Lidství Zuzana Svobodová

Struktura Pojem lidství Humanismus Zdůvodňování hodnoty lidského života Sebeurčení Důstojnost Odpovědnost

J.A.K. Orbis Sensualium Pictus : Lidskost Lidé jsou stvořeni (učiněni) ke společným výhodám; proto mají býti lidští. Buď příjemný a milý ve tváři (1), vlídný a zdvořilý v povahách [obcování] a způsobech (2), přívětivý a pravdomluvný ústy (3), vroucí a upřímný v srdci (4)! Miluj a tak milován budeš! Z toho pojde obapolné přátelství (5) jako u hrdliček (6), svorné, krotké a z obou stran laskavé. Divní (nevrlí) lidé jsou nevraživí, zasmušilí, nezpůsobní, hádaví, hněviví (7), ukrutní (8) a nesmiřitelní, podobnější vlkům a lvům nežli lidem a mezi sebou nesvorní; proto se bijí (potýkají) zbraní (9). Závist (10) jiným zle přeje, a hubí se sama.

Franz von Stück: Sisyfos (1920)

Edvard Munch: Výkřik (1893)

Osoba Def. dle filosofického slovníku: „jednotlivost duchovního řádu“ Nejstarší známá definice osoby: Boethius: „Persona est naturae rationabilis individua substantia.“ v díle De persona et duabus naturis 3; PL 64, 1343. Objevitelnost bytí osoby: teoreticky? empiricky? logicky? fenomenologicky? hermeneuticky? dialogicky?

Osoba Nezničitelnost osoby Neinstrumentalizovatelnost osoby (ne/-zne-/-po-/užitelnost, nemanipulativnost) Předchůdnost → odpovědnost za: Tvořivost osobního bytí Literatura k tématu: Jolana Poláková – téma dialogu, tvorby, fenomenologická fil. (Myšlenkové tvoření, Filosofie dialogu, Možnosti transcendence)

Osoba Člověk jako vztahová bytost Vztah – otevřenost / neuzavřenost – dialogičnost V. Ivanov, M. Buber, G. Marcel, E. Lévinas Pravda se člověku o něm samém ukazuje v jeho otevřenosti d(D)ruhému Jiný, druhý Člověk jako bytost schopná naslouchat, odpovídat, oslovit, pečovat, nebýt jen pro sebe sama…

Člověk jedinec, který – má zrát ve svém osobním bytí, ve své lidskosti – chce prožívat štěstí (eudaimonia, hedoné, eupragía, eupraxía – eupragés)

Člověk předpoklad ve smyslu condition, nikoli (jen) nature bytost schopná (možnost) dialogu bytost schopná (možnost) nahlédnout a sdílet smysl bytost na světě, ve světě a s vědomím (možnost) světa bytost s lidstvím jako účelem, s důstojností subjekt možné zodpovědnosti

Čemu je třeba se vyhnout? instrumentalizaci (zpředmětnění, reifikaci) člověka Lze? Do jaké míry lze? Lze zcela?

Lidství jako možnost "Být narozen jako homo sapiens sapiens je šance, abych se stal, kým jsem; tento proces není automatický; pes nemůže být ne-pes nebo kůň, ne-kůň, ale člověk může být ne-lidský: naše lidství je možnost… "(Kohák, Erazim: Selves, People, Person, s. 19). Lidství je možnost jehož realizace se staví před člověka jako úkol.

Lidství jako možnost Lidé vždy přicházeli k rozpoznání rozdílu mezi sein a sollen jejich lidství, mezi tím, co jsou a tím, co by měli či mohli být. Co jsou: bytosti konečné, vědomé, s vtělenou svobodou. Sollen - normativní vize lidstva

Osoba - etymologie Persona byla v antickém divadle maska herce, kterou herec dával signál divákům, že on nebo ona na sebe berou roli – určitou roli, která má nějaký charakter a úkol. Persona-osoba je tedy předně role: být člověkem jako osobou, znamená v první řadě mít svou roli, mít program a vlastní osobitý styl, jak pilně a cílevědomě naplnit specifické poslání. Být osobou musí obsahovat minimálně: mít vlastní styl, úkol, poslání, cílevědomě budovat výrazný život výrazným (charakteristickým) způsobem.

Netvořivé fungování – pachtění – činnost nečinná – otročina Aristoteles: jsou lidé, kteří „od přirozenosti“ otroky (Politika I, 5 – otrok – kdo nenáleží sobě; vnímá hlas rozumu, ale sám rozumu nemá) otrokům vytýkána přílišná láska k životu, tj. zbabělost (filopsychía), srov. Platon, Ústava 386a – otroci nedali přednost smrti před zotročením) Seneca: „pro toho, kdo nedovede zemřít, je život tak jako tak otroctvím“ (Ep. 77,13) Další lit.: Arendtová, H. Vita activa. Praha: Oikoymenh, 2007. Např. s. 33-51.

Netvořivé fungování – pachtění – činnost nečinná – otročina Kdo se vydal za tvorbou a svobodou, ten překračuje ochrannou oblast soukromé sféry (rodiny, domu, dvora, … - zde starosti o život a přežití), to vyžaduje odvahu, statečnost, vstupuje do politického prostoru (polis, veřejné záležitosti) Dvě činnosti, které byly považovány za politické ve vlastním smyslu: jednání (praxis) a promlouvání (léxis) – velcí hrdinové už u Homéra jsou muži velkých činů a velkých slov. praxis – od prattein – jednat, být prakticky činný, činnost, která vyplývá z rozumového odhodlání Další lit.: Arendtová, H. Vita activa. Praha: Oikoymenh, 2007. Např. s. 33-51.

Příčiny rezignace na tvořivost (na tvořivou svobodu) totalitní společenské zřízení – v něm člověk není subjektem ideologická agrese (zastrašování tvořivosti) vývojová stagnace, uzavřené horizonty sociální zábrany redukce osobního bytí

Průběh funkčního tvoření („etapizace“ tvořivého procesu) preparace: pokus řešit problém díky již osvojenému (pojmy, metody) inkubace: problém přebírají nevědomé (nediskurzivní, alogické) procesy („nemyslí“ se na něj, uvolnění vědomí) – „nepracující práce“, intuice, odpoutání od myšlenkových návyků; inspirace: nápad (nové), krátké, „zčistajasna“, díky uvolněné/rozptýlené/snové pozornosti; verifikace: vědomá rozvaha (hodnocení, precizace) (fáze se mohou proplétat, opakovat, ...) dle G. Wallase (Myšlenkové tvoření, s. 92)

René Descartes / Cartesius (1596–1650) "Karteziánský dualismus": karteziánský přístup vidět realitu, rozdělenou na mysl a hmotu, subjekt a objekt, pozorovatel a pozorovaný, poznávající a poznávané. Zdravý rozum (common sense) je nejlépe distribuovanou komoditou na světě. Každý člověk je přesvědčen, že je v něm dobře zásobený. Co mohu vědět? → epistemologie, teorie poznání v centru filosofie po dalších tři sta let. Cogito ergo sum ("Myslím, tedy jsem.") Moje mysl, ta část mě, která dokáže vnímat Boha a také matematiku, což ani jedno nemohou dělat smysly; vědomí, že já neredukovatelně jsem.

Qu´est ce qu´un homme dans l´infini? Nous sommes quelque chose, et ne sommes pas tout. (Blaise Pascal 1623-62)

Člověk – myslící třtina (Pascal, Pensées): L'homme n'est qu'un roseau, le plus faible de la nature; mais c'est un roseau pensant. … une vapeur, une goutte d’eau suffit pour le tuer. Mais ... parce qu’il sait qu’il meurt, et l’avantage que l’univers a sur lui, l’univers n’en sait rien. Ainsi toute notre dignité consiste dans la pensée. C'est de là qu'il faut nous relever, non de l'espace et de la durée. Travaillons donc à bien penser: voilà le principe de la morale.

Člověk myslící – člověk milující (Pascal, Pensées): La vraie morale se moque de la morale. Pravá morálka se vysmívá morálce (4) Le cœur a ses raisons, que la raison ne connaît point. Srdce má své důvody, o kterých rozum neví. (227)

Člověk jako prostor myšlení, rozmluvy a lásky Baruch Spinoza (1632-77): Čl je bytost, v níž Bůh miluje sebe sama. Čl přijímá bezpřístřešnost, bezsvětovost, protože může poznat, že má smysl; svět a čl jsou spojeni. J. W. Goethe (1749-1832) – čl je „první rozmluvou, kterou vede příroda s Bohem“,

"Nejvyšší paradox všech myšlenek je pokus objevit něco, Søren Kierkegaard (1813-55) považován za zakladatel existencialismu "Nejvyšší paradox všech myšlenek je pokus objevit něco, co myšlení, nemůže myslet. " Žádný systém myšlení nemůže vysvětlit jedinečnou zkušenost jednotlivce.

Jedinec jako otevřený systém Søren Kierkegaard: existence je přechod od možnosti v duchu ke skutečnosti v celistvosti osoby jedinec jako otevřený systém; jedinec, který vybředne z davu (unikne jeho vlivu), se stává pravdou. Dav (obecné, neosobní, beztvaré, bez tváře) je nepravdou.

Friedrich Nietzsche (1844-1900) – člověk jako problematická bytost „Jak se člověk může znát?“– „Je temnou a zastřenou věcí.“ Je „dosud nevymezené zvíře“, výstřední zvířecí druh. Následkem „násilného odtržení od zvířecí minulosti“ trpí sám sebou, problémem svého smyslu. To je začátek, přechod, ve skutečnosti je člověk „takřka embryem člověka budoucnosti“ – prvého rodu člověk. „Člověk je čímsi tekutým a tvárným – lze z něj udělat, co kdo chce.“ Život je „vůle k moci“ (sr. Schopenhauer: vůle k životu), nikoli askeze.

Nietzsche: člověk je zvíře odrostlé zvířecímu světu člověk je zvíře, které smí slíbit – je spojen s budoucností, za něco ručí. „Neodvozujeme už člověka z ‚ducha‘, umístili jsme ho zpět mezi zvířata.“ Čl je nemocí země. člověk není cíl, ale most, cesta, velký příslib člověk nemá slibovat druhým plnění povinností, ale sám sobě naplnění člověka Bůh je mrtev – čl se nedokáže ze své osamělosti vztahovat k Bohu Problematika lidského života se mu stává vlastním / základním obsahem filosofování. Nové (návrat k Empedoklovi): chce chápat člověka geneticky, jako zvíře odrostlé zvířecímu světu. N. je „mystikem osvícenství“.

Martin Heidegger (1889-1976) čl jako osamělec, který se vztahuje sám k sobě, ke svému bytí, Dasein, monolog. Čl „autentického“ pobytu = čl bytí sebou, odhodlanost k sobě samému; neumí skutečně žít s člověkem, ale žije jen se sebou samým, je uzavřený systém. Ani na nejvyšším stupni „bytí sebou“ nepřekračuje „pečující spolubytí s druhými“. (Kritika: Čl, který předmětem mé pouhé péče, není Ty, nýbrž On/a. Z „ono se“ vysvobozuje pravá sounáležitost.)

M. Buber: Já a ty základní slova Já-Ty, Já-Ono základní slovo Já-Ty: Já je zde osoba, uvědomuje si sebe sama jako subjektivitu základní slovo Já-Ono: Já je zde individualita, uvědomuje si sebe sama jako subjekt (který zakouší a užívá Ono) žádný člověk není čistou osobou, žádný čistou individualitou individualita se odlišuje od jiných individualit (duchovní forma přírodní oddělenosti) subjektivita vstupuje do vztahu k jiným osobám (duchovní forma přírodního sepětí)

M. Buber: Já a ty 3 sféry, v nichž se buduje svět vztahu: KOSMOS – ERÓS – LOGOS povinnosti a závazky máme vůči tomu, co je cizí – konečná odpovědnost vztah lásky k důvěrnému příteli, k Ty – nekonečná odpovědnost

M. Buber: Já a ty moment setkání ve vztahu není „zážitkem“, zde se s člověkem něco stává člověk se setkává s Ty, aby osvědčoval smysl ve svém vztahu ke světu není žádný předpis k setkání není žádný předpis k uskutečňování smyslu smysl nemůže být zachován, ale jen osvědčován činem, vtělován do života

Jacques Derrida Konec člověka (jako faktický antropologický limit) se vyhlašuje jako myšlenka z pozice konečnosti člověka (jako určeného k otevřenosti nebo v nekonečný telos). Člověkem je ten, kdo je ve vztahu ke svému konci, v zásadně nedefinovatelném smyslu slova. Odevždy. "The Ends of Man," Margins of Philosophy, tr. w/ notes by Alan Bass. The University of Chicago Press. Chicago, 1982. (Original French published in Paris, 1972, as Marges de la philosophie.) - p. 123

Charta základních práv EU „Unie, vědoma si svého duchovního a morálního dědictví, se zakládá na nedělitelných a všeobecných principech lidské důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity; spočívá na zásadách demokracie a právního státu“ (Preambule) HLAVA I DŮSTOJNOST Článek 1 Lidská důstojnost „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE (pokračování): Článek 2 Právo na život 1.   Každý má právo na život. 2.   Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven. Článek 3 Právo na nedotknutelnost (integrity) lidské osobnosti 1.   Každý má právo na to, aby byla respektována jeho fyzická a duševní nedotknutelnost. 2.   V lékařství a biologii se musí dodržovat zejména:

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE (pokračování): a) svobodný a informovaný souhlas dotčené osoby poskytnutý zákonem stanoveným způsobem; b) zákaz eugenických praktik, zejména těch, jejichž cílem je výběr lidských jedinců; c) zákaz využívat lidské tělo a jeho části jako takové jako zdroj finančního prospěchu; d) zákaz reprodukčního klonování lidských bytostí. Článek 4 Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV EVROPSKÉ UNIE (pokračování): Článek 5 Zákaz otroctví a nucené práce 1.   Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. 2.   Od nikoho se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce. 3.   Obchod s lidmi je zakázán.

Základní práva a svobody Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a že jsou pod ochranou soudní moci Lidská práva jsou chápána jako nadpozitivní – nejsou zrušitelná státem, ten je má pouze garantovat a chránit (buď nezasahováním do těchto práv, nebo jejich aktivním zaručením) Lidská práva jsou chápána jako přirozená ve smyslu jejich nezrušitelnosti, univerzálnosti a nezadatelnosti – člověk se jich nemůže vzdát ani projevem vůle Lidským právům jsou přičítány 4 atributy:

Základní práva a svobody nezadatelnost - tato práva se nepovažují za výtvor státní moci, stát je však, chce-li být právní státem, musí uznat, aby získaly pozitivně právní charakter nezrušitelnost - stát je nemůže platně zrušit (potlačování lidských práv je ilegitimní a protiústavní – tedy ilegální) nezcizitelnost - mají kogentní (veřejnoprávní) povahu, vzdání se jich ze strany jejich nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné, nepromlčitelnost - jsou trvale vymahatelná, plynutí času na tom nic nemění.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně Kapitola I - Obecná ustanovení Článek 1 - Účel a předmět „Smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez rozdílu zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny.“

Charta práv umírajících „1. Posláním Rady Evropy je chránit důstojnost všech lidí a práva, jež z ní lze odvodit... 5. Povinnost respektovat a chránit důstojnost všech smrtelně nemocných a umírajících osob je odvozena z nedotknutelnosti lidské důstojnosti ve všech obdobích života. Respekt a ochrana nacházejí svůj výraz v poskytnutí přiměřeného prostředí, umožňujícího člověku důstojné umírání... 7. Základní práva odvozená z důstojnosti smrtelně nemocných nebo umírajících osob jsou dnes ohrožena mnoha faktory:... 8. aby ve všech ohledech respektovala a chránila důstojnost smrtelně nemocných nebo umírajících lidí, a to tím: že uznají a budou hájit nárok smrtelně nemocných nebo umírajících lidí na komplexní paliativní péči a že přijmou příslušná opatření: tím, že budou chránit právo smrtelně nemocných a umírajících osob na sebeurčení a že pro to přijmou nutná opatření:… c. že zachovají předpis, zakazující úmyslné usmrcení smrtelně nemocných nebo umírajících osob a že zároveň:… “

Důstojnost u Kanta I. Kant a jeho kategorický imperativ o člověku jako účelu o sobě (tzv. Selbstzweckformel) Podle Kanta se vyznačuje člověk jako bytost, která nemá relativní hodnotu, která by se dala vyjádřit v kategoriích „ceny“ pro zboží, ale bezpodmínečnou hodnotu, totiž důstojnost. Důvodem této důstojnosti, která je zbavena všech relativizací, tvoří určení člověka jako mravního subjektu (zum sittlichen Subjektsein), uznání jeho svobody k zodpovědnému sebeurčení (Selbstbestimmung).

Tuto souvislost mezi důstojností, lidským bytím a bytím osoby vystihuje citát z jeho díla Metafyzika mravů, resp. část Učení o ctnosti (Tugendlehre): „Pouze člověk považovaný za osobu, tzn. za subjekt morálně-praktického rozumu, je povýšen nad veškerou cenu; neboť jako takového (homo noumenon) je třeba jej ocenit ne pouze jako prostředek k jiným, ano dokonce jeho vlastním účelům, ale jako účel sám o sobě, tzn. že má důstojnost (absolutní vnitřní hodnotu), čímž si od všech ostatních rozumových bytostí vynucuje respekt (úctu), (...)může se považovat za rovného tomu druhému.“

Kategorický imperativ Kantův kategorický imperativ: „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“

Kant pak vykládá povinnosti s tím spojené nejprve vůči sobě a konstatuje: „Člověk však není žádnou věcí, a proto ani něčím, čeho by se dalo použít jako pouhého prostředku, nýbrž musí být vždy v každém svém jednání považován za účel sám o sobě. Nesmím tedy nijak disponovat s člověkem v mé osobě, mrzačit ho, kazit nebo usmrtit.“

Svoboda vázaná bezpodmínečnými principy Vnímání svobody je pod zásadou: „jednej tak, abys zohlednil práva a povinnosti všech, kdo jsou zúčastněni souvislosti jednání, jak tvá vlastní, tak i všech ostatních“ (Alan Gewirth) a aby se toto mohlo konkrétně dít v právu a nezůstávat jen osobní maximou, existuje stát jako „Community of Rights“ (Alan Gewirth), tedy pro zajištění společného dobra, které kulminuje ve společenství práv (srov. mravní autonomie)

Zákaz totální instrumentalizace Důstojnost pak znamená zákaz totální instrumentalizace člověka.

Sémantické jádro lidské důstojnosti: princip zásadního postavení subjektu možné zodpovědnosti lidská důstojnost jako princip zásadního postavení subjektu: každý člověk je morální a právní subjekt, tzn. že vlastní svébytnost, která se nemůže nikdy i přes všechnu závislost na vnějších faktorech ztratit. Proto odporuje tomuto principu kompletní zvěcnění, resp. instrumentalizace, komercializace člověka;

Princip zásadní rovnosti lidská důstojnost (dále ld) jako princip zásadní rovnosti všech lidí: Kantovo pojetí autonomie ukázalo, že řeč o ld vždy zahrnuje vztah vzájemného uznání. Této zásadní rovnosti odporuje pojetí, které chce učinit lidskou důstojnost závislou na určitých vlastnostech člověka (např. barva kůže, rasa, pohlaví, tělesné či duševní kapacity).

Trvalý problém extenze (rozsah významu pojmu): kdo je vůbec subjektem ld? O tom jsou dohady a spory Problém extenze existuje zejména ve spojení s počátkem a koncem lidského života – Komu a odkdy vlastně náleží morálně právní status ld? (embryu? člověku v kómatu? dočasně či trvale neschopnému se rozhodovat?)

Nárok na respektování Respektování ld se považuje za nezpochybnitelnou premisu všech morálních a právních závazností, za základ lidských práv, v nichž nalézá respektování důstojnosti každého člověka svou institucionální ochranu elementární nárok na respekt, který tvoří implicitní předpoklad všech normativních závazností lidé ctí sebe sama a druhé jako subjekty možné zodpovědnosti

Sebeúcta a úcta k druhým souvisí úzce (srov. lásku k bližním a k sobě) není morální hodnotou mezi dalšími, ani právní normou mezi dalšími právními normami, ani základním právem mezi jinými základními právy, ale jejich premisou tím taky nejzásadnějším vztažným bodem morální a právní argumentace

Lidská důstojnost – normativní universalismus zahrnuje nutně všechny lidi; všichni patří dle zásady rovnosti do tkáně vzájemného nároku na úctu (respektování), který zakládá celou oblast morálek a práva nezávislá na vnějších kritériích (př. životní výkon, společenská užitečnost, individuální znaky jako šarm či inteligence)

Lidská důstojnost – nezávislá na vnějších kritériích byla by tak podrobena externím hodnocením a nemohla plnit postavení posledního (rozhodujícího) vztažného bodu rasismus, sexismus, homofóbie, nerespektování lidí s postižením a jiné ideologie nerovnosti proto představují urážku daných osob i rozvracejí normativní fundamenty lidského soužití

Lidská důstojnost – žádný pojem výkonu nezastupuje biologické, intelektuální či morální výkony člověka, ale označuje elementární nárok na respekt, který náleží každému člověka na základě jeho pouhého lidského bytí subjekt možné zodpovědnosti: spočívá v principiální i jen potenciální způsobilosti člověka přijímat normativní závazky: tím zapojen do universální tkáně lidských závazků i tehdy, když není fakticky schopen nebo nechce nést sám aktivně zodpovědnost.

Mravní autonomie Autonomie u Kanta jako bezpodmínečný (nepodmíněný) mravní nárok, který obsahuje sebezákonodárství ve smyslu vazby na morální zákon; v případě porozumění autonomii jako svobodnému sebezávazku (freie Selbstverpflichtung; auto-nomos, soulad sebe a zákona) získává stát zdroj pro společné hodnoty a společné závazky k tomu, co je nadindividuálně dobré a správné, tedy k společnému dobru.

Mravní autonomie jako capacity (vs. ability) Mravní autonomie dle Kanta poukazuje na specifický způsob bytí člověka, totiž jeho zásadní možnost (capacity) nalézat samostatně (svébytně) důvody a cíle pro své jednání, které taky může ospravedlnit před všemi ostatními lidmi. Je třeba ji ale odlišovat od autonomie jednání, která se ptá na aktuální a skutečnou schopnost (ability) člověka, uskutečňovat svou mravní autonomii. Proto se často setkáváme pouze s tímto druhým pojetím autonomie (reálná schopnost samostatně se rozhodovat, vyjadřovat svá přání; srov. např. v oblasti biomedicínské etiky).

Lidská důstojnost a autonomie Autonomie je tedy (dle Kanta) důvodem lidské důstojnosti Důstojnost člověka jako mravního subjektu se základním způsobem vyjadřuje v porozumění svobodě jako autonomii. Svoboda zde neznamená jen negativní „svobodu od“, ale označuje způsobilost sebezákonodárství (Selbstgesetzgebung) podle všeobecných pravidel, která zahrnují všechny lidi do souvislostí mravního jednání

Lidská důstojnost není vlastností ani schopností člověka, ale myšlenkově logickým důsledkem, který vyplývá z mravní autonomie člověka: nepropůjčuje se, může se jen uznat, ne ale odebrat, ale náleží každému člověku jako člověku.