Kurdové
Kurdové jsou nejpočetnějším etnikem, které nespravuje svůj vlastní stát. Kurdské menšiny nalezneme především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii, ale nezanedbatelný počet obyvatel kurdského původu se nachází i na Kavkazu. Menšiny kurdských přistěhovalců žijí v západní Evropě a USA. Pár desítek tisíc kurdských horalů obývá také náhorní pláně v Arménii. Samostatný kurdský státní celek neexistoval ani v minulosti, až na nevelká knížectví, emiráty, která svého času stejně podléhala svým silnějším sousedům. Kurdistán, území, o jehož správu vedly spory říše turecká, perská i ruská, zůstával vždy na okraji zájmu světové politiky. Myšlenku kurdského státu se nikdy nepodařilo dotáhnout do konce.
Příchod Kurdů Kurdské kmeny přišly v již v prehistorické době. Dle hrubých odhadů se dá usoudit, že se tak stalo v druhém tisíciletí před naším letopočtem. V této době přišel na Blízký východ indoevropský kmen Árijců. Íránská náhorní plošina se tak stala velmi důležitými hranicemi mezi Blízkým východem a střední Asií. Stejně tak sloužilo toto území i jako dočasné útočiště pro tehdy nově přicházející kmeny z východu. Dá se předpokládat, že se Kurdové, kteří sem přišli s přistěhovaleckou vlnou indoevropských Árijců, promíchali s obyvatelstvem, které již na tomto území žilo.
Přestože bývají Kurdové spojováni hlavně s Tureckem, jedná se o menšinu íránského původu. Kurdové si po staletí zachovali vlastní kulturu, dnes například vydávají vlastní tisk i knihy. Snad největší překážkou v získání vlastní autonomie Kurdů je jejich roztříštěnost. Kurdský jazyk se dělí na dva dialekty (kurmanji a sorani), které se natolik liší, že jsou prakticky nesrozumitelné. Přestože většina Kurdů se hlásí k sunnitské formě Islámu, nemalou skupinu tvoří šíité. Existuje velice mnoho národně osvobozeneckých skupin, které se prohlašují za jediné zástupce kurdské menšiny. Celková rivalita jednotlivých kurdských kmenů a rozštěpenost Kurdů podle státní, kulturní i náboženské příslušnosti zapříčinily, že se Kurdové nikdy v historii nedokázali sjednotit a vytvořit tak vlastní stát.
Boj za nezávislost ve 20.století Jako u mnoha jiných národů i u Kurdů se již v 19. století projevují sjednocující snahy. Kurdové měli získat autonomii po 1. světové válce. Měl být ustanoven stát Velký Kurdistán, který by odděloval SSSR, Turecko, Írán a Arabské státy, háček byl v tom, že Kurdové by neměly vlastní samosprávu, nýbrž celý stát by fungoval jako britská kolonie. V Turecku ovšem propukla revoluce Mladoturků a mocnosti raději od původního záměru upustily. První vzpoura Kurdů v Turecku se datuje na roky 1924-1925. Povstání, které vedl náboženský vůdce Saíd, však bylo krutě potlačeno.
V roce 1926 byl Kurdistán rozdělen mezi Turecko, Írán, Irák a Sýrii, jak je tomu dodnes. Posledním významným pokusem o vytvoření samostatného kurdského státu je pravděpodobně íránsko-sovětský experiment s Kurdskou demokratickou republikou v roce 1946 s centrem v Mahábádu, který však ztroskotal ihned v roce 1947 po odchodu sovětských vojsk z Íránu. Současné vyhlídky Kurdů nejsou příliš nadějné. Západní velmoci (USA) sice Kurdům v několika případech vyjadřují podporu, ale spíše z důvodu možné opozice vůči Saddámu Husajnovi, než aby riskovali podporu vzniku samostatného státu v této výbušné oblasti.
Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK (Kurdská strana pracujících) a iráckými Kurdskou demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního. Problémem kurdských stran je, že se každá považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí.
Politika Jak bylo zmíněno panuje rivalita mezi jednotlivými kurdskými stranami. Nepřátelství panuje zejména mezi PKK (Kurdská strana pracujících) a iráckými Kurdskou demokratickou stranou (KDP) Masuda Barzaniho a Vlasteneckou unií Kurdistánu (PUK) Džalála Talabáního. Problémem kurdských stran je, že se každá považuje za vedoucí sílu kurdského hnutí.