jako atribut sociální pedagogiky SOCIALIZACE jako atribut sociální pedagogiky

Socializace a výchovná pomoc pro zvládání života - zásadní význam pro sociální pedagogiku.

Socializace – celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti, uskutečňuje se hlavně sociálním učením (zejména učení se sociálním rolím), sociální komunikací a interakcí, ale i nátlakem, lze ji chápat jako sociální interakční proces.

Socializace se odehrává především: - v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, - prostřednictvím masmédií a práce.

Socializace záměrná – záměrné úsilí zejména rodičů a dalších pečovatelů ovlivnit, vyučovat, vychovávat dítě. Socializace nezáměrná – každodenní vliv rodičů a dalších sociálních vzorů (modelů) v neformálních situacích, kdy dítě pozoruje soc. model nebo s ním interaguje. Ačkoliv v současnosti vystupuje do popředí nezáměrná socializace na úkor plánovaného rozvoje, výchova k celoživotnímu učení-vzdělávání- jako získávání životní způsobilosti se stává existenční nutností.

Interiorizace – převedení vnější (předmětné činnosti do nitra osobnosti; proces, kterým jsou objekty nebo operace vnějšího světa zvnitřněny do psychických představ tak, aby bylo možno s nimi pracovat, zvnitřňování, zvnitřnění, internalizace.

Sociabilita – je předpokladem a také výsledkem socializačního procesu Sociabilita – je předpokladem a také výsledkem socializačního procesu. Je to jakási schopnost a ochota navazovat sociální styky a vztahy, při úzkém pohledu je to družnost, přátelskost, tendence vytvářet osobní, přátelské vztahy, - v obecnějším významu schopnost vytvářet mezilidské vztahy vůbec, komunikovat a spolupracovat s jinými lidmi. Být společenský umožňuje člověku vloha (dispozice) rozvíjející se v sociálním prostředí v sociabilitu.

Potřeba být mezi lidmi Chování lidí ve společnosti ukazuje, že máme podobné sociální pudy jako některá zvířata. Stejně jako řada savců žijících ve skupinách či stádech. Patologická mládež – motiv – patřit někam.

Sociální zrání – komplex vývojových změn v chování a vědomí s měnícím se postavením ve společnosti. Utvářejí se základní motivační struktury hodnotové orientace a životní cíle. Chování lidí ve společnosti ukazuje, že máme podobné sociální pudy jako některá zvířata. Stejně jako řada savců žijících ve skupinách či stádech. Patologická mládež – motiv – patřit někam.

Socializace probíhá v systému kultury. Osvojováním norem, pravidel a vzorců chování vrůstá jedinec do společně sdílené kultury. Pojem kultura je, v pedagogickém pojetí, chápán jako komplex materiálních a nemateriálních výtvorů (poznatků, idejí, hodnot, morálních norem aj.), které lidská civilizace během svého vývoje vytvořila. Toto „kulturní dědictví“ je obsahem vzdělávání ve vzdělávacích institucích, ale nejen tam.

Kultura Sociologické a antropologické pojetí – způsoby chování, sdílené normy, hodnoty, tradice, rituály aj., které jsou charakteristické pro určité sociální nebo etnické skupiny. Pedagogické pojetí – komplex materiálních a nemateriálních výtvorů (poznatků, idejí, hodnot, morálních norem aj.), které lidská civilizace během svého vývoje vytvořila – „kulturní dědictví“. Toto „kulturní dědictví“ je obsahem vzdělávání ve vzdělávacích institucích, ale nejen tam.

Enkulturace – vědomé nebo nevědomé vrůstání do vlastní kultury Enkulturace – vědomé nebo nevědomé vrůstání do vlastní kultury. Uskutečňuje se v procesu sociálního učení jako předávání kultury z generace na generaci. Akulturace – déletrvající interakce s jinou (cizí) kulturou. Dochází k výběru určitých prvků cizí kultury a zamítnutí jiných. Vybrané prvky se postupně osvojují, modifikují a přizpůsobují vlastní osvojené kultuře. Socializace je také o získání vlastní identity. A identitu lze získat také enkulturací.

Socializaci osobnosti lze také definovat: – jako proces utváření a vývoje člověka působením sociálních vlivů a jeho vlastních aktivit, kterými na tyto sociální vlivy odpovídá: vyrovnává se s nimi, podléhá jim, nebo je tvořivě zvládá.

Proces socializace VÝCHOVA GENOTYP FENOTYP AKTIVITA PROSTŘEDÍ Genotyp –soubor dispozic, které jedinec získává v okamžiku svého zrodu od svých rodičů. Fenotyp – soubor znaků, jimiž se jedinec projevuje a je jimi charakterizován v určitém okamžiku svého vývoje.

„Sociálně pedagogické dění“ – výchovná pomoc ke zvládání života. Jejím cílem je ochránit člověka před škodlivými vlivy, naučit ho zvládat obtíže a orientovat se v nejednoznačných situacích, ale také mu zprostředkovat sociokulturní dovednosti, umožňující jeho aktivní účast na společenském životě.

Výchova z pohledu socializace – dynamický proces vědomé a řízené socializace, zahrnuje všechny činnosti, které člověka utvářejí pro život v konkrétní společnosti. Výchova je jakýsi regulátor, řídící proces, kterým chceme průběh socializace usměrnit tak, aby byl, pokud možno co nejvíce v souladu s výchovnými li. Důležité je, aby člověk byl schopen přenést získané poznatky a dovednosti do jednání.

Socializace / výchova 1. Adaptační charakter 2. Anticipační charakter

1. Adaptační charakter = orientace na potřeby současnosti. Vytváření takových vědomostí, dovedností, návyků a charakterových vlastností, které umožní člověku přizpůsobení aktuálnímu světu a které ve svém současném životě využije.

2. Anticipační charakter = předvídání vývoje lidské společnosti a tedy i kvalit, které je třeba u člověka rozvinout, tak aby byl schopen přizpůsobit se a být prospěšný i v budoucnosti.

Asymetričnost v průběhu socializace: v prvním období – „pasivní“ adaptace - ve druhém období – vzrůstá „aktivní podíl“ zásahy do sociálního celku, adaptace sociálního celku vůči svým potřebám, hodnotám a normám. Vzrůstá podíl vlastní interiorizace sociálních norem.

Primární socializace probíhá v rodině. Cíl: - uvést do příslušného kulturního prostředí, - naučit orientaci v tomto prostředí plném symbolů a standardů. Okamžikem narození se dítě dostává do systému sociálních vazeb, do procesu v němž se rodí jako sociální bytost. V tomto procesu jde o zespolečenšťování – socializaci.

Další socializace vychází z postavení dítěte v rodině. Rozhodující je interakce matka-dítě, projevuje se v pozdějším vývoji, může způsobit narušení tohoto vývoje. Další socializace vychází z postavení dítěte v rodině. Hned od narození do sebe člověk nasává vše co má kolem sebe, co se kolem něj děje, co vnímá. Bývá to velmi často silnější než jiné pozdější vlivy. Člověk přenáší do své budoucí rodiny to co nasál ve své původní rodině.

Zásadní význam má, z hlediska socializačního procesu, do jaké míry rodina plní své funkce.

V této souvislosti hovoříme o rodině: funkční (přiměřeně plní všechny funkce), afunkční (občas dochází k poruchám v plnění jedné či několika funkcí, které ale nenarušují vážněji život rodiny a zásadně neovlivňují vývoj dítěte), dysfunkční (dochází k vážným poruchám, vnitřnímu rozkladu rodiny, zásadně je narušován socializační proces dítěte).

Jazyková socializace – řeč a způsobilost realizovat řečovou komunikaci je zvláště významnou krystalizační osou socializace, zejména v souvislosti s nástupem dítěte do školy. Zakládání šancí dosahovat vyšší úrovně vzdělání.

Škola navazuje na působení rodiny. Škola = výrazná socializační instituce. Nikdy později v celé další výchovně vzdělávací kariéře nedojde k tak zásadním a prudkým kulturním změnám, jaké prožívá čerstvý žáček během svého prvního roku. Z prakticky negramotného stvoření se v průběhu 10 měsíců stává dítě tím, kdo umí nějakým způsobem číst, psát a počítat.

Skryté kurikulum – také určitý proces socializace (studentů); v rámci socializace se učí zvládat požadavky konkrétní vzdělávací instituce, oficiálně nevyjádřené požadavky. ZŠ a SŠ – znát své místo, umět soutěžit, být konformní, mít úctu k autoritě, být si vědom své ceny. „O čem je vlastně život“. VŠ – „na co si dát pozor“, jak přežít na fakultě atd.

Socioterapie – pedagogicko-psychologická pomoc při překonávání socializačních obtíží, při změně prožívání, myšlení, chování a vztahů směrem, který je pokládán za žádoucí. Kromě institucionální péče má stále větší význam terénní působení sociálně pedagogických pracovníků – streetworkerů.

Vrstevnické skupiny – nejen blízkost věková, ale i názorová spočívající v souhlasném jednání, - typické primární skupiny charakterizované bezprostředními kontakty a silným pocitem příslušnosti ke skupině. Skutečné vrstevnické skupiny se objevují a začínají fungovat většinou až v průběhu školní docházky. S přibývajícím věkem jejich role roste. V období 8,9-12,13 let je pro děti dobou maximální extroverze, dobou vrcholícího kolektivního života. Zde opět vystupuje potřeba patřit někam. Naprostá většina dětí i dospívajících touží po tom, aby je vrstevníci brali mezi sebe, aby přináleželi k určité skupině, aby se stali členy určitého společenství, party.

Socializace z hlediska etap života

První etapa socializace – do dvou let věku dítěte, identifikace s matkou, vztah důvěry nebo jistoty, stabilita interpersonálních vztahů v rané socializaci je předpokladem pozdějšího zvládnutí životních situací, dítě signalizuje své potřeby a péče matky představuje pro ně její odpověď. Dítě se současně učí žádat a protestovat.

Druhé období socializace – spojeno s procesem osamostatňování, přechod k sebeovládání a sebekontrole = dítě vystupuje autonomně, formuje se morálka, zakotvena v rovnováze autonomie a závislosti.

Třetí období rané socializace – pronikání dítěte do širší sítě sociálních rolí a vztahů i adaptace na ně. Rodina ztrácí své dominantní postavení, poznamenáno nejhlubšími rozpory, první zklamání vyvolaná odhalením rozporu mezi ideálními schématy chování (spravedlnost, rovnost apod.) a „situačními“ přestupky proti nim (lež, výmluva, egoismus atd.), končí dětství, rodiče již nemohou uplatnit své zkušenosti jako přirozený „socializační model“.

Mládí – převažuje proces personalizace, individualizace, období hledání autonomie, identity, zodpovědnosti, a to nikoli prostým přebíráním „modelu dospělého“, nýbrž často v rozporu s ním, vztah závislosti je nahrazován vztahem vzájemnosti, přátelství (sociální vazba, která má v životě nezastupitelnou roli, pomáhá v generačním přechodu, vklad pro úspěšné řešení obtíží), mládež nezatížená minulostí snadněji přijímá a adoptuje vše co je nové, a tím získává převahu nad staršími lidmi. Nárůstem informací, které zprostředkovává škola i média, rodiče většinou přestávají být autoritou. Na mnohé otázky odpovědět nedovedou. Roste socializační úloha vrstevníků – představují rovné partnery.

Dospělost – socializační proces vázán na profesní dráhu, profesní dráha spoluurčuje i typ sociálních vztahů a chování, přechod do nové profese = přechod do nové sociální situace, mění se dosavadní síť vztahů, což se promítá i do oblasti mimopracovní – dochází k proměně celého sociálního světa jedince, jedinec zúročuje předchozí sociální zkušenosti, proces sociální adaptace a pokračující socializace.

Socializace - Prostředí

Prostředí – vždy se jedná o předměty, jevy existující kolem nás, nezávisle na našem vědomí. Jedná se o určitý prostor, objektivní realitu. Tento prostor vytváří podmínky pro život a hovoříme pak o životním prostředí. Prostředí člověka zahrnuje vedle hmotných předmětů nezbytné vztahy, tedy vedle materiálního systému duchovní systém, tj. prvky jako věda, umění, morálka apod. Prostředí jako jistý vymezený prostor obsahuje podněty nezbytné pro rozvoj osobnosti.

Životní prostředí člověka – ta část světa (prostor, který člověka obklopuje), s níž je člověk ve vzájemném působení, tj. na člověka působí svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se a také aktivně svou prací mění.

Struktura životního prostředí: Sféra vztahů „lidé – příroda“. Sféra vztahů „lidé – výsledky lidské aktivity (kultura)“. Sféra vztahů „lidé – lidé“.

Typologie prostředí dle velikosti prostoru: Makroprostředí (prostor, který vytváří podmínky pro existenci celé společnosti). Regionální prostředí (prostor v životě širší sociální skupiny na rozsáhlejším teritoriu uvnitř společnosti). Lokální prostředí (prostor spojený zpravidla s bydlištěm příp. svým okolím). Mikroprostředí (bezprostřední prostor, v němž jedinec pobývá). Globální prostředí.

Členění dle charakteru, obsahu prvků, jimiž dané prostředí v zásadě tvořeno: Přírodní prostředí (tvoří živá a neživá příroda). Společenské prostředí (charakter a uspořádání společenského systému, vazby uvnitř společnosti). Sociální prostředí (hustota a rozmístění obyvatel, profesionální, etnická, věková, vzdělanostní, příp. dalšími strukturami). Kulturní prostředí – těsně spjato se společenským (všechny hmotné a nemateriální výsledky lidské aktivity).

Členění dle povahy činností: - pracovní, - obytné, - rekreační. Členění dle povahy teritoria: - venkovské, - městské, - velkoměstké.

Členění dle působících podnětů: z hlediska frekvence (podnětově chudé, přesycené), pestrosti (podnětově jednostranné, mnohostranné), kvality (podnětově zdravé, vadné). Pro sociální pedagogiku důležité

Každé prostředí má vždy dvě stránky: Materiální (věcná, prostorová) – jaký prostor vymezuje, jeho stav, faktory materiální a přírodní, vybavení atd. 2. Sociálně psychická (osobnostně vztahová) – lidé v prostoru, jejich struktura a vztahy.

„Sociální dědičnost“ – vedle geneticky přenášených dispozic se přenášejí i určité způsoby a modely chování existující v daném prostředí (především rodinném). Vlivům prostředí podléhají a jeví se jako citlivější na podmínky prostředí chlapci. Hned od narození do sebe člověk nasává vše, co má kolem sebe, co se kolem něj děje, co vnímá. Bývá to velmi často silnější než jiné vlivy přicházející později (např. ve škole).

Adaptace – vyrovnávání se s podmínkami, s novými situacemi povahy přírodní i společenské. Adjustace – vyrovnávání se sociálními situacemi, vpravování se do sociálních vztahů. Maladaptace (maladjustace) – neschopnost vyrovnat se s danými podmínkami, novou situací. Nemůžeme žít mimo prostředí, bez sociálních kontaktů, mimo sociální prostředí – dokazují případy extrémní izolace (vlčí děti apod.) Jak dochází k těmto konfliktům, jak probíhají?

K adaptaci (adjustaci) dochází: Buď pasivní adaptací – člověk se sám přizpůsobuje podmínkám v nichž žije nebo mění tyto podmínky podle svých potřeb tím, že do nich aktivně zasahuje. Poměr obou typů se v průběhu života mění. Zpočátku výrazně převládá pasivní adaptace, aby postupně zřetelně ustoupila aktivním zásahům člověka do přírody i společnosti.

Role prostředí v souvislosti s výchovným procesem Situační funkce – každá výchovná situace se odehrává v určitém konkrétním prostředí. Jakási „kulisa“ po stránce věcné, prostorové i osobnostně vztahové. Výchovná (formovací) funkce – konkrétní prostředí ovlivňuje jednání a podílí se na rozvoji osobnosti. Jednání se mění dle prostředí. Stěžejní otázka pro sociální pedagogiku. Jakou roli hraje prostředí přímo v souvislosti s výchovným procesem.

Pedagogizovat (organizovat), intervenovat do prostředí = využít prostředí jako „výchovného prostředku“. Puberta – situace, podmínky. Čím méně má vychovávaný pocit, že je vychováván, tím lépe pro výsledný efekt. Přímé působení, nepřímé působení.

Cílové aspekty socializace osobnosti Individualizačně autonomizující – rozvoj osobnosti jako jedinečné, svébytné, originální a aktivní individuality. (Úkoly, kterými společnost působí=výzvy podněcující rozvoj, růst). Sociálně integrativní – aby jedinci od dětství přijímali za své sociokulturní normy soužití a řídili se jimi ku prospěchu společnosti. (Úkoly=především zapojení do společenských procesů, tak aby svým rozvojem rozvíjeli i společnost).

Dědičnost vs. prostředí dědičnost (přenos znaků a vlastností z jedince na jeho potomky – geny) prostředí (veškeré vlivy, které ovlivňují život jedince - životospráva) spory o to, co je člověku vrozené a co získává během života dnes: vzájemné působení obou faktorů

Problémy se sociální adaptací (přizpůsobení se) ohrožení procesu socializace při absenci určité zkušenosti např. agresivita dětí způsobená nevhodnou výchovou, obtížné začlenění do kolektivu a potíže s navazováním přátelství, potíže s respektováním pravidel apod.

Psychická deprivace stav vzniklý následkem náročných životních situací, člověk nemá dlouhodobě uspokojeny základní potřeby (nedostatečné hygienické podmínky, špatná výživa, týrání, zanedbávání apod.) následek: zaostávání ve vývoji, celkové neprospívání dítěte

Co může také vést k psychické deprivaci Extrémní sociální izolace („vlčí děti“) Podmínky ústavní výchovy (dětské domovy aj.) Podmínky v rodině (časté konflikty, špatné sociální podmínky, zanedbávání či týrání dítěte)

Amala a Kamala („vlčí děti“)

Amala a Kamala („vlčí děti“)

Nalezeny v indickém Midnapuru v roce 1920 Josephem Singem (pracoval v místním sirotčinci, začal se o ně starat). Obě dívky vykazovali vlčí chování. Chodily po všech čtyřech, ožívaly hlavně v noci, neměly rády slunce a velmi dobře viděly ve tmě.

Měly pronikavý čich a sluch. Jedly syrové maso z misky na zemi. Projevovaly jen málo lidských emocí jakéhokoli druhu - kromě strachu. Neznaly lidskou řeč. Obě dívky vydávaly vysoké naříkavé zvuky podobné vlčímu vytí. Kamale bylo v době objevení asi 8 let, Amale okolo 1,5 roku.

Kamala se nakonec naučila čistotnosti a zvykla si na společnost ostatních lidí. Byla schopna chodit i vzpřímeně, ale nikdy ne dokonale. Po několika letech se naučila pouze 40 slov a jen chabě ovládala gramatiku. Amala před svou časnou smrtí (zemřela už po roce) začala projevovat známky pokroku v lidské řeči jako normální batole.