Ledová kráska
Někdy potkáš vánek co pohladí tě po tváři, přetrhne spánek, hvězdička blikne, zazáří
Na cestě potkáš sen co nabízí lásku a něhu, podáš ji ruku a dotkneš se ledu a sněhu.
Na rtech zvonivý smích, v očích dva plamínky z plamínků bez jisker dva ohýnky a kolem poletuje sníh.
Hledá toho, kdo má slunce v duši, touží, aby ledy roztály chce poznat, jak v hrudi buší , to její srdce z ledu, ze skály.
Lehký úsměv, odhalená ramena tváří se jistě a nedostupně je to žena bez tváře a beze jména
Tmou i nocí se potloukám, jediné co mne zajímá je otázka, ke které jsem snad přikován.
A v šeru ulic hlasy hledám, zase vstávám, zase jdu a zas si sedám
Nejsi tu,bez ozvěn moře ničím pění, se srdcem klidně o zem praští, jen já ho zvednu-nebuší
Proč ta kráska jak z ledu stvořená má v sobě tolik chladu, to nikdo netuší
Nejsi tu a přece tvaruješ mou bolest. I přestože tě prosím-dost
po chvílích dny a po dnech roky, stále dál vedeš moje kroky
a tak se zvedám, jdu a chodím v kole, sám-jen s touhou svou prosím a křičím MLUV SE MNOU
Tedˇ už vím, osud k nám trochu nefér byl, podívej lásko co způsobil? Jen si s náma hrál a pak odevlál, jako šál
V srdci dál svojí lásku a v očích portrét tvůj mám, na duši věčnou zledovatělou vrásku
Tedˇuž vím, osud nám druhou šanci dal, abych si za svým lépe stál lásko ledová, srdce tvý se zdá sněžně zlý zamrzlý.
Taky já chci svůj ledový hrad otevřít a tvou lásku si zas k sobě vzít, hradby ledový láskou povolí,
Taky já tedˇ už naprosto jistě vím, že já jsem lásko měl být tím, kdo srdce ledový dechem roztaví a bude hřát, v noci hřát.
Tedˇ už vím, jsi mou ledovou královnou, slzy mý na tvých dlaních umrznou,
MARISA