Sociologická koncepce člověka a osobnosti 1) Úvod 2) Přehled teorií o člověku 3) Charakteristika společenské osobnosti a jejich součástí

Příčiny, pro které se sociologie musí zabývat člověkem jsou prosté. Společenský život je souborem jevů a procesů realizovaných mezi lidmi. Proto vlastnosti lidí navzájem na sebe působící nemohou být lhostejné sociologům. Jde o zjištění existence nějakých základních elementů určujících stálý způsob lidského chování. Mnozí soudili na existenci lidské přirozenosti . Jiní to považovali za zbytečné.

Různé teorie o člověku Na zdánlivě prostou otázku čím je člověk odpovídá každá společenská věda podle svého. Filosofové chápali člověka jako rozumnou bytost , schopnou zmocnit se podstaty světa. Evolucionismus a darwinismus chápaly člověka jako živočišný druh. Člověk má ale něco, co je cizí zvířatům, člověk je společenskou bytostí a jeho psychický rozvoj probíhá pod vlivem společenských faktorů.

Přírodovědecké teorie člověka nestačí pro úplný popis a výklad společenského života a musí být proto doplněna psychologic- kými a sociologickými koncepcemi, zabývajícími se funkcí člověka ve společenském životě i v kultuře.

Pojem lidské přirozenosti Tento pojem vytvořili filosofové a psychologové dřívějších dob, když se domnívali , že každý člověk má v zásadě stejnou psychickou nebo psychofyzickou strukturu. Pro tyto autory je to soubor stálých snah a motivů, cílů a hodnot určujících jednání člověka. Termín přirozenost člověka se tedy užívá v mnoha významech.

J.Deway americký autor shrnuje veškeré významy do čtyř základních koncepcí. 1.lidská přirozenost je určitá vrozená prvotní biopsychická konstituce společná celému druhu 2. lidská přirozenost je soubor trvalých psychických sil a vlastností řízených specifickými zákony 3.lidská přirozenost je soubor citlivostí a schopností přejímat podněty a nezahrnuje žádné aktivní součásti a snahy

4.Lidská přirozenost se projevuje ve vytváření kulturních hodnot , společenských institucí, mravních ideálů apod. Tyto 4 koncepce lidské přirozenosti jsou dosti rozdílné. Nejčastěji se setkáváme s pojmem lidské přiroze- nosti jako se souborem základních schopností a motorických sil působících v lidském organismu, které zajišťují uspokojování biologických potřeb , aktivní přizpůsobování prostředí a udržování života.

Taková koncepce stálé, neměnné, lidské přirozenosti vyvolává závažné teoretické i politické důsledky J- Deway je zformuloval následovně: 1.Jsou současné politické a ekonomické instituce nutnými výtvory lidské přirozenosti? Je např. válka nutná, protože je faktem lidské přirozenosti? 2: Jak dalece je možné změnit lidskou přirozenost úsilím vědomí? Nebo jinými slovy, co je důležitější přirozenost nebo prostředí? Co určuje více lidské chování dědičnost nebo prostředí?

3.Jak veliké a jak stálé jsou rozdíly v lidské přirozenosti jednotlivců a skupin Jsou některé rasové a společenské skupiny definitiv-ně méněcenné v důsledku nezměnitelných příčin? Jestliže určité vlastnosti člověka jsou skutečně neměnné, pak pokusy o společenské reformy jsou odsouzeny k nezdaru. Vzniklo mnoho teoríí a diskusí a otázka, zda a v jakém rozsahu je chování člověka určeno nepromennými instinkty.

Problém instinktů Tento problém zaujal společenské vědy na řadu let. Souvisel i s obecnější podstatou sporu o význam dědičnosti a prostředí. Mnoho psychologů formulovalo instinktivní teorie společenského chování člověka, jako hru instinktů. Mnohé sociologické školy ostře kritizovaly všechny teorie dědičnosti.

Kritika pojmu instinkt ve společenských vědách směřovala k přesnému určení jeho obsahu i dosahu. Jestliže rozumíme instinktem určité vrozené a neproměnné způsoby reakce na dané vnější či vnitřní podněty, společné celému druhu, pak u lidí se s takovým druhem chování nesetkáváme. Chování stálé a druhové neměnné se mezi lidmi nevyskytuje.

Někteří psychologové vypočítali, že člověk má asi 250 instinktů. Etnografické výzkumy, při nichž se hledaly instink-tní mechanizmy v chování ukázaly, že neexistují žádné obecné a neměnné způsoby chování, které by bylo možné připsat instinktům. L.L.Bernard shrnul, že ve společenském chování není možno objevit takové mechanismy instinktů , jako se objevují u zvířat.

Při hledání společenské lidské přirozenosti se výzkum zaměřoval na skupiny. Výzkum malých skupin a procesů výchovy v těchto skupinách vedl k názoru, že zdroje jednotlivostí lidských vlastností a chování je třeba hledat ne ve vrozené psychofyzické struktuře, ale ve struktuře skupin, které nejvíce utvářejí člověka.

Am. sociolog Cooley říká, že člověk nemá lidskou přirozenost při narození získává ji pouze soužitím se společností a v izolaci ji opět ztrácí. Takové úvahy obrátili zkoumání na cestu experimentálních a jiných empirických studií.

Společenská osobnost a její součásti Složitost lidské osobnosti naznačují typy zkoumání, které se jí zabývají. Jde o biologický výzkum lidského chování, dále psychologické experimentální výzkumy a také sociologické a etnografické výzkumy společenských a kulturních mechanismů jednání jednotlivců a skupin.

V souvislosti s biologickými základy společenského života byla zmínka o tom, že anatomické a fyziologické vlastnosti organismu tvoří jeden ze zásadních „rámců“ lidského chování. K biologickým elementům patří vrozené reflexy, vrozené anatomické vlastnosti V základu každého chování jednotlivce leží určité, více nebo méně základní biologické potřeby, určité pudy nebo impulzy, vyvolávající sklon k uspokojování těchto potřeb.Tyto potřeby či pudy mohou být spjaty s psychgénními impulzy.

Rovněž je potřebné se zmínit o psychogenních faktorech osobnosti Patří sem takové prvky jako paměť, city, charakter, vůle, představivost, vnímání, inteligence. Osobnost v psychologickém slova smyslu představuje jednotu temperamentu, zájmů, nadání, charakteru. Psychologické teorie jsou stejně petré jako biologické a sociologické.

Pokus o důslednou teorii osobnosti učinila psychoanalýza. Tato kdysi značně rozšířená teorie předpokládala, že osobnost člověka se skládá ze 3 oblastí nebo 3 sys- témů sil. Jsou to soubor neuvědomělých instinktů a pudů, nazvaných Freudem id, který představuje motorické síly osobnosti. Druhým elementem je ego. Zahrnuje takové psychické funkce jako je vnímání, učení, paměť, myšlení. Je to centrální část osobnosti.Třetí části je superego – nadjá. Skládá se ze souboru morálních vlastností a norem jednání.

Druhou teorií osobnosti je teorie opírající se o Pavlovovo učení o dvou signálních soustavách. I zde se provádí syntéza prvků biogenních, psycho- genních a sociogenních, ale syntéza se opírá o historicko materialistickou koncepci člověka. Teorie společenské osobnosti vznikla z vypozoro-vaných rozdílů v chování vzniklého v identických společnostech a kulturách. Komplexní teorie společenské osobnosti nebyla vypracována, přesto existují některé pokusy o její vysvětlení.

Podle jedné z definic Společenská osobnost je soubor trvalých vlastností jednotlivce. V každé kultuře vznikají představy o tom, jaký má být ideál člověka. Ideál osobnosti se může měnit v závislosti na společenské třídě, věkové kategorii, typu zaměst-nání.

Kulturní ideál osobnosti je třeba odlišit od tzv. základní osobnosti Základní osobností nerozumíme ideál osobnosti v určité společnosti, ale reprezentující osobnost , tj soubor vztahů nejčastěji se objevujících mezi členy dané společnosti, a to bez ohledu na to, zda jsou ony prvky v dané společnosti považovány za zvláště žádoucí.

Za reprezentující osobnosti je tu možno považovat 1. ty osobnosti, které se statisticky objevují nejčastěji, 2. soubor typických společných vlastností vyskytujících se u velkého počtu jednotlivců, 3.osobnost, která nejvýrazněji vyjadřuje podstatné hodnoty dané kultury, a to i tehdy objevují li se jen v malé míře. Základní osobnost je někdy chápána jako „národní charakter“, jako soubor reakcí na určitou situaci. Tato teorie není zcela zdůvodněna výzkumy.

Zdůrazněme ještě jednou rozdíly mezi základní osobností a kulturním ideálem osobnosti Základní osobnost se formuje především v dětství, kluturní ideál osobnosti teprve v období dospívání, v plném kontaktu s kulturou a společenskými institucemi. Tento ideál nemusí být nutně identický sideálem etickým. Kulturní ideál osobnosti je tedy jakýmsi souborem příkazů určujícíchm jakým má být člen určité společnosti, aby v ní dosáhl uznání a pozitivní ocenění.Je to obecně načrtnutý model odvíjející se od toho jakou společenskou roli plní.

Základní koncepce splečenské role je jednoduchá Každý člověk v různých okruzích, skupinách i společnostech zaujímá určitou pozici , s kterou jsou spojeny určité vzory chování. Skupina pak očekává, že od svých členů, že budou jednat podle pozice , kterou zaujímají. Role je poměrně stálým a vnitřně spojeným systémem chování, souhrnem reakcí na chování jiných osob . S každou společenskou pozicí jsou spojena určitá práva a určité povinnosti.

Plnění společenské úlohy spočívá v projevování určitých osobních vlastností. Je to pozice ve skupinách, s kterou se pojí okruh zinstitucionalizovaných činností . Podobně jako herec na scéně, tak i každý jednotlivec hraje úlohu dítěte, žáka, učitele apod.

Realizace role závisí na systému faktorů 1. na biogenních a psycogenních prvcích jednotlivce, 2. na vzoru osobnosti určujícím soubor ideálních vlastností 3. na definici role, jak byla přijata ve skupině 4. na struktuře skupiny nebo společenského okruhu 5. na stupni identifikace jednotlivce se skupinou

Realizace společenské role je přizpůsobemí osobního vzoru této roli O přijetí odpovídajícího vzoru a odpovídající definice osobnosti jedincem rozhoduje především struktura skupiny, která vzor i definici vytváří. Skupiny se sevřenou formální organizací,s vysokým stupněm kontroly nad svými členy, kladou na ně vysoké požadavky, např. armáda.

Některé zvláště institucionalizované role, které mají velký význam pro celou skupinu jsou velmi přesně určeny, jiné méně důležité jsou určeny méně podrobně. Zkušeností je potvrzeno, že role prováděna s přesvědčením formuje za delší dobu výrazné psychogenní vlastnosti jednotlivce. Kulturní ideál osobnosti a společenská role jsou jakýmisi vnějšími schématy, které společnost vkládá na biogenní a psychogenní prvky osobnosti.

Každý z nás může pociťovat, že souhrn společenských rolí se koncentruje kolem něčeho, co tvoří naši vnitřní podstatu, naše skutečné já. Takováto subjektivní představa o naší vnitřní pravé podstatě je nazývána subjektivní „ já.“ Toto já tvoří podstatný prvek osobnosti člověka. Subjektivní já určuje chování v takových situacích , kdy se jednotlivec ocitá v konfliktu roz- dílných požadavků, několika různých rolí.

Existuje ještě jedna část společenské součásti člověka, pomocí které Společnost ovlivňuje jednotlivce a to reflexní já. Je to soubor představ, které má každý z nás o sobě, na základě toho, co podle našeho názoru o nás osudí jiní lidé. Společenská kontrola se uskutečňuje prostřednictvím reflexního já. Reflexní já se skládá ze 3 elementů 1. představa o tom, jak nás chápou jiní 2. představa o tom , jak oceňují naš vzhled, chování, činnost 3. reakce na toto představované hodnocení – hrdost, spokojenost, stud atd.

Hodnocení okolím je rozhodující pro úspěch, kariéru apod. V tom spočívá význam reflexního já, jako mocného faktoru konformismu.

Integrace prvků osobnosti Biogenní, psychogenní a sociogenní prvky osobnosti jsou navzájem přizpůsobeny a spjaty tak, že tvoří strukturální funkční jednotu. Integrace osobnosti označuje především nepřítomnost konfliktů mezi jednotlivými součástmi osobnosti.

Za jakých podmínek podléhá osobnost dezintegraci V důsledku rozporů mezi biogenními, psychogenní- mi a sociogenními faktory. Dále může dojít k dezintegraci onemocněním nervového systému, narušením jiných základních funkcí organismu. K sociálním příčinám dezintegrace patří: a) příslušnost k několika společenským skupinám vnucujícím navzájem si odporující systémy hodnot, b)účast v dezintegrovaných skupinách bez společenských rolí, c) rozpory mezi biogenními nebo psychogenními prvky a společenskou rolí

d) rozklad psychických prvků osobnosti na základě společenském nebo biologickém Je obtížné určit zda a na jakém stupni je určitá osoba integrovaná Důležité však je, že vzájemné působení normálních osob je základním procesem, v jehož průběhu vzniká společenská vazba mezi jednotlivci.