… Se všemi ostatními akademickými obory sdílí úsilí „o historickou přesnost, pojmovou přísnost, systematickou jednotu a interpretační jasnost“, na druhou stranu je ale více „nadějí nežli vědou“. (Fiorenza) scientia / sapientia demonstratio / monstratio

Teologie jako věda? „Abychom o nějakém díle mohli prohlásit, že je to teologická práce, musí se odkazovat na konkrétní prameny, musí být zdůvodněně sdělné a mít kritéria ověřitelnosti vlastních výroků. V tomto dosti širokém vymezení má teologická výpověď bezpochyby ‚vědeckou‘ povahu: snaží se ‚racionalizovat‘ víru, a to ne dokazováním pravdivosti na základě racionální evidence výroků, ale tím, že je zdůvodněně formuluje s důrazem na jejich vztah k víře.“ M. Flick – Z. Alszeghy, Co je to teologie

Teologie jako věda? „O čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet“ (Ludwig Wittgenstein: Tractatus Logico-philosophicus) Později zavádí pojem jazykové hry a rozvíjí myšlenku filosofie jako objasňování problémů jazyka „Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“ § 43 (Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání ). Naše řeč se řídí různými pravidly, např. ve vědeckém užití.