Biocyklus MOŘE CHARAKTERISTIKA Salinita – 3,5 ‰, nadnášivost vody, menší náročnost pohybu, vyschnutí odpařováním nehrozí, izotonie prostředí a tělních tekutin(tkání) organismu, Hydrostatický tlak - roste s hloubkou, Světlo - nedostatek světla již v hloubce 100 m, litorál Ekologické podmínky se mění plynule, žádné náhlé kontrasty Druhová diverzita velmi nízká (ca 13% ) Třídy (vyšší taxony): naopak vysoké zastoupení (Monoplacophora přílipkovci,Nautiloidea loděnky,Merostomata ostrorepi

Biocyklus MOŘE LITORÁL Rozlišujeme tři BIOCHORY (litorál, abysál a pelagiál) LITORÁL Bentické prostředí pobřežních mělčin (do 200 m hloubky) SVĚTLO - dostatek, vysoká primární produkce (200-9000 g/m2)

BIOSFÉRA TEPLO - příznivé zejména v tropech a subtropech Nápadná nerovnoměrnost výskytu Vnitozemí Antarktidy, velehorské polohy- Protozoa, Rotatoria, Tardigrada, Colembola (Antarcticinella momoculata) Neustálé pronikání mimo hranice výskytu Cysty (Protozoa),gemule (Porifera) atd. Biocykly: Hydrosféra, litosféra a atmosféra HYDROSFÉRA je obývána v plném rozsahu LITOSFÉRA zejména pedosféra (mm až m) oživeného profilu ATMOSFÉRA zejména vegetační pokryv planety+létající formy TEPLO - příznivé zejména v tropech a subtropech HYDROSTATICKÝ TLAK - příznivě nízký Charakter bioty:korály Cnidaria, ostnokožci Echinodermata, mlži Eulamellibranchia atd tzv.korálové ryby, např. klipky, pomci,

Biocyklus MOŘE ABYSÁL dno kontinentálního svahu a mořských hlubin. SVĚTLO zcela odfiltrované, žádné. Přesto zde někteří živočichové mají zrak, světelné orgány, světelná řeč. TEPLO velmi nízká T, klesá pod 0° C bod mrazu, např. hřebenatka Pecten frigidus, ryba Lycodes frigidus, ale na dně je nejhustější voda o T 4°C HYDROSTATICKÝ TLAK velice mohutný již v 1000 m, přitom průměrná hloubka oceánu je 3795 m! Charakter bioty:sliznatky Mixini, hlubokomořské dr. ryb sulfobakterie u fumarolů vulkanických plynů

Biocyklus MOŘE PELAGIÁL prostředí volného sloupce vody, bez kontaktu se substrátem. SVĚTLO v horních 100 m je v teplých mořích prim. produkce sinic a řas rozhodující pro mořský biocyklus TEPLO opět v trop. a subtropických zem. šířkách 20-37°C HYDROSTATICKÝ TLAK velice mohutný již v 1000 m, přitom průměrná hloubka oceánu je 3795 m! Charakter bioty:NEKTON organismy přemáhající pohyb vody- hlavonožci Cephalopoda, paryby Chondrichthyes, ryby Pisces, kytovci Cetacea, PLANKTON organismy unášené mořskými proudy- prvoci Protozoa, trubýši Siphonophora, plži Opistobranchia a korýši Crustacea fytoplankton – sinice, rozsivky a další řasy

Biocyklus MOŘE

Biocyklus LIMNICKÝ HYDROSFÉRICKÝ, výrazně členitý biocyklus převážně sladkovodní, tj s obsahem solí ca 0,5‰, ale také různě slaná jezera v bezodtokých pánvích nebo brakické mělčiny moří při ústí toků, kde se mísí vody toků s mořskou vodou. EURYHALINNÍ druhy zde trvale žijí, zatímco STENOHALINNÍ druhy zde brzy hynou a jsou důležitou složkou potravy zde hojných bentických i pelagických druhů. Sladkovodní biocyklus je zde oddělen výraznou fyziologicko-ekologickou hranicí. Bajkalské jezero nejstarší, ca 60 mil. let Ženevské jezero se vyplní sedimentyza ca 40 tis. let

Biocyklus LIMNICKÝ Počtem druhů výrazně nejbohatší biocyklus naší planety (4 100 dr./100 000 km2, moře ca 50 a pevniny 700 dr.) Velmi dynamický vývoj biocyklu, časté změny ekol. podmínek, ale i několik archaických druhů: Bathynella natans je reliktní korýš známý jen z podzemních vod ČR. Afričtí bahníci Dipnoi jsou reliktní vodní obratlovci z druhohorních moří. Naopak prvohorní limnický relikt, ryba Latimeria chalumnae se zachoval v mořích Indického oceánu. Bathynella natans Latimeria chalumnae

Biocyklus LIMNICKÝ Členění biocyklu na biochory není pravidlem, nejsou zde velké rozdíly. PERIODICKÉ TŮNĚ – specifický systém s org. silně adaptovanými na periodické změny podmínek stanoviště. Prvoci, sinice, řasy jsou běžné,speciální dr. je korýš žábronožka Siphonophanes grubii, listonoh Lepidurus apus u nás omezení jen na několik oblastí nivy Labe v Čechách Litotelmy a dendrotelmy jsou malé nádrže v kameni či kmenech dřevin, osídlené prvoky, vířníky,hlísticemi nebo také larvami hmyzu (komáři Culicidae)

Biocyklus LIMNICKÝ Intersticiální vodní prostředí usazenin dna (pomalu proudící toky, jezera) je specifickým ekosystémem v meziprostorech sedimentu (až do hloubky ca 150 cm) s bohatou bentickou faunou (doplňuje povrchový bentos) POTAMOPLANKTON je obdobný planktonu jezer, rybníků REOFILNÍ FAUNA prudce proudících toků, larvy vod.hmyzu např. pošvatky Plecoptera, mouchy Blepharoceridae, atd.

Biocyklus LIMNICKÝ Anabionté jsou velmi adaptovaní živočichové, obývající extrémní prostředí vysýchavých mechorostů apod.,snášející velké rozdíly vlhkostní, teplotní apod.(vířníci Rotatoria, želvušky Tardigrada, např Macrobiotus hufellandii snáší i 20 měsíců při teplotě -200°C. Fauna teplých pramenů je prostředím obývaným relikty z teplejších období čtvrtohor. Např. plži rodu Melanopsis žijí ve středomoří volně v povrchových vodách, v Maďarsku ale jen výhradně v termálních pramenech s T 26-34°C.

PEVNINSKÝ biocyklus Opět velmi rozmanitý biocyklus, diferencovaný podle klimatických podmínek různých zeměpisných šířek a výškových stupňů hor.

PEVNINSKÝ biocyklus Je tvořen ekosystémy jednotlivých kontinentů, kolísání hodnot ekologických faktorů (teplota, vlhkost atmosféry, půdy atd.) je cirkanuální (za 365dnů), nebo též cirkadiální (během 24 hodin) a výrazný v porovnání s hydrosférou.

PEVNINSKÝ biocyklus Pevninský biocyklus je možné označit za atmosférický (versus hydrosférický), protože většina organismů pevniny je přizpůsobena žití v atmosféře (dýchání, pohyb atd.) Jenže atmosférická biochora nevznikla, protože trvalý život „atmosférický“ by byl přespříliš energeticky náročný. Organismy žijí ve vzduchu jen dočasně (obživa, rozmnožování, transport atd.) Hmyz Insekta Letouni Chiroptera Ptáci Aves

PEVNINSKÝ biocyklus Diverzita tříd (vyšších taxonů) je na pevnině výrazně nižší, než v mořích a limnickém biocyklu, což souvisí se složitostí adaptací na pobyt na souši (vyšší energet náročnost, vysychání (ranná vývojová stadia)). Vysoká druhová diverzita je podmíněna velkou rozmanitostí ekologickách nik, tj. variant souboru podmínek nutných pro život populací druhů.

PEVNINSKÝ biocyklus ZÁKLADNÍ BIOCHORY ARBOREÁL – lesní biochora (vytváří největší rozmanitost ekol.nik), má podle klimatických podmínek charakter určitého arboreálního biomu, tj. subbiochory. Hylea: vlhké tropické lesy neopadavé. Vysoká primární produkce (8-11 000g/m2) podmiňuje rozmanitost hub a živočichů Fauna:dominuje hmyz Insecta(mravenci, brouci..), bakterie Procaryota (rozklad org. látek), ptáci Aves (pěvci,kolibříci), také obojživelníci Amphibia(žáby)

ARBOREÁL – lesní biochora Hylea:vlhké tropické lesy neopadavé

Amazonský prales Amazonský prales (rovněž Amazonský tropický deštný prales a různé jiné kombinace těchto slov) je rozsáhlý (5 500 000 km2) tropický deštný les v Jižní Americe. Leží ve státech Brazílie (více než 60%), Kolumbie, Peru, Venezuela, Ekvádor, Bolívie, Guyana, Surinam, a Francouzská Guyana. Podobný pojem je rovněž Amazonie. Celý Amazonský prales představuje více než polovinu zbývajících tropických deštných lesů na světě

Amazonský prales Mezi lety 1970 a 2000 bylo vykáceno celkem 16,4% celkové plochy pralesa, což činí každoroční ztrátu 20 200 km2 (necelá 1/3 území ČR). Od roku 2002 se plocha chráněného území ztrojnásobila, celkově se ochraňuje asi 1 mil. km2, zatímco těžba dřeva a odlesňování poklesly o 60%. Paleosuchus palpebrosus

Amazonský prales - ohrožení Odlesňování způsobuje především rostoucí životní úroveň a prudký nárůst populace v Brazílii a související hlad po zemědělské půdě. Odlesňování zapříčiňuje také změnu klimatu, jelikož stromy provádí fotosyntézu a zajišťují stálý přísun kyslíku, přičemž z atmosféry odebírají oxid uhličitý, který je nejrozšířenějším skleníkovým plynem. Skleníkové plyny mají na svědomí tzv. skleníkový efekt a s ním spojené globální oteplování

Amazonský prales - ohrožení Nově vykácená území tak ohrožuje silná eroze a plodiny vysázené na ubývající zemědělské půdě trpí nízkou hladinou spodní vody. Místo aby prales zadržoval srážky, nepřiměřeně velké množství spadne na povrch, kde zaplaví velká území. Voda pak rychle odteče a do dalšího deště panuje v oblasti sucho. Všechny tyto problémy způsobují snížení biodiverzity a naopak zvyšují zranitelnost celého ekosystému. Pes pralesní

Amazonský prales - ohrožení V roce 2005 byly mnohé části amazonského pralesa zasaženy obrovskými suchy, nejhoršími za posledních 100 let. Podle některých odborníků je prales schopen přežít maximálně tříleté sucho, delší by mohlo mít nezvratné důsledky. Prales by se mohl dostat až do bodu, odkud již není návratu a hrozí přeměna v savanu nebo dokonce poušť. To by katastrofálně zasáhlo celou planetu. Acanthorhynchus tenuirostris

Amazonský prales - ohrožení Velkým problémem zůstává myšlení místních obyvatel, pro které nemá žádný význam ekologie a ohleduplnost k životnímu prostředí. Nejsou totiž schopni odhadnout všechny následky jejich počínání, proto "pouhé" vypálení lesa k zisku pole pro ně není problémová záležitost. Je to spíše pro dobro, ať už jejich nebo státu. Takže jedinou možností, jak uchránit rozsáhlý amazonský prales, je změnit psychiku domorodců a vést je od mládí k šetrnosti. Cagou, Rhynochetos jubatus

Africký deštný prales Hustý prales začíná na jihu oblastí planin zvanou Sahel a oblastí řidších lesů. Zabírá velký díl jižní části Západní Afriky včetně většiny pobřeží Rovníkové Guineje. Na jihu se prodlužuje a zabírá většinu Konga. Na východě jej ohraničuje nejvyšší bod velkých afrických jezer.

Africký deštný prales Řeka Kongo - průměrný průtok za rok při ústí činí 41 800 m³/s. V nejvodnatějším měsíci prosinci dosahuje 60 000 m³/s a v nejméně vodnatém červenci 29 000 m³/s. Absolutní krajní hodnoty jsou 23 000 a 75 000 m³/s. Celkový roční odtok je 1230 až 1453 km³. Ohromná masa vody „oslazuje“ oceán do vzdálenosti 75 km od břehu. Úsekem u ústí nese řeka 50 Mt pevných částic za rok. K systému řeky náleží několik velkých jezer. Jsou to Tanganika a Kivu v povodí Lukugy, Bangweulu a Mweru v povodí Luvuy, Mai Ndombe v povodí Kasai a Tumba spojena průtokem Irebu přímo s Kongem

Africký deštný prales Řeka Kongo. Její povodí je v Africe největší a je druhým největším říčním povodím na světě (po Amazonce). Má rozlohu 3 680 000 km² a leží převážně v Konžské pánvi a okolních hornatinách. Řeka a většina jejích přítoků protéká Konžským deštným pralesem, což je (po Amazonském pralese) druhý největší tropický deštný prales světa.

Africký deštný prales

Indonézie – deštné lesy STRUKTURA LESA Rostliny i živočichové si velmi konkurují. Vertikální patra vegetace Emergenty – Araucaria apod.jsou dřeviny převyšující souvislé horní patro Klenba lesa – souvislý zápoj korun 300 dr stromů na 2 km2, silný výpar, mikroepifité, epifité podm. Velmi suché Největší dr. diverzita pralesa zde. Střední patro – muškátovníky, méně světla, vlhčí mikroklima Přízemní patra vegetace – šero, velká vlhkost, rozklad velmi rychlý OPYLOVÁNÍ: větrem horní patra, Pomocí živočichů-hmyz (zapáchání) Ptáci – květy pestré, velké Savci, kaloni,vačnatci: květy dužnaté, voní

Indonézie – deštné lesy Netopýrář hnědý Macheiramphus alcinus, predátor, Vakoveverky býložravé, pohybují se také pomocí létacích záhybů kůže, řízené klouzání, Kuskusové - vačnatci s chápavým ocasem, plodožraví. Na Nové Guineji nejsou šelmy, opice, poloopice - jenom rozvoj fauny vačnatců do volných ekologických nik.

Indonézie – deštné lesy Pomécie Pometia, strom, jehož semena mají dužnatý obal, pokud je sežere kasuár Cassuaria, semena nejsou strávena, ale naopak rozptýlena trusem mimo dosah rodičovských jedinců, kde začíná ve výhodných podmínkách jejich další vývoj. Stromy rodu Myristica vytvářejí chůdovité, nebo vzdušné kořeny pro ukotvení v bažinaté půdě.