Cimbál Václav Konvalinka

Cimbál je deskový úderný strunný hudební nástroj. Struny, jsou zpravidla naladěné chromaticky v tónovém rozsahu E – e³. Rozeznívají se úderem paličky. Nejčastěji se používají paličky dvě, někdy i čtyři. Ocelové struny jsou nataženy v rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón je nataženo 3 až 5 strun. Dřevěné paličky mají různý tvar. Někdy mají paličky dvojí zakončení, které umožňuje v průběhu hry měnit do jisté míry barvu zvuku - jeden konec je holý, druhý je potažen plstí nebo sametem.

Historie a vývoj Cimbál patří k nejstarším hudebním nástrojům. Cimbál ve své prvotní formě patří k nejstarším hudebním nástrojům. Již na starých iránských miniaturách a na asyrských reliéfech se objevuje malý strunný nástroj, který se rozeznívá dřevenými tyčinkami nebo trsá. Nejstarší záznamy o výskytu cimbálu v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka (1460), Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku. V Persii je znám pod názvem santúr a je důležitou součástí tamní etnické hudby.

Historie a vývoj Po té, co se v 19. století, rozšířilo použití klavíru, stává se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (s klarinetem, trubkou) a bubnem. Cimbál se stává nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové. Z Maďarska se cimbál rozšířil na Slovensko a později i na Moravu kde se jeho pomocí tvoří hudební tělesa jako nám známá cimbálová muzika.

Cimbál

Další vývoj Koncem 18. st. italský salterista Dall' Olio zdokonalil nástroj lepším rozmístěním kobylek a vytvořil tak plně chromatickou řadu tónů. V 19. st. došlo k určitému útlumu cimbálové hry, především v tzv. artificiální podobě. K zásadnímu obratu došlo díky Josefu Schundovi, který ve své dílně v Budapešti k portativnímu cimbálu zkonstruoval systém tlumičů, opěrné nohy a pedál. Díky jeho zdokonalení došlo k normalizaci ladění a také k masivnímu rozšíření cimbálové hry. Z jeho práce vyšel Lajos Bohák, který je vlastně posledním zásadnějším inovátorem cimbálu. Všechny velké cimbály, které se dnes používají, jsou variacemi na práci Schundy a Boháka, lišící se především především zpracováním korpusu.

Pomístní názvy Dodnes se hraje na podobné menší nástroje v Persii "santour", v Řecku "sandoury", v Egyptě, v Indii "santur", v Číně " yang-qin", Bělorusko: "cimbaly", Amerika, Anglie: "hammered dulcimer", alpské země: "hackbrett", Rumunsko "tambal".

Morava Dnes je prezentace hudebního folklóru na Moravě spojena s cimbálovými muzikami, které podle slovenského vzoru sdružují nástroje smyčcové, dechové (klarinet, flétna) a velký pedálový cimbál. V roce 1866 byl malý cimbál přestavěn budapešťským nástrojářem českého původu Josefem Václavem Schundou, který jej postavil na čtyři nohy a přeměnil ve velký chromatický nástroj. Na Moravu se dostal již na přelomu století jako majetek Josefa Orsága -Vraneckého st. z Nového Hrozenkova. Do širšího moravského povědomí se cimbál dostal až ve třicátých letech 20.století pod vlivem kapely slovenského primáše Samko Dudíka. O jeho větším rozšíření můžeme hovořit až od poloviny 20.století, kdy vzniklo velké množství folklórních souborů a cimbálových muzik.